Zatínám

 

Někdy před 10 dny se mi začala motat hlava. Nejdřív to bylo jako lístky na matějskou zadarmo, stačilo večer horizontálně spočinout do postele a bylo to jak na řetízkáči. Jo, taky se mi vybavují jako další asociace jako kýčovitý disco, cukrová vata a klobása na promaštěným tácku, ale na nic z toho večer obvykle nemívám chuť, sorry jako. Večer mám chuť si lehnout a spát jako každej slušnej člověk.

Ještě větší sranda byla na józe, kdy mění hlava polohy poměrně často a intenzivně, takže jsem si připadala místo v pozici „pes hlavou dolů“ jako „nakropená Dáda parkuje“. Nebo v práci, když máte za zadkem šéfa a prudce otočíte hlavou. Se svou postupně nabytou intolerancí na chlast jsem občas záviděla alkáčům ten lehkej zábavnej svět. Ale díky vertigu jsem zjistila, že být alkoholik je prudce diskomfortní záležitost.

Někdy si říkám, že je klika, že v sobě člověk v raným dětství neuzavírá něco jako manželskej slib. Znáte to: v chudobě i bohatství, ve zdraví i nemoci, v dobrým i ve zlým. Když jsem zdravá, všechno funguje a sluší mi to, tak to jsme ideální pár. Nevím, jak bych se sebou vydržela v chudobě. Zato vim, že v nemoci a ve zlým je to se mnou velký špatný. Hrotím. Maluju černý scénáře. Všechno hnedle vzdávám a kdyby se šlo rozvést a najít si nějaký nový tělo aspoň jako bokovku, tak to udělám. Fuj.

Už skoro rok cvičím obličejovou jógu. Cvičím ji tak poctivě, že mám oči jak mrkací panenka a čelo jak žehlící prkno. To je ta pěkná funkční část, a pak jsou brázdy kolem pusy, který prostě svině nejdou pryč. I kdybych měla tvář svalnatou jak pitbul, tak se ani nehnou.

Měla jsem individuální konzultaci s lektorkou, na kterou jsou čekačky měsíce. Fakt. Obličejová jóga je nový Cvičme v rytme. „Teda takhle zaťatej krk jsem dlouho neviděla,“ podivila se lektorka a pokud o jeho rozmasírování byl bolestivej jako když byste si odtrhávali vlastní maso přirostlý ke kosti. „To je pak jasný, že vám to dole na obličeji nefunguje. Tam se musíte uvolňovat, ne posilovat. Jako vůbec. To si akorát zhoršujete!“

Po týhle návštěvě se mi nějakým zázrakem uvolnil krk a přestala se mi motat hlava. Aha, takže to nebyl mozkovej nádor, ale zaťatá krční páteř. Včera jsem si ji teda podle instrukcí namasírovala. Dobře, trochu víc než bylo v zadání. Tak vehementně, že ji mám dneska – tadá – znova bolavou. Zatím bez vertiga.

Zjistila jsem, že neumím základní věc, kterou uměj malý děti, kočky a alkáči: neumím se uvolnit. Jedu na sílu, to umím skvěle. Dejte mi úkoly a kalendář, kde je můžu odškrtat, činku, co můžu zvednout, bod B, kam mám doběhnout, články, co je potřeba napsat.

Ale jak se prosím vás uvolňuje? Ono to totiž není to samý jako dělat NIC. Pro začátek jsem se objednala na 1,5 (!) hodinovou masáž. Což bude šílený vypětí, protože nechat na sebe sahat úplně cizího člověka je pro mě stres jak prase. A jako další přijdou zase na řadu po pár letech psychedelika. Potřebuju se na sebe podívat z úplně jiných úhlů. Nějaký další tipy, jak se zbavit zbytečnýho focusu, lpění a kontrakcí?

Náš český soused

 

Panelák je nejlepší social lab na světě. Je to něco jako mraveniště, ve kterým má každej svou přesně stanovenou roli: někdo dribluje balónkem do podlahy, někdo má hlasitej sex, někdo šmíruje po chodbách a někdo se válí za otrávené policejní asistence na chodbě úplně sjetej a vyje u toho (výjimečně si nevymýšlím).

Mimochodem, víte, že při mezidruhovým srovnání lidí a mravenců si ve větších skupinách vedou líp mravenci? To je možná důvod, proč mají mravenci v mraveništích funkční farmy na houby a housenky, jejichž ekvivalentem by mohly být třeba soláry nebo komunitní zahrada na střeše. Ale to ne. Naleštěnou výlohou síly naší pospolité kognice je nástěnka dole na chodbě.

Na původní starý nástěnce bylo připíchnutých pár reklam na internetový připojení a nedoručených dopisů pro lidi, co byli v exekuci nebo mrtvý. Pak se změnil předseda našeho SVJ a jeho první manažerský rozhodnutí bylo zvětšit plochu nástěnky zhruba pětinásobně. Tahle velkolepá plocha měla ukazovat dechberoucí milníky hospodaření nebo zdražení svozu komunálního odpadu. Nevím, co přesně předseda očekával, ale tohle by pravděpodobně nevydrželi ani mravenci, takže se plocha proměnila v klasickej starodávnej internet. V anonymním okně.

Nabídky postaršího nábytku. Náhodně generované nadávky. Doučování. Při nedávný štěničí aféře tady neznámý farma agent dokonce připíchl krabičku od masti proti svrabu s doporučením, že tohle si máme pořídit úplně všichni „proti štěnicím, srabu (ne, to není překlep) a švábům. Šváb sice krev nesaje, ale definitivně se na to chystá hned v příští DNA aktualizaci, které zabráníte pouze tím, že si do kožních záhybů vetřete tlustou vrstvu antiparazitika a na hlavu si ideálně narazíte čapku z alobalu, aby Elon Musk nemohl ověřit vaši přesnou lokalizaci.

Ale to nebylo ještě nic oproti tomu, když se v posledních 2 týdnech nastěhoval náš český soused. Tak se totiž podepisuje. Český soused měl potřebu vám hned na začátku svých vzkazů říct, že není xenofob a už vůbec ne posera. To se jen zapomněl podepsat. Teď když už máme všichni jasno, tak si můžeme říct, že Češi nemají potřebu ani nutkavě pinkat s míčkem o podlahu, ani házet odpadky z okna. Pokud jste stejně chytrá hlavička jako český soused, tak se nemusí dlouze vypisovat, které národy za takovou lumpárnou stojí (mrk, mrk).

Tohle je jeden z dalších vzkazů Českého souseda, který můj mozek mačká do kuličky a nutí ho k výstředním představám-třeba jak odpaluju stylem východoněmecké koulařky pánev s vajíčkama z okna, nebo jak se snažím dohodit na ryze český balkon fermentovanou makrelou za zpěvu „zemský rááááj to na pohled“. Tohle je totiž přesně ten důvod, proč bych byla radši Pygmej nebo proč nejezdíme na dovču s manžou a Čedokem.

A tohle je rozhovor se sběratelem příběhů, Michalem Wolf Rybkou. Mimo jiný probírá kořeny a archetypy pohádek. Červená Karkulka má pět hlavních výkladů, kde kromě obligátní první menstruace figuruje i astronomická verze. 

Hloupej Honza alias Švejk je náš český soused. Věděli jste, že třeba ve Španělsku je obdoba hlavního hrdiny ten, kdo se naopak nevzdává a najde řešení out of the box? Na blízkém východě se zase jezdí za dobrými konci na kraj světa, na severu potřebujete umět mluvit s duchy zvířat a nebát se smrti. Snad jen u nás stačí nechat se vykopnout z domova v době, kdy už vaši vrstevníci zakládaj firmy a druhý rodiny, poslouchat panstvo a rozdělit se o chleba s žebrákem. No nevim. Připadá mi, že takových chytrolínů jsou plný lavičky v Sherwoodu a evidentně taky náš panelák.

Takže honem-dejte mi prosím rychlej protijed. Že umíme být i okouzlující, hrdinové, inovátoři anebo jen úplně normální lidi, co nemaj potřebu vykřikovat, že jsou český vychovaní sousedi...?

Německej instalatér na nejhorším českým nádraží

 

Jsou trainspotteři, co sledujou vlaky. Přišli mi divný až do tý doby, co jsem o sobě zjistila, že jsem stationspotter. Člověk, kterej umí ocenit, když v nádražce prodávaj domácí silnou česnečku, stejně jako když narazí na poctivý záchody ze sedmdesátek, kde se nezměnilo lautr nic-ani plastový splachovátko na šňůrce.

Jsem neřidič s prošlým řidičákem, s většinou lidí se v autě bojím a autobusy beru od osobně zažitý nehody jako švýcarský kapsle na eutanázii, jen dimenzovaný na celej zájezd lidí toužících po instantně snadný smrti. Vím, že statistika Českejch drah taky není veselý čtení a ani mi to prosím vás nepište do komentářů, ať mi to nepokazíte. Jsem jako Kim Čong Il, slepě přesvědčená o tom, že jenom ve vlaku na mě nebude spáchán atentát.

Nedávno jsem vlakem vezla Čičman a její kámošku Niki do Plzně, předat ji nějaký ženský na (jak jinak) víkend u koní. „Tak dávej bacha, vložil se do toho Em. „Plzeńský nádraží je prej nejdivočejší a nejnebezpečnější nádraží v celým Česku. Že prý kam se hrabe Ostrava, a to i když hraje Baník.“

„Pfff“ srdečně jsem se zasmála, protože jsem veteránka, co si jednou devadesátkách zažila celou noc v Praze na hlaváku až do 6 do rána, než mi jel nejbližší návaznej spoj. A věřte, že v tý době tam nesvítily vánoční světýlka hipsterskejch kaváren, jako spíš zornice prostitutů, dealerů, pasáků a kmotrů. Jestli znáte pohádku o Karkulce, tak těch vlků tam kolem mě bylo asi dvacet.

„Pfff“ řekla jsem si podruhý, když jsme vstoupili do nádražní budovy, ve který najdete úplně stejný kavárny, KFCčko a předražený džusy jako na kterýmkoliv nádraží v Česku. Sraz s paní od koní byl pod schody, kam jsem hodila tašky. Zbývalo zhruba 20 minut.

„jé, paní, mohla byste mi tady pohlídat tašku? Já si skočím jen na cigárko“ haleká na mě bodře chlápek v montérkách. Než stihnu odpovědět, přilítne mi k nohám další taška a týpek je v čudu.

„Snad v tom není bomba“ hloubají holky kolem tašky. Pár metrů od nás se táhne průvod smažek s vykotlanýma zubama, který by se tašky rády ujaly. „Ani drobáček nebude?“ ptá se zklamaně ženská, která by mohla hrát v The Shining tu štětku, co se Nicholsonovi rozpadne pod rukama.

Mezitím se vrací majitel tašky. Jeho úsměv a dech naznačují, že došlo na cigárko i na panáčka. Nacpe mi do ruk za odměnu německý sušenky. „Ty budou určitě napíchaný uspávadlem, hlavně to nejezte“ burácí Niki na celý nádraží.  Chlápek ale dělá, že tenhle trapas roku vůbec neslyší a rovnou se představuje jako Pavel, instalatér z Německa.

„Hlavně mu nedávej číslo“ syčí na mě znova obě holky, když mi pan Pavel tluče do hlavy klíny o tom, jak má lukrativní zaměstnání a zajištění na důchod, značka dlouho jsem neměl sex. Na tohle už nepomáhá ani vylhaná historka o tom, jak mám strašně žárlivýho manžela, kterej se tady může objevit každou chvíli, protože má vážný problém se sebekontrolou (a právě mu bude končit lekce boxu).

„Tak já už musím,“ loučím se chvatně a utíkám k paní, která vypadá, že je od koní. Ale není a evidentně je to tady fakt vostrý, protože se na mě zatváří, že zavolá ochranku, jestli se s ní chci seznamovat. A díky tomu pochopím, proč je plzeňský nádraží nejhorší: evidentně tady dochází k nevyžádanýmu balení, což dosvědčují i hladový oči chlápka z uklízecí čety, kterej kolem nás hrozně nenápadně krouží a zametá úplně čistý dlaždice. Tak která z nás na něj zbyde?

Konečně dorazí opravdová paní od koní. Odevzdám holky a s úlevou spěchám na nástupiště číslo jedna, když se na schodech srazíme s panem Pavlem. „Jaká náhoda, to musí bejt znamení!“ vykřikne Pavel, kterej mě evidentně stalkoval celou dobu a přesně podle toho vyměřil trajektorii svý chůze.

„Jé, vy jedete do Prahy, tam já mám sestřenici. Že bych zajel za ní, místo do Kadaně?,“ probírá si Pavel zamyšleně vousy, když naráz vykřiknu, že asi vidím manžela a současně přijede vlak.

Už dlouho jsem nepřemýšlela, jestli svý rezervovaný místo nenechat prázdný a necestovat radši na záchodě, kterej sice čpí močí a cholerou, ale aspoň se dá zamykat. Protože nikdy nevíte, co si z nejhoršího českýho nádraží odvezete – možná dávku heroinu, možná pana Pavla.

Ale i na to jsou sporný názory. „Tys odmítla instalatéra???“ podivuje se kolegyně v práci, jak kdybych o víkendu dala kopačky Beckhamovi. „Víš, jak je těžký a drahý ho v Praze vůbec sehnat?!“

Všechno něco stojí. Otázka zní, čím budu platit/ Giphy