čtvrtek 10. dubna 2014

Nemoc II. - Vykoupení


Když jsem si v noci na pátek prošoupala ponožky pochůzkami pro dětské kapky do nosu – kapesníky – čůrat – Modafen – kakat – pustit Bořka Stavitele, učinila jsem nad ránem rozhodnutí. Víkend v Brně bude jen pro mladý. Sbalila jsem dětem family pack kapesníků a nezapomněla přibalit láhev tvrdého alkoholu jako odpustek pro prarodiče. Odpoledne jsem stála před domem a s tváří zkroucenou žalem zamávala usopleným tvářičkám. Sotva auto zmizelo za rohem, vykřikla jsem v duchu hlasité „yeah“ a mávájící rukou jsem zalomila do vítězného gesta. Doma jsem si objednala zásobu sushi na celý víkend a horečnatě (přeneseně i doopravdy) jsem přemýšlela, jakým způsobem se začnu léčit já.

V první řadě bylo nutné pomyslet na léčbu prací. Věděla jsem, že kdesi v zaprášené příchozí poště najdu požadavky na analýzy a reporty a to možná už několikanásobné, s postupně se přidávajícími vykřičníky. Komínek knih na topení nad postelí mi ale připadal ještě neúprosnější. Zaváněla také hrozba manuální práce – okna jsem naposled myla ještě před narozením Čičman. Sakra, ale já přece jsem nemocná a kdo jiný než já má morální nárok na to se právě teď bez dětí jen zbůhdarma válet, pojídat lososové nigiri a číst si, do háje!

To samé jsem zopakovala Houbovi druhý den, když mě lákal na výlet. „Jenom pojedeš autem a budeš se dívat z okna“, sliboval. Uvěřila a souhlasila jsem v představě, jak sedím se skotským plédem přehozeným přes kolena a kochám se výhledy. Jeli jsme na Svatojánské proudy, ze skal traverzovali příkrým srázem dolů, přičemž jsme hráli hru na nákup trampských chat podle stádia rozpadu a opuštěnosti. Na jedné z nich jsme se zastavili, kopali jsme nohama na vratké lavici na terase, pili čaj z termosky a povídali si. Dojem ze smyčky v čase umocňoval zažloutlý výtisk novin z roku 1991 pod oprýskaným stolem. Na stráních jsme mimo jiné našli důkazy svědčící pro konspirační teorii, že původní majitele zchátralých objektů vyhubilo něco tak velkého a při chuti, na co nestačí motyka, tuhý podpalovač ani DDT z běžné výzbroje chataře.  Něco, co za sebou na celém svahu zanechalo jen obří tmavozelená hovna s fragmenty sežraných obětí. Do jednoho z nich jsem měla čest šlápnout, resp. proklouznout na něm deset metrů z kopce a kromě impozantní velikosti jeho tajemství tkví hlavně v tom, že je ve své podstatě nesmazatelné a neodstranitelné.  

Po návratu se ozvala Marťa. Na squatu za Motolem probíhá kulturní festival a nechceme se přidat? Jenom pár kapel, žonglování a divadlo. „Dnes tam jde po svých i celé onkologické oddělení z Motola“, dostalo se mi odpovědi na moji ohranou výmluvu na žluté hleny, zimnici a otevřené vředy.  V šest jsme se tedy sešli před branou starého venkovského statku. Kromě nás byl přítomen už jen jediný příznivec kultury, ležící na louce ve svahu hlavou dolů. Vstal asi za půl hodiny, plaše se na nás usmál a potom si nazvracel do bundy v trávě. Nemohoucí Pobliťák nicméně zůstával také jediným náznakem života v celém areálu. Potom dojela dodávka (plná heroinu, jak nás ujistil Houbič) a zacouvala do brány.

Kolemjedoucí cyklista se zvědavě začetl do letáku na probíhající festival vyvěšeného nad vchodem. Dredař z dodávky před ním hlasitě přibouchl mříž a něco mu důrazně vysvětloval. Cyklista se podrbal na čele a schlíple odjel. „Marťo, seš si jistá, že je to otevřená akce pro veřejnost?“ Apelovali jsme tak dlouho, až  vešla do usedlosti. „Tak jdeme moc brzo a taky bychom měli vzít v potaz, že už to tady jede třetí den“, vrátila se se vzkazem. Počkali jsme do setmění a poté se nenápadně infiltrovali mezi obyvatele squatu.

Připisuji poznámku, že to byla druhá časová smyčka dne. Ve stodole s vývěskou „chill out“ hrálo hardcore techno dost nahlas. Ve vedlejším kravíně aka hlavní stage hrálo hardcore techno o intenzitě jaderného výbuchu a následně vzniklé paniky i přes přirozené tlumící prvky jako jsou šukači beden nalepení přímo na aparatuře, takže mi každá cesta na bar důkladně promasírovala všechny vnitřní orgány.

Mezi stodolou a kravínem stála zaparkovaná auta, na mlatě se milovaly lesby a vedle nich kopulovali rotvajleři. Při bočním pohledu to vytvářelo velmi působivé zátiší. U baru jsme poznali našeho kamaráda z louky – Pobliťák chytil druhou mízu. S těžce vydobytými nápoji jsme usedli do navhlých  křesel (plných svrabu, jak nás znovu ujistil Houbič) a přemítali, co s načatým večerem. Bylo poměrně jisté, že divadlo se konat nebude. Později se ale navzdory všemu konala vydařená žonglérská představení, u kterých mě nejvíc fascinovalo, že je provozovali lidé, co jinak neudrželi ani půllitr v ruce.

V běžném podniku si k vám po naplnění kapacity přisedávají cizí lidé, zde jsme ale záhy přijali pravidlo, že k si k našemu stolu cizí lidé přilehávají. Ohledně úrodné vlhkosti pohostinných křesílek může leccos naznačit i historka s dredařem, který přišel zezadu za Houbovo sofá a při zírání skrz nás si začal rozepínat poklopec. Pár vteřin před vlastním vymočením Houbičovi do týla nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel si ulevit na zápraží. Jestli to chytly lesby, nebo rotvajleři, zůstane navždy tajemstvím večera.


V neděli ráno mě nepřekvapilo, že plíseň, hulení a mokrej zadek nepřispívají k fyzické rekonvalescenci. Právem mě udivilo, že právě tyto účinné substance zabírají na duševní chřipku posledních dnů až týdnů. Jen se mi optimální léčebné podmínky stále nedaří nastavit v domácím prostředí.

19 komentářů:

  1. Je to dost silné kafe, zdá se silnější než to vrtulníkové. Snad tě to nezabije, ale utuží ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. líbila se mi ta pasáž s lesbami!

    OdpovědětVymazat
  3. žonglérská představení v podání lidí, co neudrželi ani půllitr, smála jsem se nahlas :).

    Myslím si, že je fajn, žes vymýtila aspoň duševní chřipku, ta virová fyzická snad taky brzy odezní (i když moje chrchlání se pořád nějak nelepší, tak ti vlastně nevím).

    OdpovědětVymazat
  4. kdysi jsme na chmelu chodili se všemi zraněními a nemocemi za lapiduchem, studentem 3 ročníku medicíny, jeho diagnóza byla univerzální "to přepiješ" :)

    OdpovědětVymazat
  5. Bosorka: vzhledem k tomu, že dávkování je u mě tak jednou ročně, tak se o sebe nebojím, že zarostu dredem...

    lobo: někdy ti věnuju lesbí speciál!

    Dee: taky chrchlám pořád, teda akusticky se to už začíná blížit chrlení krve...prý se masově šíří černý kašel;)

    extláča: já mám právě kocoviny už tak hrozný, že nepřepiju...

    OdpovědětVymazat
  6. no to je téma ... kocoviny .... já už se dostal do stavu, kdy se ožeru tak maximálně jednou za rok, kocoviny vysloveně nedávám, to nevylučuje, abych sem tam gentlemansky nezakončil večer hruškovicí, případně 0,5 litrem vína (Drahá mi vždycky dvojku upije) ... jsem totiž už ... starej :), to je to co máme s Lobem a Sejrou společně, i když Lobo to ještě nepřijal, jaksi vnitřně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, u mě už se to plíživě dostalo do stádia biohazardu. Myslela jsem si, že je to prolukou v tréningu díky těhotenství a kojení, podle všeho trio lobo, sejra, extláča nemá ani dělohu, ani mléčnou žlázu - tedy to má do činění spíš s procesem tak strašlivým, že se ho vystříhám jmenovat!

      Vymazat
    2. pomůžu ti, co třeba zrání ? (sejra už je taky třeba zralej))

      Vymazat
    3. Jsem zralý jak sýr - jen ta plíseň na povrchu mne poněkud zneklidňuje:-))

      Vymazat
    4. Psice - dělohu sice nemám, o mléčné žláze nic nevím, zato mám u stehna dlahu a asi tak stopadesát šroubů:-) A kdo z vás to má, přátelé?

      Vymazat
    5. desítku roxor a šrouby mám taky, dole v dílně ... ale koleno si vrtat nenechám

      Vymazat
    6. Voni se mě nějak doktoři moc neptali. Ale díky jim za to, původně chtěli ve stehně ušmiknout...

      Vymazat
    7. Tak a teď to navíc vypadá, jako když sem píšou pamětníci ze Stalingradu!

      Vymazat
    8. copa Stalingrad, ale jaký to bylo drsný u Ypru ! a ta Rusko Japonská válka, to byly čoudy !!!

      Vymazat
    9. Já vzpomínám se slzou v oku na Verdun.

      Vymazat
  7. Mě nejvíc rozesmálo
    "...nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel si ulevit na zápraží. Jestli to chytly lesby, nebo rotvajleři, zůstane navždy tajemstvím večera."

    Já si říkala, že bych taky měla s alkoholem brzdit, ale ne kvůli kocovinám; když večer několikrát týdně vypiju 6 deci vína a nic to neudělá - necítím se pod vlivem, říkám si, že moje vnitřní orgány to možná pociťujou a trpěj, ale jsou tak decentně vychovaný, že mi to prostě nechtěj dát najevo a trpěj tiše. Aby mi pak játra ze dne na den tiše neodešla s vkusným dopisem na rozloučenou..."

    A jestli vás zajímá, kdo dopije tu sedmou deci z lahve, jestli je tomu jako u extláči, tak ji
    1) vypiju já ráno
    2) vypiju já druhý večer, než otevřu novou lahev
    3) vypiju vyjímečně ještě tentýž večer, aby nezbyla, protože vím, že druhý večer doma nebudu, budu na pivu

    OdpovědětVymazat
  8. Lysyca: jetli je to 1) tak doporučuji načas vysadit

    OdpovědětVymazat
  9. Liška: já to mám naopak, někdy jsem schopná cítit se ráno nekomfortně po 2deci vína, což by měla být naopak léčebná dávka posilující tělo i ducha. A někdy (daleko víc zřídka než případ č.1.) zase snesu půl lahve kvalitního rumu, tak ti nevím, možná je v tom nějaký tajemný lunární algoritmus!

    OdpovědětVymazat
  10. Když už tě vytáhli na takovou akci, měla ses pořádně vydezinfikovat. :-) Pak bys možná další den ráno viděla, že ti může být ještě hůř, než ti bylo.

    OdpovědětVymazat