čtvrtek 27. července 2017

Ten, který tančí s ježky

Jak prosba Mami, kup nám zvížátkó! nabyla zcela nový rozměr

Z hlediska domácí zvěře se moji kamarádi dají rozdělit do dvou, vlastně tří skupin.

První skupina nemá. Nechce. Stejně jako M., který děckám nabídl odvážné dilema „Buď budete mít doma zvířátko, nebo tatínka!“ Cha. Zatím jsou malí, bezelstní a mají ho upřímně rádi – ale dovedu si dobře představit, co všechno budou ochotni přitáhnout domů v patnácti. A to jen proto, aby se zbavili svýho trapnýho fotra.

Druhá skupina má běžné domácí zvíře bez příběhu. Třeba Metalista a jeho zakrslí králíci. Až na to, že čistokrevný metalista by králíčka použil spíš jako jednorázový materiál do temného obřadu trash metal zasvěcení, je to učebnicová ukázka domestikace. Králíci si spořádaně brousí zuby o minerální kámen a pokud jsou vyzváni a vpuštěni do prostoru, vyplňují svůj volný čas četnými pokusy o sebevraždu elektrickým proudem z překousnutých kabelů od Metalistova zesilovače. A Metalista je takovej grand, že je nenechá osudovou náhodou uškvařit, ani je nespláchne do záchodu. Dokonce (ve snaze zalíbit se svý holce) udržuje přátelské styky s vedoucím úseku zeleniny v Albertu, aby jim mohl nosit čerstvé kedlubnové natě.

Třetí skupina lidí má zvíře, který je tak trochu zvláštní. Útulkový psi s atypickým počtem končetin a životopisem jak scénář k Sirotčinci slečny Pelegrinové pro podivné děti. Přerostlý leguán, který mlsně vylézá ze svého hnízdečka pod topením ožižlávat návštěvám palce u nohy. Václav.

Teda tak se ten leguán nejmenuje, i když je to taky divnej patron. Václava znám roky a až do víkendu jsem na jeho tváři nebyla schopná identifikovat žádnou jinou emoci, než cynický oušklebek. O víc pocitů by se s vámi podělil maximálně jeho terapeut předtím, než se ze dne na den rozhodl zrušit praxi a odstěhovat se před Václavem do Chomutova, a třeba by se mu ulevilo. M. se s ním zná šestnáct let a tak se časem dobral k intimnostem. Třeba že Václavova matka terorizovala celou rodinu smaženou paštikou v trojobalu. Doufám, že děcka nebudou na moji gastro show jednou vzpomínat se stejným despektem. Stejně nás na tom ale tenkrát nejvíc zaskočilo, že Václav má matku.

Ale abychom se tady předčasně nerozbrečeli dřív, než vám to dopíšu. Prostě jsme s Václavem seděli takhle o víkendu večer v parku a Václav jako obvykle velmi pohrdlivým způsobem komentoval celulitidu jeho obou současných holek. Nezávidím teda. Představte si, že vás s někým, koho vůbec neznáte, spojuje jen Václav a pomerančová kůže. Možná tak ještě kvasinková infekce. Okolo deky proběhne ježek. Běžní večerní návštěvníci parku by si vystačili se zvoláním „Hele, ježek!“ a skauti by mu nadrobili do listí půlku sváči z chlebníku. Václav mrštně vyskočí ze své pozice a vrací se na deku s ježkem v náručí a tolika zdrobnělinami, že vám to tady ani nemůžu všechno psát, protože bych ho úplně zkompromitovala.

„Ty se mazlíš s ježkama v parku? Jakto, že tě nepopíchá?“ ptám se ho, protože ježek se na Václavovi doslova rozvaloval a slastně na nás mhouřil oči jako protřelý návštěvník opiového doupěte.

„Mám už na to po těch letech cit“, chová si Václav svého ježka a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby přišlo na ukolébavky.

„Nebojíš se blech?“

„Na to mám doma antiparazitální sprej, to největší balení, co na vetešině měli. Když přijdu domů, stačí se nastříkat. To samý, když si je beru ty malý na zimu domů.“

„Jak tě to vlastně napadlo, chodit na ježky?“

„Prostě jsem byl jednou sám v parku a měl jsem chuť se s někým obejmout. Nejdřív se mě teda líbila veverka, ale tu nechytíš. To stejný potkani. Ale ježek kolem tebe jde a je mu to jedno. Nejdřív. Pak tě začne mít rád.“ Opatrně položí bodlináče do křoví.

Vlastně teď ani nevím, co jsem k tomu chtěla dodat. Původně jsem si myslela, jak to bude něco o tom, že nejlepší domácí zvířata jsou ty na svobodě, za kterýma se chodíte přes léto mazlit a na zimu spolu sedíte v křesle. Oba ve vlněným proužkovaným svetru od babičky. Vy ve velkým a on v malým a občas se spiklenecky přestříkáte Biolitem. Ale vlastně je to taky příběh o matkách a přítelkyních. A o tom, že lidi neobjímají dost ježků. Tak si sáhněte do svědomí.


21 komentářů:

  1. Paštika v trojobalu!! -to bych mohla zkusit o víkendu.

    Omlouvám se, že mě zaujala paštika a minule věnečky - nebo že to tak vyznívá. ve skutečnosti mě zaujal slintající pes na koláč a slintající leguán na nohy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebo v těstíčku! To neumaže tolik talířů při obalování.

      Nonic. Máme v práci na zahradě ježka a zajíce, ale nikdo se s náma nemazlí.

      Vymazat
    2. No to se právě máte mazlit vy s těma řviřátkama.
      A ti, na které řviřátka nevyjdou, pak spolu...

      Vymazat
    3. Liško, že bych to tady přestavěla na food blog? Hmmm... no na přání si pro příště něco připravím teda!

      Jo a to ten zajíc nezdrhne?

      Vymazat
    4. Zajíc je svobodnej. Někdy je v zahradě a jindy je vedle v zahradě školky a kdovíkde. Když dlouho absentuje, začneme se o něj / ni (asi je to žena) bát a ona se zas objeví a my jsme spokojený.

      Vymazat
    5. Psice, nenech se zmást, o food blog Lišce určitě nejde, ona tím jen maskovala tu fascinaci slintáním :-)

      Vymazat
  2. Václav nemá matku.
    Někdo, kdo stvoří takový gastronomický snuff-movie, nemůže bejt matka.
    Si myslim...

    OdpovědětVymazat
  3. Bríga vytrvale žadoní o kočičku. Nechci její křehkou duši frustrovat podobným dilematem jako M., tak se ji snažíme s L. přesměrovat na pro nás přijatelné hlodavce s podmínkou "až budeš chodit do školy". Jsem velmi zvědavá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlodavce a kočičku současně, to je nejlepší varianta. Máme vyzkoušeno. Hlodavce je sice nutno občas přikupovat, ale aspoň mají dobrodružný život a kočka si taky užije.
      Nejlepší jsou pískomilové - ti jsou chytří a kočka je zas tak snadno nedostane.
      Milan

      Vymazat
    2. Taky jsou fajn vlci a jehňátka - ideálně v kombinaci se zahradním grilem:)

      Vymazat
    3. Zbytečný. Ten vlk stejně nevydrží na to jehně jen tak čumět, jak se griluje.
      On ti ho vlastně nejspíš ani nepůjčí... :-)

      Vymazat
    4. Právěže ve vhodné chvíli (až bude mít vlk hubu od krve, ale jehně ještě nebude na hadry) podstrčíš před vlka nové jehňátko a to původní přesuneš ke grilu...

      Vymazat
    5. Hele... to mi přijde náročný na koordinaci.
      Nemohl bych si to jehňátko kuchnout sám?

      Vymazat
  4. Galahad: Taky odešel z domova dost brzy a jezdí tam jen jednou za pět, šest let na Vánoce. Dalších pár let se z toho oklepává, než ho znovu přivábí vůně smažený játrovky...

    Quanti: Zažila jsem kočky i hlodavce a můžu ti nestranně říct, že s kočkama je paradoxně míň práce i bordelu. O mezidruhovém srovnání zábavnosti a inteligence nemluvě:) U nás by teda měli o jednoho nenápadnýho lobbistu víc, kdyby nešlo o zakrslíka a morče, ale mourovatý kotě...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tenhle systém návštěv poznávám. Takhle já občas chodim na pivo do Erroru - abych si připomenul, proč tam nechodim.

      Vymazat
    2. Mám to úplně stejný se Suchou dásní. A jednou divnou čínou na dvojce, kde jsem kdysi dávno pracovala. Měli tam famózní nudle a pekingskou polívku. Pak tam přišla hygiena a už to nikdy nebylo tak dobrý jako dřív. Sem tam se ale stavím, v naději, že to začínají zase šolichat po svým. Zatím se drží na správný straně zákona:(

      Vymazat
    3. Věř, že ve srovnání s Errorem je Suchá dáseň úplná báseň... ;-)

      Vymazat
    4. Namotivoval jsi mě k tomu, zjistit si k Erroru pár recenzí a hmmmm...S dovolením ocituju pana Zdeňka Š. z Prahy: "Tak pozor, na řadu přichází opravdu kultovní místo. Mekka všech existencí, které mají rádi pořádně nadupanou muziku, často chodí v černých hadrech a mávají mařenou, i když zrovna přejí babičce k narozeninám. O téhle knajpě jsem slyšel před mnoha lety, místo ověnčené historkami, které většina populace bude považovat za oplzlé, chlípné, vulgární, perverzní, zkrátka prasárny. No musel jsem to tam jít okouknout.

      Tohle je místo pro zasvěcené. Před vchodem si ovšem musíte chvíli počkat, než Vám barman otevře mříž, která odděluje náš svět od toho tam uvnitř. Jelikož jsem šel dovnitř v obleku, počítal jsem s tím, že dostanu na držku ještě dřív, než řeknu, dobrý den. Kupodivu nic se nestalo, objednávám pivo za krásných dvacetjedna korun, chápeš to a navíc to docela šmakovalo. Interiér nedoporučuji všem klaustrofobikům a je tu jednoduše tma jako v prdeli. Jelikož jsem odcházel něco po jedenácté hodině večerní, neměl jsem tu možnost zažít na vlastní kůži, opravdový déro. Nicméně při odchodu jsem zahlédl jednoho hocha bez trika, kterému dvě valkýry noži brousili záda či co.... Zajímavý!"

      Vymazat
    5. Jo. To, že je v Erroru tma jako v prdeli, zatímco v Dásni ne, je dost možná hlavní důvod, proč má u mě plusový body, který Erroru nepřiznám.
      A pak záchody. Jsem docela překvapen, že je Zdeněk Š. nezmínil. Ne, že by byly nějak přespříliš špinavý. To se - byť se tam po podlaze povalujou různě provlhlý kousky papírových ubrousků a toaleťáku a soudnej člověk prostě nechce vědět, co se skrývá po nima - říct nedá. Ale oni jsou hlavně děsně mrňavý a vede k nim uzoučká chodbička...
      A o barvité historii hospody ledacos vypoví i nástěnka, která visí na zdi nad stolem štamgastů nalevo od vchodu...

      Vymazat
  5. Váš kamarád Václav je mi VELMI sympatický, ač ho neznám než z Vašeho podání.
    Ale paštiku v trojobalu bych asi sníst nedokázal.
    Ten Václav je zřejmě hrdina vycepovaný zvlášť drsným dětstvím.
    Takový Conan Ježkovič.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Václav je spíš takový náš Červenáček oblečený do kostýmu Pána Temnot. Ale sympatický je mi taky.

      Vymazat