pondělí 20. července 2015

Prokletí domu Kudrnů

Taky máte svůj dům hrůzy, nebo strašidelnou postavu z dětství? Já dokonce obojí. Cestou do kopce od maloměstského náměstí směrem k nám domů minete řadu na sebe nalepených stavení a z nich v půlce cesty vystupuje jako katedrála hrůzy dům Usherů, v našem případě Kudrnovic vila.

Vydrolená omítka, kde jsme jako malá děcka hledali cestou ze školy díry po kulkách, ošlehané dveře, se kterýma se často tříská - z průvanu i ze vzteku. Hrubá rohožka vyplazená ven jako uříznutý jazyk. A hlavně řada tmavých, přivřených oken, lemovaných zašedlou záclonou a dávno mrtvé poklady na parapetu: panenka v klobouku a háčkovaných šatech, zaprášené kaktusy, vyrudlé pohledy od někoho, kdo musí žít v lochu nebo v pekle. Tím jsme si byli jistí, obyvatelům takového domu nemohl posílat pohledy nikdo jiný, než vrah nebo samotný ďábel. Mezi kaktusy totiž často vyplouvala stejně pichlavá a pórovitá hlava staré paní Kudrnové. Přízrak, před kterým jsem přebíhala na druhou stranu, vrhala se pod protijedoucí vozidla a zakopávala, protože jsem běžela s hlavou magneticky otočenou zpět mezi sukulenty. Paní Kudrnová nikdy nemluvila a jen zcela výjimečně používala obličejové svaly. Prostě se jenom šoupala prostorem, četla papučemi fleky na koberci, nebo se dívala strnule přes záclony s nevyslovenou a nevyslovitelnou záští ke všemu živému a barevnému okolo sebe. Což je, uznejte sami, daleko děsivější, než kdyby nám hrozila do panchartů a flusala po nás žvýkací tabák.

Teď si toho domu všiml na návštěvě na Maloměstě už i Žmur. Nikoliv proto, že bych ho na ten barák explicitně upozorňovala, ale když už přišel i Žmurovi navýsost divnej, považovala jsem to za znamení podělit se s ním o kulturní dědictví předků. Na tomhle domě duchů je zvláštní, že jde už o třígenerační strach, protože stejně o něm mluvila moje máma – i za jejího dětství byla za oknem vyložená stará paní s pohledem upřeným přímo do chřtánu smrti a protože mě máma opravdu neměla v patnácti, nemohla to být ta samá („Třeba je to pořád stejná a vypreparovaná paní, co ji dávají k oknu větrat“ přispěchal se svým vysvětlením M., načež jsme se se Žmurem spojili významným pohledem).

Od té chvíle během poslední návštěvy prarodičů neuplynul den, kdy by Žmur prošel kolem toho domu lhostejně. Zpočátku trval na tom, že musíme přejít na druhý chodník, ale když se přízračná stařenka v oknech neobjevovala, plazil se pod okny a pátral po obyvatelích domu za vlnícími se záclonami jako bulvární reportér. Přiznám se, že i já jsem ji dychtila vidět – stejně jako vás strhne pohled na svoje staré dětské knížky a odřené kolo. Nedočkali jsme se, ačkoliv Žmur si byl jistý, že něco viděl – že ta zlolajná babizna jen číhá pod parapetem a mručí jako černý pardál před skokem.

Tuhle historku zmiňuji jen proto, že cestou zpět do Prahy jsme zůstali viset skoro hodinu na nádraží mezi zmuchlanými kelímky od piva a potu všech spravedlivě nasraných spolucestujících, se kterými jsme se rozpouštěli v pětatřiceti stupních a pocitu kolektivní beznaděje (díky České dráhy!)

Sedím si tak na okraji lavičky, v tichosti kolabuji a lhostejně se dívám skrz holčičku hrající si přede mnou s prázdnou petflaškou. Přemýšlím, člověk by řekl celkem nevinně, o tom, kdy budeme ksakru v Praze, jestli stihnu koupit něco k večeři a co musím poslat do práce ještě během víkendu. Holčička mě opatrně monitoruje, což přičítám přirozené dětské zvídavosti, ale když si pro ni přijde tatínek, naplno se rozpláče a zvedá k němu ruce. „Tati, tati“, vzlyká. „Já ci plyč! Ta paní naploti na mě kouká tak stlašidelně!“

Ženy jsou zkrátka trochu děsivé, i když to vůbec nemyslí zle.
Věkem se to krapet stupňuje.

7 komentářů:

  1. Třeba to fakt je ta samá! Jako v Oceánu na konci uličky ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě je to ta samá, bez nejmenších pochyb. Snad ten dům vydrží strašidelný napořád. Není nic horšího, než když někdo strašidelný dům koupí, zrenovuje a natře veselou pastelovou barvou. To jsou lidi bez smyslu pro kulturní dědictví.

    Jinak díky za každotýdenní přísun smíchu, prodlužuješ mi život. A strašně ráda bych poznala Žmura. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Milan: Super komentář!:)

    Quanti: To neznám! Stojí to za bližší prozkoumání?

    K.: V nastíněném typu rekonstrukce přepadávají staří duchové nové nájemníky zcela oprávněně! Díky - a Žmur není naživo zas tak vtipnej, on totiž před většinou lidí zarputile mlčí. Vzniklý verbální přetlak dopadá na užší rodinu a přátele a nikdo jiný mi moc nevěří, že ten tichý mladý muž hovoří bez přestávky od kuropění do setmění...

    OdpovědětVymazat
  4. u nás byla vila Ružena. naštěstí už je stržená. Ale strach z tohoto ve mě zůstal, zkoušel jsem ho potlačit četbou Stephena Kinga nebo Dana Simmonse, ale moc to nepomohlo...
    dalimil

    OdpovědětVymazat
  5. Dalimil: Na druhou stranu škoda Růženy, každé město by si mělo uchovávat nějaký takový objekt jako svůj ghost skanzen. Podnikavější starostové by okolo mohli navést cyklostezku a postavit před plot stánek s pivem a suvenýry. Kecám, to by mě samozřejmě rozlítilo, ale většina domů je u nás na maloměstě zrekonstruovaná tak, že cesta kolem nich v člověku nevyvolává žádné emoce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. u mě tedy některé rekonstrukce vyvolávají emoce více než je zdrávo...

      Ještě jsem si vzpoměl na dům o pár ulic dál, kde pomatený pán v sedmdesátých letech udělal 3 záseky v rodině, dům dosud stojí, pán možná žije, musím to říct dětem, až se vrátí z prázdnin....

      Vymazat