čtvrtek 19. července 2012

Merda grande



V neděli jsme naložili Žmura a jeli ho vyvětrat na okysličený vzduch po pražských parcích, rozuměj aby si skládal zvířátka z vajglů a dával pozor na holubince, který právě v téhle sezóně vypadají jako borůvkový krém a Žmur si nikdy neodpustí znovu to vyzkoušet a opět se zklamat, protože to prostě není rozpuštěná zmrzlina, ale natrávené bobule bezu. Když to tak píšu, skoro musím posmrkávat dojetím za své dětství na malém městě, kde jsme si chodili přepírat skvrny na teplácích do potoka, aby mamka nevěděla a hnědou krustu na botách jsem mohla odloupávat jen když jsem šla zkratkou přes oranici. Ale dnes jsem nechtěla psát jen o hovnech, i když se vám začátek může zdát zavádějící.

Chtěla jsem psát o tom, že jsme měli namířeno na Petřín a jakmile Žmurovi v kočáru poklesla hlava na rameno, řekli jsme si, že se pokusíme dojít co nejdál a v cíli se odměníme delikatesním obědem. Tenhle výrok se udál někde u Národní a na Malé straně shodou okolností probíhal francouzský farmářský trh z jediného vysvětlitelného důvodu: abychom mohli bezmocně polykat naprázdno nad vůní mušlí a čerstvě upečených baget, na které stálo odhadem čtyřicetihlavé stádo stejně slinících gurmánů ovšem s daleko větším odhodláním než je to naše.

Nebudu vás zdržovat všemi zastaveními naší křížové cesty: na Malostranské byla zahrádka příliš blízko u tramvaje, u Hradu bylo menu nepřehledné, přes Kulaťák nejezdí výlukou tramvaje a tak jsme se octli na Břevnově ve výspě civilizace i našich požadavků: najednou nám stačilo, aby vůbec přišel někdo jako číšník a přinesl nám něco jako jídlo. A tady už se dostáváme k hlavní hrdince dnešního příběhu, pizzerii Pepenero, která jako jediný podnik nesplnila ani jedno. 

Pepenero patří mezi ty podniky, kde se hraje na lidovou italskou atmosféru za přestřelené ceny a pokud máte pod nápěvem druhého kola Ramazottiho cédéčka choutky strefovat se do repráků vidličkami nebo si dokonce vytvořit z domácí bagety špunty do uší a taky si je tam nacpat, zůstane to až do konce váš problém, nikoliv obsluhy. Ostatně Ramazottiho kompletní diskografii máte možnost slyšet minimálně 4x po sobě, protože zrovna tady se nikdo nepřetrhne, aby se na vás přišel podívat s lístkem a když už se někdo zjeví, tak ničemu nerozumí. Což by byla samozřejmost v Neapoli, ale na Břevnově tak trochu komunikační zásek. Nebo záser?

Prosím za jak dlouho bude připravená pizza?“ ptám se s odvoláním na Žmura. Zatím vyrýpává nehtem vosk ze svíčky, ale za čtvrthodiny bude hotov s vybavením stolu a potom se pustí na bar a do provozních místností.

Číšník se nejistě usměje a odvětí „Pizza 5, 10, 15, 20 minut.“ Pravda, nejsem si jistá, jestli je to opravdu obsluha, nebo turista a řeči se nevedou o jízdním řádu nejbližší tramvajové zastávky. Ale i ten nejzazší časový údaj je hraniční, nicméně akceptovatelný, takže si objednáváme.

Po nějaké té necelé půlhodince nedostáváme jídlo, ale žízeň, takže si objednáváme znovu – a rovnou mojito, venku je horko a dlouho jsme ho neměli. Mysleli jste si stejně jako já, že se mojito nepeče na bukovém dřevu dalších dvacet minut? Jen připomínám, že máte stále vlčí hlad a nově i žízeň, takže vaše animální já se snaží racionálnímu já nějak omluvit celý ten zasraný podnik, za který budete navíc tučně platit. 

„O to čekání si víc pochutnáme! Ta mozzarela bude zaručeně pravá buvolí! Podívej se na tu uběhanou obsluhu, jak má ten chlápek s bílou zástěrou a cigárem v koutku vpadlé tváře! S bílou zástěrou? A není to kuchař? Jaktože kurva hraje karty?!“

Vnitřní hlas číslo jedna definitivně zabalí obhajobu personálu, když před vás číšník postaví težce podměrnou trojdecku. Obsah tohoto nápoje můžete snadno spočítat na prstech jedné ruky: nějaké ty kostky ledu, dva rozdrbané lístečky máty, kolečko limetky, které je tak tenké, že se přes něj můžete dívat jako přes zelené sklíčko, jak se číšníci rekreují na baru. Bílý cukr místo třtinového a ledová tříšť se tvoří leda tak na vašich promarněných nadějích.

Tak to už kapka za poslední kapkou“, shodujeme se. Rovnou zkontrolujeme, jestli na stole nezbyly mobily, peněženky nebo jakékoliv jiné předměty osobní potřeby, které by nás někdy v budoucnosti mohly kompromitovat a donutit se sem vrátit.

Promiňte, ale tohle bohužel není mojito“ stavíme doličnou sklenici s mátovým ledovým čajem před číšníky na bar. „A co se týče té první objednávky, ztratili jsme zájem i o tu pizzu, která se právě v této chvíli peče 55 minut“. Číšník beze slov pokýve a vesele nám zamává na rozloučenou. To ale nebyla důstojná tečka za dnešním příběhem, nýbrž ztraceno v překladu.

Za pár vteřin za námi totiž vystartuje na ulici vedoucí klubu rozvalených číšníků, rozhazuje rukama a vyřvává na celou ulici: A kdo bude plátyt? Stát a plátyt!“ (zde bych ráda poznamenala, že to byl jediný moment, kdy jsme si mohli vychutnávat lidové italské atmosféry).

Kolemjdoucí se otáčí, tramvaje cinkají, psi udiveně přestávají močit na sloupy. Tři pohledy se setkají a v někde v dálce hraje foukací harmonika...

Nedali jsme jim ani korunu. Otáčíme se a ačkoliv jsme plni očekávání kulky do týla, zamíříme přesto jistým krokem do třetí cenové „U rusa“ naproti ve vedlejší ulici. Zahrádka s dětským koutkem, koprovka z obědového menu a točená kofola. Proč jsme sem nešli rovnou?

14 komentářů:

  1. Máš můj největší obdiv za ten odchod! Já už se vidím, jak bych tam poslušně seděla, čekala, vypila "mojito", snědla připálenou pizzu a ještě jim pěkně a s úsměvem poděkovala. I když od teď budu mít tvůj příklad už vždycky v hlavě, tak se možná i zamračím:)

    OdpovědětVymazat
  2. Amáto, nebudu dělat ramena, finále bylo pod impulsivním rozhodnutím mého pánského doprovodu. Sama bych se asi snažila vést diplomatické diskuze na téma kvalita a čas, i když by mi bylo samotné jasné, že v jistých chvílích je lepší mlčet a jednat:)

    OdpovědětVymazat
  3. Hehe, Pepenero mám za rohem, ale jakýsi instinkt mě vždy nutil se tomu místu vyhnout, a teď už to mám potvrzený. Na druhou stranu břevnovské třetí cenové a Číňani nikdy nezklamali.
    Pěkně jsme jim to nandali!

    OdpovědětVymazat
  4. To je ovšem velmi smutná příhoda. Ale čest vašemu řešení, já bych asi seděl jak blb.
    Nicméně v poslední době mám pocit, že proti tomuto se dají dělat jen tři věci:
    1) chodit do prověřených podniků - viz www.scuk.cz
    2) chodit do "třetích cenových"; v poslední době se mi zdá, že pokud do nich vlezu, kvalita jídla silně odpovídá ceně a mnohdy jej i převyšuje a dokonce si i pochutnám
    3) nechodit nikam a vařit si doma

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vida, ten scuk vypadá zajímavě, chtělo by to jen víc recenzí pro úplnější představu...stejně jako moje jedna návštěva nevypovídá o ničem jiném, než že měli třeba zrovna bad day, jinak by se přece nemohli uživit. Každopádně jeden bad day stačí, abych ji druhou šanci nedala, to přenechám jiným dobrodruhům:)

      Mě baví nejvíc malé a nenápadné restaurace, kde se vaří k obědu 2-5 jídel - nemusím se trápit dlouhým vybíráním a bývá to čerstvé a ne rozmraženec hozený do mikrovlnky...

      Vymazat
  5. Dee, no jo - Břevnov, ani jsem si neuvědomila, že se pohybujeme na tvém území! Instinkty silnější než hlad se cení. Každopádně musím dopovědět, že U Rusa nebylo co řešit, navíc zahrádky na dvorku bývají ty nejlepší, většinou nemusím ty nalepené přímo ulici...

    OdpovědětVymazat
  6. U rusa myslíš U Rusů, nyní U Nývlta, dole na kraji Liborovy ulice? Nebo že by se Nývlt zase přejměnoval zpátky na Rusy? Jo, tam je teď dvorek docela dobrej...

    pepenero to je asi ta pizzerie uprostřed Bělohorský, kam nikdy nechodím! byla jsem tam jednou, když to bylo nové a určtě se to ještě jmenovalo jinak - tam mi dali malou porci jídla (což nesnáším :-) a nicmoc a ještě mi takové lucerničky hrozně svítily pořád do očí. Tak už jsem tam nepáchla.

    Když chci v Břevnově nutně pizzerii, tak jdu do Piccolo Mondo níž na Bělohorský, proti hotelu Pyramida, anebo do Radimky, na Markétě,to mám kousek od práce. No ale myslím,že pizzerie jsou lepší mimo Břevnov a naopak jiné hospůdky tam jsou docela dobré.

    Pěkně jste to těm línejm taliánům natřeli! :-))

    OdpovědětVymazat
  7. nerad tady vyzrazuju svůj oblíbený italský podnik, i když jsou zde zjevně samí slušní lidé. klíčová slova jsou "da" a "clara". ovšem je to podnik zcela bez dětského koutku...

    OdpovědětVymazat
  8. tak s místopisem to bude bledé, moc se v těch končinách neorientuju...ale určitě se to jmenovalo U Rusa, ne U Nývlta, dokonce jsem si téměř jistá tím jednotným číslem.

    Na pizzerie mě zase tolik neužije, zkoušeli jste někdy bulharskou restauraci Sofia na Americké? Je to takový starý nenápadný hotel a úplně v suterénu je malá restarace. Pro místní pečenou papriku bjurek s bulharským bramborovým salátem bych byla schopna čehokoliv...

    OdpovědětVymazat
  9. na ústavu jdou legendy o jakési otřesné pizzerii na břevnově. předpokládám tedy, že jste ji trefili ... gratuluji !

    OdpovědětVymazat
  10. Teda, sedět tam asi legrace nebyla, ale já se při čtení bavila přímo královsky! Díky za článek a hlavně za příklad asertivního zákaznického přístupu. JO! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. co dodat, napsala bych obdobné, jako manželka :-)

      Jen mi to vybavilo vzpomínku na jednu taky hladově vytouženou pizzu v Krumlově. S olivami. Těšila jsem se na ně. A na pizze pak trůnila v prostřed JEDNA! oliva... :-o

      Vymazat
  11. nově: do hospody bez dětského koutku nelez

    OdpovědětVymazat