úterý 23. dubna 2013

Šmejdi


Nevím, jestli vás s někým spojuje podobný osud. S Janou se tomu bráníme, dokonce i v předstihu, ale stejně se pokaždé sejdeme před kinem na obskurním gerontosnímku, kde hlavním hrdinům v rozpuku praskají spíš titanové náhrady než nacucané jebáky na bradě. Po Hašišbábě dnes bude řeč o Šmejdech.

Před začátkem se hodí upozornění, že o posledního z prarodičů jsem přišla v šestnácti a rodiče mi ještě nedorostli do věku, kdy bych za jednotlivými protagonisty viděla své konkrétní nejbližší příbuzné a neodvratně by mě to pudilo z kinosálu ven jim zavolat se zpoceným mobilem a bojovně zdviženou pravačkou. Každopádně se v dokumentu k mému překvapení odehrávaly ty nejvíc nasrávací věci tak nějak mimo hlavní linii.

A to záměrně vynechávám technickou stránku věci, zmatený sled výpovědí ještě zmatenějších účastníků zájezdu potácejících se po dokumentu bez navazujících začátků a konců. Odposlechy z prezentačních akcí prostříhané bublající Vltavou od Smetany vám drásají nervy nejvíc tím, že šumí jako by šlo o štěnice zapůjčené z muzea komunismu nebo diktafon v mikrotenovém sáčku. Vstupy režisérky, které nechcete slyšet, protože svou dobrou vůlí o síle urvané zahradní hadice nechtěně zkropí beztak dost rozředěné rozpoznávací schopnosti svých hlavních aktérů jako záhon podťatých tulipánů.

Přes veškeré snahy o prznění dokumentu je téma natolik silné, že vás nepustí pryč před koncem. Oprávněně ve vás budí choutky všem obchodním zástupcům  zapojit hadice vakuových vysavačů do nabízejících se tělních otvorů, nastartovat zpětný chod a zbytky těl ofritovat ve vikslajvantových pánvích, dokud z nich nebudou lítat chlupy jako z polyesterových ovčích dek.

Daleko neuchopitelnější fenomény pro mě byly vůbec druhy nabízeného zboží, o kterých jsem dosud neměla ani potuchy (k čemu se proboha používá bionická lampa nebo hrnec se čtyřmi dny, z toho jedním magickým?!?)

Proč se drtivá většina účastníků vrací? (skalní fans jezdí šňůry i několikrát týdně).

A z jakých pohnutek si i napopáté objednají vysavač za osmnáct, když už při čekání na autobus přiznají se sklopeným zrakem splátky za ksindly za dvě stě tisíc?

Protože jedou Bláža s Jardou. Manžel v zemřel v březnu a já od května jezdím, nechci být sama. Za šišku uheráku a radiobudík.

To mi totiž přišlo víc líto, než gestapák v propoceném obleku, co si od něj nechají bezelstně vybrat občanky jako karty do mariáše, potom se o ně prosí v zamčeném skladu a nakonec se nechají seřvat do starejch kriplů, co jen berou a nedávají. 

Protože propocený sako na fízlárně stejně dřív nebo později skončí. Ale jejich ovečky budou jen jezdit nakupovat jinam, šmejdi si změní IČO a na pozvánkách budou chybět hvězdičky a text malým písmem. Nikdo ale preventivně nezbaví seniory svéprávnosti podepisovat smlouvy a třicet tisíc za pánev je legální cena, pokud ji kupující strana akceptuje. 

Možná je lepší těšit se na stáří v generaci, která už žádné důchody a úspory mít nebude. Třeba to bude na hlaváku se Sklepmistrem pod bundou daleko víc komunitní, než sedět doma s letáky z Kauflandu a šmejdy.

34 komentářů:

  1. Nechceš psát do nějaké kulturní rubriky?

    Vedle mýho pracoviště je restaurace a hotel, akce pro důchodce je asi docela živí, páč z okna kanclu vidím tak 2x týdně autobus, který zastaví, vyloží důchodce, ty se (většina o berlích) dobelhají do hotelu na chutný oběd a vnucovací masáž, pak se motají po návsi (asi vychutnávájí poutní město nebo co jim to nabízí v letácích) a odpoledne odjíždí.
    Moc pěkně jsi popsala ty dvě roviny, který tohle má: na jedné straně obchodníci, kteří se opravdu neštítí ničeho a na druhé straně lidi, kteří nechtějí být sami a tyhle množiny se zhusta protnou. A šmejdi většinou vítězí...
    Nejspíš je to následek rozpadu tradičních rodinných vazeb a zvyků, kdy se mladí starali o rodiče, vejminky apod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vejminek to nezachrání. Ten je totiž, mám ten pocit, přesně to, před čim ty lidi na takovýhle akce utíkaj.

      Vymazat
    2. Taky mám pocit, že žití několika generací spokojeně na jednom place je docela mýtus, respektive jsem to ještě nezažil. Zato jsem zažil jak si všichni pěkně lezou na nervy.

      Vymazat
    3. Tak OK, nemluvím z vlastní zkušenosti, nikdy jsem nic podobného nezažil (když nepočítám bydlení s tchyní), dal jsem to tam jako příklad, asi ne úplně vhodný:-(
      Nicméně za rozpadem tradičních rodinných vazeb si stojím!

      Vymazat
    4. Ten vejminek a mezigenerační soužití bych si taky neidealizovala. Ale jinak souhlas se Sejrem. Jedna babička bydlela asi padesát metrů od nás. Prakticky každý den (dokud jsem nazačala chodit na výšku) jsem tam několikrát denně byla, stejně tak táta. Nikdy na žádné předváděcí akci nebyla a hlasitě posílala do háje jakékoliv telefonické nabídky i jehovisty. Druhou babičku dělilo od dětí a vnoučat pár stovek kilometrů. Byla to taková typická "oběť" své doby - sice byla poměrně úspěšná v práci a v důchodu pak i dost cestovala, ale jinak se v podstatě věnovala jenom rodině a neudělala si moc kamarádů a svoje děti pak vídala párkrát do roka. Sice na těch předváděčkách (údajně) nikdy nic nekoupila, ale jezdila na ně. Asi by si nic vnutit nenechala, taková cestá po Íránu ji přece jenom dost zocelila, ale i tak.

      Ale jak z toho ven, to nevím.

      Vymazat
    5. Jak "nevím"? Vzorec jsi na příkladu nastínila celkem přesvědčivej.

      Vymazat
    6. Gréto, ono si stačí představit ten vejminek s vlastními rodiči. Vím, že pro děti by to bylo super, ale pro mě je to řešení jednoznačně na úkor dlouhodobě dobrých vztahů.

      Vymazat
    7. galahade a jak je pro tebe realizovatelné překonání těch několika stovek kilometrů? Přestěhuješ sedmdesátiletou babičku (nikoliv nemohoucí, pak bych to chápala) do města, anebo se přestěhuješ s rodinou na maloměsto, kde nenajdeš práci a nebudeš muset řešit, kam dáš děti do školy, protože tam bude jedna apod.?

      Vymazat
    8. No takhle jsem to zrovna nemyslel.
      Ale na tebou uvedeném příkladu je vidět, že dost pomáhá, když se rodina tomu seniorovi věnuje. Vzdálenost to samozřejmě komplikuje a přestěhovat babičku o několik set kilometrů blíž je takřka nereálné. Mířil jsem spíš na to, že je poněkud hloupé, když potomstvo zanechá babču napospas pocitu, že je sama na světě vzdor tomu, že bydlí třeba za rohem... Víš? Případně se omlouvám za předchozí asi ne zcela jasnou formulaci;-)

      Vymazat
    9. Já s tebou souhlasím, ale pořád jsme nepřišli na to, co s tím, když ta babča fakt za rohem není:)

      Vymazat
    10. Tu a tam přijet na návštěvu, častěji volat... Nic jinýho s tim asi nevymyslíš. Je ale taky potřeba, aby i ta babča sama měla zájem o něco jinýho, než co se děje v bedně... A s tim už ale vůbec nehneš...

      Vymazat
  2. S rozpadem tradičních rodinných vazeb bez váhání souhlas, ten už má kořeny minimálně 1-2 generaci před námi. Připadá mi, že teď se k tomu jen přidal pasivní konzum, přejatý postoj z marketingových masáží, že zážitky jsou za peníze a rodina spokojená jen v případě, že ráno posnídá značkové cereálie a vyšůruje si podlahu vysavačem s hepa filtrem.

    Strašně se mi líbí, že ve Španělsku dopoledne zajdeš do parku a důchodci tam mastí karty nebo petanque, je jich tam kupa, prostě gang jako děcka ze školky a nemají koutky permanentně dolů jako většina těch našich. Fakt, že jim umře životní partner nebo se na ně vykašlou děti, je buď neovlivnitelný, nebo jen zčásti, ale pořád přece stačí vypnout televizi, nehrabat se v letácích a prostě jen vyrazit ven nebo vymyslet s ohledem na zdravotní stav cokoliv, co je bude bavit. Většina muzeí a historických památek mají přece zvýhodněné vstupné pro seniory, nejsou v tomto směru vůbec handicapovaní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím úzce souvisí můj velmi nepříjemný pocit, že u nás ve vsi všichni důchodci doma umřeli a leží tam doposud.
      Ačkoliv podle statistiky je jich u nás asi 50, žádného neznám, do hospody nechodí (a ať mi nikdo neříká, že jedno pivo jim rozvrátí rozpočet), na akce pořádáné obcí jen pár a když děláme něco s dětma (vánoční divadllo, zpívání pod vánočním stromkem, velikonoce, pochod za Sv. Martinem) je to vždycky zadarmo, i nějaké to občerstvení je a stejně nepřijdou.
      Ale stačí jít za šera přes ves a všude bliká zrnitá...

      Vymazat
    2. Laicky se domnívám, že jde o časově postupující zaprdnutí do ulity. Ono bude vždycky těžší přečíst si knížku místo Blesku a vyrazit mezi lidi, zvlášť když si navíc nejsou jistí, jestli o ně "mladí" vůbec stojí.

      Vymazat
    3. Možná se ty lidi toho světa venku bojí. A já se jim ani nedivím, pro ně to musí být šílené. Ani já už si nezvykám na novoty tak rychle a tak dobře, dokonce některé novoty vítám s nevolí a klidně bych se bez nich obešel - viz třeba můj post o dotykových telefonech. A když přijedu do většího města, necítím se tam dobře, všude je hluk, spěch, kvalt, obrovská hromada informací, kterým se nedá uniknout a rvou se vám do hlavy...
      A i v jiných oblastech je to šílené - nic není jisté, nic neplatí, všichni se točí na neurčitostech, nikomu se nedá věřit... Nemám z toho dobrý pocit.
      A jsem zvědav na sebe, až mi bude 70-80 a děti mě vystrčí (aspoň doufám) na židličce před chalupu, jak budu koukat na svět kolem. Nejspíš se budu bát:-(

      Vymazat
    4. Nojo, ale život je o strachu a změně, i když je to vystrčení nepříjemný a věřím, že lety se těch slupek strachu nabalí tolik, že to mnozí mohou vnímat přímo jako život ohrožující. A koukání na TV tomu nepřidá - myslím, že stačí jedna relace televizních novin, aby měl starší člověk pádný důvod nevystrčit nos ze dveří. Přesto si myslím, že psychika většiny lidí není k jezevčí noře uzpůsobena natolik, aby si sami doma připadali šťastní.

      Vymazat
  3. Co si pamatuju, tak v 80. i pak v 90.letech byly lavičky v parcích obložené důchodci. Chodili si tam sednout, chodili ven, do parku. Nehráli tam petanque, ale aspoň si povídali.

    A vůbec lidi víc chodili ven jen tak. Děti rozhodně. Nebo i jakákoli generace, prostě se projít na Váckaváka dát si zmrzku jen proto, že je hezké odpoledne.

    Další varianta je kostel, farnost. Tam se taky chodí mezi lidi a možná teď víc než dřív.
    A na výlety a na kolo se jezdí docela dost i teď, to jo - jenže to už se netýká nejstarší generace.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo. Možná jen špatně hospodaříme s časem a plýtváme ho na věci, které nám k ničemu nejsou, třeba plkáním na blozích:-)

      Vymazat
    2. Ještě s těma kolama mě napadlo, že se sice jezdí možná víc, ale tisíce věcí od ježdění tě odrazují, např. Nedá se jezdit všude, musíš tam dojet autem. Sám si moc dobře vzpomínám, jak jsem sháněl nosič na 4 kola na kouli (máme auto vysoké, na střechu se kola dát nedají), jenže takové skoro neexistují - všichni počítají s tím, že lidi jsou jen dva, rodiny nemají šanci. Dále je třeba myslet na spousty dalších pravidel - helmy např. a kdoví co si zákonodárci ještě vymyslí, tuhle jsem četl, že někdo přemýšlí nad registrací kol, něco jako registrace u aut:-( A sposuty dalších věcí, které člověka od výletu na kole odrazují, protože je to skoro stresující výlet ne nepodobný organizaci výstupu na Mt. Everest.

      Vymazat
    3. Skoro bych na to zapomněla. Babička s dědou chodili "na lavičku". Dlouhá lavička na návsi, kam si chodili lidi popovídat. Už jsem tam roky nikoho neviděla.

      Chodí děti ještě vǔbec "za barák"?

      Dokument jsem neviděla, ale přijde mi smutné, že tím spousta lidí zahání samotu.

      Vymazat
    4. Sejra,
      aha - já tady vylezu kousek a už jsem na polní cestě do lesa. A silničky jsou tu taky; spíš normální silnice, ale na kolo dobrý.
      Nebo se dá jet metrem na konečnou a pak jet na kole; tak jsem jela několikrát z Prahy ven. Nebo vlakem,jsou panťáky, kam se mlže s kolem normálně nastoupit. To mi jako problém nepřijde - ale s dětmi asi jo.

      Mně kolo před deseti lety ukradli a celkem mi to vyhovuje.

      Vymazat
    5. oprava:
      né mlže s kolem :-)
      - může s kolem ...

      Vymazat
    6. Mlž na kole jsem já. Vždy a spolehlivě na chvostu pelotonu, proto jsem dost ráda, že jeho vlastnictví a údržbu nemusím vůbec řešit. Bavilo by mě to jen, kdybych bydlela mimo Prahu a mohla si na něm jezdit sama a vlastním tempem po kraji, bez nějakých sportovních ambicí. Tělocvikář můj styl jízdy na cyklisťáku před mnoha lety na gymplu popsal slovy "paní sládková z Postřižin" Já zase nechápu, kam všichni zpocení cyklisté pořád tak spěchají...

      Vymazat
    7. Já spěchám do hospody! :)

      Vymazat
    8. Liško, my ač na třeskutém venkově, jsme ze všech stran obklopeni frekventovanýma komunikacema a ať chceš jet kamkoliv, musíš po nich. Sám to ještě dám, ale pokud jedu s dětma, tak si prostě netroufnu, protože stačí jeden kamion a děti přinejlepším skončí v příkopě, horší variantu si umíš přectavit sama:-(
      A metrem s kolama a dětma si nedokážu přectavit vůbec.

      Vymazat
    9. V Německu mají tohle pořešený slušnýma cyklostezkama, ne jako u nás, že se odnikud nikam něco vyznačí, kus vede po silnici bez extra pruhu. Někdy je start uskutečnitelný jen z placenýho ale nehlídanýho parkoviště, čímž se ostatně vyznačují některé šumavské běžkařské trasy. O nich by se dalo dlouze plakat.. Bos.

      Vymazat
  4. je fakt, že ideální odměnou pro prodejce-šmejda by bylo ochrnutí od krku dolů se ztrátou zraku a sluchu. ideálně na opuštěném ostrově se spoustou hladovejch krys ! nebo jak to říkali v pulp fiction - "banda zfetovanejch negrů s letlampama ! "

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, to má být: "banda zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou" ;-)

      Vymazat
  5. Na jihu se asi venku lelkuje lépe než u nás, nicméně to zřejmě nebude hl. důvod. Naše sousedka přes 80 si každý den obejde velkým obloukem dům, v každém počasí. Dala si to jako novoroční předsevzetí. Další, o něco mladší sedí doma a stěžuje si. Té klouby i závity zatuhly daleko rychleji a dříve. Navíc přijde o to se venku při obchůzce pozdravit se sousedama, zakecat se s psíkařema, pohladit dět či psy sousedů, okouknout, co nového vykvetlo na záhoně, dozvědět se nové drby... Bos.

    OdpovědětVymazat
  6. Lavičky a lelkování, to je přesně to - umírající zábava starého světa. Na maloměstě na to byly uzpůsobeny lavičky podél městského korza, bohužel po celkové rekonstrukci náměstí se dá jen nepohodlně zapříčit se do uměleckých ocelových konstrukcí a zírat na projíždějící auta...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kamrád udělal lavičku u krásný kapličky, kterou jsme "v akci Z" opravili a okolí zkulturnili. Netrvalo ani týden a někdo ji ukrad, tak udělal novou a místní zfetovaná mládež ji začala používat jako záchod. Hovno na lavičce fakt vypadalo úchvatně a rozhodně nesvádělo k lelkování:-(

      Vymazat
    2. Sýre, to je fakt smutné.. Bos.

      Vymazat
    3. No, naštěstí místní narkoskupinka potřeboval do žil víc než konopí, venkov nebyl schopen dodávat a tak se přesunuli obšťastňovat lidi do Plzně a do Prahy:-(

      Vymazat
    4. Sejro, děkujeme pěkně za takové zásilky! Pravda, o ty v parku nouze není;)

      Vymazat