Češtinářka

Minule jsem vám tady slíbila historku o učitelce, aby se trochu zasypal a zahladil ten hluboký anatomický dojem z minulýho příspěvku.

Máte ji mít, jen začneme trochu zeširoka. A pojďme si říct na férovku, Žmurův vztah k pedagogům a pedagožkám lze od nepaměti popsat jako vlahý.

Je to stejný jako já a úřady. Fakt chápu, že je to v životě nutný. Ale prostě pokaždý mám smůlu na někoho, kdo vznikl umělým oplodněním daňovýho formuláře s razítkem a jeho inkubátorem byla spodní zásuvka kopírky. Třeba jako nemám dyslexii, ale pod vlivem týhle superúřednice vždycky zaměním kolonku jméno za příjmení, nebo začnu psát zrcadlově a pak to po sobě škrtat, takže si vysloužím zvednutý obočí a takovej ten tichej vševědoucí pohled „aha, tady pani nemá dostudovanou ani základní školu, tak to se můžu s cigárkem na čtvrtou před úřadem rozloučit. Ale já jí to zadarmo nedám, týhle ne!“

Žmur neměl oblíbenou učitelku ani ve školce a tenhle vztah zůstal oboustranný. Prostě nikdy nebyl dítě, který vám ze školky předávali s objetím na rozloučenou a výkresem v upatlaný ručičce na téma „mé nejoblíbenější ženy“, kde si matka a učitelka předávají srdíčko.

Možná je to tím, že jsou české školy příliš feminizované a potřeboval by archetyp učitele jako je Igor Hnízdo z Obecný školy? přemýšlela jsem potichu. Ale i když se to na gymplu pedagogy hemží mnohem víc, vlastně to žádný game changer není. 

Žmur si oblíbil jen Kořínka, chlápka na informatiku, a to jen proto, že je nechává v hodině pařit hry a být na sockách. „Žmur kdo?“ zeptal se Kořínek na konzultacích. Pod tím příjmením si nikoho nevybavím, ten ke mně určitě nechodí.“ Tak takhle si nikdo z nás nadstandardní vztahy učitel-žák taky nepředstavuje, co?

Na češtinu měl Žmur ještě minulej rok starou slečnu Lamerovou. Neříkejte mi, že náhody neexistují, protože jednoduchou přesmyčkou tohoto příjmení získáte jméno češtinářky z mýho gymplu, což byla stejně odpudivá čarodějnice. Žmur měl na vysvědčení trojku, nenáviděl knihy, vyjmenovaný slova a za jeho pohrdavým výrazem jsem četla fakt, že by byl radši příslušníkem úplně jinýho státu s mnohem jednodušší gramatikou.

Na začátku tohoto školního roku slečna Lamerová nejspíš povýšila na osobního kouče samotnýho satana nebo se proměnila v netopýra, protože ze školy potichu vylítla. Jakože úplně, vydechl si Žmur. A dostali novou češtinářku, což jsem brzy zaregistrovala i já z pozice rodiče.

„Tady nesu písemku na zkouknutí a hlavně, checkuj druhou stranu, tady je PÍSEMKA PRO RODIČE, abyste prý nemachrovali a neofrňovali se nad našima chybama,“ plácne mi Žmur k vypracování test jako hozenou rukavici. Tak tohle mě baví! Pchá, jako člověk živící se částečně psaním, co jinýho než jedničku bych asi tak dostala?! No, tak hned dvě hrubky: ryba vyza se píše s tvrdým a ližiny zase s měkkým. Věděli jste to?

Následovalo pár dalších zábavných úkolů, jako třeba nejen vypsat, ale hlavně ochutnat jídla s cizím názvem (nejjednodušší cesta, jak přimět rodiče k nákupu muffinů a krafinů, protože se to MUSÍ kvůli paní profesorce).

Když jsem se ho jednou v neděli ptala, na co se nejvíc těší další den, tak mi řekl, že na fotbal a na češtinu.

Ale největší šok přišel, když Žmur dobrovolně přitáhl přihlášku do divadelního klubu, v rámci něhož budou po večerech ve svým volným čase vymetat pražský divadla. Jestli to ještě nevíte – Žmur nesnáší, tedy nesnášel, divadlo. Jednou mi řekl, že by radši umřel, než aby šel na improvizační představení a že jsou úplně všichni herci na světě blbí a přehrávaj. Pak se opravil, že nejsem blbá, ale přehrávám určitě taky.

„A tys něco provedl, jakože se tam teď musíš přihlásit a odchodit si to jako nucený práce?“ zeptala jsem se dost v šoku. „Ne, to vymyslela naše češtinářka a přihlásila se skoro celá naše třída, odpověděl Žmur s lehkým pokývnutím ramen. 

"Aha", řekla jsem a rychle to podepsala, abych ho zbytečně neuváděla do rozpaků. Ale trochu mě to dojalo. Jak by řekla generace alfa: Miluju!

Giphy.com