čtvrtek 29. srpna 2013

Hlidacky.cz: První rande

Pokud máte nejbližší babičku za rohem vzdáleným 120km od Prahy, je to vlastně jistota od prvních gestačních týdnů. Jednou večer k vám přijde cizí kníratá žena s tikem v oku, bude se ušklíbat nad nabízenou značkou instantní kávy a nelibě nést fakt, že se děti po bytě vyskytují v nevyžehlených košilkách a hlučí. V horším případě bude páchnout rybinou a až se vrátíme, děti se budou choulit uprostřed prázdného bytu a Žmur chvějícím hláskem oznámí, že za tetou přijel strejda stěhovák. Paní k dětem.

V našem domě (kromě nácků) bydleli taky staří manželé, kterým jejich dcera vozila na hlídání čtyřletá jednovaječná dvojčata. Chlapce. Sígry, kteří po sobě plivali a shazovali se vzájemně ze schodiště. Jednou budou doma odpalovat pyrotechniku z vypitých flašek od vodky a sypat rodičům lsd do kapslí od Diazepamu, vsaďte se. Ale o tom, co je boží trest, snad někdy jindy. Chtěla jsem napsat, že staří zenbuddhističtí mistři byli na rozdíl od ubohé matky těch malých nervových jedů úplně v klidu.

„Jeníčku, nesundávej Tomíkovi čepičku“ vlídně mu domlouvá babička, zatímco se malý vrah pokouší svému bratrovi provést lobotomii pomocí lopatky z pískoviště, až Tomíkovi ulítne zkrvavená kšiltovka po schodech o patro níž. Nebo jeden z nich lape po dechu a z úst mu trčí špejle. „Miláčku, vrať Jeníkovi lízátko“ llichotí mu přívětivě babička. Tomík neodpovídá, protože se dusí a je mu vlastně jedno, že pojede sanitkou s tracheotomickým katetrem v krku. Je pevně odhodlán lízátko spolknout i s tyčkou, pokud to znamená, že ho jeho bratr už nedostane.

Odstěhovali se dřív, než jsem se odhodlala k nesmělému obchodnímu jednání na téma hlídání Žmura po večerech. A naší jedinou au-pair tak zůstávala věrná paraglidistická vysílačka. Obratem překřtěná na vysíračku, protože podmínkou pro použití je udržet se v doběhové vzdálenosti od našeho bytu.

Potom Milý objevil stránky hlídačky.cz. Najednou jsme se mohli probírat plejádou kandidátek překypujících mateřskými city zrovna k našim dětem. Pravda, některé z nich s fotoportrétem kačeřího úsměvu snímaného z takového podhledu, aby se na fotku vešel i žlábek mezi napumpovanými ňadry, vypadaly spíš jako večerní hlídačky pro vyprahlé otce. Supermodelky a štětky jsem vyřadila jako první. Zbylo několik 50+ a pár sympatických studentek bez ambicí a nástrojů, jak sbalit Milého a stát se macechou Žmurovi a Čičman.

V pátek večer tedy dorazila slečna Blanka. Dorazila ve chvíli, kdy Žmur načůral pod botník a Čičman si poblila tričko a měla jsem sto chutí celou akci odpískat. Plán zněl uložit Čičman, společně vykoupat Žmura a potom nepozorovaně utéct do hospody. Žmur byl s plánem seznámen a nejevil žádné stopy nadšení. Přesto se s patřičně otráveným výrazem vydal ke dveřím Blanku přivítat. Čekala jsem několik hysterických scén. Čekala jsem, že načůrá do bot taky jí. Čekala jsem, že se mi pověsí za sukni a bude prosit, zatímco se na sebe budeme se slečnou rozpačitě dívat a vzájemně se omlouvat. Potom ji dám na taxík a budu mít hroznou chuť padělat si doklady, koupit letenku a vyhodit nevděčného Žmura z okna.

Žmur na to šel zkušeně. Vzal Blanku za ruku a šel jí předvést svůj vozový park. „Toto je mok-vič a toto je da-dun“ (moskvič, datsun) slyším z koupelny přes puštěný kohoutek. Když jsem si pro něj přišla, chlubil se zrovna svým všeobecným přehledem a přezíravě kynul na poličku přečtených dětských knih. Zapomněla jsem Blance říct, že Žmur nesnáší waterboarding sprchovou hadicí přes obličej. Když mu ale namířila proudem vody na hlavu, ozývalo se z koupelny jen rozverné chichotání.

Čičman úslužně usnula, oblékla jsem se a šla se rozloučit. Klíčový okamžik, potom už jen poběžím po schodech s pevně přitlačenými ukazováčky v uších, abych nic neslyšela. „Tak ahoj, Žmuříku“ říkám. „My s tátou...“ „Jojo, mami. Papa“ skočí mi do řeči Žmur, ale vůbec nezvedne oči od stavby mrakodrapu, kde bude s Blankou bydlet.

V 10 jsme nahlédli přes robotickou au-pair do dětského pokoje. Nebyl tam. Rozcuchaná hlava se v posteli zjevila až kolem půl 11. O půlnoci jsme přišli domů. „On byl hrozně hodnej“ rozplývá se slečna. „Pořád mi něco ukazoval a potom vyžadoval, abych mu chvilku četla. Tak jsem mu četla nakonec hodinu a půl“ usměje se. Ho-di-nu a půl. Takhle dlouho ode mě číst nikdy nechtěl.


„A teta je kde?“ shání se ráno Žmur z postele. Jeho nová holka má v podstatě jen jedinou nevýhodu: je silně návyková! 

10 komentářů:

  1. ty jo, tak to jste trefili na první ránu naprosto skvěle :-) my zatím disponujeme Gymplačkou, než nám uteče na vejšku

    OdpovědětVymazat
  2. Ela: jj, než slečna Blanka odroste, ani se do žádných dalších experimentů pouštět nechceme:)

    OdpovědětVymazat
  3. no vida, gratuluju, já jsem celou dobu čekala pointu, že tam přijede ten strejda stěhovák :)

    OdpovědětVymazat
  4. jojo, mladost-radost, řekl by Dug Badmann, taky mě vždycky hrknou slzy dojetí, když si vzpomenu, že jediný nástroj, kterým nás s bráchou táta dokázal dostat od sebe, když jsme se potřebovali bratrsky poprat, byl jezdecký bičík, který mu daroval náš strýc s lakonickým "řezat" ... ale k tématu ... ony si ty děti od nás rodičů docela rády odpočinou
    (btw. máte poněkud zvláštní výběr angličáků ... kdo dneska ví, co je to moskvič a datsun).

    OdpovědětVymazat
  5. Kouzelný! ...jako otec oceňuju...
    Jako otec holčičky ale mám trochu problém s podobnýma vazbama kalkulovat...

    OdpovědětVymazat
  6. Dee, musím zklamat; tentokrát bez kriminální zápletky

    extláča: jj, příští kapitola bude věnovaná retro hračkám pro Čičman z mé strany - mončičáci a pletená panenka ze sisalu! A co se týká zastrašovacích pomůcek - Žmur je ve věku, kdy bohatě stačí významně ukázat na krabici příšerných darů, kde je schovaná čarodějnice se svítícíma očima.

    Galahad: Souhlasím, pro Čičman pána na hlídání hledat určitě nebudeme;)

    OdpovědětVymazat
  7. Já nevím, co je datsun.

    Ale jsem šikovná a vypátrám to!

    Za mého děsttví jsme hráli hru - poznváání aut podle zvuku motoru. bylo to snadný, protože většinou jezdila jen embéčka, wartburgy, volhy, moskviče málo, datsuny vůbec :-)

    OdpovědětVymazat
  8. psice: Teď si ale zrovna nejsem jistej, jestli to opatření neni náhodou trochu diskriminační... Teda ne, že by to na věco něco měnilo.

    OdpovědětVymazat
  9. Liško, Datsun tady za našeho dětství byla obr frajeřina. My měli embéčko s permanentní závadou různého typuů vzpomínám si, že jsme jednou jeli cca 30km z výletu se zaseklým troubícím klaksonem, který nešlo umlčet. Podle toho bych poznala naše auto. Kdoví, kde teď je - možná už by mělo historickou hodnotu

    Galahad: diskriminační bez výhrad, ale zatím jsem nezaznamenala žádnou demonstraci mladých mužů za práva nezaměstnatelných pánů k dětem;)

    OdpovědětVymazat
  10. s troubícím klaksonem :-))
    Já jen jednou jela ze Slovenska za velkých mrazů ze svatby autem, které přestalo topit a couvat. Řídil můj budoucí manžel, byl to favorit jeho rodičů, asi v r. 1995.

    OdpovědětVymazat