První rodinná

V životě s dětmi je užitečné připravit se na okamžiky, kdy se cítíte provinile. A nemyslím okamžiky, za které byste se styděli i s normálními lidmi, třeba přistihnout kolegu při masturbaci na WC, nebo lhát senilní babičce, že jste právě určitě nejedli čokoládu se zmačkaným staniolem v kapse a hnědými koutky.

S dětmi se stydíte i za normální věci. Myslím tím třeba za to, že odjedete na dovolenou, kterou jste si vydřeli poctivou prací, sypete z kapes dobrodružné historky o raftech a indiánech a hračky z duty free shopu jako úplatky za to, že jste se měli tak svinsky dobře. A to hlavně díky tomu, že s vámi nebyli. 

Takže úplně stejně jako s emotivním plánováním druhého sourozence jsme po návratu z Panamy podlehli smutným očím slaměného sirotka a slíbili mu, že příště pojede s námi. Rozhodli jsme se cestovatelské obzory obětovat na oltář rodinné dovolené a prozíravě vzali nejlevnější akční letenku do Milana a to ještě pouze na prodloužený víkend.  I tak bylo předem jasné, že se to prodraží až moc.

Žmurův wishlist před odjezdem čítal necelou stovku položek. Kromě obligátní zmrzliny lze jmenovat třeba kontejner vlastnoručně natrhaných pomerančů, kopýtko prosciutta, nebo černošského ilegálního uprchlíka s opičkou na rameni. My jsme v jeho představách zaujali komparz osobního řidiče a chodící nadité peněženky.

Ovšem měly to být pochopitelně zejména naše romantické představy o dovolené, které byly zadusány realitou. Začalo to už v letadle. Žmur absolutně nedocenil privilegované místo u okénka, o které většinou hrajeme kámen-nůžky-papír, tak dlouho, dokud se jednou nepoštěstí vyhrát taky Milému a vyfoukne mi ho. Vytuhnul už během vzletu, hlava mu klimbala i během turbulencí  a když jsme ho budili a snažili se v něm rozdmýchat jiskřičky adrenalinu před přistáním, vyjádřil se, že ho to vůbec nezajímá a kde má doprčic svoji svačinu od babičky. Možná se ho dotklo, že jsme mu během letu a jeho duševní nepřítomnosti komplet snědli.

Druhou pihou na kráse byla tradiční italská příchylnost k dětem. „Ach, ty můj blonďatý andělíčku, jak se jmenuješ?“ vrhá se na něj majitelka prvního hotelu. Žmur, který právě prožívá špičku svého období vzdoru a xenofobie, jen bezmocně skřípe panty a chvěje se hrůzou z fyzického kontaktu. „Můj bože, tobě je zima!“, mylně interpretuje paní domácí a snaží se nyní už aktivně vzpouzejícího se Žmura násilím zabalit do vlněného plédu. Žmur zkrátka nemá příjezdy na italské hotely rád.

Co Žmur má rád, je nejzaplivanější městská pláž na celém ligurském pobřeží v přístavu s ropnou skvrnou, kde hledá omleté střepy od flašek a považuje je za diamanty. Kromě návštěvy městských pláží při cestování ve dvou také zřídkakdy prožíváme, aby někdo v autě během jízdy nepřetržitě zpíval popěvek„já se chci koupat“ s refrénem „tak už zastavte. Jo-ó?!“ a co nás vyloženě ochromilo, bylo  stýskání si po malé Čičman, kterou hlídala doma babička.

„Náhodou, bylo to fajn“, povídáme si v letadle na cestě zpátky, „mnohem lepší, než naše nejčernější scénáře“, když Žmur na pár minut prozře. „Bylo to klásný“, přikyvuje. „Ale plíště se lači domluvte s babištou, ať mě pohlídá a něco mi pšivezte. Joó?! Tšeba veltý lego“, zasní se a hlava se mu zase sveze na rameno. 

Jak jsem potkala maso

Jsem klobásový vegetarián. Celý život, kromě vyhraněného období 16 – 20, kdy jsem  si Savem vyžírala konečky prstů a áčka do triček, vlasy mi začaly srůstat do jediného dredu a na oslavě babiččiných narozenin s řízky a brsalátem jsem vylezla na židli a křičela na rodiče, že jsou vrazi. Nutno říct, že aspoň má matka vytrvale zůstávala v opozici a co týden jsem nacházela na stole výstřižky a podjaté komentáře zřejmě z nějaké řeznické revue: Vegetariáni umírají předčasně. Nedostatek živočišných bílkovin způsobuje atrofii mozku.  Anemickou vegetariánku našli na jatkách. Pila hovězí krev.

V okamžiku, kdy má puberta dosáhla vrcholu a máma rezignovala – s určitou vnitřní satisfakcí, že se její chmurné odhady o nedostatečném vývinu mozku vyplnily, mi kdesi na grilování zavoněly klobásy. Mlsně jsem chodila okolo a smutně srovnávala ty šťavnaté praskající párky s  plátky vyschlých cuketek, které patřily mně. Potom jsem si poprosila o sousto. A snědla ji celou, pěkně namočenou do plnotučné a s plátkem chleba, co se válel v trávě, politý pivem a s mravencema, takže jsem se kromě pasivní masovraždy dopustila zároveň aktivního pozření živé bytosti.

Od té doby jsem si nedělala valné výčitky a začala se řídit pravidlem „co voní, patří dovnitř“. Nevoní dršťková, kližky, žoužavé plátky, rolády a vyběhané slepice na paprice. Ale takový doupovský klobás, oceněný regionálním výrobkem roku, snad nemůže smrdět ani breathariánovi nebo jogínovi po desetileté meditaci v jeskyni.

Když jsme neplánovaně tedy s F. seděly v restauraci, proslulé masnými výrobky a steaky, nikoliv tempehovým rizotem, bylo mi jasné, že mi maso ten večer zavoní (nebo, že mi bude muset zavonět. Venku totiž pršelo natolik, že byla celovečerní výprava do jakékoliv vegetariánské restaurace smetena ze stolu jako holé šílenství). Zaboříme se do lístku shodně zabodneme ukazováčky do nejtemnější části menu: 600gramový masový špíz. Servírka na sobě nedává znát překvapení, ale vsadila bych se, že jsem zas rohem správně zaslechla  zlovolné uchechtnutí.

Za dvacet minut tvoří společně s kolegou slavnostní průvod. Éterické slečny nad salátem z rukoly omdlévají, pivní bachoři a dřevorubci na nás obdivně pokyvují  jako na rovnocenné soupeře. Číšník vyklízí náš ministůl u hajzlů a staví na něj piedestal s šavlí napěchovanou masem. Bachoři s dřevorubci nesouhlasně zamručí, protože voláme personál zpět a necháváme si kusy dobytku potupně sundat a civilizovaně navršit na talíř.

Vrháme se po tom. Čert vem, že z hovězího teče krev a slanina mi kape z brady na tričko. Zhruba v půlce proteinových orgií F. přiznává, že už nemůže, ale je to jako s chipsy a wasabi hrášky. Dokud zbývá v pytlíku, musíte do toho jít, i kdyby vás to mělo rozervat. Přesto poslední kusy nejsou hrášky ani buráky a jednoduše už nejdou. Pohřbíme je pod ubrousky a necháváme je tentokrát bez ceremonií a medaile za statečnost odnést.

Řekli byste, že když dobrou věc zalijete ještě vínem a karibským rumem, nemůže to být zas až tak hrozné. Ale faktem je, že sežrané stádo dobytka dosahujícím půlky HDP Sierra Leone, mě zachránilo tak maximálně od kocoviny, protože se do něj alkohol vsákl hladce a beze zbytku, jako když se Žmur ve spánku počůrá do peřiny. Ve skutečnosti je bohužel drsné nejen ráno. Můj zažívací trakt dodnes bojuje s neznámým nepřítelem, jako kdybychom povečeřeli osminohé sele z Pripjati a aroma naší WC komůrky se přes citrusový osvěžovač snad nadobro proměnilo v pavilon kočkovitých šelem. Nadcházející týden bude ve znamení tofu odpustků!

První čičmaní

„Ahoj, neruším tě? Prosím, rychlý dotaz. Kouše se mi notebook a podezřele klape, jako když tam vevnitř krájí salám na kolečka", otravuji Milého v práci. 

Přestože vím, že přesně tohle je prokletí práce v IT. Že se na vás blízcí obracejí s žádostmi o aktualizaci antiviru a vypálení hudby.

„Uhm“, polyká Milý sousto chilli con carne.“ Zkoušela jsi vypnout..“

„..a zapnout“ doplním hbitě. „Bez toho bych se vůbec neodvažovala volat.“

„Musím teď rychle dojíst oběd. Jestli ti tam něco nezastrčil Žmur, bude to nejspíš větrák“, chlácholí mě Milý. „Odpoledne se na to podívám.“

Odpoledne už byl notebook v křemíkovém nebi. Přesněji řečeno jeho hard disk, jak jsem se dozvěděla, když Milý skončil s patologií. To mi bylo až na nutnost budoucí investice pořád celkem jedno. Nedělám si ke spotřební elektronice citové vazby. „Máš zálohu?“

A mě konečně došlo, že je to v prdeli. Tři roky vzpomínek, tři roky našich dětí, tři roky pracovních podkladů a statistik. Hodila jsem krabičku do batohu a zastavila se v PC pohotovosti dvě ulice od nás. Už mě tam znají.

„Zase do něj děcka nalili čaj?“, vítá mě personál. „Něco mnohem, mnohem horšího“, tahám z batohu nebožtíka. „Tss, hard disk “, sykne konzultant. Víte, podobný případ jsme tady měli na stole před týdnem. Pána to stálo 6.000 a nezachránili jsme všechno… „

„6.000 a bez záruky, že bude všechno? Naprázdno polknu a zabalím disk zpátky do pytlíku. „To už skoro můžu investovat spíš do nového notebooku.“ „To taky udělejte“, souhlasně mě pobízí konzultant s viditelnou úlevou, že to nemusí řešit. Doma mi mezitím Milý nainstaluje nový hard disk a já můžu začít od začátku.

Nemám ráda focení, nenávidím pózování a opožděné prožívání reality přes fotky. Při cestování mě to otravuje a zavazí, ale doma jsem fotila z dokumentárních důvodů děti každý měsíc. Ztratila jsem důkaz, že jako mimina vypadali stejně. Fotky, kde má Žmur kulatou hlavu jako usmívající se Buddha nebo vyřezaná dýně.

Čičman oslavila minulý víkend první rok. Nepamatuju si zhruba polovinu těch všech měsíců, které kontinuálně vedly k tomu, že se nám po bytě prochází holčička, místo mimina kroutícího se na futónu. Catering narozeninové party zajistila babička exkluzivním dortem. Námořnické šaty a první panenka. 

Čičman pištěla nadšením, že se něco děje a děje se to kolem ní, nikoliv kolem staršího bratra, který má ke strhávání naší pozornosti  přece jen větší psychologickou munici a vychytralost.

Pár minut poté už se Žmurem rutinně masí u dortu, šaty jsou z preventivních důvodů převlečeny  a panenka zapomenuta pod křeslem. Odtud ji hbitě adoptuje Žmur, který zbytek odpoledne kojí a vozí kočárek. Možná se v něm v tu chvíli zrodil otec, možná pedofil. Čičman odplivne kus narozeninové svíčky a nerušeně  pokračuje v jízdě s oblíbeným buldozerem. 

Den jako každý jiný, jen ty děti už máme nějaké velké. Mimina odešla s hard diskem v nenávratno.