úterý 4. srpna 2015

Tajá iča

„Pó-pelářská výprava! Pó-čet míst je ó-mezen!“ hlaholím každé ráno na chatě v Orlických horách v šílenou ranní hodinu, kterou bych ještě před několika lety bez zaváhání označovala za noční. Když jsem se za ten týden dovolené postupně naučila spát jako rorýs ve vteřinových intervalech včetně mikrospánku za chůze, zjistila jsem během poslední tiché chvilky před svítáním, že vstávání našich dětí vzbudí i slepice ve vedlejším hospodářském stavení. A když už si to o půl šesté sedíte v kuchyni a chabě se držíte hrnečku s kávou jako své poslední naděje, zatímco se vedle vás fackuje Žmur s Kůpkem, Čičman s Mončičákem vám přejíždí motorkou přes nárty a mimina se doplazila pod stůl vyzvracet tam svá ranní mlíčka, jdete ven. Dobrovolně, i když je zima, prší, nebo na dveře tlučou klíšťata. Já jsem každé ráno posbírala pytle s odpadem a tři největší zákeřníky naší dětské mordparty a vydali jsme se přesně danou trasou k obecním kontejnerům.

Naše první zastavení křížové cesty bylo hned o dům vedle, kde podle vyjádření majitele chaty chovali „drahý kočky“, takže se muselo příjezdovou cestou jet autem pomalu, protože zdegenerovaní mazlíčci údajně nevynechali jedinou možnost nechat se rozjet na placku.  Sebevražda pod koly jim možná přišla delikátní vzhledem k jejich urozenému původu, ale rozhodně jim připadalo ponižující nechat se ubít klacíky, se kterými na ně ráno běželi naši malí sígři, takže z koček byly jen utíkající vztyčené ocasy. Zatímco jsem klukům tahala ze zavřených dlaniček nakradené kočičí granule z misky, běžel už zpravidla Mončičák ke krůtímu výběhu. Krůty měli kluci v oblibě, protože jsou stejné jako oni – v šest ráno v nejlepší formě a vždy připraveny klovnout svého soupeře bez varování do oka. Mezi nimi běhá slepice, která vypadá, jako by nosila tepláky z peří. Zřejmě jde o praktické opatření, aby ji krůty neštípaly do noh. 

A „kojot“ jak říká Kůpek.
„Ko-hout“ opravuji ho.
„Kojot“ zopakuje Kůpek a pozvedne varovně klacek na znamení, že jinak to neřekne. Nikdy.

U kontejnerů kluci zpravidla rozervou a vysypou pytle s odpadem, protože se přetahují o to, kdo je vyhodí lépe a výš – a potom se dožadují přídělu dalších domácích zvířátek. Proto jsem byla ráda, když ke konci našeho pobytu vyšla z chaty sousedka se zakrslým králíkem a morčaty ve velké drátěné kleci. „Ajíc, ajíc“ jásá Kůpek a domorodkyně na nás kyne, abychom se šli podívat blíž. „Pojď si ho pohladit, chlapečku“ vytahuje králíka z klece. „Prosím vás, já vás nechci přerušovat“ přerušuji, „ale mohla byste chvilku počkat? Já bych zavolala i ostatní děti“ a připadám si jako Zdeněk Svěrák na samotě u lesa.

„Děti, tak tady hodná paní sousedka nám vytáhne morčata a králíčka ven“ říkám, když se přiklopýtá zbytek výpravy. „A jak se jmenuje ajíček?“ zajímá se Kůpek. „Ále, to už je taková stará piča“, mávne rukou paní sousedka. „Včéra jsem ji myla prdel od hoven a koukejte, jak zase vypadá!“ nesouhlasně prohrábne slepenou srst a cosi odcvrkne palcem a ukazováčkem. Sleduji trajektorii letu toho drobného předmětu a přemýšlím, jaké slovo děcka zaujalo nejvíc. „Aha, ale morčata jsou asi ještě mláďátka“ snažím se naředit koncentraci vulgarismů.  „Nojó, máma se o ně nestarala a málem chcíply, mrchy malý, chundelatý“ pokračuje sousedka a v přecitlivělém oku Žmura uzřím, že ještě jedna historka a rozbrečí se, tak raději vzdělávací blok ukončím a s paní se chvatně rozloučíme.

„Tajá-iča, tajá-iča“ prozpěvuje si Kůpek cestou domů. Jenom bych ráda poznamenala, že v tomhle jsem fakt nevinně!

16 komentářů:

  1. Lucie: Ano, ve vzpomínkách ještě dozrává:)

    OdpovědětVymazat
  2. "Mrchy malý, chundelatý" asi zavedu :D

    OdpovědětVymazat
  3. Jo jo, jsi dobře trénovaná. Ale neboj, děti budou přitvrzovat!
    Dita

    OdpovědětVymazat
  4. Nádhera!!! Ač den na piču, směju se, až se za svý chundelatý břicho popadám!

    OdpovědětVymazat
  5. Quanti: Já už nemůžu, Žmur by se po tomto úvodu složil v chmurné předtuše, že se na ně vykašlu a chcípnou...

    Dita: Třeba už příští léto ve slovním vulgar fotbálku položí na lopatky i tu rázovitou orlickou horákyni.

    Sejra: A zadek máš utřenej?!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkoušel jsem se podívat, ale nejde to:-)

      Vymazat
  6. Timto postem se mi osvetlila prihoda z nedelniho rana v kacerovske osade, kdy ses s pytli naducanymi odpadem vydala ke kontejnerum jeste pred snidani! Zrejme nejake dozvuky. Ted uz v pohode nebo ti sousedi prezdivaji vinohradska bufet baba s nespavosti?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikolivěk, tyhle podivné vzorce chování jsem si naopak odnesla z domácího prostředí - u nás doma nikdo nemá dispozice dostat se ke kontejnerům dřív než já. Samodiagnostikou bych to viděla na odpadově-kompulzivní nebo hyperkinetickou vynášecí poruchu...

      Vymazat
  7. Zvířátka si musíte chovat sami paralelně s dětmi. Pak nebudete vystaveni risikům pedagogických lekcí otrlých cynických sousedek.
    "Víte, proč pán Bůh stvořil kočičky? Aby si děti mohly pohladit šelmičky!" - to byla oblíbená hláška našeho nejmladšího mezi jeho čtvrtým až čtrnáctým rokem. A pokud by se Vám nezamlouvala kočička, můžete zkusit pejska, třeba nějakého mafiána:
    https://www.youtube.com/watch?v=35z2l8xqAnM&feature=youtu.be
    Nejlepší je ovšem společenství psa a kočky a k tomu pár hlodavců nebo papoušků...
    Milan

    OdpovědětVymazat
  8. Milan: Hlodavce už domů neprosadím. Před lety jsme chovali potkany a ačkoliv si myslím, že to byla ta nejlepší přípravka na děti, M. dodnes otřeseně vzpomíná na to, jak dostával pecky od napůl ohryzaného kabelu od lampičky. Ve všech věcech jsme měli vykousaný monogram ve tvaru "U" a dovršil to projekt, kdy se chtěli krysáci protunelovat do matrace...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojooo, potkani, mrchy malý chundelatý. Taky je miluju. A hovna furt taky někam odcvrnkávají. *srdíčko*

      Vymazat
  9. Hele, na tý dovolený si byla se svýma dětma, nebo jako vedoucí dětskýho tábora? :D

    No co, tajá iča by se ve slovníku jednoho dne objevila tak jako tak. Nedělej si hlavu z věcí, které nemůžeš zvrátit. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Lenin: Jestli se něčím v tomhle životě určitě nestanu, tak to bude účetní, gynekoložka, nebo právě vedoucí dětského tábora! Tajá iča se objeví, až pojedeme s dětmi na stejné místo za 15 let...a budu to já.

    OdpovědětVymazat