středa 1. července 2015

Co vám před dětmi (taky) neříkali: Do pěti let máte z bytu Ladronku

Do aktuálního pražského bytu jsme se s M. stěhovali, když jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Byli jsme mladí, plní ideálů, s vyhlazenou pletí, kterou nehyzdily zachmuřené vrásky mezi obočím, ani kruhy pod očima v odstínu mračna před bouřkou.

Když jsme vešli ruku v ruce poprvé do dveří, rozhlédli se a oknem do něj vpustili svěží letní ráno spolu s panoramatem Žižkovské věže, bylo všem jasné, že ten byt je náš. Realitní makléřka s rutinním chvatem vytasila z aktovky smlouvu, majitel bytu vytasil prkenici a my prachy a s nimi všechny naše nereálné realitní naděje. 

Pravda, o pár z nich jsme přišli daleko dřív, než se narodily děti. Třeba to, že si majitel neodstěhuje ohyzdnou mahagonovou obývací stěnu s falešnou zlatou obrubou a skleníkem, jak nejistě přislíbil při podpisu smlouvy.  O pár dnů později: „Ale prosím vás, kam bych to asi tak dal? Všichni před vámi byli vděční, že ji můžou mít doma! Jen se podívejte na to dřevo!“ (pozn. překližku). Překvapením byl i nález pod sešlapaným wannabe perským kobercem. Na důmyslně ukrytých začernalých parketách byla zřejmě za války postavená králíkárna, přičemž ušáci nedostatkem potravinových přídělů postupně vymřeli a jejich ostatky spolu s pochcanou slámou stekly dolů a vpily se do parket.

Teď po letech, kdy jsem hormonálně vystřízlivěla ze všech těhotenství a laktačních psychóz zkrátka můžu objektivně zhodnotit, že ten byt byl na hovno už před dvaceti lety. Vypustit do něj děti ale byla ta poslední vystřelená rána. Nikoliv z milosti, ale špatná trefa ožralého myslivce, která pro byt znamená plíživý a mučivý konec.

Vezměte si třeba roztomilé dětské nálepky na zeď. Koho by napadlo, že miminko vyroste a nálepky začne nehtem sloupávat spolu s deseti vrstvami omítky. Žmur je strhával naprosto hovadsky a bezúčelně a házel je za postel, Čičman je odloupávala aspoň proto, aby z nich mohla omítku pečlivě olízat a vzniklý kráter dál tunelovat směrem k našim sousedům.

Když se mě zeptáte, kolikrát jsme Žmurovi říkali, že pastelkama se maluje po papíře a ne po zdi, odpovím vám číslem, které vás ohromí. Vlastně jsem několik měsíců svého života nemluvila skoro o ničem jiném. A Žmur své slovo dodržel: svou velkolepou sixtinskou fresku přes půlku stěny nenamaloval na zeď pastelkami, ale neonově zeleným a růžovým zvýrazňovačem. Teď tam visí obří plakát, ale pravděpodobně vás udeří do očí, že si někdo věší plakáty půl metru nad zemí a ještě šejdrem. S povzdechem, na znamení pochopení, pokývou jen rodiče malých dětí.

Když jsme u tvůrčího vyjádření osobnosti, hodí se zmínit i to, jak za mnou Žmur jednou přiběhl a přerývaně mi sliboval, že uvidím, co jsem ještě nikdy neviděla. Žmur na rozdíl od reklamních spotů většinou nekecá a tohle prohlášení je tedy regulérním důvodem dát si před tím něco instantního na uklidnění. 

V tomto případě jsem vešla do ložnice a zapotácela se. Všude po parketách vedly křivé, ale s velkým důrazem a soustředěním vyryté černé čáry, mezi tím ležely kostky Lega a na konci popisovač na cédéčka. „Žmure, proboha!“ zvolala jsem, ale zastavil mě gestem. „Já ti to vysvětlím. Tady jsou přistávací dráhy a tady hangáry! A tady si můžeš sednout do odletové haly a dát si pěkně kafíčko“, posadil mě do křesla a vnutil mi do ruky otřískaný šálek se zakalenou tekutinou.

O tom, že postrádáme i jednotlivé cihly ve zdivu jsem vám už psalaPoslední otevřenou zlomeninou našeho bydlení jsou brouci. Brouci se vynořili před týdnem a vůbec mě nepřekvapuje, že o nich jako první věděly naše děti. Nechci být paranoidní, ale podle mě je dotáhli a krmí právě oni. Žmur u každého nalezeného brouka freneticky křičí, načež ho s Čičman honí po bytě, dokud brouk hrůzou a vyčerpáním neomdlí. Potom ho Žmur opatrně uchopí do papírového kapesníku a v lepším případě ho donutím, aby jej spláchl do záchoda. V tom horším mi ho hodí do koše na papír u mého stolu, nebo mu s Čičman postaví vězení z Lega.

Řešení naší bytové krize je zdlouhavé a beznadějné jako čekání ve frontě na bankomat v Řecku. Byt je ve stavu, kdy není morálním východiskem vracet majiteli klíče, navíc když víte, že je chabrus na srdce. Najít si nové bydlení znamená uklizené pokoje, vůni čerstvě natřených zdí a dezinfekce – tak často o tom s M. sníme, až nám to připadá jako přízrak. Ale je jasné, že do týdne do něj sígři vyznačí a začnou vykopávat základy metra, že budou jako naschvál ve školce zase vši, nebo střevní viróza. A potom přijdou plakáty thrash metalových kapel a barevné spreje. Prostě se přestěhujeme, až děti vylétnou z hnízda. Nebo spíš až povyrostou vnoučata.


18 komentářů:

  1. JA JA, zkuste to překödovat a být pyšná na tvořivost svých dětí:-)
    Naviguji kámoše mého nejml. syna se slovy:"táhněte nahoru do squatu"
    To kafíčko by bylo ještě volné?
    Dita

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem u dcery pořád čekala, co nám kde namaluje, kupodivu nic. Je sice výtvarný nadšenec, ale nějak pochopila, co kam patří. Akorát když už sem byla ukolíbaná, ona větší, tak přišlo období samolepek..

    OdpovědětVymazat
  3. Dita: To my jsme pyšní, ale návštěvy se někdy tváří ustaraně a přehnaně si hlídají, na co si sedají. Kafíček tady máme plno, zrovna teď mám před sebou kelímek s rozpuštěnou žlutou vodovkou. To bude nějaký sezónní!

    Bosorka: Čičman se naštěstí taky nevybíjí na zdech. Žmur ten umělecký přetlak zřejmě nemohl vydržet a papír pro něj byl příliš malý a tradiční.

    OdpovědětVymazat
  4. U nás letí airsoftka. Kuličky nacházím úplně všude, jedna byla i ve špagetách. Výhoda je, že nemovitost to neničí, když nepočítám vypínač u sklepa a rozstřelený pulitr s pivem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ...a žádné vystřelené oči, nebo jiné tělesné ztráty? To je ještě prima skóre. Milý pořídil jednou lovecký prak - myslím tím toho zabijáka, kterým se dá dobře mířenou střelou skolit jelen. Testovací střela nám vyvrtala dírku do zdi a pak ho Milý raději daroval.

      Vymazat
    2. Kupodivu zatím ne:-)))) Ale bojím se toho každým okamžikem. Je divné (a takové neklukovské) že terčem nejsou kočky, naše ani sousedovic;-)

      Vymazat
  5. Kdybych se tě zeptal, kolikráts' Žmurovi řikala, aby nekreslil pastelkama po zdi, ohromila bys mne, kdybys řekla, že mu stačilo říct jednou ;-)
    ...my měli tak krásný bílý zdi, když jsme se nastěhovali...
    Ale prej to byla nuda, tak nám je dcera trochu vytunila.
    Syn k věci přistupuje po svém a kreslí propiskou po gauči...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednou stačí říct, že je večeře (oběd, snídaně, svačina...).Nebo, že jsme koupili obří krabici zmrzliny. Propiska na gauči zní taky super! To snad ani nebudu vyslovovat nahlas, než se téhle díry na trhu u nás někdo chytne.

      Vymazat
    2. Kreslení propiskou po gauči je jen začátek! To pravé dobrodružství nastane, až dostanou první zavírací nůž! Co si dobře pamatuju, tak nejlepší molitan jsme vykutali z tatínkovi matrace :)

      Vymazat
    3. Na kutání molitanu z matrace jsou dobrý i domácí zvířátka - ideálně hlodavci (ověřeno). Na první domácí zvíře za vysvědčení se taky těším! Žmur chce dinosaura, takže to bude nejspíš nějaká kousavá zákeřná mrcha...

      Vymazat
  6. U nás taky vede propiska a poslední dobou části vlastního těla - to před zdmi asi i preferuju, ale dítě pak není moc reprezentativní u babiček :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad ty čínský náplně nejsou příliš toxické.. ;-)

      Vymazat
    2. Včera se svlékli a počmárali barvama na textil. S potěšením mohu konstatovat, že děti nejsou textilní, protože to šlo celkem dobře dolů. Možná i díky tomu, že si tu barvu nezažehlili:)

      Vymazat
  7. Já jsem tak ráda, že jsem tak stará - kdybych ještě přece jen byla matkou, můžu čerpat nejen ze zkušeností předešlých generací, ale i mnoha generací následujících, mladších!

    OdpovědětVymazat
  8. A to ještě přičti fakt, že jsou schopné poučovat o výchově i vlastní, úplně malé děti. Cizí babičky na ulicích, lékaři od gynekologů po patology, prodavačky, odborné publikace, Katka Králová, paní od sociálky. Člověk se snadno stane překvalifikovanou matkou!

    OdpovědětVymazat
  9. Takže říkáš, že kupovat byt v době, kdy jsou děcku čtyři měsíce, je fatální chyba? :D

    OdpovědětVymazat
  10. Myslím, že ve 4měs jde přesně o počátky rozvíjení destrukčního potenciálu - až se rozleze vstříc dosud neokousanému nábytku a bude za sebou nechávat potůček slin a natráveného mléka po kobercích. Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat