pátek 13. března 2015

Hasiči? Hasiči!

Řeknu vám tajemství. Mít za dítě čtyřletého chlapečka je ta nejlepší věc, co se vám jako matce může přihodit. Samozřejmě, že ta druhá nejlepší věc je taky mít dvouletou holčičku a ano, počítám s tím, že z té roztomilé klučičí tvářičky se úderem deseti, dvanácti let stane grázl, za kterého se chodí se sklopeným zrakem omlouvat a platit srolovanou bankovkou ve zpocené dlani sousedům za demontované brzdy z kola, nebo namátkovou kontrolou kapsáčů před vypráním člověk s jistým překvapením získá dvacet gramů hulení (tím si ale oklikou potvrzujeme axiom, že chlapečkové jsou prostě nejlepší).

Když jsem byla já malá, třeba mě vůbec nezajímali hasiči. Ano, měla jsem igráčka požárníka, ale šmahem jsem ho zbavila helmy, olepila ho růžovýma třpytícíma se hvězdičkama a naaranžovala ho barbínám do pokojíčku. Prostě takové to typicky ženské pojetí. Popeláři pro mě nebyli superhrdinové, ale špinaví chlápci, co hulákají a jezdí si pro odpadky. Saniťáci byli zajímavější, protože si jednou přijeli se zapnutou sirénou pro pana Peška odvedle, a když už byl na nosítkách a saniťáci chystali auto, všechny děcka z ulice se seběhli na něj zírat. Jeden můj spolužák na něj dokonce za vybraný dvacetník sáhnul, jestli už je studenej.

Takže etapu prožívání hasičů, sanitek a policajtů máme se Žmurem teď oba poprvé. Dobře se doplňujeme – on má zájem o techniku a strašně se stydí a já mám zájem o lidi, kteří tu práci dělají  a většinou na ně nevyvaluji oči, nesliním a nedrolím si kukuřičné křupky po bradě, ani nezapomínám větu hned v úvodu, když už s nimi mám mluvit. Jestli jste z Prahy, tak právě dnes je na všech stanicích den otevřených dveří.

A vy víte, jakou mám zálibu v záporných hrdinech příběhů, jak se dovedu upřímně zaradovat z každého podlejzáka, hafokrutora, nebo jen obyč hajzla bez přívlastku, ale dnes musím s lítostí prohlásit, že zlouni nejsou skladem. Protože na centrále v Sokolovské to prostě vypadá jako na promo spotu hasičského sboru. (Anebo mají všechny chcípáky a nelichotivé kusy dnes zamčené ve skladu dýchacích přístrojů). Vyleštěná auta. Sympatičtí muži, kteří skromně skrývají silné ruce pod kombinézou a rádi vám na požádání převypráví třídenní požár v Sapě i průběh zachraňování koťátek, papoušků a hadů ze stromu, nebo psů napadaných do okapů a ještě u toho elegantně sjíždí po tyči.

Žmur dostal pexeso, omalovánku a skládanku, před vjezdem do garáží se složil a dojatě prohlásil „Jsem dnes tak šťasten!“ V ten moment na dvůr přijela ještě troubící sanita s majáčkem zřejmě pro kolabujícího člena hasičského sboru, nebo jiného návštěvníka, kterého přemohl pocit štěstí, ale to už jsem oba vedla ven.

Podezírám totiž Žmura, že je přesně ten typ, co by si chtěl sáhnout, jestli už je studenej.

18 komentářů:

  1. Hmm, tak ještě čtyři roky... :D

    OdpovědětVymazat
  2. quanti: Ještě ty čtyři a pak ještě těch šest až osm:)

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem taky nikdy obdivování hasičů nechápala, až když jsem měla někdy ve dvaadvaceti možnost se podívat do garáží v hasičárně, pochopila jsem, že ta auta jsou přinejmenším hodně velká a asi něco umí. A tak jsem zpětně ocenila bratránka, který chtěl být hasičem od malička, dokonce to vystudoval a teď dělá hasiče profi a ve volném čase ještě u dobráků :)
    Takže ještě čtyři roky... :D

    OdpovědětVymazat
  4. relativně nedávno jsme s Horstem absolvovali soukromou prohlídku jedné hasičárny v moravské metropoli a byl to jeden z nejlepších dní našich životů:-) nemluvě o tom, že bydlíme asi tak dvanáct metrů od hasičárny maloměstské, takže všechny výjezdy máme z první ruky!

    OdpovědětVymazat
  5. Evita: Hasičská auta jsem znala detailně spíš ty z plastu od Žmura, nebo projíždějící houkající (rozmazaný). Je fakt, že v reálu a nablízko vypadají fakt velmi autoritativně. Nechápu, že se tam Žmur na přímou nabídku styděl sednout za volant - já bych šla hned, ale to už by bylo fakt trapný, stačí, že jsem překládala všechny jeho otázky. A svézt po tyči už se tam taky nedá - kdysi to v rámci dne otevřených dveří nabízeli, ale potom tam prý jeden z předčasně se puštěných sjížděčů skončil v nemocnici, tak se od toho upustilo. Nebo - že by to vysvětlovalo ten příjezd sanitky na konci?

    lobo: To je Žmurova pozice snů! Kdoví za kolika planými výjezdy je vaše rodina nebo aspoň Horst, kdy se hasiči snaží, zatímco jsou Lobovi pohodlně opření u okna s limonádou a pop cornem.)

    OdpovědětVymazat
  6. Čekala jsem na grandiózní závěr, jak voláš hasiče, protože Žmur tě zamknul do koupelny a podpálil kuchyň, nebo tě aspoň jenom zamknul do koupelny a Čičman sežrala klíč. Tak příště, psice, příště!

    OdpovědětVymazat
  7. Žena: Předpokládám, že to byl takový krátký světlý úsek mezi dvěma sranci, takže příště už zase jako obvykle!

    OdpovědětVymazat
  8. Matko, zkazíš Žmurovi každou zábavu ! Mohl si pohrát s defibrilátorem.

    OdpovědětVymazat
  9. xlt: Jen si nemysli, o exkurzi do nemocnice si rikal uz v patek odpoledne. Od Mileho ma slibeny den otevrenych hrobu na hrbitove, zbyva se infiltrovat uz jen do vezeni a odmastovny a vychovne-vzdelavaci plan na rok 2015 je naplnen.

    OdpovědětVymazat
  10. já bych ho nechal, ať si to v pubertě proleze sám, co ?

    OdpovědětVymazat
  11. Popeláři byli u nás důležitým motivačním činitelem.
    Abychom je stihli (přesně jsme měli zmapováno, kdy v které ulici vyvážejí), bylo nutno snídat rychle a rychle a správně se oblékat a obouvat a jít do školky včas. No a pak jsme za nimi po ulicích chvíli běhali a obdivovali ty chlapáky, co dávali těžké velké popelnice k velkým autům ...
    Krásné doby to byly.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  12. extláča: Jako jasně, ale ať pak nebloudí po městě a ví, kde co najde (a co tam najde:)

    Milan: Popeláři u nás taky proběhli, ale celkem nenápadně a bez větších následků. Třeba vstávat dřív a běhat po ulicích podle vývozových tras Žmura díkybohu ještě vůbec nenapadlo (snad už to ani nepřijde)

    OdpovědětVymazat
  13. my jsem byli na dni otevřených dveří na stanici v Modřanech, a líbilo se velmi. Kdyby nemuseli vystříhávat slisované řidiče, tahat z vody rok louhované mrtvoly a prostě jenom hasili oheň, moc by mě to bavilo...
    Dalimil

    OdpovědětVymazat
  14. Dalimil: Já bych měla jeden zásadní problém a to být do 2 minut od poplachu v garáži. Ráno nepřítomně zírám minimálně pět minut, než si dojdu robotickým krokem na záchod a pak v zírání plynule pokračuji další čtvrthodinku. Předpokládám, že s takovým handicapem bych k nočním zásahům udýchaně dorazila kolem osmé ráno s hrnkem kávy v ruce ...
    (P.S. Jednu dobu byl můj nejoblíbenější vyzváněcí tón budíku gong. Probudil mě celkem spolehlivě cca po pátém odložení buzení, ale bohužel mi to zatrhl Milý, který se po první ráně vyděšeně choulil v rohu ložnice a už nezabral.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to mohlo fungovat u těch léta utopených lidí, tam na nějaké minutě nesejde....
      Moje žena to má ráno stejně, což nechápu. Pro mě není problém 5 minut po probuzení odcházet do pracovního procesu s písní na rtech. A to udělám mléko pro mladšího, vzbudím staršího, vyřeším hádku jestli se bude pouštět Mašinka Tomáš nebo Lego Hero Factory, provést vlastní hygienu a oškrabat námrazu ženě z auta, aby po 1 a 1/2 jejího vypravování to vůbec stihla na 8 do školy....

      Dalimil

      Vymazat
  15. týýýjo, tak já jsem asi byla úplně jasnej chlapeček. třpytky a barbíny mě chytly až kolem dvanácti, jednorožci a poníci kolem pětadvaceti. v dětství jsem ale byla nefalšovanej grázlík, co rozbíjí sousedům okna míčem a touží být hasičem nebo kosmonautem. a teď, hm, teď bych chtěla dcérušku v šatičkách... sákryš! co já bych s ní tak asi dělala? asi lezla po stromech, hádám. ostatně jako s kýmkoli...

    OdpovědětVymazat
  16. hahahahaaa, to je výborný, díky za vhled zvenčí. muž je velitel hasičů, takže syn má den otevřených dveří kdykoli si vzpomene, ale já mám radši záchranáře. zřejmě od doby, kdy jsem zjistila, že školení hasičů pro případ porodu sestávalo z "pustili nám video". tehdy jsem byla v osmém měsíci, tušila jsem překotný porod a hasič mi mou snahu ho edukovat zarazil větou "záchranka má dojezd čtvrt hodiny, to vydržíš".

    OdpovědětVymazat
  17. Lucie: Zas na druhou stranu chápu, volat hasiče v případě překotného porodu by mě ani v té emoční tenzi nenapadlo. Jedině, že bych byla tou dobou zablokovaná ve výtahu:)

    OdpovědětVymazat