sobota 10. února 2018

Sejdeme se na hřbitově! (bláznů)


Odjakživa jsem měla ráda hřbitovy. Máma dodnes vzpomíná, jak jsem za ní chodila ještě jako oplácané batole a sice netloukla hlavou o dlaždice ve snaze vynutit si návštěvu hřiště jako to dělala Čičman, ale s mrazivou trpělivostí trvala na tom, že spolu půjdeme „na hloby“. Jestli převtělování opravdu funguje, nepřekvapilo by mě, kdyby se v mé karmické linii vyskytovali vykradači hrobů, nebo upíři. 

Úplně nejlepší bylo, pokud se mi podařilo mámu zdržet na hřbitově do tmy, když se všude okolo rozsvítily svíčky jako ve vlastním městě ve městě. Se stejným dychtiivým nadšením jsem v noci na hroby tahala v šestnácti i svýho tehdejšího kluka Máru. Dodnes mám podezření, že do toho šel jen pod představou obskurního sexu. Na ten stejně nedošlo díky společnému masívnímu zvracení po domácím odvaru z makovic (zrovna jsme oba procházeli psychotropním hledáním své vlastní identity). Odnesla jsem z toho hned několik užitečných zkušeností: třeba že pro mě není dobré opium, ani sex na hřbitově a už vůbec ne sex s Márou, čímž se náš křehký čtrnáctidenní vztah utrpěl poslední ránu do zátylku a jeho fotku jsem rituálně spálila nad záchodem zapalovačem, co jsem švihla tátovi.

Naštěstí to nepoznamenalo můj kladný vztah ke hřbitovům. Dodnes mám ráda ten náš na Maloměstě. Hrob se sochou Ikara, pod kterým leží pilot havarovaného letadla i zadní neudržovanou plochu přecházející do lesa, kde jsou orezlé kříže vojáků z první světové. „Mrtví ti neublíží, dávej si pozor na živý“, říkala vždycky babička, když na vojácích sbírala netknutou úrodu křemenáčů a polohříbků (a možná přitom myslela na všechny rituálně spálené podobenky mých chlapců).

Takže když jsme s Marťou a psem plánovaly náš další výlet do starých Bohnic, na tenhle krchov jsem se těšila jako hipster na novou kavárnu. A nezklamal mě!

Vypadá to, že základem pro návštěvu jsou zimní měsíce, protože po pár reportážích Blesku s perexem „Šok! Nejtajemnější místo ve střední Evropě objeveno!“ tady i v přízemním mrazíku najdete překvapivě dost nažhavených ghost busters. U brány míjíme pár z nich. Všichni se spokojeně usmívají, bledá jako zakopaní místňáci je jen jediná slečna z hloučku. 

Po průchodu se s Marťou navzájem čeknem. Obě se cítíme úplně stejně jako pár metrů před branou. Jediné známky paranormální aktivity vykazuje fena Kyra. Neposlouchá a obíhá hřbitov ve zmenšujících se kruzích. „Kostičky fuj!“ zařve na ní Marťa, když se staví do pozice hraboše nad jedním z kopečků. Sice je nám fajn, ale zase ne tak moc dobře, abychom Kyře tahaly z huby kusy umrlců a nenápadně je po ní zastrkovaly zpátky do hlíny. Hrabat je tady rozhodně co: ve třech vrstvách více než 4.000 těl pohřbených od založení ústavního hřbitova v roce 1909 až do jeho uzavření v padesátých letech. Viděli jste Shutter Island? Na tenhle film jsem si tady vzpomněla hned několikrát. Břečťan, kam se podíváš. Je zvláštní, že mimo hřbitovní zdi po něm není ani větvička.

Kyra jde radši na špagát a my míříme k polorozpadlé budově márnice. Pořád se bojím víc toho, že mi přistane rozpadající se krov na hlavě, než temných sil, ale už se přistihnu minimálně u toho, že se něčeho obávám. Nebo? 


Jihozápadní roh, nejobávanější místo celého hřbitova. Tam, kam se kněží obraceli zády, jsou hroby údajných sebe/vrahů. Kyra se rozhodne vyrobit z nás siamská dvojčata a nerozlučně nás omotává vodítkem k sobě za srdceryvného kňučení. Pokud chcete někoho nenápadně sbalit, tak si sem rozhodně vezměte psa. Jen bacha na norníky. My se radši rozmotáme, kdyby bylo potřeba rychle odsud vysmahnout. Spontánně zrychlíme krok k mohyle. 

"Tak co?" ptá se Marťa. Já cítím tlak od levého ramena dolů k srdci, jí něco potutelně píchá ze zad do žeber. Na hlavní cestě je nám fajn, ale ke zpěvu a tanci to teda úplně není. Tak si masochisticky dáme ještě několik koleček. A buď jsme sugestibilní labilky, nebo na tom rohu a jediném zbylém náhrobku se jménem Maria Tuma prostě je něco divnýho. Kyra si myslí to druhý. A mě se zase podruhé vybaví Shutter Island.


Když sedíme v suchu a teple v hospodě naproti léčebně a dáváme si zaslouženou Plzeň a smažák, zaslechneme od vedlejšího stolu nepěkné věci o „starý Tůmový“. Pak se na nás osočí zachmuřelej chlápek od stolu, že ho ten nás pes určitě pokouše (u toho byste se nejvíc bavili, kdybyste Kyru znali – to už vás víc pokouše zlatá rybka v při čištění akvária). Takže jestli skrz toho kousavýho čokla nechceme vypadnout. Děkujeme, nechceme. To si vzpomenu na Shutter Island potřetí. Někde si nemůžete být stoprocentně jistí, na který straně vlastně jste. Třeba právě v Bohnicích.









15 komentářů:

  1. A nedělají teď o té posledně zmíněné paní i film? Mám takovej dojem.
    -já teda tu stránku hřbitova mám zaškrtnutou na fb a sleduju ji.

    OdpovědětVymazat
  2. Na hřbitovech leží lidé, které jsem měl rád a po nichž se mi i stýská. A tak na toto téma nikdy nežertuji.
    Ostatně, mám to za pár.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  3. Liška: Myslíš o Marii Tůmové? To nevím, ale určitě bych se na něj ráda podívala!

    Milan: Chápu, i když mám úctu spojenou spíš s místy, kde milovaní lidé žili.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na těch hřbitovech ale ztráví mnohem více času.
      A vidím-li jakýkoli hřbitov, automaticky vzpomenu na ty, co jsem měl rád a už nejsou.
      Jak člověk stárne, je to výraznější a výraznější...
      Milan

      Vymazat
    2. Ale na hřbitovech tráví víc času jen kosti. Místa jsou spojená s tím, co na nich lidé dělali, koho milovali, co o nich vyprávěli. Jak už jsem psala, nic proti hřbitovům, naopak, taky je mám ráda. Jen je tedy vůbec nemám spojené s lidmi a to ani ten, kde jsou "naši", ale možná to přijde časem.

      Vymazat
  4. Chodívala jsem na Olšansé hřbitovy jako dítě krmit veverky a sýkorky, pak ve 14 jsem tam chodívala zkoumat, kreslila jsem si mapku a psala truchlivé fejetony sedíc na zdi uvnitř hřbitova :)
    Pak když jsem chodila se svým klukem a jednou navrhla procházku třeba po hřbitově, tak se ošíval a nechápal to a říkal, že tam ležej mrtví a že tam a procházku na rande nechodí. Asi jako dítě nechodil krmit veverky, no.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. oprava: Olšanské.

      Taky na kaštany jsem tam chodila a cvičit si matematiku - počítala jsme, kolika let se zesnulí dožili.

      Vymazat
    2. Joo! Přesně, to jsem taky dělala. A taky jsem byla uchvácena starými fotkami na náhrobcích - představovala jsem si, jací ti lidi byli a jejich příběhy. Doteď mě fascinují hřbitovy na cestách.

      Vymazat
    3. Mě tahle matematika trefí jen v případě úmrtí v hodně nízkém věku.
      Velikej mráz po hřbetě mi takhle přejel ve starých Petrovicích, kde je vůkol kostela Svatého Jakuba staršího docela maličkej hřbitov. Přímo proti vchodu do kostela je hrob nějaké rodiny, která pohřbila hned tři, nebo čtyři děti předškolního věku... Tenhle příběh jsem si představovat nechtěl.

      Vymazat
    4. Tak u toho by mě taky zamrazilo. Tyhle věci mě začaly vadit až potom, co mám vlastní děti. Jsem docela ráda, že dnes s nimi řešíme jen ekzémy a blicí virózy, než tenkrát obrnu a pravé neštovice. A není to zase tak moc dávno.

      Vymazat
  5. Dobrý stránky! Škoda, že jsem je neznala, když jsem ještě měla pro strach uděláno :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba to ještě přijde. Nebo to začne bavit Otyla:)

      Vymazat
  6. Tuhle jsem zavítala na slovenský hřbitov. Místní zvyk tam je nechat si dopředu vytesávat k manželovi své jméno s datem narození a pomlčkou; dál se datum dopíše "pak". Buď se na to chtějí podívat ještě zaživa, nebo tím snižují náklady příbuzným, nebo jim to má připomínat, že všeho jen dočasu, nebo že ukazují svoji věrnost manželovi i za hrob.. Nevím, děsilo mě to. Bosorka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je zvláštní zvyk! A co když si žena vezme po jeho smrti nového šamstra, co taky umře dřív? To pak taková vícenásobná vdova může být vytesaná s pomlčkou na víc hrobech? Protože jak se po smrti pak prokáže, že ji po tom všem manžel ještě pořád chce mít po boku pod společným náhrobkem?:)

      Vymazat
    2. Podle mě si tam nedovolí najít jinýho,(v těch vesnicích v neděli většina v černém poslušně pochoduje do kostela), když si nedovolí se nenapsat k nebožtíkovi zaživa. Leda by vzala kramle hodně daleko a za pomlčku mu nechala vyrýt fakáče ;-)

      Vymazat