pondělí 20. února 2017

Po půlce

„Miro! Vstávej cype! Už jsme na hlaváku!“ Z vedlejšího kupéčka se ozývá rytmické fackování. Přes veškerou snahu kámošů, co to myslí dobře, vytáhne bezvládného Miru ve Svinově až peroxidová průvodčí, jejímž statným ramenům dodávají vycpávky nadražácké uniformy šmrnc albánského vymahače dluhů.

Jsou místa, kde poznáte konečnou i se zavřenýma očima – pokud vám zrovna v batohu necinkají prázdné flašky od polský vodky jako Mirovi. Ostravu poznáte, i kdyby vám ze všech smyslů zůstal jen čich. Jenže Ostrava jednou zajde na to, čím nejvíc opovrhuje, protože je tak cool a surová, že se to v ní začíná hemžit kavárnama s domácí výrobou cupcakes. Karviná, moje další zastávka, zůstává poctivá a černá jak černobylský blok pod betonovým sarkofágem. Moje teorie je, že s citem pro tenhle typ maloměst se potřebujete narodit v něčem podobně obskurním. Jakmile jednou při narození vdechnete svůj první lok smradu nejmenované textilky hned vedle porodnice a první léta života strávíte s ukašlanými kamarády tím, že si na břehu tyrkysově modré řeky od průmyslových barviv hrajete s obříma potkanama, nepřijde vám na smogu a alkáčích nic zas tak moc sexy, jako zájezdům Pražáků a Jihočechů toužících po dobrodružství na Stodolní.

Karviná se dá přežít jen tak, že se půlku večera maskujete jako lazar na antibiotikách. Stačí small talk a pokud místní zájemce o konverzaci okamžitě nevypičujete, všichni poznají, že kecáte a jste z Prahy k tomu, takže na stůl začínají pršet půlky s lihem. V pátek končíme s Gábinou relativně slušně doma jen díky tomu, že ráno brzo vstáváme a většinu cesty jdeme pěšky, protože nás taxikář vyhodí z vozu kvůli G. kamarádovi, co žertovně prohrabe kastlík a vymění si s taxikářem takový ranec vulgarismů, se kterým by si slušný člověk vystačil ještě na bezcitný sestry na LDN, včetně mládí strávenýho na předvolebních briefinzích Miloše Zemana a celoživotním úvazkem v call centru.

Přes noční mrazivou procházku se mně ráno moc neuleví, když pozoruju, jak Gábina soustředěně lije alkohol do dvou deci čaje v litrové termosce. Dojmu, že tady všechno funguje jen na etanol, se člověk neubrání ani před nádražní budovou, kde snídají z flašky dva bezdomovci tak tiše a odevzdaně, že mám chuť vyfotit si to jako zátiší. Místo toho běžíme na nástupiště za kamarádem Danem, směr Třinec, kamarádka Mirka a její přítelkyně a výšlap do hor.

Na to, jak se místní umí zčunit už ve vlaku a čekali byste rozvleklý průvod k nejbližší horské chatě, jsou neuvěřitelně mrštní. Lapu po dechu. Částečně je to tím, že jsme vystoupili z údolního smogu a plíce mi rve kyslík, hlavně ale postrádám kofein. Kávu mi laskavě dovolí objednat ve stánku během toho, co si ostatní dávají po půlkách. Číšnici můj východočeský dialekt dojme, protože ji připomínám starýho z Trutnova, co zatáhl na raka plic. Toho se hodí využít, a tak dostávám prominentní čtyři lžičky Nescafé a tři mlíčka; plastový kelímek se však pod horkou vodou z konvice zbortí, takže si životodárnou tekutinu obratem vyliju pod rukáv. „Máš si dát radši po půlce“, tahá starostlivá Mirka z batohu kořalu navyklým pohybem.

Po vertikálním výstupu přes černý sjezdovky a několik ledopádů se v mlze rýsuje zasloužená chata, pro mě dokonce i s bonusem: u stolu sedí skupinka vzácných goralů, lidí, jejichž nářečí v normální jazykové skupině vyvolává oprávněné domněnky, že jde o postižené. Podle množství skoro prázdných lahví vyskládaných na baru Goralové vyhlížejí hosty už několik tuhých měsíců, takže radost z nečekaného shledání je bezmezná a vyžaduje si po půlce hned několikrát. Konečně si můžu vychutnat, že u stolu nejsem jediná, co neví, která mlátí. Goralům nerozumí ani Gábina, ale podle skřeků a posunků považují naši Mirku za chlapa, její přítelkyni za dceru a nejhůř to schytal Dan, hanebně označen Pražákem. Nás s Gábinou berou, dokonce i „pes ani gizdi nějsou na zawadu“, jak nás ujišťuje jejich vůdce.

„Dudómu, dudómu“ neskrývají zklamání, když se nenápadně dekujeme kolem hajzlů, připravené použít okénko s umělohmotnou krajkovou záclonkou jako nouzový exit. Za pár hodin „dudómu“ vlakem a naposled se hluboce nadechnu u železáren, voní podobně blaze jako plíseň ze studenýho sklepa. Tuhle vůni občas stalkuju kolem baráků přitisklá k omítce. U nás na maloměstě už to mimochodem spoustu let nesmrdí, a i ten chlast se pije ředěnej. Chápu, že jsou to čistě sobecký zájmy, ale jsem ráda, že někde to ještě dlouho nehrozí. Protože na rozdíl od Veselého kopce a Babiččina údolí, skanzeny z  80. let prostě nikdo nestaví.

11 komentářů:

  1. Jako rodilá Karviňačka musím zásadně protestovat proti kroužkovanému ů v obratu "po půlce". Ve světě "bonenicaspyco" tam musí být u kratke a uderne. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popułce. Krátké, ale přízvučné a bez mezery mezi předložkou a podstatným jménem, takže přízvuk je standardně na předposlední slabice, jak jest v hornoslezštině stejně jako v polštině pravidlem.

      Popij vudky bo čas krutky. Za dvě ľata koněc śvjata.
      Milan

      Vymazat
    2. Začínám nabývat dojmu, že píšu pro jen lokální karvinské čtenáře?:)

      Vymazat
    3. Galahad: Pro sousedy samozřejmě jako první! Než to doleze po kabelech tamhle skoro někam do Polska...:)

      Vymazat
    4. Nikoli. Já byl v Karviné poprvé a naposledy před 51 lety.
      Milan

      Vymazat
  2. svět fungující toliko na etanol a zaplněný lidmi, jimž není rozumět, jsem zažil jen v okolí gruzínské Vardzie a dodnes na to vzpomínám s úžasem - a teď vidím, že jsem si mohl ušetřit velký kus cesty!

    OdpovědětVymazat
  3. prezi: V takovém případě by se hodilo napsat celý post na anglické klávesnici!

    lobo: To je ještě o pár promile dál, ale schvaluji, že ses zbytečně nezdržoval úvodními lekcemi pro alkoholiky - začátečníky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. inu, tehdy jsem býval jinačí sekáč!

      Vymazat
  4. Pane jo, vyrůstala jsem v ideálním světě,kde se řešila barva baletních piškotů....v 18 nástup do reality, když jsme jako dychtivé skorostudentky našli chlapíka bez hlavy.Mojí parťačkou na poschodí byla 60letá prostitutka z Hlaváku,které jsem nosila ze špitálu prázdné lahve od dezinfekce a cytostatik, jestlli si z toho dělala drinky, bůh ví...
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dito, to je hodně silnej přechod! Je fakt, že mě potom na škole nic moc nepřekvapilo, zvlášť, když jsem odjela studovat do čistouskvoucích jižních Čech (ale i do Prahy bylo nakročeno a to by bylo asi jiný kafe). Nález chlapa bez hlavy by mě jako nekrofobika úplně odrovnal! Na to mi stačilo hrát si s těma zmutovanýma potkanama, mrtvý kusy kluci vázali na provázek...

      Vymazat