neděle 1. prosince 2013

Mrtvola na schodech


Už jsem Vám někdy psala, že jsem nekrofobik? Nezaměňovat se strachem ze smrti prosím. Ne že bych se na sekáče s kosou těšila, ale jsem relativně smířená s tím, že si pro mě jednou zubatá přijde, já si sbalím svoji krosnu dobrých a špatných skutků a půjdem. Stejně jako mi v dlani může pochodovat pavouk a pohladím si hada, v obou případech ale musí splňovat podmínku, že jsou živí ani nevypadají, že zatáhnou během následující čtvrthodinky. Každý máme něco. Oproti populárním fóbiím, kdy pacienty těchto diagnóz okolí přehnaně lituje a podporuje (jasně, že tě nebudu nutit jezdit výtahem, půjdeme spolu po schodech, nepotřebuješ Neurol/ vzít tašku/ obejmout), tak jsme my nekrofobici veřejností zpravidla nepochopeni. Divili byste se, pro kolik lidí je roztomilé obléknout svoji čivavu na poslední cestu do oblíbeného svetřiku nebo česat dědečkovi přehazovačku v rakvi, aby byl štramák na funus. A vás berou za necitelná monstra, co se jim přestanou nejlepší kámoši pozdávat jen proto, že z nich lije posmrtný pot a smrdí po zkaženém mase.

Se mnou se to navíc věkem zhoršuje. Zatímco mně v mládí přejetý ježek přivodil jenom šimrání v krku, dnes mi stačí jít okolo mrtvého holuba na ulici, abych začala nadavovat a vystoupil mi tlak na 200/150. Přičemž se křivka stresu zvyšuje přímou úměrou k evolučnímu stupni a posmrtné zralosti mrtvoly. Zakousnutá kočka je větší liga než mrtvý křeček. Najít v ZOO uškrceného orangutana na laně je horší než rozsápanou laň v lese. Na vrcholu nekrofobické pyramidy je samozřejmě člověk a je bohužel úplně jedno, jestli je to hodná podkrkonošská babička nebo anonymní obeť autonehody.

Takže vám zkusím přiblížit, jaké to je, když jdete v neděli ráno (všimli jste si, že se v našem domě dějí všechny temné věci v sobotu v noci?) To je jedno, jdete tedy v neděli ráno pro čerstvý chleba a sýr a na posledním schodu před vchodem leží člověk, tiše a odevzdaně, vůbec mu nezáleží na tom, že vás vyděsil k smrti, ani to s ním nehne. Já pro to mám pochopení, že se to často nedá poznat, natož ovlivnit, která cesta pro rohlíky je ta poslední. Že všichni nestihnou zalézt do křoví a tam v soukromí ztrouchnivět, aniž by někoho obtěžovali. Ale proč kurva zrovna na našich schodech?!

Pokud jste nekrofobik, běží vám teď v hlavě řetězec myšlenek. Není mrtvý, bude ožralej jak zeman, tvrdí vaše racionální já, ale tuch-tuch-tuch, každým úderem vám do hlavy zrádné srdce pumpuje krev přesycenou adrenalinem a ten velí „bojuj nebo uteč!“

Jenže vy nemůžete bojovat proti mrtvole, protože taková mrtvola je navíc v reálném světě, kde platí neporazitelné fyzikální zákony, dost neškodná, ale zároveň nemůžete utéct, protože jeho tělo se rozvaluje přes celý schod a to znamená ho překročit. V širším domýšlení následků cítíte, že byste ho při takovém obkroku mohli snadno pozvracet. Ale nemůžeš zvracet na bezvládné tělo a utíkat pryč, připomíná se opět záblesk racionálního já, třeba je jen v kómatu a potřebuje pomoct. Stejně jako náš kamarád Petr, kterého našel s krvácením do mozku jeho soused na zemi v domovní chodbě. A byl to dobrý člověk a navíc nebyl nekrofobik, takže mu poskytl první pomoc a zavolal rychlou a díky tomu můžeme s Petrem dál chodit na pivo a do parku, stejně jako tohle je nebo byl něčí kamarád a ze mě se může stát dobrý člověk právě dnes ráno, ale to znamená, že si musím přestat hryzat nehty a něco udělat.

Tuch-tuch-tuch. Dřepnu si tedy nad jeho obličej a snažím se pominout, že je to úplně bezvládný a bezbarvý obličej, a soustředit se raději na to, jestli dýchá. Dost o tom pochybuji až do okamžiku, kdy mrtvola silně zachrápe, otevře oči a zařveme oba. „Dobré ráno, já se omlouvám, že vás ruším“, říkám roztřeseně „nebyla jsem si jistá, jestli...“
„Já jsem asi nějak usnul“ říká omluvně umrlec a táhne z nej vodka, takže opět polykám nadávené žaludeční šťávy, protože nechci dělat trapnou společenskou situaci ještě méně únosnou pro obě strany.  

Jsem svobodná a běžím ke vchodu. Paralelním zrakem vidím, že mrtvý muž toporně vstává a hrabe se v kapsách. Zřejmě kontroluje, jestli jsem mu nevzala mobil a peněženku. Vidíte a to je to absolutní nepochopení, o kterém jsem mluvila na začátku. A ze mě se opět nestal dobrý člověk.









18 komentářů:

  1. Já už do budoucna na nějaké dobré skutky asi kašlu: tuhle jsem šla v našem nákupním centru kolem matky s asi babičkou, která na schodech v centrálním prostoru kojila. Jatá mateřskou solidaritou, přitočila jsem se co možná nenápadně k babičce, stojící u kočárku, a diskrétně jí řekla, že nechci rušit a vměšovat se, ale že kdyby to náhodou nevěděly, přímo naproti je na WC přebalovací kout, kde se dá i kojit. Paní řekla, že o tom vědí, já se omluvila a šla dál, marně přemýšlejíc o tom, co ji teda vede k tomu kojit na place plném lidí... Pro dobrotu, známe to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mých zkušeností bývá v nákupních centrech na WC s přebalovacím koutem poměrně veliký smrad. Tak možná proto...

      Vymazat
  2. Psice: zase, kdybys bývala byla hodila tu šabličku, mohlas to v klidu svést na něho :) (Mimochodem mně napadá, jak ráno identifikuješ, jestli vedle tebe neleží mrtvola tvého Milého, ale ještě stále tvůj Milý ?).

    OdpovědětVymazat
  3. Quanti: Nebylo to nějaké hnutí za veřejné kojení, něco jako "I tvoje dítě má nárok na společnost při kojení" nebo "Kozy ven"? V takovém případě babička možná rozdávala letáky...

    xtlc: Jak říkám, zhoršuje se to věkem...a jak budeme společně stárnout a chřadnout, možná ho budu ráno čím dál častěji podezírat ze zákeřné smrti ve spánku. Zatím mu to ale ráno v posteli velmi sluší a na schodech ho nenacházím.

    OdpovědětVymazat
  4. Náhodou se s tebe dobrý člověk stal, protože na rozdíl od mnoha jiných, kteří by utekli/lhostejně překročili/atd. jsi projevila zájem a snažila se věc řešit. klobouk dolů!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Sejra: nález umrlce mě rozhodně lhostejnou nenechává, ale právě si nejsem jistá, jestli v tom nehraje větší roli ta diagnóza, než vtělesněné dobro. Každopádně, kdyby šlo o minuty, tak by byla taková zachránkyně úplně poslední smůla, co týpkovi nalepila na paty. Možná bych se mohla zúčastnit nějakého kurzu první pomoci, třeba by mě to posunulo i v překonávání nekrolimitů;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě znám několik lidí, kteří radši utekli či dotyčného lhostejně překročili... takže ať sis k němu klekla z důvodů jakýchkoliv, bylo to dobré!

      Vymazat
  6. Divný, mě z toho nejvíc děsí představa, že by mě někdo poslal kojit na veřejné WC. Mám silně vyvinutý čich a celkem odpor k těmto málo větraným kobkám. Raději bych improvizovala někde na té lavičce, když by nebylo zbytí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nebylo NA WC, ale vedle něj. Smrádek tam nebyl a já jsem na tohle celkem fifinka, normální místnost s "linkou", umyvadlem a židlí.

      Vymazat
  7. nechci ti nějak znepříjemňovat výlety do lesů, ale náš revírník už třeba v lese našel dva oběšence ... a je to poměrně častá situace

    OdpovědětVymazat
  8. Bos.: Takové debaty mi vždycky připomenou osobní vděčnost za to, že už nekojím (a asi nikdy nebudu...natož v kobkách!)

    extl.: Sakra. Tady se mohu spolehnout jen na mou silnou krátkozrakost a doufat, že mě nezabimbá oběšencova špička boty do ksichtu.

    OdpovědětVymazat
  9. Jééé, takovej předvídatelnej konec...já se těšila, že budeš volat funebráky! Snad příště...

    OdpovědětVymazat
  10. jsi frajer :-) já nevim jestli bych měla odvahu zakleknout a ohledávat tělo :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Uf, to bylo napínavý.

    Jednou jsem šla domů, vlezla do baráku a šla vstříc několika schodům v přesvědčení, že můj milý za mnou vzápětí rozsvítí. A byla tma a já místo na rohožku, starou známou, a na schody, staré známé a předvídatelné, šlápla do něčeho měkkého. Můj organismus se v té tmě tak vyděsil, že v příštím okamžiku jsem se našla až nahoře nad těmi schody a slyšela někoho divně houkat. A to sebe. Načež mrtvola-ožralec se s leknutím a nakopnutím probudil a začal vyděšeně úplně stejně houkat - převzal štafetu :) Pak říkal něco, že ho žena nepustí domů a šel ven.

    OdpovědětVymazat
  12. Zmetek nevděčnej. Mělas ho pozvracet ;-)

    OdpovědětVymazat
  13. F.: Volání na funebráckou linku je předvídatelný konec nás všech!

    Ela: po prvním rychlém přečtení slova "ohlodávat" jsem se už chtěla začít obhajovat, než jsem zjistila, že blbě vidím:)

    Liška: Fuj, kdybych do něčeho podobného ožralého šlápla, tak by musel oživovat on mě!

    Galahad: Možná, že už byl za ten večer/noc/ráno poblitej tolikrát, že by to nebylo nic, co by ho mrzelo nebo byl schopen vůbec odlišit od změti svých trávicích enzymů na tričku...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to možný... Ale kvůli tomu bych v sobě pohoršení nedusil:-)

      Vymazat
  14. Mekbílová
    za ten úlek sis od něj měla vybrat peníze na čerstvý chléb a sýr, myslím, že by se nebránil!

    OdpovědětVymazat