Hanibal

Nedávno jsme na tréningu improvizace dostali zadání na tvorbu záporných postav podle jídel, zvířat a lidí, který nesnášíme. Paradoxně jsem zjistila, že umím zahrát houževnatě nesnášenlivou pokladní z Tesca na volnou asociaci hovězí kližky, ale neumím zahrát sadistickou vrchní sestru z domova důchodců podle skutečnýho člověka, kterýho nenávidím. Žadný takový totiž neexistuje.

Cestou domů jsem o tom přemýšlela a byla jsem hrdá na to, že postava sadistické vrchní sestry mohla být inspirována pouze mými (dobře skrývanými) nechutnými povahovými rysy, a ne skutečnými vztahy.

Ráda na své vztahy myslím v hezkém. Jak mám ty vztahy s okolím pěkně nastavený. Jak moje hřejivá přítomnost v kolektivu občas spontánně vyvolá vzájemný omluvy, objetí a slzy úlevy. Znáte ty lidi, o kterých ostatní tvrdí, že jsou to sluníčka? O mě to ještě nikdo neřekl, protože umím být víc, než jen sluníčko. Velký třesk laskavosti.

„Ehmhuákcheh“, zakuckal se při mých úvahách eM. „A co Hanibal? Rád bych žárlil na to, že jste se s úlevou objali, ale myslím, že k tomu zatím nemám žádný důvod.“

Hanibal nastoupil jako nový hospodář naší školy v září. Vyplnil prázdné místo za paní Suchánkovou, milou starou paní, co vám přidala ke každému formuláři nějakou nestydatě vylhanou lichotku a recept na dýňový koláč. Hanibal byl podle všeho ředitelův strategický tah, jak jednou provždy odstranit rodiče, co se věčně camrají po chodbách školy a potom posílají otravné e-maily na plíseň na zdech, nebo na to, že z družinářky táhnou cigára, když řve po dětech, že jsou nevychovaní smradi.

První setkání s Hanibalem nastalo, když jsem šla na začátku září nahlásit Čičman obědy. Před jeho kanceláří se tvořila dlouhá bzučící fronta a na jejím začátku se mísil pláč nemluvňat s vyšilováním matek, které podle všeho nebyly schopné vyplnit přihlášku k odběru stravování.

Ráda bych na tomto místě podotkla, že jsem do jeho omšelého kumbálu vešla bez předsudků.

„Dobrý den“, nasadila jsem hned ve dveřích úsměv, který používám na úřadech a na eMa, když něco poseru a on o tom ještě neví. „Tak tady máte tu přihlášku ke stravování a já vás snad ani nebudu dál rušit“, vykroužím oblouček kolem stolu a mizím.

„Počkat!“  zahuláká Hanibal. „To se musí šecko zadat a překontrolovat, to není jen tak, paninko.“

Potom jsem svědkem zrůdné scény, jak Hanibal ukazováčkem s vystrčenou špičkou jazyka zadává něco do programu, který pamětníkům nápadně připomíná T602. „Tak a tady mi to podepíšete“, zabodne po dvaceti minutách kostnatý ukazováček do kolonky s nadpisem Jiří Nováček.

„Já ale žádnýho Jiříka nechci,“ odmítám právně převzít do péče cizí dítě. „To je z toho, že do mě pořád hučíte!“ seřve mě Hanibal, rozsápe přihlášku na cáry a loktem si vylije čaj. Lepkavá tekutina vytváří mendry kolem pouzdra na brýle a pomalu se vpíjí do Čičmaniny přihlášky.

Minulý týden mi přijde mail, že Čičman bude odhlášená ze školního stravování, protože jsme přes opakované upomínky nedodali přihlášku. Tentokrát jsem k potěše dětí nešetřila ošklivými slůvky, takže se případu ujímá diplomaticky talentovanější eM.

„Pan Hanibal je úplně normální starší pán, co má rád svůj systém“, napsal mi po jeho návštěvě. „Na stole má rodinné balení kloubní výživy a přípravku Depress. Myslím, že ho bere hlavně kvůli vám, šíleným matkám“, zakončil to eM poměrně nešikovně, za což jsem ho po právu vyzvala, aby si na sebe převzal všechny školní záležitosti včetně školního parlamentu a dobrovolného úklidu vajglů na školním dvoře.

Než jsem stihla vypsat výčet všech školních aktivit, kde se může eM angažovat a porýpat se za starého pána svém vlastním špatném svědomí, přišel mi mail od Hanibala. „Toto je poslední výzva“, píše Hanibal a připojuje srdečný pozdrav od školní jídelny.

„Dobrý den“ vlítnu do Hanibalovi kanceláře s maniakálním úsměvem, který jsem dosud nepoužila, ale kromě této vzácné příležitosti se hodí na přepadávání banky a reklamace zboží v Albertu.

„Jdu sem skrz tu ztracenou přihlášku“ cedím mezi zuby a asi vypadám fakt zoufale, protože se Hanibal skrčí pod stůl.

Jak se hned ukáže, pouze kontroloval mé přezutí. „Nemáte galoše“, řekne věcně. „Víte, co je venku bláta? Co bakterií sem zanášíte?“

„Co jste proboha provedl s tou přihláškou?“ ptám se krhavě.

„S jakou přihláškou? To jste měla přijít začátkem září. Teď už tady všechny přihlášky mám a o další nestojím.“

„Ale – posíláte mi přece pořád maily o tom, že vám chybí přihláška…?“

„Já?“ zeptá se dotčeně Hanibal. „Já vám rozhodně nic neposílám. Jestli vám něco, chodí, tak to rozposílá On“, nakloní ke mně žalobně monitor.

Vzpomenu si na eM. Jak to diplomaticky zvládá a na to, jak příšerný jsou naše děti, když jsou hladový. „Ehm a mohl byste Mu, ehm, domluvit, aby už to neposílal?“ zašeptám jako totální magor a Hanibal si spiklenecky dá kostnatý ukazováček před ústa.

„Považujte to za vyřízené“ odpoví a nabídne mi žvejku.

„Tak mi teda vysvětli, proč, do prdele, mi, do hajzlu, přišlo, sakra, tohle“, ptám se eM, když mu tentýž den čtu rozhodnutí o ukončení školního stravování z důvodu nedodání přihlášky.

„Chudák. Asi tu žádost přes tu artrózu v prstech nemohl odkliknout“, řekne mi na to eM. 

Doufám, že se mnou pro dnešek souhlasíte: Tenhle svět nezná spravedlnost.

Podprsenkovej křeček

Tohle je úplně poslední post o hlodavcích, slibuju.

Ale taky první post, co na ten předchozí navazuje. V tom by viděla přidanou hodnotu moje máma, která vždycky nahlíží na věci z té lepší stránky. „Aspoň můžeš konečně nosit věci po mně“, řekla mi třeba, když jsem v prvním těhotenství přibrala 17 kilo a hned na mě přiložila ohavnej mohérovej svetr s bambulkama, ve kterým jsem vypadala jako zhoubný nádor plný drobných metastází.

„Aspoň může konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla tátovi, když jsem přišla domů s krabicí na křečka. Bylo mi deset a bylo to první zvíře, co bylo jenom moje. Stálo mě to vyčerpávající úsilí – vydržet měsíc zamlčovat špatný známky a vyhazovat nedojezený jídlo v režimu zvýšené opatrnosti (tenkrát jsem se živila převážně lékorkama). Táta jako poctivý fanoušek Receptáře prima nápadů nesnášel jen dvě věci: plýtvání a hlodavce.

Po pár týdnech má nově nabytá zodpovědnost utržila ošklivý úraz, když jsem nechala otevřené dveře do pokoje, dělící Pepíčkův sterilní přístav bezpečí od nespoutané divočiny domu. Naše kočky se speciálním výcvikem na lov škůdců a povolením zabíjet, v sobě neměly kapku hrdosti, a dokonce ani hladu, opravňujícího k chladnokrevné vraždě. Nebožtíka jsem našla pohozeného na koberci a táta mně kladl na srdce, abych šla s dalším křečkem do prdele. Máma mě pohladila po vlasech. „Aspoň, že nezašpinil ten béžovej koberec.“

O pár desítek let později mně, vám i dětem bylo jasný, že návštěva největšího pet centra ve Středočeském kraji ponese své následky. Jediný, kdo předtuchu nového člena rodiny neviděl v ostrých obrysech, byl eM.

„Usmívající se hovínko? Nebo jsi měla k obědu čevapčiči?“ hádal, když se mu na stole každý den objevoval nový obrázek.

„Mohla by konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla jsem jednoho večera. „Navíc křeček zabere asi tak setinu prostoru, oproti obřímu zmutovanýmu králíkovi“.

„Mnojo“ zavrčel eM a zavřel se do pracovny, aby vzpurně vzpomínal na bezdětný život a sestavil seznam tučného odškodného.

Čičman si přála, aby byl skřeček bílý, protože se bude jmenovat Vločka. Celkem se mi ulevilo, že se křeček nebude jmenovat Duha. V sobotu jsme byli nakoupit na Flóře a stavili se do místního petcentra jen se na křečky podívat. „Jenom abychom viděli, na koho se můžeme na Vánoce těšit“, dodala Čičman rafinovaně.

Na stěně tam mají velkej náborovej leták na posílení personálu. Dvacet tisíc a stravenky, láká tě brejloun z plakátu a čistí u toho plesnivý akvárko. Podle mě je část bonusů vyplácená ve zvířatech a tady je důkaz.

„Líbí se vám tihle křečci? Jsou tak sladký, koukejte, sám mám dva v kapse.“ sáhne si prodavač do tepláků někam k rozkroku a k mé úlevě vytáhne fakt jen rozespalýho hlodavce.

„Jsou to mazlíci“, usměje se jeho kolegyně a strčí si před námi nenuceně ruku do výstřihu. Po chvilce soustředěného šátrání mi dojde, že má podprsenku vycpanou křečky. „Mají rádi teploučko“ spiklenecky mrkne na Čičman.

„Mami, já už nechci toho bílýho, chci toho kapesního!“ zapřisáhne se Čičman a vybere si podprsenkovýho křečka.

EMa na tom příběhu nejvíc zajímalo to šátrání ve výstřihu. „Ale tady bude žít v kleci“, diktoval si podmínky. „Žádný vycpaný spodní prádlo a žádný bobky v posteli.“

Což se dětem o víkendu podařilo bez výhrad dodržet. Včera pozdě večer seděl Chlupík před svou chatrčí a smutně koukal přes mříže. Možná snil o ztracené rodině sourozenců. Možná snil o teplé podprsence, což byl druh dobrého skutku, který jsem mu mohla dopřát. Váhavě jsem ho schovala pod tričko.

Své místo našel po paměti. Šimral a hřál. Potom mě obešel k bedrům, chvíli nahříval ledviny, a než jsem stihla zapojit zbytek hmatových receptorů, prohnaný skřeček běží s úšklebkem přes celou kuchyni a mizí asi v půlcentimetrové škvíře za kuchyňskou linkou.

„Já jsem to viděl!“ zhrozil se eM ve dveřích.

V takovým případě mě kromě čestný kulky do spánku napadly jen dvě možnosti.

Demontovat linku, ve který křeček může plnohodnotně prožít celý svůj život.

Nebo: Infantilně na něj mlaskat a svítit mu do očí baterkou, což ho definitivně zatvrdilo v přesvědčení, že už nikdy nevyleze.

Totiž, to jediný, co Chlupíka přilákalo zpátky do světa civilizovaných domácích mazlíčků, byla pohozená podprsenka uprostřed kuchyně.

Mazlíčkárium

Jsou místa, kam děti nepatří. Buď je to tam až moc hrozný (tmavý podchody, video kabinky v Erotic city, zastávka Krejcárek o půl třetí ráno), nebo až moc dobrý (cukrárna Šlágr, všechny all-you-can-eat podniky a všechny filmy, co za něco stojí). Jako rodiče musíte neustále balancovat, aby realita byla plná motivujících příběhů s dobrým koncem a makrobiotické stravy. Většinou to znamená, že se musíte osobně vyvažovat i vy, zpravidla ve večerních hodinách, kdy to Alláh a děti nevidí. Ale o tom jste si sem dneska přečíst nepřišli.

Pár podniků leží přímo na demarkační linii oddělující ty hrozné od hrozně dobrých. V neděli jsme do mapy zakreslili další z nich, největší český zverimex v Horních Počernicích. Obrovská skladová hala, ze který už na dálku čpí hlodavčí pižmo a zvýšené riziko citového vydírání. Svatyně předpěstovaných domácích mazlíčků.  

Než stihnul eM vychrlit svoje podmínky, Žmur s Čičman nenávratně mizí v nepřehledných regálech. Čekala jsem něco, jako přeplněný utečenecký tábor v Ugandě. Nekonal se.

První výběh měl zhruba velikost garsonky v našem domě, kterou obývá tříčlenná rodina. V téhle garsonce stojí psí bouda velikostně vhodná pro vlčáka a z té leze něco, o čem krátkozrací lidé jako jsem já, nebo Čičman, na dálku soudí, že jde o vietnamské prase. 

„Prasátko Pepina“ běží Čičman s rozpřaženou náručí a až když doběhneme k ohradě, vysune se z boudy titán mezi králíky. Králík tak přerostlý, že byste si k němu museli přikoupit i krematorium, pokud byste ho chtěli upéct v jednom kuse. Mohl by vozit opice v uniformách s logem Pet centra, kdyby personál vykazoval aspoň známky smyslu pro show. Podle toho, jak působil prasokrálíkův výběh opuštěně, vykazoval personál ze všeho nejvíc strach z toho, že se může snadno stát další bezvýznamnou položkou na seznamu jeho obětí.

Přesunuli jsme se k ptákům. Tady jsme to poznávali hlavně my dva s eM. Řev zebřiček a jejich nepřetržité „tu-tu-rutu-TŮŮŮ-tu“. Soužití s tvorem, kterého i po deseti letech úplně rozhodí, když mu dáte misku se zrním do jiného rohu klece. 

Žako ve vedlejší voliéře je ale jiný kafe. Okamžitě přestal klovat do svého spolubydlícího a přesunul se těsně k mříži. „Ahoj“ flirtoval se mnou a něžně nakláněl hlavu. Když jsem mluvila, přivíral soustředěně oči a pokyvoval jako člověk, který si chce zapamatovat každé moje slovo. Nevím, jak často se to stává vám, ale na mě tenhle Big Gatsby v opeřeném vydání působil úplně magicky.

„Mohli bychom si prosím odnést tohohle ptáka? Hned?“ zeptala jsem se eMa a zavolala děti k voliéře. „Je tak chytrý, že si s vámi opravdu popovídá“ uvedla jsem jeho přednosti. Žako se nesměle usmál a všechny přívětivě pozdravil. 

„No, mně se to nezdá“, zaškaredil se eM. „Podívejte se, co z něj lítá za sajrajt“ a zkusil chytit poletující prachové peří, které vířilo celou halou. 

„A jak oškubal toho chudáka kakadu, co je s ním v kleci. Vsadím se, že tím klofákem už někoho skalpoval.“ pokračuje v hanobení eM. eM je schopen udělat kriminálníka i z dvoudenního koťátka, ale to papoušek neví a vezme si to osobně. 

„Hajzl. Pér-del“ zavřeští Žako adresně a začne  lítat po kleci a nekontrolovaně narážet do pletiva. „Asi máš pravdu“, odpovím eMovi, když se mi konečně podaří vysmrkat peříčko z nosní dírky a otřepu se.

Míjíme další prázdné klece a výběhy. Jako součást marketingové strategie tím vším podivným prostorem prostupuje epická reprodukovaná hudba. Sestřih sladkobolných soundtracků od Lassie se vrací po Goro, bílý pes.

„Mít tak tuhle opuštěnou hodnou opičku“, zasní se Žmur při obzvlášť táhlé melodie, u který musí ždímat kapesník od slz i psychopat Žako. „Pořídíme si ji. Bude s náma večeřet na tý poslední volný židli u stolu a pak se převlíkne do pyžámka… květovanýho“, řekne na to pohnutě eM a já začnu mít podezření, že vzduchem tady proudí něco víc toxického, než jen peří a piliny. 

Vyvleču je oba na parkoviště a cestou zachráním i Čičman, která v hromadě lepenky vybírala dostatečně velkou, do který se vejde prasokrálík.

„To byl teda divnej krám“, shodneme se po vystřízlivění v autě, kromě Čičman, která teď očekává, že ta obří ramlice bude hlavním dárkem pod vánočním stromečkem. Lépe řečeno, bude pod ním aspoň na chvíli, než ho pozře včetně ozdob a žároviček.

„Víte co si myslím?“ zeptá se Žmur. „Ten přerostlej králík, hlasitý otravný ptáci, sprostej papoušek a ta chmatavá vopice… nebyl to prostě jen nějakej… reklamační sklad?“

Všechny moje já

Návštěva rodného města nikdy neomrzí. Tentokrát jsem odjela s námětem na deníček schizofreničky. Taky vás někdy svrbí podezření, že máte víc osobností? Zkoušeli jste je někdy spočítat? Rozdělit na družstva? Pozvat na panáka?

Máma: Holka z porcelánu

Moji první osobnost tvoří máma, asi se to tak nějak vzhledem k prenatálnímu propojení stává. Trochu kulhavě to koresponduje s faktem, že moje máma do poslední chvíle zarytě věřila, že se narodím jako chlapec Tomáš a tátu nechala milostivě vybrat jméno pro holku jenom proto, že si byla svým mateřským instinktem fakt jistá. Kdybych se nenarodila jako holka, tak jsem homosexuál. Takhle mám jen blbý jméno, ale to je v pohodě tati. Myslím, že někde v první půlce puberty jsme tenhle karmickej dluh odepsali.

Nezávisle na věku dostávám od mámy jako dárky něco, co je uvozeno atributem „pozor, křehké“. Lososový svetřík jako na plyšové tulení mládě. Náramek na smetanové stužce. Srdíčkový diář, proboha. Díkybohu za narození Čičman, už šest let mám pro padesát odstínů růžové spolehlivý odbyt. Pro mámu vždycky zůstávám skleničkou na šampaňské z broušeného skla, i když jsem se domů vracívala obalená do vrstvy bahna z Czechtekku, nebo se zpoceným tričkem z hodiny kickboxu. Hodí se ještě dodat, že všechno od mámy je o dobré tři velikosti větší. Bez výjimky termoizolační.

Základka: Ošklivka Katka

Odraz mé osobnosti na základce asi nejlépe vystihuje neplánované setkání s bývalou spolužačkou v maloměstském parku. „Jé, jsi to fakt ty?“ obhlíží mě Šárka jako vzácný exponát na útěku z muzea. „My jsme nedávno narazily na tvůj profil s Léňou, a ty tak fakt vypadáš!“ Čekám, kdy dojde k výzvě k vysvlečení a kontrole mateřských znamének, nebo jestli začne sahat i na mý vlasy jako to bývá u prvních setkání domorodých kmenů. K tomu nedojde jen proto, že si všimne dětí: „Tihle…oni…jsou tvoji?“ Uznejte sami, nebyli byste v pokušení říct, že jste si je koupili od chudý ukrajinský matky přes darknet? Čičman by ale začala brečet, tak se uchýlím ke konvenčnímu souhlasu.

„Páni…ty a děti…chci říct…na základce jsi vypadala…ehm, jakože mít děti nikdy ani nebudeš.“

Děti: Superhrdinka

Škoda, že k těm legínám nenosíš takový ty vysoký holínky, zasní se Žmur. „Vypadala jako z toho filmu, ém….“

„Pretty woman?“ zeptám se podezřívavě. Nic osobního proti Julii Roberts, ale nemusím vypadat za každou cenu jako štětka z ulice.

„Neznám“, odpoví Žmur k mé potěše. „Už vim. Vypadáš stejně, jako ta Blekvidoule z Avengers.“

Pošťačka: Kráva

Když odešla naše stará listonoška a nastoupila její náhradnice, měly jsme nejspíš obě menstruaci. Ona mi nasraně zařvala do domovního telefonu, že ztratila můj balíček a já se zeptala, jestli si ze mě dělá srandu. Dál to slyšet nechcete. Jasně, došly jsme vnitřního odpuštění, ačkoliv moje cesta byla klikatější, než její. Zdravíme se, ale pokaždé, když ji podepisuju převzetí zásilky, nějak obě slyšíme ten kovový zvuk nabroušených šavlí v našich myšlenkách. P.S. Jmenuje se Anděla. Takže beru zpět to camrání na jméno, co mi vymyslel táta.

Korporát: Jen z IT Crowd

Když se většina mých kamarádek vrací z rodičovské dovolené, je tam něco jinak. Třeba má jejich šéf novou milenku a bypass, rajda z recepce ztloustla a všichni mají nainstalovanou novou verzi Windows. Na stěně visí plakát s jinými motivačními hesly. Wow. Když jsem se vrátila do práce já, nebyl žádnej šéf, ani pipka na recepci. Celej korporát se prodal. Motivační hesla byly v jiným jazyce. Zmizel placenej WAP portál, kterej mě živil. Připadala jsem si, jako kdybych strávila rozením dětí posledních čtyřicet let. 

A pak přišla nabídka, jestli bych nešla dělat něco jako IT. On je to vlastně taky takovej jeden velkej převlečenej marketing, utěšoval mě nový šéf a zeptal se, jaké mám s IT zkušenosti.

Tak určitě. S počítačem mám velké zkušenosti. Například e-maily. Posílání e-mailů, přijímání e-mailů, mazání e-mailů a… je toho víc.