úterý 11. srpna 2015

Opíchaná

Zvláštní přivítání novým čtenářům, kteří se sem proklikli z internetových vyhledávačů. Přesně tuhle historku určitě hledáte!

Taky si všímáte, jak s věkem získáváte nové vlastnosti a schopnosti? Některé během celého života a jiné vám spadnou do klína jako jackpot  - a přesně o tom bude dnešní post. Já jsem totiž během jednoho týdne získala absolutní přitažlivost pro bodavý hmyz.

A vůbec bych se nad tím nepozastavovala, kdybych si to nějakým způsobem zasloužila. Kdybych tomu šla naproti, třeba jako kamarádka Gábina, která po okolo letící vose nejdřív chrstne malinovku, potom ji dá ránu pěstí, ale protože se málokdy trefí, upiluje omráčenou vosu pivním podtáckem na dvě půlky. „To musíš jednu zabít a pak na tebe nejdou“ poradí vám po tom mexickém masakru taková Gábina a znechuceně otře zbytek rozemletých křídel z tácku někomu cizímu pod židli. A má svým způsobem pravdu, protože ostatní spravedlivě rozzuření pozůstalí se jí při náletech do sklenice vyhnou uctivým obloukem.
A teď si pojďme říct, kam jsem to dotáhla já se svou politikou nevměšování. 

Příběh první, pátek v noci: Sršeň nikdy nespí. Večírek na srubu v Orlických horách končí, dle doporučení hostitele se odcházíme vyčůrat kamkoliv chceme, protože latrína je vyhrazena pouze na velkou. V povznesené náladě si tak čůrám pod strom nedaleko studánky, větve a listy nade mnou vypadají, jako by se nalepily na úplněk a pode mnou se ozývají hluboké vibrace. Do těch se s upřímným zájmem zaposlouchám, protože je nedovedu jednoznačně identifikovat. Zvuk sílí a stává se zlověstnějším. Jeden z bzučících bombardérů překročí hranice mého osobního prostoru a napere mi balistickou střelu přímo pod pravé stehno. Dřepla jsem si snad na kopřivu? Přece to nemohlo zaútočit, když to nedráždím, předpokládám v tuto chvíli ještě naivně. Bodlo a byl to sršeň z hnízda pod krovem, které s přimhouřenýma očima sleduji ráno a slibuji krvavou pomstu. A tak si nepokojně šustím ve spacáku a všichni okolo mě už dávno spokojeně oddechují, jenom já zírám do tmy, po noze se mi rozlévá jed a kdybych tady měla signál, už dávno si pozjistím o všech nešťastnících přede mnou, kteří po sršním útoku ochrnuli, nebo aspoň zešíleli a vyskákali z okna. Ráno už zase skáču přes kaluže, ale nic to nemění na faktu, že ten sršeň něco odstartoval.

Příběh druhý, středa ráno: Na špatném místě ve špatný čas. Před vstupem do Landekparku je totiž další typická nespravedlnost. Sedíme si tak před místní harendou, Gábina ve vzduchu zpopelní vosu zapalovačem a zbytek bodavého hmyzu z Ostravska po této veřejné popravě usedá na mé holé paže a kelímek cideru. Když už i já, ochránce a patronka blanokřídlých, usoudím, že je nás trochu moc, mírumilovně pokynu rukou, aby konečně vysmahly do hajzlu. Přičemž vosy ochotně pokývnou a odtáhnou, jenže mi pod ruku mi ve stejném okamžiku přistává včela a po následném připažení ho tam mám. Ve zpomaleném záběru si nechápavě prohlížím žihadlo a Gábina tahá z tašky pinzetu. (Gábina je jedna z těch hrdinek všech postapokalyptických filmů, které po jaderné válce vytáhnou z mrňavé kabelky skládací protiatomový kryt a semínka obilí a budou se přitom tvářit, že jde o samozřejmost).

Žihadlo je extrahováno a za pár minut nás čeká prohlídka a sestup do dolu. Nemusím vám myslím vykládat o tom, že zrovna teď mi začíná zběsile bušit srdce, levá ruka je zpocená a nafouklá jako balónek z pouti a instruuji Gábu, co má říct, jestli tam omdlím a budu mít příliš oteklý jazyk na to, abych se k tomu vyjádřila sama.

Příběh třetí, opět pátek večer: Botox naruby.  Na vikslajvantovém stolku před benzínkou stojí devět drinků v plechu, je to naše poslední zastávka před Povalečem. Odskočíme si s Marťou ještě na toaletu a při návratu jedna ze spolujízdnic znechuceně odhazuje plechovku piva. „Vlítly mi tam hned dvě vosy“ dodá k tomu a já ji chci vyjádřit účast. Ale už nic neřeknu, protože při prvním loku pocítím v puse něco, co v ananasový Fantě fakt běžně neplave. Na první omak mi to přijde jako velká vlněná kulička a než si stihnu racionálně přiblížit, odkdy se do ananasový Fanty přidávají kousky svetru, reflexně tu věc vyflusnu tak daleko, že zasáhnu i něčí cizí sandály a pána v nich. Vyplivnu vosu, abych byla zcela konkrétní. A ano, můžu se sice nakrásně radovat, že jsem ji nespolkla, i za to, že mě nepíchla rovnou do jazyku a já celý festival neprošišlala, ale přesto mám jeden pádný důvod pobrukovat si po zbytek cesty svým zevnitř odulým horním rtem „Kačerov jak hurikán, k nám se blíží...“

A teď mi řekněte, kdo koho dráždí? 

17 komentářů:

  1. vidím v tom boží trest za to, že ve volném čase ucucáváš něco tak obskurního, jako je ananasová fanta!

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím, že je to úděl žen - moje žena je též oblíbeným magnetem mých skvěle vychovaných včel. To mi třeba takhle pomáhá u včelína, já můžu bejt klidně v tričku a ani si mě nevšimnou a ona je neustále napadána a bodána. Ale čert včely a vosy vem - jak to bylo v Landeku, su zvědavé jak malé děcko!

    P:S. Díky za odkaz na povaleče - teď projíždím kapely tam hrané a možná objevím něco poslouchatelného.

    OdpovědětVymazat
  3. P.S. Vosí/včelí jed je dobrý na artrózu ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. lobo: Útok na ananasovou Fantu jsem samozřejmě čekala, ale ráda bych připodotkla, že první dvě vosy vlétly do zmíněné plechovky od piva!

    Sejra: Já to beru pozitivně, jako nakopnutí imunitního systému. I moje máma vzpomínala na to, že jednou za rok ji babička s dalšíma děckama vzala ke včelaři na žihadlo. Tenkrát se očkovalo takhle...:)

    Landek byl super! Jediné aktuální mínus je, že rekonstruují věž a nedá se sfárat výtahem úplně dolů (ale do štol se dostaneš). Ve všem ostatním byly mé potřeby maximálně saturovány. Expozice zajímavé, provázejí havíři, kteří na Landeku dřív pracovali, takže přihazují k výkladu i špeky z šichty a navíc je tam dole v tomhle extrémním počasí fakt příjemně. Do budoucna bych si to po rekonstrukci dala ráda ještě jednou, i s M. a Žmurem.

    Na Povaleči jsem byla jen z pátka na sobotu a z toho doporučuji Basta Fidel, Vložte kočku a Totál Vokál. Sobota byla údajně ještě lepší, jak už to tak bývá, když musíš odjet dřív.

    OdpovědětVymazat
  5. Tož já mám na Landek vzpomínky výhradně výborné, včely obdivuji, s vosami se kamarádím a sršní si hluboce vážím.
    Akorát ty komáry teda nemusím, nejsa rybářem.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  6. Sobota je vždycky lepší! A bodavý hmyz pruhovaného typu je letos obzvlášť neodbytný...

    OdpovědětVymazat
  7. Vosám patří srpen vždycky, ale letošní horký na víc procent než obvykle :(.
    Kačerov, podpažďák i sršeň - dost hrozný. Kdo bude další? Kdo další bude TOLIK zdravej díky žihadlům?

    OdpovědětVymazat
  8. Milan: a klíšťata a muchničky a blechy a vši...a to ještě není zdaleka kompletní výčet!

    Quanti: A já jsem zase četla, že je to jen optický klam. Tak ti nevím, možná se mi všechno jenom zdálo:) http://relax.lidovky.cz/ze-je-vos-vic-a-jsou-agresivni-to-je-spis-jen-opticky-klam-rika-odbornik-1mg-/veda.aspx?c=A150807_161328_ln_domov_hm

    Liška: Nevím, chceš si to vzít jako bodavou řetězovku?:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak je to asi kolektivní halucinace, protože málokdo v mém okolí (obzvlášť s dětmi) mluví o něčem jiném :))

      Vymazat
  9. letos nevycházím z domu bez své smrtonosné elektrické plácačky !

    OdpovědětVymazat
  10. Anonym: Preferuji muší laserový samopal!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to zřejmě tu elektrickou "plácačku" ještě neznáte.
      Sqělý vynález!
      Milan

      Vymazat
    2. Milane, tak tohle mě opravdu minulo. A myslím, že mluví samo za sebe, že v jeden z výsledků vyhledávání na první straně vede na video, kde ji lidé olizují:)

      Vymazat
    3. je to záruka legrace na každém dobrém mecheche...

      Dalimil

      Vymazat
  11. Bojím se napsat, že letos žádná velká píchačka (ovády aj. takysvině nepočítám). Protože zákon schválnosti by určitě zapracoval.. Mám na tyhle pruhovaný kusy svetru alergii, takže pití z plechovky bych si asi vůbec nelajzla. V top sezóně dozoruju malou při pití, než se napiju já, abych uhlídala, že doplňuje tekutiny bez vetřelců.
    Ale zažila jsem kdysi bodnutí do 1 prsa a týden jsem byla proporčně dost nevyvážená, od té doby si dávám extra bacha a nehraju si na sluníčkáře -pohodáře, co se snaží se vším vyjít v míru. Když nevysmahnou hned, jdu jim po kejháku, páč chápu, že buď oni, nebo já. Včely teda nezabíjím, jsou užitečné a makaj jako fretky a většinou si dají říct, ale s tím žlutočerným plebs nemám velké slitování. Sluníčkáři prominou.

    OdpovědětVymazat
  12. Bos., Do prsa to zní děsivě! To už si žádá žihadlo i do druhého, v rámci zachování symetrie. Myslím, že sluníčkáři tento blog moc nečtou, ale pokud ano, za to prso rádi odpustí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemysli, že jsem to nezvažovala ;-) Ale jelikož se mi zpanikařený mozek ustálil až po nějaké injekci na pohotovosti, po kt. navíc na mě šly mrákoty a přinesla horké vlny po těle, tak jsem neriskovala další patálie. Navíc, s panickým strachem po a ze štípnutí vosou bych nedokázala včas odlovit další a dobrovolně usměrnit její bolestivě pálivé žíhnutí na správné místo.

      Vymazat