čtvrtek 20. dubna 2017

Stud na konci švédského stolu

Bůh vám to vrátí na dětech? Nevěřte tomu.

Food story malé Psice by vlastně mohla být strašně krátká epizoda, nebo zenové haiké: šťovík, hlína a anýzové bonbóny. Ale tím bych vás okradla o spoustu zábavných detailů, které dokládají, že nejlepší historky vznikají z ničeho, v našem případě z prázdného dětského žaludku. Dneska bych byla v čele dětského breathariánského spolku, nebo se uplatnila jako malá komparzistka válečných thrillerů, ale tenkrát jsem před sebou měla místo vlastní fotky v novinách talíř s kližkou a rozblemcaným knedlíkem tak dlouho, dokud nezmizí aspoň to maso, vís co by za to daly děti v Somálsku, žejo? Pak přišla doba medová. Máma si někde přečetla zdravovědný článek o blahodárnosti tohoto hmyzího výměšku a od té doby byl mým denním chlebem rohlík s cenťákem másla, ze kterého přetékal jako z potápějící se bárky z každé strany med. Pokud ve mně kližka vzbudila první podněty na aktivní odpor, med mě přinutil jednat. Na tohle byla hrozná výhoda jídelna s lodžií, kudy se dalo procházet na zahradu, v létě navíc volně průchozí. Spojencem se stal starý hustý tis, do jehož spletitých větviček se vešel celý pravidelný příjem kližek a medu. V zimě jsem se naučila košťátkem zametat stopy. Nebylo to bůhvíjak čestné, ale v zásadě čisté a win-win řešení. Jídlo skutečně mizelo přesně podle přání rodičů.

Už si to moc nepamatuju, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se k nám tu zimu stahovalo neobvyklé množství ptactva od sýkorek pro drobky z rohlíku po supy lačnící po šlachovitém hovězím. Nejasně si vzpomínám, že se pod sněhem a přívalem kalorií začala celá kontrukce tisu povážlivě naklánět, ale dramaticky se to profláklo, až když přišly silné jarní větry a rozvály po zahradě pochmurnou sbírku opižlaných chlebíků včetně svačinek, co byly ještě pečlivě zabalený v sáčku, ze kterýho prosvítala plíseň a dezén vánočních ubrousků.

Pokud by Ježíš kromě chůze na vodě a výroby vína z vody dělal pečlivě svou práci, myslím nejen show, ale tu každodenní administrativu od devíti do pěti, měli bychom teď doma dvě tenké děti s nafouklými bříšky, do kterých bych ustaraně dloubala lžičkou. Místo toho máme doma dvě sarančata jevící známky bezohledné radosti, když se jim podaří nepozorovaně ohlodat hlávku celeru, nebo zanechat v lednici v přihrádce na zeleninu jen šlahouny mrkve, na kterých se pohupují vršky odkousaných karotek. Díky tomu dochází k situacím, kdy vypadám jako domácí tyran, třeba když v parku přiběhne Žmur a prosí si o jablko (a já mu ho nechci dát, protože snědl před odchodem půl kila hrušek). „On si prosí o jablko? U nás prosím děti já, aby snědly jablko“ diví se Gábina. Výhodou je, že je nemusíme uplácet nezdravým jídlem, druhou stranou mince pak to, že si s M. schováváme vzácné čokoládky na tajná místa jako muklové z koncentráku a hltáme je pod psacím stolem, když jsou děti zaujaté něčím jiným, nebo se chytnou na návnadu v podobě wannabe zapomenuté petržele v nákupní tašce.

Doma se tedy dá spousta věcí ututlat, horší je to s výjezdem mezi lidi a to nejtemnější vyplave na povrch při společenských příležitostech jako je bufetová snídaně. „To jsou ale roztomiloučké děti“ štípe Žmura do tváře majitelka severočeského penziónu. „Budete zítra pěkně papinkat snídani? Podává se od osmi“, předává nám klíče od pokoje.

Druhý den se začínají páté ranní množit dotazy, zda už je osm a pokud ne, tak přesný přepočet za kolik minut a sekund. V jídelně jsme v půl osmé, děti při sebemenším šramotu vybíhají na chodbu a pídí se, jestli paní kuchařka nezapomněla/ nezaspala/ nezemřela. Konečně vchází majitelka penziónu s podnosem, naši dva ohaři jí jdou po rukách a začíná gastro peklo. Žmur se odvažuje i k nekonvenčním kombinacím mazance štědře obloženého šunkou a sendvičům se sýrem a marmeládou. Majitelka se nejdřív kochá se založenýma rukama, ale hrdost kuchařky brzy vystřídá panika. Je 8:10 a první hosté vcházejí k bufetu s pár opuštěnými kolečky salámu, v rohu se krčí pozapomenuté chlebové patky. Někdy bych chtěla odjíždět bez sklopených očí. Ještě, že mezi podniky s bufetovou snídaní neexistuje sdílený blacklist hostů, kteří se nevyplatí!

9 komentářů:

  1. A jako na fffilmu: První!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Jen se priznej, normalne je trapite hladem! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, to jsme zažívali též. Naši synové se od nejútlejšího věku předháněli v tom, kdo toho sní víc a rychleji. O jídlo ve školních jídelnách se byli schopni porvat i s mnohem silnějšími kluky a vzhledem k motivaci a odhodlání to vyhrávali. A v každé škole, od mateřské po vysokou, se vždy nejprve snažili skamarádit se s kuchařkami. Musí být pro rodiče těžké pozorovat dítě s nechutenstvím, ale my jsme to nikdy nezažili. Pro mou milou paní se tak stalo vaření oblíbenou zábavou, neb když viděla, jak to v nich mizí v neomezeném množství, velmi ji to těšilo.
    To tvrdé soupeření o žvanec začalo v okamžiku, kdy jedno batole šáhlo druhému do talíře a sebralo mu párek - od té doby až dodnes ta žrací rivalita trvá a zdá se, že se přenáší i na vnoučata. A babička září štěstím (a dědeček taky, že...).
    Milan

    OdpovědětVymazat
  4. "Ještě, že mezi podniky s bufetovou snídaní neexistuje sdílený blacklist hostů, kteří se nevyplatí!" - po tomhle vzniknou

    OdpovědětVymazat
  5. F.: Škoda, že nemám bonbónky pro vítěze!

    kulida: Jsou to chudáci, které posíláme pást se do školky a odpoledne se v parku perou s holubama o každý drobek, co jim hází stařenky...

    Milan: Já nevím. Ve mě to teda moc libé pocity nevzbuzuje, když si chce Žmur přidat třetí talíř špaget. To ho odešlu radši k hlávce zelí. Buď je to podvědomě zabudovaná mediální masáž proti dětské obezitě, nebo vnitřní strach, že s jídlem roste chuť a jednou nás sežerou.

    prezi: Čas na první falešné doklady!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, že sežerou. Může být snad větší radost než být sežrán vlastními potomky?
      Milan

      Vymazat
  6. Jak víš, že ten blacklist už dávno neexistuje?

    OdpovědětVymazat
  7. Znáte knihu "Co jsme to tátovi provedli?"?
    Je naprosto sqělá. Vážně doporučuji. Odhaduji, že Vy byste se u ní mohla smát.
    http://www.databazeknih.cz/knihy/co-jsme-to-tatovi-provedli-58385
    Milan
    (Co mu provedli? Sežrali ho!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip. Moje hlava se bude smát ještě naservírovaná na talíři se snítkou jehličnanu v puse!

      Vymazat