neděle 15. května 2016

Jak jsme ztratili Žmura

Od doby, co jsou s námi děti, se mi trochu ustálily motivy děsivých nočních můr. Klaun se zkaženýma zubama, co mě v noci tahá za chodidla, nebo zabiják v zaseknutým výtahu, jsou jen bodří strejdové proti nočním můrám o dětech. 

Jedničkou je u mě příběh s pracovním názvem Terasa. Beru Žmura do práce něco vyřídit a vyjedeme výtahem na střešní terasu se zahradou. Žmur se rozběhne za sýkorkou, přeskočí nízký rantl na kraji… a se mnou se najednou zatočí celý svět. Je úplně jasný, co se stalo, slyším houkačky a spěch na ulici, ale sama jen v nepřekonatelný závrati ležím na břiše a nemám odvahu se podívat - a vlastně ani  nadechnout a žít dál.

Dvojce říkám Porodní krvák a je to laciný béčko s přesahem do psychologického thrilleru. Začíná tím, že jsem těhotná a cítím, že budu brzy rodit. Čert ví, kam se poděl M. a moje děti. V tom snu jsem úplně sama, jen s velkým těhotenským břichem, které ochranitelsky držím v dlaních a běžím na tramvaj. Tam si sednu a projede mnou ostrá kontrakce. Ze sedátka pode mnou skapává jasně červená krev, snažím se tvářit, že je to úplně v pohodě. Vystupuju před porodnicí, z té mě ale vyhodí – už mají plno. Cítím na stehnech krev a cáry plodových obalů, jdu dál. Někdo mě sbírá z chodníku a odveze mě do špitálu, možná je to spíš pohřební ústav. Podstupuji císařský řez s roubíkem v ústech na pitevně, potom mě personál doprovodí před bránu a dostanu do ruky malou krabičku jako od hodinek, ve které leží předčasně narozený plod. Pojmenuji ho Vašík a šourám se stále celá od krve v nemocniční košili na zpáteční tramvaj. I když se mě nikdo neptá, všem lidem na zastávce tvrdím, že se vyléčí a vyroste. Bude z něj kluk jako buk, přisvědčují rozpačitě lidé. A teprve až někde hluboko v sobě vím, že lžu.

Třetí noční můra zní Ztráta a má více podob. Buď jedeme všichni autobusem a já stejně jako v "Sám doma" v půlce cesty zařvu s bulvami několik centimentrů před obličejem „Kde máme Žmura???“, nebo ztratíme Čičman v noci v lese. Všechny tyhle variace spojuje jedna emoce – totální panika. A nadešel den, kdy se sen změnil ve skutečnost (díkybohu jen ten třetí na škále nejhorších běsů).

Vlastně jsem vždycky věděla, že se to stane. Ale myslela jsem, že to bude na hřišti, nebo v parku. Ne během deseti sekund od posledního vizuálního kontaktu.

To jsem si takhle jednoho slunného odpoledne přijela s dětmi z Maloměsta na Černý most, kde nás čekal M. Scházíme z pasáže v prvním patře odjezdové haly, ze které vede prosklený tubus s dvěma točitými cestami. Jedna menší vývrtka se schodištěm a okolo ní větší sjezd pro kočáry. Po tom jsme šli s M. a Čičman. Žmur na nás jen tak v letu zavolal, že běží po schodech. Ještě vidím, jak kmitá ve vnitřním proskleném tubusu, aby tam byl první. A když dojdeme dolů, Žmur tam není. Jen desítky stánků farmářského tržiště, místní hiphop crew a lidé spěchající na autobus. V první chvíli to vůbec nehrotíme, jen čekáme, odkud na nás bafne a budeme moct jít dál.

V druhé chvíli M. běží nahoru. Kde se ten mohl sakra schovat a zrovna když pospícháme.

Nahoře není.

Začínám křičet jeho jméno a M. obíhá kruhy mezi stánky jako ohař.

"Žmúúú- réééé!" Paralelně vidím M., jak zvětšuje prohledávaný rádius.

"Žmúúú-réééé!!" Ani jsem nevěděla, že mám takhle silný hlas.

"Žmúúú-rééé!!!" Nic. Když ztichnu, slyším, jak mi naráží krev do spánků ve vlnách jako tsunami. Tak radši křičím dál. Je mi úplně jedno, že si na mě lidi okolo ukazují.

"Žmúúúre! Žmúúúre! Žmúúúre!" Přibíhá ke mně trhovkyně a ptá se, co měl naposled na sobě. Zjišťuju, že mám docela blackout. Prosím, ať to není pravda.

M. obíhá tak velké kruhy, že ho ztrácím z dohledu. Stojím u toho prokletýho tubusu s Čičman a řvu do ochraptění, dokud mě neosloví nějaký cizinec s tvrdým ruským přízvukem. Prý viděl samotného chlapečka tam někde na cestě, ukazuje mi. Jak se jmenuje? A jak je velký? Běžíme tím směrem spolu a řveme dvouhlasně. 

"Žmu-rééé!" 

Na cestě nikdo není. Trochu se mi podlomí kolena. Ještě kousek dál, naznačí pán posunkem a zase křičíme, dokud nezaběhneme za zatáčku.

A tam stojí na obrubáku Žmur. Žmur s tou svoji srandovní kšiltovkou a rukávem mokrým od nudlí. Děkuju pánovi, ten jenom vesele zamává a běží na autobus. Až později mě napadne, že jsem mu něco měla dát, protože nás zachránil. Našli jsme ho až skoro na parkovišti u obchodního centra, úplně opačným směrem, než parkujeme. Úplně jinde, než jsme ho hledali. Sednu si, nebo se spíš složím k němu. Asfalt příjemně hřeje.

„Ale... jak tě napadlo jít zrovna sem a bez nás?“ ptám se, protože se mi to celý nějak nezdá. V porovnání s Čičman mi přijde, že už má rozum a spoustu věcí zvládá samostatně. „Když já jsem myslel, že jste šli prostě napřed, nebo jste se z legrácky schovali“ vysvětluje si to Žmur úplně iracionálně, protože by nás za á jednak nenapadlo schovávat se na nepřehledným tržišti a za bé kdekoliv, pokud se předtím nevyhlásí ofiko schovka.

Volá M., který nemůže najít už vůbec nikoho. Dobíhá za námi. 

„Tak už prosím vás pojďte k tomu autu. Já mám strašnej hlad“ povídá Žmur kapánek unaveně, jako bychom byli rozjívené děti na hřišti a nadešel čas odchodu. „A proč vlastně brečíte?“

18 komentářů:

  1. Ty vole, ted jsi mne hrozne vydesila. Ja presne takhle nechavam trilete deti bezet napred nebo jinudy, kde na ne nevidim, protoze na mne prece pockaji. Vzdycky jen kousek, za roh nebo po schodech, zatimco ja jedu vytahem. A jsem pysna, jak jsou samostatne!

    To jsem rada, ze to dobre dopadlo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nedělejte. Děti si musíte hlídat. Pořád. Milan

      Vymazat
    2. Milan: Nojo, ale dokdy? A není potom horší nonstop hlídané dítě, které má jednou konečně příležitost dělat si matce za zády cokoliv? A v neposlední řadě, jak technicky zabezpečit to "hlídat pořád"? (s více dětmi a ambicemi s nimi třeba někdy i uvařit, nakoupit, nebo zařídit...)

      Vymazat
    3. Děti jsou ve velkém nebezpečí. Po světě se potuluje spousta divných lidí. Děti si člověk prostě musí hlídat - dokud se nedovedou bránit samy.
      Milan

      Vymazat
  2. Nám se jednou ztratil intelektuál v obchoďáku. Taky jsme propadli panice. Naštěstí je to intelktuál, tak se sebral a šel na informace, kde řekl paní, že se ztratil a ta nás vyvolala rozhlasem.
    A taky se divil: "Proč bych se ztrácel?"

    OdpovědětVymazat
  3. ty vole fuj! jen si to představim klepou se mi nohy.. taky to tak s dětma dělám a trnu jestli to proběhne v klidu, obzvlášt když dítě přišlo na to, že může jít domů jinýma ulicema než já s holkama :-/
    je strašně těžký vkládat do nich důvěru a potlačit histerickou matku v sobě :-/

    OdpovědětVymazat
  4. Uf, no, je to hrozný, když se něco stane dětem, brr. A nikam je nepouštět je taky hrozný.
    Pak si vyberte...

    OdpovědětVymazat
  5. kulida: Mně připadá právě takovéhle testování samostatnosti zdravé a děcka to navíc strašně baví. Akorát je potřeba na 99% bezproblémových situací připočítat 1% zkratů. No nic, zas to nechci dramatizovat. Nežijeme v zemi, kde by byly běžné únosy dětí. Pravděpodobný scénář je, že by došel až do toho obchodního centra, tam by si spletl securiťáka s policajtem a ten by zavolal městskou policii (pokud bychom předtím nevyměkli a neudělali to dřív my). Ale to už by bylo na několik propocených triček hrůzou.

    Sejra: Jo, ta upřímná bezelstnost na konci mě úplně dostala! Ale na druhou stranu ta otázka logicky dává smysl:)

    Ela: Dávat důvěru je pro mě těžký zvlášť teď po tom incidentu. Ale musím. On si mě teď hlídá víc i Žmur.

    Liška: Elektrické vodítko, nebo podkožní čip napojený na androidí appku a google maps:)

    OdpovědětVymazat
  6. Wauu, brečím taky, a to už mám děti dospělé... Ty tvoje sny a pak i skutečnosti jsou dost hrozné...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jo, ale ze snů se dá s úlevou vzbudit a Žmura jsme našli. Takže zatím super skóre:)

      Vymazat
  7. Já jsem tyhle sny upgradovala prací v lesní školce. Tam je kandidátů na ztracení obvykle dvanáct až čtrnáct.

    OdpovědětVymazat
  8. je to sakra težký. Začali jsme pouštět staršího (8) ze školy domu samotného ( 2x hlavní se semafory, 3 stanice tramvají + 1km mezi baráky ). A klasicky, on to vnímá jako super dobrodružství, my se hrozně bojíme. Tohle je to rodičovství ?

    OdpovědětVymazat
  9. F.: Úplně už vidím ten sen...to by bylo něco jako Záhada Blair Witch!;)

    Dalimil: To bude jeden z těch přechodových levelů. Další přijdou, až jim bude patnáct a pocítí nutkavou potřebu jet s kamarády na chatu učit se celý víkend matematiku:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tu nutkavou potřebu mám dodnes...

      Vymazat
    2. Dneska nám jeden spadl do jezírka plného pulců. Taky dobrý.
      Dalimil: Náš skoro osmiletej byl poprvé na nákuppu v doprovodu mladší sestry. Jak to dopadlo, asi víš. Když jsem se ho o dva dny později zeptala, jestli by sám dojel autobusem z Maloměsta do města Pod Skalkou (8km), tak z toho byl skoro hysterák. Vůbec tam nevidí ten dobrodružný potenciál (což neznamená, že se neumí ztratit). Něco/někdo je špatně.

      Vymazat
    3. tomu rozumím, do města pod Skalkou by bez hysteráku nejel snad jenom Kája Mařík...

      Vymazat
  10. Přes týden mám rozepsaný komentář, achjobože, tak to je to rodičovství?! :))

    Ty sny jsou šílený, to nezávidím. A ohledně reality - v naší fázi (3,5) mám problém pustit B i jen jinou pěšinou, než jdu já s kočárkem, přestože na ni celou dobu vidím a na konci se sbíhají, protože co kdyby skočila najednou pod auto, žejo? :D

    Mě toho na mámě nikdy moc neštvalo, neměla moc takových těch klasických rodičovských hlášek, ale jedna vedla, a to "dej na sebe pozor". To jsem vždycky více či méně skrytě obracela oči v sloup, přišlo mi to jako naprosto debilní upozornění... teď už mu hluboce rozumím.

    OdpovědětVymazat