úterý 16. května 2017

Šťastnej let, strejdo

Jedna ze zajímavých věcí, co vám do života natahají děti kromě vší a zatoulaných koťátek, jsou rodiče kamarádů.  Je docela příznačné, že jsem v období „před dětmi“ měla pro rodiče jasně vymezenou kategorii těch rodičů: něco mezi Flandersem ze Simpsonů a učitelem hudebky na gymplu, který coby příkladný křesťan zplodil jen během mého studia čtyři potomky, ačkoliv vypadal na to, že by se přirozenou evoluční selekcí dostal k pokusům o dítě maximálně v křoví před místním rockáčem ve čtyři ráno. Rodiče malých dětí pro mě měli zkrátka většinou nálepku: vyhaslý partnerský vztah, mizerný nebo spíš žádný sex a společná dovolená v kempu se spřáteleným manželským párem čpící vzájemnou závistí a trenčianským párkem s fazolí.

Okamžikem, kdy se stanete skutečným rodičem malých dětí, samozřejmě jednak obratem přehodnotíte zastaralou metodiku stejně jako předsudky o lidech po třicítce a zároveň zjistíte, že kamarádi vašich dětí mají rodiče, kteří se nikoho nesnaží poučovat, ani nenávidět, ale se kterými se dá cestou ze školky srknout ristretto na zahrádce a pak ještě další na rohu a stejně jste na začátku příběhu. Mívají slušný arzenál sympatických špatných vlastností a stejné kruhy pod očima jako vy.

Protože je Čičman opět zamilovaná, čekala nás jednou před školkou v dešti paní s chlapečkem, který nemohl odejít, dokud se s Čičman nerozloučí před odchodem domů. Mezitím přestalo pršet a dvou hodinách vzájemného vyprovázení se domů jsme narazily na téma smrt a srovnávání se s ní, což mě zaujalo, protože kdyby to byl bezdětný den, těžko si představím, jak s cizí paní chodím dvě hodiny kolem bloků a řešíme mrtvý dědečky. I když kdoví. Ono je to na druhou stranu pro mě typický, protože kdybych to měla řešit s mámou, budu mít brzo rozteklou řasenku pod slunečními brýlemi. Jsem intimní posera a vím to o sobě. Zuzce, teda tý paní od Čičmanina nového kluka, abychom se neztratili, umřel poprvé v životě děda. Řešily jsme, jestli se se smrtí prarodičů člověk líp vyrovná v dětství, nebo později. Jako protřelý dětský harcovník příbuzenských úmrtí jsem si myslela, že a) je správně.

A když už jsme u těch rodičů, tak mi v neděli volá máma, takovým tím hrdelním tónem, jako když hodíš jezevčíkovi pingpongáč a on ho samou radostí spolkne a první, co mě napadlo, bylo, že táta umřel. Už jsem vám jednou psala o tom, jak máma telefonuje, takže jsem se držela za srdce ještě pěkných pár minut, než si máma s mobilem položeným na pásu u pokladny v Bille v klídku vyřídila nákupy. Umřel strejda. Strejda ze Švýcarska, co voněl po tabáku a kořeněným parfému. Vídali jsme se málo a když už, chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale to většina rodiny v místnosti a taky jsem se styděla za svoji dementní němčinu. Takže nic, vždyť bude příště, žejo.

Žmur se na něj poslední dobou pořád ptal, jak se má a kdy mu skončí ta rakovina. Tak už. A byla jsem na chvilku zaprděně a podlézavě ráda, že to nebyl táta a vzápětí se mi ze sebe udělalo docela špatně a potom se to celý rozleželo. Nejsem připravená. Nejspíš nikdy nebudu. Už jsem zapomněla většinu fragmentů z toho, jaký to bylo, když mi umřel harmonikovej děda a pohádková babička.

U dědy si pamatuju, že bylo léto, bylo mi třináct a strašně jsem se bála, že se na něj budu muset dívat do rakve. Táta mě odvedl dřív, seděla jsem ve skříni ve svým pokoji a brečela hlavně nad tím, jak mě táta neohrabaně utěšoval. „Dyť von si to už chudák starej přál. Já umřu, máma, ty...“ Starej byl celou dobu, co jsem ho znala, to fakt není omluva. Prostě půlka mýho dětství strávenýho na dědově dvorku výrobou vynálezů zkázy, v hajzlu. O zbytek jsem přišla se smrtí pohádkové babičky v šestnácti. Vůbec nevím, v jakém ročním období umřela ona. Byla jsem na pohřbu? Nejsem si jistá, jestli si to pamatuju, nebo jen překresluju vzpomínky tmavýho maloměstskýho kostela a babiččiných kámošek neprodyšně zahalených v černým silonu a Živých květech.

Včera večer jsem zjistila, že přijít o své milé později dělá jeden zásadní rozdíl. Jako dítě jsem to brala jako fakt. Zavřenej krám, kam už nechodíš. Pár věcí na památku v šuplíku, kolo ti spraví táta a chůdy nepotřebuješ. Teď mám pocit, že už není čas stydět se zeptat. Protože až jednou zvednu telefon, tak chci vědět aspoň to, že jsme to stihli, těsně třeba, ale všechno.


19 komentářů:

  1. Tak ať mu to letí!
    Představ si, že moje komínková babička (ty víš která) pořád žije. Za měsíc oslaví 93, dědu přežila už o 27 let. Můj poslední prarodičovskej mohykán. Trochu se bojím toho společnýho červencovýho týdne :)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To víš, že vím! Máte dobrý genofond. U nás v rodině to takhle daleko nedotáhl snad nikdo, doufám, že si to děcka nabraly z M. moravské větve.
      V červenci bude babička lízat zmrzlinu na zápraží a povede se ji určitě dobře, věřím tomu. A já se trochu bojím i bez babičky:)

      Vymazat
  2. no vida, já mám taky strejdu ze Švýcarska! ale obávám se, že voní spíše maltou, cementem a starými pavučinami.

    OdpovědětVymazat
  3. Miluju Treinčanský párok s fazulou:-) Žádný čundr a kemp si bez něj neumím přectavit!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlas. Bouřlivý a vášnivý souhlas!
      Milan

      Vymazat
    2. Taky to mám rád.
      Na mě je ale trenčianský párok privela jemný. Já si ty fazole vždycky musim dofutrovat čabajkou nebo něčím podobným.
      A pak jsem před časem ještě našel nějakou konzervu, kde je v těch fazolích místo párku vopravdický maso. Kdybych si vzpomněl kdo to dělá a jak se to jmenuje...

      Vymazat
    3. Počkej, nejsou to takový ty western fazole s masem? Jako od Babišky?

      Vymazat
    4. Nevim :-/
      Bylo to v takový nepraktický baňatý plechovce, která sice hezky vypadala, ale vyjímatelnosti obsahu svým tvarem nikterak naproti nešla...

      Vymazat
  4. Děti to nesou líp... Když mi byly tak čtyři roky, umřela mi teta a jediný, co si z toho pamatuju, je, že jsem jedno celý dopoledne u známýho seděl u televize a baštil vánočku s máslem, když naši byli na pohřbu.
    Dva roky zpátky - skoro přesně, když tak koukám do kalendíře - mi umřel táta (taky mu skončila rakovina). Rozdíl mezi tim, jak jsem to vzal já a jak se k tomu stavěla moje nejstarší dcera byl velikej. Občas se jí sice po dědečkovi zastekne a nějakou překvapivou zmínkou mi dá pecku mezi světla, ale prostě to bere, jak to přišlo...
    A strejdu ve Švýcarsku mam taky. Já ho ale teda vyženil

    OdpovědětVymazat
  5. Fakt smrti je drsný. Mně se umřít nechce. Ovšem rodiče už nemám, ani tety a strýce - všichni umřeli. Dokonce i někteří bratranci. Takže patřím k těm, kteří jsou na řadě. Ale nechce se mi. Nelíbí se mi to.
    Doufám, že budu ještě tak dlouho na živu, abych poznal většinu svých vnoučat. A aby si aspoň některá z nich na mne pamatovala.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  6. Kde berete všichni strýčky ve Švýcarsku? Koukám, že už se z toho stává ustálená forma jako tetička z Ameriky!

    Galahad: Čím dřív, tím míň želíš, ale tím taky míň všeho, co si s tím člověkem můžete dát. Mně umřela první babička v roce a řekla bych, že jsem brečela maximálně proto, že jsem měla počůranou plínu. Vím o ní jen urban legends a když jsem byla malá, myslela jsem si kvůli zkazkám, co se o ní šířily, že to byla fest zlá ženská. To už si teda nemyslím, ale zůstala po ní hromádka sépiových fotek a mámino mrzké sebevědomí.

    Milan: Tak držím palce, ať se to splní. Já tu svou neřeším, díkybohu zatím nejsem v pokročilým levelu. Ale přála bych si stejnou časovou osu kvůli (případným) vnoučatům a pak to, aby smrti nepředcházel letitý pobyt na LDNce a podobných útulcích pro nechtěné seniory.

    OdpovědětVymazat
  7. Strýčka ve Švýcarsku nemám, já vlastně nemám žádného strýčka, moji prarodiče si sobecky pořizovali jedináčky :) ovšem babičku ani dědu už nemám žádného. Jednoho jsem nepoznala a děda můj nejmilovanější... to je na dlouhé psaní, nicméně mi to nezáměrně ulehčil tím, že skončil v nemocnici, nějaký čas to vypadalo, že se z toho vylíže, ale pak se to zhoršilo, pak znovu... a já si pozvolna zvykla na to, že už není po ruce, zatímco naděje pořád kapka zůstávala a když se pomalu vypařila, už jsem to brala jako fakt. Ale obávám se, že zemřít děda naráz, skončila bych v nejlepším případě u psychologa, moc jsem na něm visela. Od té doby jsem se na smrt obrňovala a u obou babiček mě nepřekvapila, ale máma letos slaví 70 a pomalu se začínám bát o ni :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naši mají právě oba po sedmdesátce. On to obecně není zas tak kritickej věk, ale třeba babička z máminy strany umřela už krátce po 60 a děda v 74. Nevylučuju, ale nevím o nikom, kdo by z naší rodiny patřil mezi dlouhověké matadory.

      Vymazat
    2. Moji prarodiče - tedy s výjimkou dědy z máminy strany, kterýho sejmul infarkt ještě před padesátkou - se dožili všichni přes 80. To mi přijde takovej hezkej věk.
      Tak uvidíme...

      Vymazat
    3. To je tak akurát, když se toho dožiješ v kondici. Zas když už je člověk v kondici, tak proč to nenechat až po devadesátce, co?

      Vymazat
  8. Čas se zeptat... je to zvláštní. Vždycky když táta nebo máma začali vyprávět před někým příhodu, co jsem slyšela hodněkrát, stejně jsem si ji ráda poslecla, protože jsem ji hodně brzo zase zapomněla. Pamatuju si jen ty, co se týkají mě. Ty jiné mi hned vylítly z hlavy a to, jak se nějaký estébák táty ptal, čím přijel, jestli lokomotivou nebo čím, to už si vůbec nepamatuju a nikdo mi to neřekne. Prostě si pamatuju, co si pamatuju, hlavně takový dojmy, tu náladu, veselou, vášnivě tvůrčí, a ne vyprávěnky z dob, kdy jsem nebyla na světě. Tak snad je to důležitější než ty historky, doufám pro sebe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Liška: Já už si to normálně píšu. Musím, protože třeba z tátovy strany je to fakt spletitý, prababička putovala z Innsbrucku oklikou až sem a do toho tam byly války, emigrace a do toho spoustu jmen. (Ve kterých se vůbec neorientuju, protože cca 20 let pro mě tátova rodina znamenala babičku a strýce z Maloměsta. Jen z vyprávění si to nepamatuju a chtěla bych to uchovat na dobu, až to bude zajímat naše děti. Teď už jsou rodokmeny online, ale jsem v tom starosvětská - venku bude pršet, uvaříme si čaj a budeme se probírat zkroucenýma fotkama.

      Vymazat