Štěnice útočí

 

„Copak, že vám nejde internet a neteče voda,“ odmávl tenkrát při rekonstrukci rukou technik našeho baráku naše problémy jako marginální balast pod jeho rozlišovací schopnost. „Já tady zažil dva požáry a jedny štěnice. To teprv děvenko pochopíte, co je a co není sračka.“

Požár jsme tu ještě nezažili. Ale asi před týdnem se na společné nástěnce baráku objevilo mezi reklamou na internet a sezónní prosbou „čistěte si obuv před vchodem“ tohle:

Tak, a je to tady, běží mi hlavou. Věc, která je horší než digitální detox a nefunkční sprcha. Zažilas díky dětem roupy, vši a zablešenýho křečka. Bylo jasný, že dřív nebo později se budeš muset ve zkušenostech s parazity posunout dál. Ke štěnicím a filckám.

Shodou okolností mám kamarádku, která stejný téma řešila několik měsíců zpátky. Tenkrát mi to připadalo jako hrozně zábavná a ojedinělá historka, podobná tomu jako když si domů z večírku dotáhnete tyranosaura, obrnu, krále Charlese nebo nějakej jinej relikt dávný minulosti.

Kámoška to ale tenkrát nebrala zrovna jako kuriozitu, která se vděčně vypráví za zimních večerů, kdy se lidi ohýbají smíchy, utíraj slzy a prosí o pokračování, jak to bylo dál. Její verze příběhu zněla mnohem víc jako zahraniční zpravodajství ze země zasažený ebolou a zahrnovala opakované výjezdy dezinsektorů, vyhozenou postel a celej zbytek bytu vypranej na 90 stupňů. Ta postel se jim beztak jen nevešla do pračky.

Vůbec byste nevěřili, jak takový štěnice lidi dokážou spojit. Je to jako když si Vinnetou a Old Shatterhand vymění krev na znamení věčnýho bratrství. My si vyměňujeme krev přes ty štěnice (k nám teda zatím nedoputovaly) a krom toho taky velkou spoustu drbů (ty ke mně putují skoro každej den). Do tý doby anonymní lidi si vás s upřímným zájmem prohlíží ve výtahu, jestli nemáte vyrážku, nebo se s vámi dělí o výsledky svýho pátrání: „Prej je to určitě v devítce. Taková ta rozcuchaná ženská, co si domů tahá chlapy.“ Nebo: „Určitě ve dvojce. Ukrajinci. Na tuty.“ Tak určitě.

Svou teorii má samozřejmě i náš soused Žvanil, co si neustále přes otevřený dveře vykládá se svou ženou, protože není schopen normálně odejít z bytu, a ještě u toho podniká verbální výpady na procházející lidi okolo.

„Tak už jste to slyšela? Ty štěnice jsou v sedmičce,“ hlásí mi dneska ráno Žvanil. „Takže vy můžete bejt v klidu, protože je to v tý naší stoupačce a pro mě to znamená naprostej konec,“ utírá si zpocený bílý čelo.

„Tak konec to snad není, nějak se toho přece dá zbavit, ne? To by tady jinak byly pořád.“ Snažím se ho poměrně logicky uchlácholit.

Žvanil se pátravě rozhlídne po chodbě a potom na mě zašeptá: „No jo, ale já mám PLNEJ byt exotů. Nemám je kam dát. Chápete? Jeden chemickej postřik a je po nich. Máme jich MOC.“

„E-exotů? Jako jakejch exotů?“ ptám se, protože mi to ráno moc nemyslí.

„Pavouků. Pavouků a TAK, víte. Exotů prostě.“ Šeptá maniakálně náš soused, vzdušnou čarou asi 6 metrů od našeho bytu a mě pomalu dochází, co bude teprve apokalypsa: až budou přes stupačky a nedoléhající panelákový dveře všude lízt napůl otrávený tarantule, sklípkani, aligátoři a anakondy.

Po týhle zkušenosti náš technik totiž začne říkat: „Štěnice? Ne, teprve až vás na záchodě kousne do zadku mamba, děvenko pochopíte, co je a co není sračka.“