Jáchymovské nebe, peklo, ráj

Hotel Berghof: Práce osvobozuje

Tábor Rovnost: Rodinný lágr na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor

Jáchymov jsou pro mě dvě vzpomínky. Poprvé jsme tam byli s M. ještě v období před dětmi někdy před deseti lety. Venku byla taková zima, že jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu přejít přes náměstí, aniž bych u toho nepřišla o poslední články prstů. Ohnisko nočního života bylo tenkrát v hospodě, který by se teď hipstersky říkalo fusion club. Tenkrát to byl prostě výčep osvětlený blikajícími automaty a nahoře jste ve stejném pološeru ostražitě hledali dveře svého pokoje mezi priváty prostitutek a skladem fejkových kabelek.

Jáchymov mám spojený i s vyprávěním táty: můj druhý děda měl být na konci padesátých let pracovně nasazený právě sem. Tomuhle druhýmu dědovi zůstane přívlastek „tamten druhej“ možná nespravedlivě, ale asi až na věčnost, protože nehrál na harmoniku, nebyl hrdina a neměl tajnou sbírku erotických fotek svých bývalých milenek jako můj první děda. Navíc se neangažoval ani v dobrodružných profesích řezníka a potulného šumaře a místo toho pracoval jako úředník v pojišťovně. Takže než ho začnete litovat: kompenzací za Jáchymov mělo být povýšení na oblastního ředitele, ale tenkrát zasáhla babička. Zamáchala svýma dlouhýma řasama, slepenýma od slz a dala mu ještě s dvěma batolety v náručí ultimátum. Děda sklapnul podpatky, vybalil si pečlivě poskládané vlněné spodky zpátky do skříně a až do konce kariéry razítkoval uzavřené pojišťovací případy u nás v Maloměstě. Škoda, mohla jsem být ještě větší Sudeťák, než jsem – anebo si rozjet živnost u dálnice na Německo. Třeba stánek s padělanýma kabelkama.

O víkendu jsme vzali do Jáchymova poprvé děti. Žmura jsem předvzdělala dokumentem o politických vězních, kteří tam v 50. letech těžili uran, v lágrech až příliš podobným nacistickým fabrikám na smrt. V průběhu sledování jsem se kousala do rtů, jestli jsem to trochu nepřestřelila, ale Žmurovým velkým objektem zájmu je teď druhá světová, uniformy a psychopati, takže stejně nebylo možné odlepit ho od monitoru.

Na začátku naší stezky padáme srázem do lesa ve snaze najít vchod do bývalé šachty. Ten je podle všeho utopený ve změti ostružiní, takže to po chvíli zralé úvahy nad sbíráním trnů a klíšťat vzdáme. „Všichni sém!“ zařve Žmur, takže zakopáváme přes kořeny opačným směrem. Žmur stojí na haldě vytěžené rudy a před sebou má čtyři parádní bedly. Jedna z nich má průměr klobouku přes třicet centimetrů a M. začíná blouznit o bedlovém řízku na chlebu. Radioaktivní houby z haldy jim zarazím stejně radikálně jako moje babička stěhování do Jáchymova a pokračujeme dál.

„Nóóó! A ty jsi nám to zakázala!“ začíná vzpoura na lodi Bounty, když v lese míjíme dvě seniorky prohýbající se pod košíkem plných hub.

„Hele, lidi jsou schopný jíst úplně všechno“ odpovím a jako nahrávka na smeč se před námi vynoří areál lágru Rovnost.

„Lidi jsou totiž schopný i bydlet úplně všude“ doplňuje mě M. před jedinou wanabe zachovalou budovou bývalé ošetřovny. Dnes je to bezzubá vykotlaná ruina a jen pár metrů od ní jsou nedočkavě postavené rekreační chaty. U jedné z nich visí čerstvě vyprané prádlo a děcka bezstarostně ryjí bagrem v pískovišti. Možná si hrají na i na Palečkově hradu, který je odsud pár kroků. Vlastně tak trochu vypadá, že ho klidně mohl postavit ten můj první děda, nebo všichni vaši pohádkoví dědečkové, kdo jste je kdy měl, nebo ještě máte. Ve skutečnosti vznikl na zakázku velitele tábora Albína Dvořáka přezdívaného Paleček. Příběhy o jeho sadismu překročily ostnatý drát lágru a bývalí vězni na něj nezapomněli dodnes. Hrad si nechal postavit od vězňů jako stylovou dekoraci na apel platz.

Fakt si tady nechci hrát na skautku, ani Miladu Horákovou, ale vy byste považovali za nutný postavit si chatu přímo na místě, kde před šedesáti lety nuceně těžilo uran několik tisíc muklů? Jejich naděje, bolest, svědomí, nebo vzpomínky na rodinu na samotce. Ne, že bych byla příznivce karmy místa, která zůstává navždy, ale tohle mi přišlo už daleko za čárou.

Jestli by vás na zápraží lakované chatky s kostkovanýma záclonkama v bývalým lágru taky mrazilo v zádech, tak si představte, jak divoký sny by se vám zdály v hotelu Berghof.

Tady už si majitel totiž nehraje vůbec na nic a svůj hotýlek v alpském stylu postavil přímo na místě bývalé ubytovny vězňů. „Rodinný hotel na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor“ píše se eufemisticky na webu a pokračujeme v PR jízdě: „Hledáte vhodné místo pro Váš svatební den? Náš hotel nabízí vše co očekáváte a pod jednou střechou. S ničím si nemusíte dělat starosti, dokážeme zajistit téměř nemožné.  Nabízíme velký pozemek s udržovanou zahradou.” Hohó!

V sekci „O nás, zážitky a tipy v okolí“ vás podle mě zbytečně skromně personál hotelu Berghof posílá až na 7km vzdálený Klínovec, přitom dostatek silných zážitků najdete doslova na zahradě.

Samozřejmě neodoláme a jdeme se tam podívat. Číšník vyčítavě típá nedokouřenou cigaretu do koše před restaurací. „Jídelní lístek je na baru a svíčková už není. A nevybírejte dlouho. Za půlhodiny mi přijede zájezd Němců, tak by to muselo odsejpat“

Tak radši sypeme domů. Divný místo, tohle Jáchymovsko. „Já jsem to říkala“, řekla by na to moje babička.

Vombat Kombat

Kup nám zvířátko level 2: Zápůjčka živého obratlovce

Na tomhle příkladu si dnes ukážeme, jak je přání otcem myšlenky a funguje to, i když zdaleka nejde o vaše přání, nebo je to dokonce s vašimi představami o životě v přímém rozporu.

Jak už tady všichni dobře víme, naše děti chtějí přibližně od tří let zvířátko, „mouče a kualíčka“ abych byla konkrétní. Já je podezírám, že ho chtěli i v šestinedělí, jen to nedovedly verbálně vyjádřit a já jsem kvůli tomu potom zbytečně několik měsíců nespala a vypěstovala si závislost na kofeinu a hořčíku na nervy, ale to už je jinej příběh.

Ten náš dnešní začíná tím, že si Žmur vystřihne z lepenky voodoo medailónek a nakreslí na něj obrázek týpka se strništěm a jebákama. Naštěstí se nám uleví, protože je to podobizna morčete, nikoliv úchyláka z parku. Žmur si medailónek zastrčí pod polštář a každý večer se u něj modlí.

To bylo asi před týdnem a v pondělí nám M. sestra napsala esemesku, jestli bychom jim nepohlídali králíka Fíka. „Asi tak na týden, s kompletním příslušenstvím. Neškodí.“

A tak se k nám infiltroval Fík a M. se neodstěhoval, jak vždycky sliboval. Spokojil se s nulovou tolerancí výskytu králíka v jeho pracovně. První dny Fíkových prázdnin se nesou ve znamení vzájemného oťukávání. Já sleduju, jestli Fík nekouše a neškodí, jak měl ostatně v popisku. M. sbírá vzorky z koberce v pracovně a podrobuje je detailní DNA analýze. Fík zkouší, kolik granulí může sežrat, a přesto mu bude dosypáno. Čičman se snaží „kualíčka uoztomilého“ navléknout do šatů, nebo mu aspoň svázat uši gumičkou do culíku. Žmur ho zkouší zasáhnout nerfkou.

Těžko soudit, jestli Fíka dosrala víc mašlička, zbrań, nebo ta nevyslovená nedůvěra, ale po nadstandardním přísunu krmiva začíná kypět. A to doslova i zlostí.

„Kouká se na mě jak démon!“ zařve třeba M. při jedné noční cestě na záchod, když ho Fík strnule sledoval přes mříže a mlel u toho pantem – údajně otčenáš pozpátku.

Našel si způsob, jak si zjednat respekt i u dětí. Po vypuštění je pronásleduje po pokoji jako vlčák a pokud některá z pronásledovaných a pištících obětí upadne, pokusí se jí ulízat palec od nohy. Na mě si dlouho netroufal, protože dobře věděl, že jsem lord granulí. Jakmile ale odhodil masku zakrslého králíka a vyrostl z něj vombat, začala jeho vetchá klícka skřípat a já snížila příděly. Je mi jasný, co by se dělo, až mřížoví pukne a vombat se bude po nocích svobodně potulovat po baráku.

Lízání palců je mocná zbraň, ale na mě Fík použil jinou techniku. Nejen, že začal při pobytu navolno trousit bobky, ale ty měkké po-ma-lič-ku rozmazával tlapkou o koberec. A u toho se, přísámbů, na mě díval tím vypouleným okem a mlel pantem, přesně jak to popisoval M.

To už jsem rezignovala. A kdybych byla jen o kousek míň laskavá, nebo vegetariánská, tak Fíček skončí i s růžovýma gumičkama a nádivkou z polystyrénových nábojů z nerfky v troubě, ale já si vystačila s tím, že jsem si šla rozpustit tabletu hořčíku a lehla si k M. do pracovny na zem, což je můj oblíbený způsob řešení problémů.

Za chvilku mě něco nesměle pošimralo po zádech. Potom to přehopsalo na druhou stranu a po břiše se mi rozlilo něco teplého. Nebyla to Fíkova moč, jak teď všichni horečnatě očekáváte, protože nechcete, aby se z tohoto napínavého krimi příběhu s prvky mystiky stal happy end, mizerové nevděčný! A stejně ho mít budete, protože my s Fíkem už takhle leháváme spolu na podlaze každej podvečer (počkejte, až si to přečte M., instaluje na dveře biometrickej zámek). 

Fík mele pantem a prohřívá mi slezinu. Já mu povídám, jak bylo v práci, konejšivě pročesávám srst a plaším myšlenky na to jaký to bude, až odjede.

Ještě jsem vám zapomněla říct, že někdy vypadá i jako kočka.
Nebo rohožka.

Roztroušená neuróza

„Čau, co děláš večer? Víš, že já a povodně máme dneska v Praze patnáctileté výročí? “ ptá se Houbič.

„Ráda bych ti řekla, že s tebou jdu večer do parku…ale asi dnes budu slavit spíš výročí psycho diagnózy, protože mám všechny příznaky roztroušený sklerózy“ odpovídám sevřeným hlasem a Houbič je kámoš, protože neřekne, že jsem Zagorka ani hypochondr a rovnou se nabídne, že pro diagnózu zajede se mnou. Prý je natolik těžká, že bych ji nemusela sama unést.

Večer stojím s poukazem na akutní ošetření od mé praktické doktorky před domem Houbiče a brním. Poslední dva, tři týdny se brnění a škubání ve svalech spolu s online vyhledáváním diagnózy stává mým denním chlebem. Houbič si před pohřebním ústavem u špitálu neodpouští pár necitlivých úvah na téma, jestli opravdu hodlám klást na bedra už tak přetíženého zdravotního systému další nevyléčitelný případ, když by se třeba dala vedle v „Pegasu“ vyřídit pěkná first minute slevička na kremaci. Zpražím ho pohledem zasloužilého daňového poplatníka a vcházíme do čekárny neurologické ambulance.

Už návštěva sesterny napovídá, že zdravotní systém přetížený opravdu je. „Do prdele!“ zařve hlavní sestra na pozdrav, když se objevím ve dveřích. „Nestíháme, občanku, kartičku, poplatek, sednout!“ propíchne mě ukazováčkem bolavé rameno, když ukazuje směr zpátky do čekárny, kterou přetěžují zbývající dva lidé. Slečna s černými brýlemi stočená do klubíčka u odpadkového koše a dědeček, kterého zjevně někdo přivezl na lehátku a utekl pryč. Na malé obrazovce pověšené u sesterny vidíme záběry z kamery v čekárně, které se střídají se záznamem z nějakého tmavého kumbálu. Sedí v něm stařenka na vozíku a vypadá to jako trailer na pokračování V zajetí démonů, nebo kuřimská kauza.

„Pane Šedivý, změříme tláček!“ zaječí na dědečka peroxidová kolegyně hlavní sestry.

Houbič sahá opatrně na stolek pro magazín „Parkinson“ a sklepe z něj něčí odložené obinadlo.  Při předčítání napínavého článku o kompenzačních pomůckách mě přestává brnět ruka a panu Šedivému na lehátku se smíchy klepe infuze.

„Ha-ló! Je večer, nebo ráno? A je tu ještě vůbec někdo?“ slyšíme z hloubi oddělení hlas, který zní jako skřípání nehtů o tabuli. Stařenka na kameře prosebně sepne ruce. „Změříme tláček?“ nabídne ji pohotově blondýna, zatímco si hlavní sestra dává rezignovaně ruce na obličej a cedí přes křečovitě sevřené prsty další šťavnaté nadávky. Je to tu být víc neuro, než jsme doufali.

Z vedlejších dveří periodicky vychází starý tělnatý doktor. Obkrouží zmučeně kolečko po čekárně jako přestárlý cvičený slon v šapitó a potom se došourá do sesterny, kde stojí a odevzdaně civí mladším sestrám do výstřihu. Podle jeho charakteristicky šouravé chůzi ho s Houbičem pojmenujeme Šourek.

„No nebojte, tyhle dvě k vám nejdou“ štěkne po něm hlavní sestra, když se Šourek mlčky čekuje obsazení čekárny pohledem hladového labradora. „Vemte si tam k sobě radši tady pana Šedivého“, šoupne po něm lehátko na kolečkách s dědečkem. Houbič potlačuje další záchvat smíchu pod brožurou Stop kouření.

Po dvou plodně strávených hodinách jsem na řadě. Houbič zrovna kouří za budovou a těším se, jak mě bude hledat po dalších scary místnostech ambulance. Sahám si se zavřenýma očima na nos, nechám proklepat po celém těle kladívkem jako řízek a místo zánětlivých ložisek roztroušené sklerózy si odnáším blokádu krční páteře a poukaz na myorelaxanty. Naštěstí si neodnáším doporučenku k návštěvě pavilónu psychiatrie, kde by se pravděpodobně dala posbírat větší diagnostická úroda.

„Tak nashledanou a ať je vám líp“ loučíme se s panem Šedivým a Houbič mu na jeho tajné gesto zastrkává cigáro za ucho. Omlouváme se stařence v temném kumbálu, že ji nemůžeme vyhovět, totiž unést a hodit ji do Hostivaře, protože jsme poserové a bojíme se vrchní sestry. Slečna s migrénou nám zamává zpod obrovských černých brýlí. „Tak snad rači sbohem“ štěkne vrchní sestra a já s ní ráda souhlasím. Zdrháme, než se vrátí kolegyně Tláček a identifikuje, že mě nemá v záznamech.

I když ten krk kurva bolí, tak ani netušíte, jak moc jsem ráda. „Když si jednou vygooglíte diagnózu, tak vám pak stejně nezbyde nic jinýho, než běhat po doktorech, dokud vám to nevyvrátí“, jak s povzdechem konstatovala už moje obvodní doktorka.

Za pokladem!

Co má táborová hra společného s křížovou cestou?

Psice: „Jestli se něčím v tomhle životě určitě nestanu, tak to bude účetní, gynekoložka, nebo vedoucí dětského tábora!“

Tajá iča

Vidíte, tak jsme na to nemuseli čekat ani patnáct let. Na den přesně po dvou letech přijíždím na rodinnou chatu, přetékajíc kartičkami, balónky, sáčky a spektakulární představou o tom, že si zahrajeme s šesti dětmi hon-bu za pok-la-dem a všichni si budeme ulízávat vlasy ve větru jako Vinnetou, teda samozřejmě kromě těch, kteří budou Indiana Jones.

Ráno za kuropění vyrážíme se Žmurem, druhým samozvaným členem organizačního týmu, do temného lesa za chalupou. Vyrážíme potají a přikrčeně, omotaní provázky od šesti různobarevných nafukovacích balónků, jako zběhové od potulného kolotočářského gangu. Balónky měly označit jednotlivá zastavení s úkoly. Žmur hned na začátku lesa zakopne o klacek a svalí se do jehličí. Díky tomu první balónek explodoval, ale hbitě jsme zastávku vyměnili za jiný orientačně výrazný objekt: „Vykotlaný pařez s pahýly“, doplňuju si poznámku do hrací karty.

Nejmladšímu účastníkovi stezky za pokladem jsou tři roky, ale i tak přišel Žmur po chvíli chůze na pohodlné lesní pěšině s věcnou připomínkou, že tenhle poklad by našel i pan Vyorálek (vozíčkář a alkoholik, který se věčně sundává na obrubáku hospody Na Růžku pod naším barákem a pak to se šťavnatými nadávkami svádí na komunisty).

„A jestli nechceme většinu hráčů ztratit tím, že usnou nudou, měli bychom trasu přehodnotit“ pokyvuje Žmur a výrazně pomrkává směrem do mlází. „Klidně“ řeknu světácky a zahučím do roští v příkopu. Další balónek v čudu.

O pár hodin později se dostavíme před chalupu, ještě z nás trčí jehličí a vypadáme, jak když se s ránem vracíme z koncertu Honzy Nedvěda. Děti jsou naštěstí natěšené, náš šupácký vzhled je nevaruje.

„Děcka, připravte se na VELKÉ dobrodružství“ ohlásím u stolu a můj kouzelnický pomocník Žmur rozdá kartičky zvířat, do kterých mají sbírat razítka za každý splněný úkol. Než stihnu říct cokoliv dalšího, půlka nedočkavých dětí zmizne ve vyšlapané cestičce ve křoví.

První zastávka je ve znamení medvědí síly. Děti mají za úkol přehodit šiškama most přes potok. Na stanoviště dorazí první Mončičák a obratem naháže všechny šišky do potoka. Malé děti pláčou, velké po sobě hází šutry, kterých je na stanovišti mnohem víc než šišek. Nabídku razítka za splněný úkol pro všechny dávám jen proto, aby nedošlo k ukamenování. Zoufale zjišťuji, že jsem razítko ztratila, ale v batohu s úlevou najdu fixu. Pak strávíme spoustu času tím, že si každý z nich chce na kartičku namalovat jiný obrázek. Když kreslím na přání dědečka s plnovousem v kabrioletu, jeví se mi ukamenování jako jedno z přijatelnějších a rychlejších ukončení honby za pokladem.

Jakmile nahážeme děti v ostré otáčce do mlází, jak vymyslel entertainment guru Žmur, větší rychle zkrotnou a menší se rozpláčou. A protože je to místo, kde nám rupnul další balónek, posílám děti hledat vykotlaný pařez s pahýly, jak mám krasopisně uvedeno v poznámce. Vypukne zmatek, protože děti objeví celou bandu pařezů a Kůpek dokonce označí výkřikem „Vykotlanej pahejl!“ i lesního dělníka s motorovkou (pravda, zpustlého vzhledu).

Za pár hodin se scházíme před chatou, tentokrát jehličí výhružně trčí z nás všech. Děti jsou lepkavé od smůly, slz a lízátek, ale všechny se tváří jako Vinnetou na Stříbrném jezeře. Kromě Čičman, která si kromě pokladu odnesla klíště. A to by mohl být klidně konec, ale jestli trváte ještě na krátké sebereflexi, tak vedoucí tábora ze mě fakt asi nebude. Příště to zkusím radši s tou táborovou účetní, nebo gynekoložkou!