Těžký
a černý jako moje duše
dnes se ani nebudu srát s žádným úvodníkem na téma tlejících listů,
světélkování v rašeliništi a jinovatky ve vousech bezdomovců. Pokud bych
se probrala archívem, asi bych narazila na periodicky depresívní posty zrovna
v této době. Babí léto v tahu a před námi půl roku tmy, ledových nohou v pletených
fuseklích, ožmolkované svetry, svařák v termosce.
Někdo
se smyslem pro bizarní humor k tomu vymyslel jako cenu útěchy Vánoce a
Silvestr, v případě mých rodičů taky moje narozeniny. Jako jedinou
akceptovatelnou omluvu si ale dovedu představit jen měsíc náhlého oteplení
někdy v půlce ledna a vší té beznaděje, kdy v parku vykvetou macešky, člověk
si zajde ráno pro čerstvé rohlíky s piknikovou dekou v podpaží a
vrátí se domů večer a to ještě jen pro mikinu na tričko.
Včera
jsem počítala čas, vypravit se s dvěma dětmi ven mi zabere hodinu. Hodinu
zapínání patentů a knoflíčků, hodinu, kdy pronásleduji Žmura kolem křesla ve
snaze podrazit mu nohy a navléct na něj punčocháče. Hodinu, kdy na konci
čichovou zkouškou vyčerpaně zjistím, že musím Čičman přebalit. Když už stojíme
všichni v předsíni, zarudlí a zapaření v teplých bundách, trávím
další drahocenný čas argumentací na téma teplá čepice versus kšiltovka s mašinkou
Tomášem.
Hodina
příprav mnohdy odpovídá času strávenému venku. Venku se totiž často zjistí, že prší,
je zima, nebo se Žmurovi chce čůrat a odmítá tento úkon dělat v nepříznivých
klimatických podmínkách.
Každopádně
pobyt doma sebou nese i pozitivní dopady. Jako když vařím. Několika pokusy jsem potvrdila empirické pravidlo, že cokoliv hodím a nechám
dostatečně dlouho v remosce, je výborné. A cokoliv, co se rodí z těsta v troubě, je přes slibné výpary a velká očekávání vždycky prohra. Navzdory
chemii, fyzice i teorii relativity!
Možná je úplně špatně základní axiom: pokud jsou všechny díly kompatibilní a dobré,
neznamená to filharmonii chuťových zážitků ani labužníkovu cestu kolem světa.
Posuďte
sami: dóza kaštanového pyré. Lahůdka králů. Domácí máslo. Jogurt Hollandia s miliardami
přátelských bakterií. Mouka s marketingovým označením Babiččina volba
Čekali
byste snad od té vetché stařenky něco špatného? Přesto to musela být ona,
záškodnice z plesnivé pšenice! Jablka Golden Delicious. Ale jablka
necháváme mimo hlavní podezřelé, protože ta jediná chutnala... prostě jako obyčejná
pečená jablka.
Hlavní
ingredience jsem tedy smíchala v míse. Je to nuda, ale většina božských dezertů
vzniká právě takhle. Poměry jednotlivých spoluhráčů jsem aktivně dorovnávala
podle své fantazie a čistého svědomí. Protože všechny moje koláče mají zásadní
handicap v kynutí, resp. v absenci tohoto procesu, flákla jsem tam
pěkně celý kypřící prášek. A půlku dalšího, ať je to sichr.
Nalila
jsem těsto do pekáče za užaslých výkřiků Žmura a pokladla měsíčky jablek. Chudák si myslel, že se dostaneme k finální podobě produktů od babičky.Posypala
skořicí a jako invenční novinku také kandovaným cukrem.
A
vytáhla jsem starou známou. Upocenou a mastnou spolužačku nadýchaných koláčů v časopise
Apetit. Ošklivku, nad kterou se Milý smiloval jen ze soucitu a nechal si
ukrojit 5 cm čtverečních za bedlivé kontroly, abych mu náhodou nenadělila o pár
milimetrů víc.
„To vůbec nevadí, že to zase nenakynulo, uklidňoval mě. Aspoň to bude
nešizená hutná buchta. Něco jako solidní, pevné jádro planety proti plynnému obru.“ Kámen
z nerozpečeného kandovaného cukru mu zavrzal mezi zuby a mě bylo jasné, že by
dal cokoliv za plynného obra s čokoládovým přelivem a šlehačkou.
„Ptáky
bych s tím nekrmil“ řekl opatrně. „Mohla bys je zabít.“
„A
co ježci, před zimou potřebují nabrat“, navrhuji.
„Já
bych s těmi živými bytostmi moc neriskoval. Je pěkně mastná, ale přitom
tuhá a konzistentní. Co ji nastříhat jako impregnační houbičky na koženou obuv?“