MMA challenge: Žádný rány do hlavy a nezabíjej ji

 

Víte, kdy začnete být starý? V okamžiku, kdy přestanete zkoušet nový věci, to je závěr celý mý deprese z věku a chátrání. Ten den Psice přijala nápravná opatření a přihlásila se na skupinovou lekci MMA nejmenovanýho vypíčenýho fitka.

Pro širší kontext, chodím do jógovýho studia, kde jsou všichni v zenu a nikdo se vám nedívá, jestli vám leze z trička ta správná značka. A pak chodím na silovej tréning do fitka pár kroků od domova, takže se většinou ani neobtěžuju převlíct si domácí legíny za prudce sportovní model.

Tohle fitko je prudce sportovní ve všem. Tři patra reklam na hadry, karnitin a protein. Hala plná strojů, na kterých sedí borci ve značkových hadrech a dělají se selfíčka na instáč. Pro mě je tohle úplně novej svět, ve kterým jsem si připadala stejně zahanbeně, jako když jsem kdysi dávno hledala záchod v gayklubu a omylem otevřela dveře do darkroomu.

„Ale kdo jsem já, abych se podřizovala módním diktátům a píchala si někde v koutě steroidy,“ řekla jsem si hrdě a rozrazila dveře do sálu bojových umění. Scéna, která se naskytla, připomínala trapný vtipy na téma „sejde se Ind, černoch a Ukrajinec (+ jedna žena)“. Za chvíli dorazili ještě dva vysvalenci a trenér. „Ty deš s náma? Máš ňáký zkušenosti?“ zeptal se trenér nenuceně zrovna, když mi tekla z nosu nudle a hledala jsem kapesníčky, což mi na úvodní důstojnosti příliš nepřidalo.

„Ne, já tady jen uklízím“ napadlo mě jako první automatická odpověď mozku a hned ta druhá byla lehnout si a dělat, že jsem mrtvá, což je účinná strategie přežití v celé živočišné říši. „Jo, já jdu taky, řekla jsem a poměrně mě překvapil můj sebevědomý tón. „A dělám jógu. Jako řadu let. A silovej tréning,“ pokračovala jsem nadutě a dost se divím, že jsem to nezakončila nějakou ikonickou hláškou, že spím s Vémolou a jestli s ním má ňáký zkušenosti taky on.

„Hm, hm,“ řekl trenér tónem, jako když si otíráte holubí hovno z čepice. „Tak si vemte švihadlo a skáčem,“ zařval do naší nesourodé skupinky. Čtete správně, švihadlo. A to ses MMA bála, říkal můj vnitřní hlas, protože kdyby se soutěžilo na skocích přes švihadlo, tak jsem jasnej vítěz. Takže jsem si mohla dovolit machrovat i s dvojskoky a tvářit se u toho znuděně jak Karlosovic Lela. Dělat, jako bych neviděla ostatní svalovce, jak se zamotávají do provazů a černocha (může se to vůbec psát, nebo je to Afroameričan?!) s medvídkovským bříškem, kterej skákal přes švihadlo způsobem, že si ho před sebe položí.

„Stačí,“ zařval trenér. „Teď kotrmelce!“ „Co vy dva jako?,“ a tahle otázka byla mířená na mě a Afroameričana, co jsme postávali u tatami a svorně sledovali strašně zajímavou prasklinu na stropě.

„Já to neumím,“ přiznal můj parťák, black panter Andy, se kterým jsme jedním pohledem z modrých do černých očí věděli, že my dva tady patříme k sobě jako ráček poustevníček se sasankou, jahody se šlehačkou, jako nejslabší kusy stáda.

„Já? Mám citlivou krční páteř, takže to jako bohužel jako dělat nemůžu,“ potvrdila jsem si u trenéra jeho podezření na to, že jsem těžce předposranej měkkýš. „Tak oba na tatami a snažíme se,“ zhulákal nás tréňa. Andy ke kotrmelcům přistoupil tak, že se postavil na hlavu a pak nechal své obrovské tělo gravitací rozplesknout do nejrůznějších světových stran. Já jsem se válela po boku a zbytek skupiny se na nás díval s pohledem „takhle skončíš, když přestaneš brát steroidy a začneš dělat pozdravy slunci.“

Když jsme se potom měli rozdělit do dvojic, běžíme si s Andym naproti už jako jako soulmates. A jde se na první chvat: protivníka fláknete do ruky, nějakým divným způsobem se překroutíte za něj a zlomíte mu žebra rukama, který jsou spletený jak houska. Jestli vám to psaný přijde jako mindfuck, tak naživo je to stejně nereálný jako létající kung-fu panda, takže jsme se nad tím skvěle bavili, dokud nás nepřišel trenér seřvat, že to děláme úplně kreténsky a nerozdělil nás.

To bylo stejně tragický, jako když mě v druhý třídě rozsadili s Lubošem, protože jsme vyrušovali. Můj novej sparring partner je Ind a je mi zhruba k ramenům. Seznámíme se spolu, ale pro vás zůstane Indem, protože mluví tak potichu, že mu nerozumím ani jméno a stydí se mi podívat do očí, takže první část chvatového cvičení přemýšlím nad tím, jestli není slepý jako Andrea Bocelli. Ind se mě dotýká špičkami prstů, takže to zdálky vypadá jako tanec porcelánových figurek.

Hodina uteče jako voda a máme tu závěrečnej wrestling. „To je úplně intuitivní, na to nepotřebuješ nic vědět,“ předává mi tréňa cenné knowhow. „Prostě toho druhýho sundáš na lopatky. Takhle,“ vypůjčí si jednoho svalovce a třísekundovým chvatem ho zkroutí na žíněnce. „Aha, jo tak to jasný,“ řekla jsem. „Něco jako playfight, žejo.“

„Neznám,“ ohrnul trenér rty, protože si pod tím zjevně představil něco stejně ponižujícího jako jógu. Pokud playfight neznáte, tak je to zápasení s rituálem, při kterým jde hlavně o vaše vnitřní prožívání těsnýho fyzickýho kontaktu, vítězství a porážky. Když dělají playfight lidi z impra, většinou je to hodně hravý a spravedlivě se střídaj, kdo bude zrovna vyhrávat a prohrávat. Psice doporučuje.

Představa tohohle playfightu se poněkud rozplynula, když nás trenér znova rozdělil při radostném běhu naproti s neohrabaným Andym. „Ne, Andy půjde s Vasilem," "A ty s Davidem,“ křikl na mě trenér, když jsem  na druhý pokus běžela naproti něžnému Indovi a přede mnou se najednou tyčila hora masa a zatnutých čelistí, bitkař David, a nandával si chránič zubů. Kterej jsem já neměla!

„Žádný rány do hlavy a nezabíjej ji,“ pronesl trenér ikonickou hlášku z názvu tohoto příběhu a potom uběhly asi dvě sekundy, co jsem se najednou octla ve vzduchu a vzápětí se mnou David fláknul o tatami. Jo, fakt jsou lidi, se kterýma můžete i MMA hrát stejně bezstarostně jako piškvorky (ahoj Andy!) nebo ho odkrokovat jako polonézu na prvních tanečních (Ahoj do Indie!).

A pak jsou lidi, kterým je úplně u prdele, že jste ženská zhruba o třetinový váze, protože si sem přišli do pot, krev a vítězství a nezabijou vás jenom kvůli tomu, že to nakázal trenér coby nejvyšší světská i církevní autorita. 

Vlastně to byla součást plnotučného zážitku z té hodinové diverzity těl a způsobů, jak s nimi (doslova) naložit. Jen mi řekněte, z čeho mám dneska odepsaný ruce, nohy, žebra a kusy masa podél páteře, když jsem se 50 minut z 60 jen tak nezávazně bavila?

Ani já ne, Davide/ Giphy

Všechno bude dobrý

 

Vím, je to laciný, psát vám před Vánoci dojímavý příběhy. Když ale nic jinýho se neděje.

Jsem vánoční Grinch. Nebyla jsem taková vždycky. Jako malá holka jsem Vánoce zbožňovala stejně jako každý děcko těšící se na prostý materiální obohacení. Děda řezník měl doma pověšený na provázku kapří měchýře. Jestli je mezi váma někdo řezník, tak mi možná vysvětlíte racionální důvod proč. V opačném případě zůstávám u teorie, že to byl dědův výstřelek a netradiční vánoční dekorace. Já to milovala. Jakmile byly na provázku měchýře, znamenalo to, že už za pár dnů dostanu kousavej svetr, stovku v obálce od babičky a možná i mončičáka.

Pak se ze mě stala pubertální nenáviděčka všeho včetně Vánoc, a ještě potom holka, co si na dárky sama sobě radši vydělá, než aby dostávala něco, co nechce (věřte, že jsem tak úzkoprofilově zaměřená, že šance trefit se do mě se podobá šanci, že dostanete po hlavě padajícím asteroidem). Pak jsem je teda vzala pár let na milost, protože malý děti, skrz který to můžete prožívat. Ale už nemáme ani ty malý děti, i když jsou stále ve věku, kdy vítají materiální obohacení spolu s inzulínovým šokem z nemístný spotřeby cukroví.

Mně Vánoce serou. Přijde mi, že to je konzumní past a dny úplně zbytečnýho volna, kdy je venku hnusně a lezavo, takže bych si tuhle dovolenou s chutí převedla radši na červen nebo babí léto. Nevěřím pohádkám, nepřeju smrt kaprům a nelíbí se mi časovaný vánoční dobrý skutky. A ještě k tomu mívám okolo Vánoc peak sezónního padání vlasů (letos budou asi velký mrazy, jestli mi teda doroste aspoň půlka zimní srsti, co mi vypadala poslední měsíc). A peak podzimní chandry.

Letos jsem měla svou podzimní depku tématicky zaměřenou na stáří. To je letos vůbec moje téma, dlouhodobě spojený s tím, že mě měli rodiče pozdě a nemám sourozence, se kterým bychom si mohli intenzitu mých rodičů nějak spravedlivě rozložit. I moje imaginární ségra od toho dává ruce pryč.

Těžko říct, jestli je to náhoda, nebo selektivní vnímání, ale v mým bezprostředním okolí abyste pozitivní seniory pohledali. Pokud mezi ně neřadím Emovy rodiče nebo když mezi seniory nezařadím šedesátiletou kolegyni-steampunkerku, která vypadá jak postavička z japonských kreslených seriálů a má manžela mladšího, než jsem já. Protože ta je mentálně mladší než třicítky z kanclu, co řeší botox, penzijní připojištění a recepty na nízkotučný bábovky.

Takže kromě steampunkerky, Vivienne Westwood a Demi Moore nemám žádnej vzor a na co se těšit, až budu stará. Všechny ostatní starší ženský, než jsem já mi jen říkají: „Sraz v 8? Na to už budu unavená.“ „Si myslíš, že tě bude bavit sex po 50? Pchá.“ (a přesně ten pohled, jakým vás zasloužilý matky obdaří, když jim vykládáte, jak se vrátíte po půl roce mateřský do práce).

Včera jsem se vracela ze srazu ve městě. Čekala jsem na bus na Želivárně, když se tam přibelhala babička. Taková skřítkovská, protože mi byla tak do pasu. Dlouhej kabát, hole, taštička kolem krku. Úsměv od ucha k uchu. Nevím, jak by se dostala do Malešic? Ví, že tam jede 188. „Jedu za kamarádka. Poprvé.“ vysvětluje ta paní lámavou češtinou. Přijela 188 se svým typickým řidičem týhle linky, to znamená nervní přednasranej týpek, kterýmu naskočí žilka pokaždý, když nastoupí někdo se sváčou nebo handicapem a on kvůli tomu musí odjet s dvouvteřinovým zpožděním. Teď mu ta žíla musela prasknout, protože se aktivně snažil mě hned dvakrát rozlisovat mezi dveřma, který jsem držela, aby ta moje paní mohla nastoupit. Všimli jste si? Adoptovala jsem si ji na první pohled.

Pak bylo potřeba proklestit jí místo mezi lidma se stromkama a taškama, protože Vánoce neasi, všichni musíme křečkovat, aby to bylo jak z reklamy na colu. A fakt ne, tahle kabelka nemusí sedět na vlastním sedadle, může si paní sednout? Moje paní se nezlobila ani na řidiče ani na sobecký lidi, pořád se usmívala a pak mi řekla: „Všechno dobře dopadne. Všechno bude dobrý.“

Na Plaňanský stejně komplikovaně vystupovala, protože řidič nejspíš považuje za zlatý standard vystupování za jízdy, abychom se na ty svátky moc nezdržovali. Ale pořád se usmívala, protože jela přes celý město za kámoškou a byla pevně rozhodnutá se za ní dostat, i když to bylo pro běžnýho člověka ekvivalentem meziplanetárního letu na Mars. „Tak tady to je“ rozzářila se před jejím domem, jako kdybychom stáli před palácem Dalajlamy v Lhase. „Děkuju, děkuju. Všechno bude dobrý!“ zopakovala a mávala mi na cestu.

Tak tuhle paní si beru jako vánoční dárek, jako zateplený froté fusekle pro mozek, kterej se mi občas zimomřivě klepe v mrazivý beznaději. Teď už mám tři: Vivienne, Demi a skřítkovskou vánoční babičku s nezlomnou vírou, že všechno dobře dopadne!

 

 

Vánoce v korpoši

 

Vánoce jsou korejský pleťový krémy s obsahem slimáčího slizu. Zaboříte do nich jen špičku ukazováčku, nalepí se vám na prst a táhnou se klidně pár metrů, dokud ten prst nepřiložíte k obličeji. A tam se okamžitě zasáknou.

Dala jsem tenhle zázrak k-beauty Gábině k narozeninám. Poctivě na něj nesáhla několik měsíců, což je mimochodem pozitivní zpráva, že nejsme zas tak starý, když nepotřebuje pleť korejský dvacítky z marketingových fotek. Včera mi od ní pípla zpráva na messangeru: „To je co za masku? Dala jsem si to na vlasy a nejde to ničím dolů?!“ společně s fotkou, která ze všeho nejvíc připomínala partu zvrhlých slimáků, co se domluvili na gang bang na cizí hlavě. Což je mimochodem negativní zpráva, že jsme tak starý, že budu muset svým kamarádkám psát příbalové informace k dárkům. Hůlkovým písmem: NEPÍT, NEJÍST, NEAPLIKOVAT NA VLASY.

Ale zpátky k Vánocům a korpoši. Vánoce mají v korpoši okamžitý liftingový efekt. Najednou se vyhladí celoroční zoufalost z nesplněných kvartálních cílů, odložených IT releasů a mrzkých příspěvků na stravenky. „Projekt za půl mega? To se vyřeší v lednu,“ krčí se na meetinzích rozpustile rameny. „Radši ochutnejte tady vanilkový rohlíček a řekněte mi, jestli už máte všechny dárky.“

Je prakticky nemožný se tím nenakazit. Pokud bych nechtěla dělat revoltu za každou cenu-i za cenu toho, že budu jako jediná v kanclu dřít a peskovat ostatní s deadliny. Jo, v součtu špatných vlastností jsem hrozná. Na Babišovy stupnici zkázy před menstruací dotahuju i Schillerku. Ale takhle hrozná zase nejsem.

Takže jsem se poddala vánočním tlachům, ochutnávání cukroví (můj sugar detox na mě smutně kouká zdálky už dlouhý týdny) a firemnímu Mikulášovi. Myslím, že jako dárek by většina z nás v lednu ocenila poukaz na tři bílý plomby a inzulínovou pumpu. A pak tu máme peak mé roztržitosti.

Jako nechci to svádět jen na cukr a zahálku. Já v sobě roztržitost pěstuju celej rok, nejsem v tomhle ohledu žádný vořezávátko, ani faldík, co se v lednu hrne do fitka. Ale když mám dost smysluplný činnosti, daří se mi to držet ještě celkem na uzdě. V prosinci je ale moje roztržitost jako portál do jiný dimenze.

Neustále zapomínám vstupní kartu. Zapomínám ji až do té intenzity, že mě recepční zahrnul do lidí, se kterými máte blízké vztahy-stejně jako chlápka, co vozí PPLko a opraváře na výtahy. „A nechcete si třeba zařídit náhradní kartu?“ zeptal se mě včera nesměle, protože podle mě pojal podezření, že jsem stalkerka a za pár týdnů ho budu pronásledovat od recepce až před barák, kde budu sprejovat milostný vzkazy na fasádu.

„Kdepak, já přesně vím, kde tu kartu mám – v druhým kabátě,“ utnula jsem ráno jeho naděje a poprosila si o návštěvnickou kartu znova, protože jsem šla do práce zase v tom špatným. Tak a teď začíná ta záhada. Znáte ty vyprávění, jak lidi zabloudili v časový smyčce a octli se v hotelu v 19. století, nebo se viděli vznášet nad operačním stolem a s úžasem sledovali, jak lékaři odhazují rukavice a hází si kámen-nůžky-papír, kdo to řekne příbuzným?

Tak tohle je jeden z nich. S kartou číslo 4 propípnu vstup. Jedu do pátýho patra. Svlíknu si kabát, prohodím pár vánočních zdvořilostí s kolegy. Jdu do kuchyňky uvařit si čaj. Jdu do zasedačky. Tím můj dosavadní pohyb končí. A teď mi vysvětlete, kam se ztratila karta číslo 4, se kterou se potřebuju dostat ven na oběd. Není ani na jednom místě, který jsem vám popsala. Není v kapse, na stole, v puse ani v jiných tělesných otvorech. Karta číslo 4 nejspíš propadla nějakou červí dírou na opačný konec planety, kde ji teď drží v ruce překvapený rybář, domorodec nebo makak, co já vím.

Důležitý je, že já jsem teď v pasti – buď se půjdu za recepčním přiznat a poprosit ho, ať nevolá na Bílý kruh bezpečí, že jsem jinak úplně neškodná. Nebo strávím dlouhý dny a týdny v korpoši jako Tom Hanks v Terminálu. Budu se živit kávou a cukrovím, spát pod stolem, sprchovat se v bidetu a pěstovat pokojovky. Už nikdy nepřijdu pozdě. Vlastně to zní jako plán, jak přežít celý šílený svátky – a v lednu se nechat vynést v pytli na odpadky.

giphy.com