Štěnice útočí

 

„Copak, že vám nejde internet a neteče voda,“ odmávl tenkrát při rekonstrukci rukou technik našeho baráku naše problémy jako marginální balast pod jeho rozlišovací schopnost. „Já tady zažil dva požáry a jedny štěnice. To teprv děvenko pochopíte, co je a co není sračka.“

Požár jsme tu ještě nezažili. Ale asi před týdnem se na společné nástěnce baráku objevilo mezi reklamou na internet a sezónní prosbou „čistěte si obuv před vchodem“ tohle:

Tak, a je to tady, běží mi hlavou. Věc, která je horší než digitální detox a nefunkční sprcha. Zažilas díky dětem roupy, vši a zablešenýho křečka. Bylo jasný, že dřív nebo později se budeš muset ve zkušenostech s parazity posunout dál. Ke štěnicím a filckám.

Shodou okolností mám kamarádku, která stejný téma řešila několik měsíců zpátky. Tenkrát mi to připadalo jako hrozně zábavná a ojedinělá historka, podobná tomu jako když si domů z večírku dotáhnete tyranosaura, obrnu, krále Charlese nebo nějakej jinej relikt dávný minulosti.

Kámoška to ale tenkrát nebrala zrovna jako kuriozitu, která se vděčně vypráví za zimních večerů, kdy se lidi ohýbají smíchy, utíraj slzy a prosí o pokračování, jak to bylo dál. Její verze příběhu zněla mnohem víc jako zahraniční zpravodajství ze země zasažený ebolou a zahrnovala opakované výjezdy dezinsektorů, vyhozenou postel a celej zbytek bytu vypranej na 90 stupňů. Ta postel se jim beztak jen nevešla do pračky.

Vůbec byste nevěřili, jak takový štěnice lidi dokážou spojit. Je to jako když si Vinnetou a Old Shatterhand vymění krev na znamení věčnýho bratrství. My si vyměňujeme krev přes ty štěnice (k nám teda zatím nedoputovaly) a krom toho taky velkou spoustu drbů (ty ke mně putují skoro každej den). Do tý doby anonymní lidi si vás s upřímným zájmem prohlíží ve výtahu, jestli nemáte vyrážku, nebo se s vámi dělí o výsledky svýho pátrání: „Prej je to určitě v devítce. Taková ta rozcuchaná ženská, co si domů tahá chlapy.“ Nebo: „Určitě ve dvojce. Ukrajinci. Na tuty.“ Tak určitě.

Svou teorii má samozřejmě i náš soused Žvanil, co si neustále přes otevřený dveře vykládá se svou ženou, protože není schopen normálně odejít z bytu, a ještě u toho podniká verbální výpady na procházející lidi okolo.

„Tak už jste to slyšela? Ty štěnice jsou v sedmičce,“ hlásí mi dneska ráno Žvanil. „Takže vy můžete bejt v klidu, protože je to v tý naší stoupačce a pro mě to znamená naprostej konec,“ utírá si zpocený bílý čelo.

„Tak konec to snad není, nějak se toho přece dá zbavit, ne? To by tady jinak byly pořád.“ Snažím se ho poměrně logicky uchlácholit.

Žvanil se pátravě rozhlídne po chodbě a potom na mě zašeptá: „No jo, ale já mám PLNEJ byt exotů. Nemám je kam dát. Chápete? Jeden chemickej postřik a je po nich. Máme jich MOC.“

„E-exotů? Jako jakejch exotů?“ ptám se, protože mi to ráno moc nemyslí.

„Pavouků. Pavouků a TAK, víte. Exotů prostě.“ Šeptá maniakálně náš soused, vzdušnou čarou asi 6 metrů od našeho bytu a mě pomalu dochází, co bude teprve apokalypsa: až budou přes stupačky a nedoléhající panelákový dveře všude lízt napůl otrávený tarantule, sklípkani, aligátoři a anakondy.

Po týhle zkušenosti náš technik totiž začne říkat: „Štěnice? Ne, teprve až vás na záchodě kousne do zadku mamba, děvenko pochopíte, co je a co není sračka.“

Češtinářka

Minule jsem vám tady slíbila historku o učitelce, aby se trochu zasypal a zahladil ten hluboký anatomický dojem z minulýho příspěvku.

Máte ji mít, jen začneme trochu zeširoka. A pojďme si říct na férovku, Žmurův vztah k pedagogům a pedagožkám lze od nepaměti popsat jako vlahý.

Je to stejný jako já a úřady. Fakt chápu, že je to v životě nutný. Ale prostě pokaždý mám smůlu na někoho, kdo vznikl umělým oplodněním daňovýho formuláře s razítkem a jeho inkubátorem byla spodní zásuvka kopírky. Třeba jako nemám dyslexii, ale pod vlivem týhle superúřednice vždycky zaměním kolonku jméno za příjmení, nebo začnu psát zrcadlově a pak to po sobě škrtat, takže si vysloužím zvednutý obočí a takovej ten tichej vševědoucí pohled „aha, tady pani nemá dostudovanou ani základní školu, tak to se můžu s cigárkem na čtvrtou před úřadem rozloučit. Ale já jí to zadarmo nedám, týhle ne!“

Žmur neměl oblíbenou učitelku ani ve školce a tenhle vztah zůstal oboustranný. Prostě nikdy nebyl dítě, který vám ze školky předávali s objetím na rozloučenou a výkresem v upatlaný ručičce na téma „mé nejoblíbenější ženy“, kde si matka a učitelka předávají srdíčko.

Možná je to tím, že jsou české školy příliš feminizované a potřeboval by archetyp učitele jako je Igor Hnízdo z Obecný školy? přemýšlela jsem potichu. Ale i když se to na gymplu pedagogy hemží mnohem víc, vlastně to žádný game changer není. 

Žmur si oblíbil jen Kořínka, chlápka na informatiku, a to jen proto, že je nechává v hodině pařit hry a být na sockách. „Žmur kdo?“ zeptal se Kořínek na konzultacích. Pod tím příjmením si nikoho nevybavím, ten ke mně určitě nechodí.“ Tak takhle si nikdo z nás nadstandardní vztahy učitel-žák taky nepředstavuje, co?

Na češtinu měl Žmur ještě minulej rok starou slečnu Lamerovou. Neříkejte mi, že náhody neexistují, protože jednoduchou přesmyčkou tohoto příjmení získáte jméno češtinářky z mýho gymplu, což byla stejně odpudivá čarodějnice. Žmur měl na vysvědčení trojku, nenáviděl knihy, vyjmenovaný slova a za jeho pohrdavým výrazem jsem četla fakt, že by byl radši příslušníkem úplně jinýho státu s mnohem jednodušší gramatikou.

Na začátku tohoto školního roku slečna Lamerová nejspíš povýšila na osobního kouče samotnýho satana nebo se proměnila v netopýra, protože ze školy potichu vylítla. Jakože úplně, vydechl si Žmur. A dostali novou češtinářku, což jsem brzy zaregistrovala i já z pozice rodiče.

„Tady nesu písemku na zkouknutí a hlavně, checkuj druhou stranu, tady je PÍSEMKA PRO RODIČE, abyste prý nemachrovali a neofrňovali se nad našima chybama,“ plácne mi Žmur k vypracování test jako hozenou rukavici. Tak tohle mě baví! Pchá, jako člověk živící se částečně psaním, co jinýho než jedničku bych asi tak dostala?! No, tak hned dvě hrubky: ryba vyza se píše s tvrdým a ližiny zase s měkkým. Věděli jste to?

Následovalo pár dalších zábavných úkolů, jako třeba nejen vypsat, ale hlavně ochutnat jídla s cizím názvem (nejjednodušší cesta, jak přimět rodiče k nákupu muffinů a krafinů, protože se to MUSÍ kvůli paní profesorce).

Když jsem se ho jednou v neděli ptala, na co se nejvíc těší další den, tak mi řekl, že na fotbal a na češtinu.

Ale největší šok přišel, když Žmur dobrovolně přitáhl přihlášku do divadelního klubu, v rámci něhož budou po večerech ve svým volným čase vymetat pražský divadla. Jestli to ještě nevíte – Žmur nesnáší, tedy nesnášel, divadlo. Jednou mi řekl, že by radši umřel, než aby šel na improvizační představení a že jsou úplně všichni herci na světě blbí a přehrávaj. Pak se opravil, že nejsem blbá, ale přehrávám určitě taky.

„A tys něco provedl, jakože se tam teď musíš přihlásit a odchodit si to jako nucený práce?“ zeptala jsem se dost v šoku. „Ne, to vymyslela naše češtinářka a přihlásila se skoro celá naše třída, odpověděl Žmur s lehkým pokývnutím ramen. 

"Aha", řekla jsem a rychle to podepsala, abych ho zbytečně neuváděla do rozpaků. Ale trochu mě to dojalo. Jak by řekla generace alfa: Miluju!

Giphy.com

Činky pro holky

 

Taky jste si všimli, jak jsou ty reklamní algoritmy vyčůraný? U nás v práci se zase změnil zasedací pořádek (za to teda algoritmy nemůžou). Už nesedím u ajťáků (bylo to s váma krásný, kluci!), ale u okna obklopená holkama a jedním kolegou. Ten si bere sluchátka pokaždý, když se rozbíhá diskuze na téma PMS, vaječníky a crotchlessky, ale myslím, že se mu TO objevuje v prohlížečích taky.

Stejně jako mu zákonitě s rostoucí hladinou sdílenýho estrogenu rostou prsa, a ještě se jednou rád zapojí do vášnivýho beefu na téma push-up versus bralettky.

Tím TO myslím reklamy na všechny věci, který potřebujete jako žena po 40: Mořskej kolagen, kterej chutná jak voda z akvárka. Železo. Mrtě železa! Menstruační kalíšky, kalhotky, legíny, čaje a antistresový pomůcky. Nikotinamid mononukleotid (řekněte to 3x po sobě a odněkud se připotácí golem, kterýho oživíte Venušinýma kuličkama místo šému). Vaginální činky! Zatímco na předchozím výčtu bannerů jsem rezistentně klikala ty mrňavý křížečky na vypnutí, tady jsem to nevydržela.

To jako jak si mám představovat? Mám mít FOMO, že to ještě nemám?

No jasně, že jo. Protože jestli jsi holka po 40 a dvou dětech, tvý pánevní dno je něco jako vypuštěnej rybník, kde se pleská pár kaprů v mělkým bahně.

No jasně, že jo, protože jako fakt nechceš mít na za pár let na krku inkontinenci a prolaps vagíny, která se ti bude smutně bimbat u kolen, ještě o pár centimetrů níž než prsa.

No jasně, že jo, jestli ti vadí, že sex s tebou je jako návštěva největší jeskyně na světě, kde si musíš svítit baterkou, abys viděl, že vůbec někde začíná a končí. Že má vůbec nějaký stěny!

O tomhle všem se vás aspoň snaží přesvědčit vychcaný marketéři – jo, jsou to podle mě ty samý, který nám podstrkávaj to krásný krajkový spodní prádlo, ale hned vedle prášky na hubnutí. Taková bys mohla být, ale…

Já jsem v tomhle každopádně snadná oběť a vaginální posilovací činky jsem objednala v komplet setu. Však víte, Em je 14 dnů pryč, a tak je spousta času na dlouhý sprchy a experimenty na svým vlastním těle, zrovna jako na příjemný překvápka na uvítanou. Přišly obratem. A decentně, což v naší Zásilkovně, kde vydávaj balíky dvě podezřívavý lesby, člověk vždycky kvituje. I když…oni už asi věděj, co znamená diskrétní balíček v černým, že jo?

Činka číslo jedna má 80 gramů a je pro začátečníky. Podle informací výrobce je to stejný jako s během – hlavně nepřepálit začátek. 15 minut stačí. Já si na ní vzpomněla asi po 2 hodinách psaní článků, vaření a vysvětlování měrných fyzikálních jednotek. Držela fest. Sice se s ní nekonala žádná vzrušující extáze, ale tu mi bohatě vynahradila satisfakce, že na tom nejsem zas až TAK zle, jak se mi implicitně snažili vnutit prodejci. Což byl vlastně pocit, který mi za to pětikilo se slevovým kupónkem SINGLES DAY stál.

Hned v druhým kole jsem tedy nasadila laťku na činku pro pokročilý, se kterou jsem byla i nakoupit. Člověk by nevěřil, jak to posilování jde rychle, i tahle činka držela přesně tam, kde to od ní člověk očekával. Což mi dodalo falešný sebevědomí thajských prostitutek, který v klubech v Bangkoku umí střílet pingpongáče na cíl, jak nám nadšeně vyprávěl jeden kamarád jako nejlepší zážitek z celý Asie.

Nadnášená pocitem ženy ocelovější než je Věra Mikulcová jsem si vzala třetí oříšek pro Popelku z mý posilovací sady a šla s ní na večerní jógu. 150 gramů pro profesionálky. Abyste rozuměli – večerní jóga u nás znamená, že se sejde okolo 10 unavených žen. Chcete začínat vleže? Zeptá se lektorka a my jednohlasně souhlasně zamručíme. Lektorka zhasne a pak se hodinu válíme na podložkách a občas do toho střihneme kobru nebo psa hlavou dolů. Měla jsem pocit, že tohle bych zvládla, i kdybych si do sebe aplikovala šicí stroj nebo součástku do letadla.

Jenže tentokrát se nezhaslo a začátek proběhl nezvykle dynamicky. Prudce vydechujeme do břicha, ponouká nás lektorka. A když jsme potom všechny zamířily v pozici bohyně a širokým dřepu k podlaze, stalo se, co se bohyním prostě nestává: činka opustila svůj bezpečný prostor a odvážně si klestila svou vlastní trajektorii skrz moje spodní prádlo. A legíny. V tom fitku musíte jít okolo recepce, kde postávaj hloučky svalovců cestou do posilovny, a taky musíte vyběhnout jedny a druhý schody, a taky jít kolem solárka, než se proklestíte svou uličkou hanby na záchod, protože tohle nikde po cestě prostě nevyřešíš.

Dneska se mi zobrazují reklamy na yoni vajíčka. A říkám jim, že ne. Vajíčka za sebou prostě odmítám trousit dokonce i já, člověk, který už nemá žádnou důstojnost.

Přesně taková pocitově byla, fakt!/ Giphy

Manifest krátkozrakosti: Nejsme slepouši, ale aristokratický jednorožci

 

Jsem krátkozraká. Jste taky krátkozraký a stydíte se za to? Necháváte si od mafie očařů a optik namluvit, že jde o refrakční VADU? Tak takhle s náma zametat nebudou, kámové v mlze! Dneska si vysvětlíme, proč je krátkozrakost novej bitcoin nebo změna pohlaví. Jestli krátkozraký ještě nejste, na konci tohoto textu uděláte všechno proto, abyste ostře neviděli dál než na dva metry.

Krátkozrakost je z evolučního pohledu stejně vzácná jako 6 prstů a jednorožci. Všichni normální lidi pořád vysrabeně checkovali obzor, jestli se někde kilák před váma náhodou neobjeví silueta predátora. Nám, krátkozrakým lidem, musí šavlozubej tygr nejdřív zaklepat na rameno, abychom na chvilku odložili pazourek. Vidíte, a stejně jsme přežili! Stačí jeden mžouravej pohled do jantarových očí a tygr pochopí, kdo je tady pánem. A ještě u toho vypadáte zatraceně sexy!

Krátkozrakost je matkou fantazie. Vysvětlim. Em má oči jako sokol a i skoro po 20 letech furt občas zapomene, že něco nemám šanci never ever vidět. Koukej, sova, ukazuje nadšeně Em a je to asi půl kiláku a ještě za rohem. Dřív jsem se ptala: a jakej strom? Jaký větve? Myslíš za tou černou rozmazanou tečkou? Teď říkám: Jééé, ta je krásnáááá. Em vidí sovu, ale můj mozek si tam dopočítá třeba sedícího mrože s fajfkou a toho prostě v lese s normálníma očima fakt nepotkáte. Taky never ever.

V Japonsku je krátkozrakých 80 % lidí v populaci. A přesně díky tomu tahle země umí nejostřejší meče, kaligrafii, ze kterým dalekozrakým národům padá čelist, hranatý melouny, humanoidní roboty a automaty na použitý kalhotky. Nejsme krátkozraký, jsme jen od přírody dokonalý jako Japonci!

Krátkozrakost tříbí intuici. V improvizaci je spousta disciplín, na který potřebujete držet oční kontakt. A tohle se nedá jen tak v tichosti vošulit jako když děláte, že vidíte sovu v lese. Ten oční kontakt může totiž přijít od kohokoliv z 10 lidí v celý místnosti, a když si nevšimnete, tak dostanete do ksichtu třeba taky pecku míčkem. A víte co? Nedostávám pecku míčkem. Nevím, čím to je, ale já tu snahu navázat kontakt vidím prostě něčím jiným než očima.

Když máte krátkozrakost, tak nemáte dalekozrakost: Žádný luštění titěrných písmenek na složení žvejkaček: na všechno blízko vidím skvěle. A když to není blízko, mám nohy, ne?

Krátkozrakost z vás dělá aristokraty o level výš nad všemi plebs. A jsme u cíle dnešního sdělení. Jak už všichni víme, Em odjel do Argentiny a tenhle post, jak jste jistě pochopili, opět není o strhujících dobrodružstvích, co zažívá. Sorry jako, napište si mu sami do komentářů, ať si založí blog. Já to do něj hučím už pěkných pár let, vždycky, když se mu nelíbí, co o něm píšu (takže pořád).

Někdo jezdí na druhou stranu zeměkoule a někdo jede do rodnýho maloměsta, který vám teď chci ilustrovat, protože tohle je moje ABSOLUT maloměsto. Něco, co nepochopí Em z Brna, kterýmu přijdou malý města a vesnice KOMUNITNÍ, protože se moc dívá na seriály.

To si tak sedím v místní hospodě, kam jsem vzala děti na oběd a jak už jsme si řekli o té intuici, nemůže mi ujít, že mě asi od 3 metry vzdáleného stolu griluje pohledem nějaká šílená ženská, co vypadá jak vylisovaná záložka z Erbenovy Kytice.

Zaostřím a chvilku v mozku prohledávám katalog známých tváří. Ale protože mi hází jen výsledky jako je Polednice nebo Zemřela matka, do hrobu dána, tak tenhle prohledávací algoritmus shodím a radši si vyrábím levnej dopamin pohledem do meníčka, když ta ženská vezme telefon a začne do něj agresivně vyřvávat:

„No, Pavlínko, seš to ty! Představ si, je tady ta Psice Psicová a dělá, že mě nevidí! To Je co?!

Jo, i děti tady má. Kluka a holku. Ty taky nezdravěj. A jak je vychrtlá! Vona prej bydlí v Praze, říkala paní Jedličková. No nemá tady chlapa, esi není rozvedená?!”

Nevíte, proč si lidi myslej, že jsme my krátkozraký taky hluchý jak polena? Díky tomuhle dialogu se mi ale v mozku přece jen sepnuly ty správný neurony: tohle je přece matka mý bývalý nej kamarádky z puberty! Ta stejná, co mě nenáviděla už dávno. 

Tím se vysvětluje i to, proč se jí tak dotklo, že jsem nepozdravila: nemohla mi totiž pozdrav neoplatit zpátky. Vidíte-a tohle by se vám v normálním zrakovým spektru taky nestalo.

giphy.com