pátek 7. července 2017

Věci, které se začnou stávat, když máte doma předškoláka

Jestli jsem si připadala někdy starší, než když mi byl v kožní ordinaci diagnostikována stařecká skvrna, nebo u nás v krámě, kde mě vedoucí oslovuje „paninko“, tak to bylo dnes odpoledne, kdy Žmurovi dorazila obří krabice. Líbilo se mi, že někdo v expedici zřejmě zareagoval na titul Hrabě před jménem a příjmením v objednávce, protože v olbřímí krabici byla ještě jedna, další menší a teprve v ní školní batoh a penál. A je to tady. Přišel čas přestat si lhát do kapsy, že máme malé děti. Mít doma předškoláka je navíc stigma, které přitahuje řadu podivných okolností.

1.  Rozlučka a šerpování ve školce
Akce ještě o stupeň víc bizár, než vánoční večírek. Rozsadíte natěšené rodiče na dětské židličky ve školce a dlouho se kromě skřípění a rozpadání těchto miniaturních kusů nábytku nic dalšího neděje. Potom vystoupí učitelka s proslovem na potrhaném výkresu a v polovině první věty se začne zalykat. „Já se omlouvám, ale tohle se mi prostě stává každý rok“, zmuchlá definitivně proslov a to už s ní brečí i všechny babičky. Když vstoupí do třídy pochod vytrémovaných dětí, dojetím popadají ze stoliček i otrlé kusy, jako zarostlý fotr ve slunečních brýlích a tričku Rammstein.

2.  Výměna hudebních a kulturních vzorů
S tím, že jsme se rozloučili s Želvy Ninja a Spidermanem, fakt nemám problém. Nově je to partička Avengers a hlavně Black Sabbath a ACDC. Těm teda Žmur konečně přestal přezdívat „Ejbísídý“, zato je pouští tak pekelně nahlas, že to ve mně vyvolává karmicky zasloužené pocity mojí mámy, která se marně pokoušela přeřvat kazeťák a podle důležitosti sdělení občas vytrhávala kabel ze zásuvky.

3.  Jídlo a oblečení
Pocit, že nás Žmur bude chovat na maso, nebo budeme muklovat na kamenitém políčku, pokud klesne naše životní úroveň, mám už pěkných pár roků. V posledních týdnech se k tomu přidružil pocit, že zanedlouho přestanu nosit ponožky, protože Žmurovi už jsou, stejně jako moje menší trička. O zbytek oblečení přijdu až za pár let s Čičman.

Psice a Žmur, rok 2057


4.  Třídní schůzky
Na ty první byl vyslán diplomat naší rodiny M. Nakonec jsme je absolvovali v plném počtu, protože když jsem ho byla před koncem vyzvednout s dětmi, vyhmátl nás při zevlování před školou školník a s výkřikem „To si přece nenecháte ujít!“ nás nahnal svinským krokem do jídelny. Tam jsem se chvíli utěšovala, že školník nedobrovolně agitoval i náhodné kolemjdoucí a turisty. Několik stovek rodičů včetně vzdálených příbuzných bylo poskládáno i ve výdejním okénku obědů a úplně vzadu seděl ztrápený M. s mnohastránkovým Schindlerovým seznamem školních potřeb, přihlášek do družiny, kroužky a stravování. Na konci povinného hlášení bylo nabídnuto interview s učitelkam, které byly v následujících deseti vteřinách pravděpodobně udupány. Získali jsme z toho s M. marný pocit, že nám ujel vlak, pokud Žmur neobdržel první sešity a kružítko ještě v šestinedělí.

5.  První příznaky šprtounství
Na dobu, kdy jsem se chystala poprvé do školy, se docela pamatuju. Vím, že mi šlo hlavně o to, že už nebudu muset chodit spát po obědě a otírat páchnoucí drožďovou pomazánku na spodní hranu stolu. Možná mi šlo ještě o pár hmotných statků, jako fungl nový anilinky a slíbený kolo. Rozhodně si nevzpomínám na to, že bych se rozkošnicky válela v úkolech pro předškoláky. „Až budu mít ty domácí úkoly, to si užiju“, vzdychá u toho slastně Žmur. „Myslíš, že jich budeme mít dost už v první třídě? Abych to neměl hned hotový“, strachuje se nad předposlední stránkou „Opište 200x písmeno B“ 

12 komentářů:

  1. Tak pasování školáků u nás ve školce neprobíhalo, to jsem zas jednou přišla o příležitost si zaslzet, chjo...

    Jídlo a oblečení - a to počkej, až přijde puberta...

    OdpovědětVymazat
  2. Šerpování předškoláků je divnej zvyk :-) Říkal jsem si proto onehdá, jestli to pěstuje jen naše školka, nebo se to nějak rozmáhá...
    :-)

    OdpovědětVymazat
  3. nominek: Ahoj, tebe jsem už neviděla léta! V pubertě budu paradoxně s oblečením v pohodě, protože už pro ně bude moc malý. Tím spíš, pokud budu nosit XS, protože na mě nezbyde žádný jídlo.

    Galahad: Taky mi to připadalo trochu divný - ale asi se blížíme k době, kdy se bude šerpovat i v porodnici:)

    OdpovědětVymazat
  4. Tam se stříhá páska, ne? ...teda - šňůra...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V alternativnějších zařízeních by ti jistě nebránili udělat si šerpu otce roku právě z pupeční šňůry. Když už biomatky jedí po porodu placentu, vnímám jako diskriminační, že na vysílené tatínky nic nezbyde...

      Vymazat
    2. Já jsem v tomhle směru konzerva a po návštěvě tohohle druhu zařízení jsem si pořídil opici otce roku, jak je v našich krajích krásnou tradicí...
      Takže to jako diskriminační trochu je, ale hele za mě v pohodě, já bych to nechal plavat...

      Vymazat
  5. září budou takové druhé Vánoce... jak já se těším na storky "máme doma prvňáka"

    OdpovědětVymazat
  6. Pěkný věci! :- D
    To šerpování mě zaujalo hlavně v tom, kam si Žmur bude uskladňovat během života všechny ty šerpy a ještě v různých velikostech. My, co jsme dostali jen šerpu u maturity, to máme snadnější.
    Ledaže by začli vyrábět extra futrály na šerpy (jak by asi vypadayl?) - jako jsou na diplomy.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak já se hlásím jako šprtoun - sice jsem se taky nejvíc těšila, že ve škole nebude polívka z fazolových lusků (a nebyla!), ale úkoly pro předškoláky a o první třídě sešity "opakuj si o prázdninách" byly oblíbenou součástí mého léta :) na prospěchu se to ovšem příliš neodrazilo :D

    OdpovědětVymazat
  8. Liška: Futrál na šerpy:)) Ještě jsou takový neskladný, to by byly lepší odznáčky nebo výložky:)

    Quanti: No ale kam jsi to dotáhla! Btw. mě se pasivní odpor ke škole a úkolům na známkách taky nějak výrazně neprojevil.

    OdpovědětVymazat
  9. Neber ten futrál tak doslova. Já k tomu přistoupil inženýrsky a jako nejlepší řešení mi přišel věšák ne nepodobnej takovýmu, na kterej si lidi v kuchyni věšej hrnky, když chtěj, aby se jim do nich prášilo;-)

    OdpovědětVymazat
  10. NAŠTĚSTÍ jsou tyhle hrůzy už dávno za mnou. Upřímně jsem to nesnášel a účast na jakýchkoli školkových akcích jsem vždy protrpěl s vnitřním brekem. Ať už kdysi pradávno jako aktér, tak i později a také dávno jako rodič. Takto se rodí teroristi - jak na tu hrůzu reagovat jinak než vystřílením co největšího počtu nábojů?
    Už jako dítě předškolní jsem zjistil, že učitelky jsou mými nepřáteli a podle toho se k ním musím chovat. Obezřetně a zákeřně. Toho jsem se držel do promoce a dobře jsem udělal. A protože jsem neměl žádnou dceru - šprknu, ale jen zlotřilé uličnické syny, osvěžil jsem si to v jejich dětství naplno. A byl s nimi ve vztahu k učitelkám a škole spiklenec. Tehdy jsme si zvlášť dobře rozuměli a drželi chlapskou partu.
    Milan

    OdpovědětVymazat