středa 16. srpna 2017

Vombat Kombat





Kup nám zvířátko level 2: Zápůjčka živého obratlovce


 
Na tomhle příkladu si dnes ukážeme, jak je přání otcem myšlenky a funguje to, i když zdaleka nejde o vaše přání, nebo je to dokonce s vašimi představami o životě v přímém rozporu.

Jak už tady všichni dobře víme, naše děti chtějí přibližně od tří let zvířátko, „mouče a kualíčka“ abych byla konkrétní. Já je podezírám, že ho chtěli i v šestinedělí, jen to nedovedly verbálně vyjádřit a já jsem kvůli tomu potom zbytečně několik měsíců nespala a vypěstovala si závislost na kofeinu a hořčíku na nervy, ale to už je jinej příběh.

Ten náš dnešní začíná tím, že si Žmur vystřihne z lepenky voodoo medailónek a nakreslí na něj obrázek týpka se strništěm a jebákama. Naštěstí se nám uleví, protože je to podobizna morčete, nikoliv úchyláka z parku. Žmur si medailónek zastrčí pod polštář a každý večer se u něj modlí.

To bylo asi před týdnem a v pondělí nám M. sestra napsala esemesku, jestli bychom jim nepohlídali králíka Fíka. „Asi tak na týden, s kompletním příslušenstvím. Neškodí.

A tak se k nám infiltroval Fík a M. se neodstěhoval, jak vždycky sliboval. Spokojil se s nulovou tolerancí výskytu králíka v jeho pracovně. První dny Fíkových prázdnin se nesou ve znamení vzájemného oťukávání. Já sleduju, jestli Fík nekouše a neškodí, jak měl ostatně v popisku. M. sbírá vzorky z koberce v pracovně a podrobuje je detailní DNA analýze. Fík zkouší, kolik granulí může sežrat, a přesto mu bude dosypáno. Čičman se snaží „kualíčka uoztomilého“ navléknout do šatů, nebo mu aspoň svázat uši gumičkou do culíku. Žmur ho zkouší zasáhnout nerfkou.

Těžko soudit, jestli Fíka dosrala víc mašlička, zbrań, nebo ta nevyslovená nedůvěra, ale po nadstandardním přísunu krmiva začíná kypět. A to doslova i zlostí.

Kouká se na mě jak démon!“ zařve třeba M. při jedné noční cestě na záchod, když ho Fík strnule sledoval přes mříže a mlel u toho pantem – údajně otčenáš pozpátku.

Našel si způsob, jak si zjednat respekt i u dětí. Po vypuštění je pronásleduje po pokoji jako vlčák a pokud některá z pronásledovaných a pištících obětí upadne, pokusí se jí ulízat palec od nohy. Na mě si dlouho netroufal, protože dobře věděl, že jsem lord granulí. Jakmile ale odhodil masku zakrslého králíka a vyrostl z něj vombat, začala jeho vetchá klícka skřípat a já snížila příděly. Je mi jasný, co by se dělo, až mřížoví pukne a vombat se bude po nocích svobodně potulovat po baráku.

Lízání palců je mocná zbraň, ale na mě Fík použil jinou techniku. Nejen, že začal při pobytu navolno trousit bobky, ale ty měkké po-ma-lič-ku rozmazával tlapkou o koberec. A u toho se, přísámbů, na mě díval tím vypouleným okem a mlel pantem, přesně jak to popisoval M.

To už jsem rezignovala. A kdybych byla jen o kousek míň laskavá, nebo vegetariánská, tak Fíček skončí i s růžovýma gumičkama a nádivkou z polystyrénových nábojů z nerfky v troubě, ale já si vystačila s tím, že jsem si šla rozpustit tabletu hořčíku a lehla si k M. do pracovny na zem, což je můj oblíbený způsob řešení problémů.

Za chvilku mě něco nesměle pošimralo po zádech. Potom to přehopsalo na druhou stranu a po břiše se mi rozlilo něco teplého. Nebyla to Fíkova moč, jak teď všichni horečnatě očekáváte, protože nechcete, aby se z tohoto napínavého krimi příběhu s prvky mystiky stal happy end, mizerové nevděčný! A stejně ho mít budete, protože my s Fíkem už takhle leháváme spolu na podlaze každej podvečer (počkejte, až si to přečte M., instaluje na dveře biometrickej zámek). 

Fík mele pantem a prohřívá mi slezinu. Já mu povídám, jak bylo v práci, konejšivě pročesávám srst a plaším myšlenky na to, až odjede.








čtvrtek 10. srpna 2017

Roztroušená neuróza


„Čau, co děláš večer? Víš, že já a povodně máme dneska v Praze patnáctileté výročí? “ ptá se Houbič.

„Ráda bych ti řekla, že s tebou jdu večer do parku…ale asi dnes budu slavit spíš výročí psycho diagnózy, protože mám všechny příznaky roztroušený sklerózy“ odpovídám sevřeným hlasem a Houbič je kámoš, protože neřekne, že jsem Zagorka ani hypochondr a rovnou se nabídne, že pro diagnózu zajede se mnou. Prý je natolik těžká, že bych ji nemusela sama unést.

Večer stojím s poukazem na akutní ošetření od mé praktické doktorky před domem Houbiče a brním. Poslední dva, tři týdny se brnění a škubání ve svalech spolu s online vyhledáváním diagnózy stává mým denním chlebem. Houbič si před pohřebním ústavem u špitálu neodpouští pár necitlivých úvah na téma, jestli opravdu hodlám klást na bedra už tak přetíženého zdravotního systému další nevyléčitelný případ, když by se třeba dala vedle v „Pegasu“ vyřídit pěkná first minute slevička na kremaci. Zpražím ho pohledem zasloužilého daňového poplatníka a vcházíme do čekárny neurologické ambulance.

Už návštěva sesterny napovídá, že zdravotní systém přetížený opravdu je. „Do prdele!“ zařve hlavní sestra na pozdrav, když se objevím ve dveřích. „Nestíháme, občanku, kartičku, poplatek, sednout!“ propíchne mě ukazováčkem bolavé rameno, když ukazuje směr zpátky do čekárny, kterou přetěžují zbývající dva lidé. Slečna s černými brýlemi stočená do klubíčka u odpadkového koše a dědeček, kterého zjevně někdo přivezl na lehátku a utekl pryč. Na malé obrazovce pověšené u sesterny vidíme záběry z kamery v čekárně, které se střídají se záznamem z nějakého tmavého kumbálu. Sedí v něm stařenka na vozíku a vypadá to jako trailer na pokračování V zajetí démonů, nebo kuřimská kauza.

„Pane Šedivý, změříme tláček!“ zaječí na dědečka peroxidová kolegyně hlavní sestry.

Houbič sahá opatrně na stolek pro magazín „Parkinson“ a sklepe z něj něčí odložené obinadlo.  Při předčítání napínavého článku o kompenzačních pomůckách mě přestává brnět ruka a panu Šedivému na lehátku se smíchy klepe infuze.

Ha-ló! Je večer, nebo ráno? A je tu ještě vůbec někdo?“ slyšíme z hloubi oddělení hlas, který zní jako skřípání nehtů o tabuli. Stařenka na kameře prosebně sepne ruce. „Změříme tláček?“ nabídne ji pohotově blondýna, zatímco si hlavní sestra dává rezignovaně ruce na obličej a cedí přes křečovitě sevřené prsty další šťavnaté nadávky. Je to tu být víc neuro, než jsme doufali.
Z vedlejších dveří periodicky vychází starý tělnatý doktor. Obkrouží zmučeně kolečko po čekárně jako přestárlý cvičený slon v šapitó a potom se došourá do sesterny, kde stojí a odevzdaně civí mladším sestrám do výstřihu. Podle jeho charakteristicky šouravé chůzi ho s Houbičem pojmenujeme Šourek.

„No nebojte, tyhle dvě k vám nejdou“ štěkne po něm hlavní sestra, když se Šourek mlčky čekuje obsazení čekárny pohledem hladového labradora. „Vemte si tam k sobě radši tady pana Šedivého“, šoupne po něm lehátko na kolečkách s dědečkem. Houbič potlačuje další záchvat smíchu pod brožurou Stop kouření.

Po dvou plodně strávených hodinách jsem na řadě. Houbič zrovna kouří za budovou a těším se, jak mě bude hledat po dalších scary místnostech ambulance. Sahám si se zavřenýma očima na nos, nechám proklepat po celém těle kladívkem jako řízek a místo zánětlivých ložisek roztroušené sklerózy si odnáším blokádu krční páteře a poukaz na myorelaxanty. Naštěstí si neodnáším doporučenku k návštěvě pavilónu psychiatrie, kde by se pravděpodobně dala posbírat větší diagnostická úroda.

„Tak nashledanou a ať je vám líp“ loučíme se s panem Šedivým a Houbič mu na jeho tajné gesto zastrkává cigáro za ucho. Omlouváme se stařence v temném kumbálu, že ji nemůžeme vyhovět, totiž unést a hodit ji do Hostivaře, protože jsme poserové a bojíme se vrchní sestry. Slečna s migrénou nám zamává zpod obrovských černých brýlí. „Tak snad rači sbohem“ štěkne vrchní sestra a já s ní ráda souhlasím. Zdrháme, než se vrátí kolegyně Tláček a identifikuje, že mě nemá v záznamech.

I když ten krk kurva bolí, tak ani netušíte, jak moc jsem ráda. „Když si jednou vygooglíte diagnózu, tak vám pak stejně nezbyde nic jinýho, než běhat po doktorech, dokud vám to nevyvrátí“, jak s povzdechem konstatovala už moje obvodní doktorka.

čtvrtek 3. srpna 2017

Za pokladem!


Co má táborová hra společného s křížovou cestou?


Psice: Jestli se něčím v tomhle životě určitě nestanu, tak to bude účetní, gynekoložka, nebo vedoucí dětského tábora!“

Vidíte, tak jsme na to nemuseli čekat ani patnáct let. Na den přesně po dvou letech přijíždím na rodinnou chatu, přetékajíc kartičkami, balónky, sáčky a spektakulární představou o tom, že si zahrajeme s šesti dětmi hon-bu za pok-la-dem a všichni si budeme ulízávat vlasy ve větru jako Vinnetou, teda samozřejmě kromě těch, kteří budou Indiana Jones.
Ráno za kuropění vyrážíme se Žmurem, druhým samozvaným členem organizačního týmu, do temného lesa za chalupou. Vyrážíme potají a přikrčeně, omotaní provázky od šesti různobarevných nafukovacích balónků, jako zběhové od potulného kolotočářského gangu. Balónky měly označit jednotlivá zastavení s úkoly. Žmur hned na začátku lesa zakopne o klacek a svalí se do jehličí. Díky tomu první balónek explodoval, ale hbitě jsme zastávku vyměnili za jiný orientačně výrazný objekt: „Vykotlaný pařez s pahýly“, doplňuju si poznámku do hrací karty.

Nejmladšímu účastníkovi stezky za pokladem jsou tři roky, ale i tak přišel Žmur po chvíli chůze na pohodlné lesní pěšině s věcnou připomínkou, že tenhle poklad by našel i pan Vyorálek (vozíčkář a alkoholik, který se věčně sundává na obrubáku hospody Na Růžku pod naším barákem a pak to se šťavnatými nadávkami svádí na komunisty).

„A jestli nechceme většinu hráčů ztratit tím, že usnou nudou, měli bychom trasu přehodnotit“ pokyvuje Žmur a výrazně pomrkává směrem do mlází. „Klidně“ řeknu světácky a zahučím do roští v příkopu. Další balónek v čudu.

O pár hodin později se dostavíme před chalupu, ještě z nás trčí jehličí a vypadáme, jak když se s ránem vracíme z koncertu Honzy Nedvěda. Děti jsou naštěstí natěšené, náš šupácký vzhled je nevaruje.

„Děcka, připravte se na VELKÉ dobrodružství“ ohlásím u stolu a můj kouzelnický pomocník Žmur rozdá kartičky zvířat, do kterých mají sbírat razítka za každý splněný úkol. Než stihnu říct cokoliv dalšího, půlka nedočkavých dětí zmizne ve vyšlapané cestičce ve křoví.

První zastávka je ve znamení medvědí síly. Děti mají za úkol přehodit šiškama most přes potok. Na stanoviště dorazí první Mončičák a obratem naháže všechny šišky do potoka. Malé děti pláčou, velké po sobě hází šutry, kterých je na stanovišti mnohem víc než šišek. Nabídku razítka za splněný úkol pro všechny dávám jen proto, aby nedošlo k ukamenování. Zoufale zjišťuji, že jsem razítko ztratila, ale v batohu s úlevou najdu fixu. Pak strávíme spoustu času tím, že si každý z nich chce na kartičku namalovat jiný obrázek. Když kreslím na přání dědečka s plnovousem v kabrioletu, jeví se mi ukamenování jako jedno z přijatelnějších a rychlejších ukončení honby za pokladem.

Jakmile nahážeme děti v ostré otáčce do mlází, jak vymyslel entertainment guru Žmur, větší rychle zkrotnou a menší se rozpláčou. A protože je to místo, kde nám rupnul další balónek, posílám děti hledat vykotlaný pařez s pahýly, jak mám krasopisně uvedeno v poznámce. Vypukne zmatek, protože děti objeví celou bandu pařezů a Kůpek dokonce označí výkřikem „Vykotlanej pahejl!“ i lesního dělníka s motorovkou (pravda, zpustlého vzhledu).

Za pár hodin se scházíme před chatou, tentokrát jehličí výhružně trčí z nás všech. Děti jsou lepkavé od smůly, slz a lízátek, ale všechny se tváří jako Vinnetou na Stříbrném jezeře. Kromě Čičman, která si kromě pokladu odnesla klíště. A to by mohl být klidně konec, ale jestli trváte ještě na krátké sebereflexi, tak vedoucí tábora ze mě fakt asi nebude. Příště to zkusím radši s tou táborovou účetní, nebo gynekoložkou!