Válet se a žrát

 

Víte o tom, že máte kotník? Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale pravděpodobně to vůbec netušíte. A jestli náhodou jo, tak si ho minimálně nevážíte. Prostě po něm skáčete, tancujete na něm a klepete s nohou o zem, stejně jako jsem to dělala až do minulýho víkendu.

Jenže. Pak jsme šli na kamenitou hřebenovku kousek od Brna, a možná si hodně z vás teď pomyslí, nojo, neměla pořádnou obuv a zůstala jí viset noha v šutrech, což je ovšem jen částečná pravda. Celá pravda je, že jsem neměla vhodnou obuv a ten kotník jsem si zvrtla až úplně dole. A to na jediným výmolu jinak úplně rovný cesty, kde se jinak prohání vozíčkáři a matky s kočárkama.

Co se týká výronu kotníku, tak jsem v tomhle oboru úplnej nováček. Můj mozek prostě vyslal signál „bolest jako kráva“, až se mi udělalo trochu na zvracení, ale noha vypadala kompaktně a po pár minutách se s ní dalo úplně normálně odejít. Lidi s těma výronama nadělaj!

Já a můj nový výron jsme spolu téhož večera zašli ještě do hospody. Mimochodem víte, že v Brně jsou hospody, kde prodávaj nealko pivo s příchutí guavový zmrzliny? A že taková plechovka stojí 150,-? Já si drobné cenovky na plechovce všimla až při posledním loku, co mi málem zaskočil. A pak si u nás v Praze stěžujou turisti na drahou Plzeň za 60,-. Konec vsuvky.

Co se ale na drahý zmrzlinový pivo svádět nedá, byl fakt, že kotník záludně! až večer! nabobtnal do nechutných rozměrů, takže jsem zpátky odpajdala jen tak tak – za barvitého vyprávění kamaráda Brouka o tom, jak přesně s TAKOVÝM kotníkem skončil na 6 týdnů v sádře.

Nebudu vám popisovat, jak jsem se druhej den dostala do boty a na nádraží, protože při tom propadám sebelítosti a začíná mě to při té vzpomínce zase hnusně bolet. Jestli vás ten pocit zajímá, tak zkuste někdy nacpat nohu do dětský holínky nebo třeba do úzký nory včetně vzteklýho jezevce na konci. Jedno bylo jasný: kotník začal určovat pravidla hry.

Třeba brát můj buržoazně nafoukanej kotník do práce se ukázalo jako úplná utopie, pokud bych si k němu nechtěla pořídit i vozík a vlněnou kostkovanou deku z alpaky jako správnej anemickej churavec z lepší společnosti.

Řekli byste, že to by mohlo pro začátek stačit, protože kotník není zlomenej, jak jsem se briskně sebediagnostikovala podle internetu (ukamenujte mě html kódem). Otok každej den výrazně splaskává, přesto kotník zůstává největší drama queen celýho mýho těla.

Tak třeba v úterý jsem se vydala do 50 metrů vzdáleného Lidlu, což pro kotník není dostatečně aristokratická zábava, takže cestou zpátky protivně zpuchl a bolel až do té chvíle, dokud jsem se nenatáhla do postele a nepustila mu Ripleyho na Netflixu. Ripleyho má rád. A taky pikantní oříškovou směs a švýcarskou čokoládu. Válet se a žrát, to je jeho.

Jenže já odmítám vypadat jako Marie Terezie po 16 dětech, a taky už jsem se potřebovala hýbat. Takže jsem kotník za předpokladu, že oceňuje kvalitní herectví, den později svázala do obinadla a strčila ho do pohorky, abych s ním vyrazila na impro tréning. Tam vzbudily pohorky i celá historka velkej ohlas. Brněnské hřebenovce se někteří smějou dodnes a má neschopnost dostat se z hospody byla interpretována samozřejmě úplně mylně. Je fajn mít kolem sebe lidi, co vás podrží.

Nicméně nejspíš nešlo o ukázku kvalitního herectví, se kterou by byl kotník spokojený, takže doma opět udělal scénu. A od tý doby si tady s pobublávajícím kotníkem takhle žijem. Což z nějakýho úchylnýho důvodu nejvíc vyhovuje Emovi a dětem. Není nad to, najít mě kdykoliv hned ve vedlejším pokoji. Pamatujete se na Postřižiny? „Co víc si jen můžu přát: Jsem zdráv a manželka je mrzák."

Abych to zkrátila: přijímám nevyžádané rady. Jak dlouho se taková věc hojí? Co na to zabírá kromě Ripleyho a čokolády? Budeme mít s kotníkem ještě někdy harmonickej vztah?

Nůž bez nože

 ...jakože cože?

Možná jste si všimli, že Victorinox, symbol Švýcarska hned vedle čokošky a židovskýho zlata, začne vyrábět svůj legendárdární nůž bez nože. Takže tam pořád budete mít nůžtičky, pilníček, vývrtečku, pilčičku a šťourátko jen bůh ví na co (vydloubávání zlatých zubů z nebožtíka?), ale nebude tam čepel. Chápete to? Já ne. Psice si (ne poprvé ani ne naposled) připadá v tomhle světě stará. Jako relikt nostalgické doby, kdy jsem trávila své šťastné dětství hrou s dědovými řeznickými kucháky.

„Na některých trzích vzbuzuje čepel dojem zbraně,“ vysvětluje pro The Telegraph Carl Elsener, ředitel společnosti Victorinox. Taky se mnou vidíte jejich švýcarskou zasedačku? Je obložená kvalitním dubovým dřevem, ve kterým jsou nožíkem vyrytý jména všech zaměstnanců jako na průměrné turistické lavičce.

„Carle, tak nám to řekni, na co přišel váš tým během posledního pětiletýho projektu za miliardu franků?“ dychtí vědět akcionáři a rozsvítí velký zlatý projektor (nemysleli jste si, že ve švýcarský zasedačce je jen dubový dřevo, že ne?!)

Elsener hodí na stůl svůj osobní švýcarák a zlomeným hlasem pronese: „Někteří lidé si myslí, že nůž může někoho zabít. Musíme s tím okamžitě přestat. Místo čepele bude nově vysouvací ocelová špachtle s veselým obrázkem nebo motivačním citátem. Lidé se zasmějí a znovu nabydou jistotu, že žijí v bezpečném světě.“ (potlesk, uznalé hvízdání, tlumené rány z otvírání lahví pravého šampaňského).

Když jsme u vražedný zbraně, v Británii tuhle definici splňují nože s délkou čepele nad 3 palce (7,62 cm). Britské kriminalistické špičky v čele se slečnou Marplovou tedy experimentálně došly k názoru, že sedmicentimetrová kudla v břiše je až na drobný diskomfort oběti v pohodě, zatímco u čepele s délkou 7,7 cm už si vedle Zubatá brousí kosu.

Do toho média souběžně bijí na poplach, protože se dítě udusilo párkem v rohlíku. A teď – má takovej párek certifikaci vražedný zbraně? Stalo by se to, kdyby byla v rohlíku jen díra nebo srolovaný návod k použití?

„Ještě, že ve svý krabici přežití mám svůj starej dobrej švýcarák od tety!“ oddychl si Žmur. Abyste tetu v duchu dnešní hyperkorektní doby neodsoudili: Byla ještě v kočárku, když skončila 2. světová. Takový lidi dávaj děckám k Vánocům panzerfausty a za dobrý vysvědčení rezavý helmy po Němcích. Žmur měl štěstí, že se tetino rodinné ozbrojování zastavilo jen u nože pro předškoláka.

„Hele a co máš ještě dalšího v tý svý krabici přežití?“ začal ve mně pípat mateřský alarm stejně jako když jsem kdysi poprvé viděla falzifikát mého podpisu v žákovský knížce. A Žmur začal s přehlídkou nahromaděných a nakradených věcí:

• Outdoorový skládací rýč
• Rodinné balení zápalek
• Můj malý rychleschnoucí ručník, který jsem hledala celý minulý léto
• Dalekohled, 2 ks
• Desítky pytlíčků soli a pepře, ukradené z nejmenovaného řetězce rychlého občerstvení
• Kompas
• Šitíčko
• Padáková šňůra
• Mapa Vídně

Když to tak shrnu, s výjimkou kompasu a mapy Vídně má každý z výše uvedených předmětů jistý vražedný potenciál. A to jsem velkorysá a nepřipouštím si možnosti, že někomu kompasem neucpete dýchací trubici nebo ho na místě nezabije pohled na složitost vídeňskýho metra.

A tak se ptám: Myslíte, že s těmi věcmi Žmur v blízké budoucnosti jen nebude moct ven? Nebo výhledově vznikne bezpečnostní komise, která nám doma probere a vyřadí věci, které „vzbuzují dojem zbraně“?

Raději bezpečný švýcarák!/ Giphy

Flexím

 

Život v korporátu vás naučí spoustu bizarních životních soft skills, například reverzní nastavování očekávání.

Špatná zpráva u běžnýho zaměstnavatele vypadá asi takhle. Šéf přileze ráno do práce s výrazem týranýho štěnete, zavolá všechny do zasedačky a řekne: „Je to fakt blbý. Ztratili jsme dalšího zákazníka a nemáme už pomalu ani na nájem kanclu. Od příštího měsíce se stěhujeme do malýho plesnivýho skladu u nádraží. Rušíme stravenky, ale koupil jsem každýmu repelent. Rozdám vám je osobně, protože asistentka spáchala sebevraždu.“

Špatná zpráva v Korporátu vyjde na intranetu a vypadá nějak takhle: „Skvělá novinka pro všechny naše úžasné zaměstnance! Zasloužíte si něco lepšího a my to víme. Proto jsme v rámci nového projektu naší společnosti připravili stěhování na nová designová místa podle návrhů těch nejlepších interiérových architektů! Co se bude chtít po vás? Skoro nic. Zabalte si své věci do krabic, označte je štítkem a přijďte rovnou na své nové a lepší místo.“

Noví nezkažení zaměstnanci jásají, ale my víme. Starý corpobitches tenhle tenhle text totiž rovnou simultánně překládají jako: „Čau líný špíny! Máme pro vás další zlou novinu. Syna našeho hlavního akcionáře vyrazili z UJAKu a teď se svýma vyhulenýma kámošema založil firmu s levným čínským nábytkem. Tak se rozluč se svou teplou židlí, kámo. Náhazej si svý krámy do krabic a my ti je necháme zrecyklovat na polyesterový trička s firemním logem. Tak v pondělí v Pekle! (ďábelský smích).“

A kam myslíte, že přijdete v pondělí? Správně, do Pekla. Nejen, že jsou pracovní místa nahuštěný jak v indickým call centru, takže když se protáhnete, podrbete jednoho kolegu na krkem a druhýho skopnete ze židle. Všechno páchne toluenem a takovou to toxickou novonábytkovostí, takže slzím už půl hodiny po příchodu a smrkám kyselinu chlorovodíkovou.

To nejlepší ale přijde, když se zaplní i prosklený zasedačky. „Vy jste normálně vidět na kamerách, haha“ posmívají se vám lidi, který vás na velkoplošných obrazovkách sledujou jako nějakej sociální experiment nebo trepku pod mikroskopem – jak se drbete na zádech a urovnáváte si prsa v podprsence.  

Většina míst je navíc flexi, což nevychází ze slova flexit, ale ze skutečnosti, že na vaše místo plynule zajede někdo jinej, jakmile odtáhnete domů nebo na oběd. A navíc clean desk policy: co večer zapomenete na stole, to ráno vyvezou popeláři.

Abych nezapomněla, moje nové flexi místo sdílím se skupinkou žen. Holky jsou super. Dozvíte se spoustu drbů, vyměníte slevový kupóny, rozhodí se vám menstruační cyklus a pracovní den je v prdeli, ani nevíte jak. Ale soustředí se tam fakt těžko.

Takže jsem jednoho rána lehce nejistě zapojila svůj kompl do flexi zástrčky u úplně jinýho týmu. Připadala jsem si trochu jako kukačka, špicl z HR nebo talentovanej pan Ripley a taky se na mě ajťáci přesně tímhle podezřívavým tónem dívali. Ale co, jakmile jednou spadnete do nejnižší kasty, můžete podle nových firemních pravidel vysírat kdekoliv, kde je nálepka FLEXI, takže mě nikdo nevyhodil.

Ten klid! Ta jistota termínu menstruace! A taky tam nejsou žádný zasedačky, takže se můžu za svým paravánkem klidně rejpat v nose a nikdo neřekne ani ň.

Postupně přestávají i ty podezřívavý pohledy a kluci se i za mé přítomnosti pomalu začínají normálně bavit, stejně jako si dřív nebo později zvyknete na přítomnost nějakýho výstředního domácího mazlíčka, třeba vypelichanýho opičáka ve fráčku, kterýho vám děti dotáhnou od popelnic cirkusu Humberto.

Každopádně až do včerejšího rána jsem ještě byla oficiální squatter. Dokud jsem si ráno v kuchyňce nepřipravovala svý flexpresso a přes designovou stěnu ke mně nezavanul útržek konverzace, který jsem se vždycky děsila, ale naštěstí nebyla adresována mně: „Hele, najdi si jiný místo. Tady sedí naše imigrantka.“  Adoptována!

Ve finále si v kanclu zvyknete na kohokoliv/ Giphy

Tímhle začala válka

 

No vidíte, uběhlo jen pár mrazivých dnů a už tu máme neméně mrazivý pokračování našeho sousedského konfliktu. Nemuseli jsme pro to dokonce ani nic dělat, stačilo ráno otevřít dveře od bytu.

Celá vnější strana dveří byla odshora dolů pokrytá vysoce lepkavými hnědo-žlutými kapkami, které se dole spojují ve velké rašeliniště na nacucaný rohožce. Ani rohožka neustála tohle masívní množství kapaliny, takže zbytek natekl do bytu, kde vytvořil malé lepkavé jezírko. Právě v něm stála moje ponožka a v tý ponožce stála moje noha, ze který maximálně vydrážděnej nerv urgentně telefonoval mýmu rozespalýmu mozku.

Nepatřím mezi lidi, který věří na astrologický znamení, i když mám kolem sebe spousta příčetnejch vzdělanejch lidí, který vám jako diagnózu pracovní neshody řeknou třeba „No, to se nediv, typickej Vodnář.“

Možná je to i tím, že jsem se narodila ve Štíru, a ten žádný pozitivní vlastnosti nemá. I v jinak sluníčkových astro publikacích se o sobě dozvíte, že jste pomstychtivá děvka závislá sexu a hazardu, a ideální povolání pro vás je nájemnej vrah, politik nebo nějakej jinej obor, kterým normální lidi hluboce opovrhují. Když se narodíte v listopadu, tak s tou publikací můžete tak maximálně vztekle mrsknout do kouta, závidět pořádkumilovnost Pannám a představovat si, jak autorovi horoskopu kleštičkama pomalu trháte jeden nehet po druhým, dokud si to po sobě nepřepíše ve váš prospěch a třikrát se neomluví.

Jednu štíří vlastnost ale mám a není to smysl pro politiku. Jsem pomstychtivá děvka.

Mně se totiž stačí podívat tyhle špinavý dveře, na který někdo cíleně a s odhodláním vylil nejmíň kýbl neznámé látky a napadnou mě hned 2 věci:

• Černá plíce plížící se v 5 ráno ztemnělým domem. Hloupě se uchechtává, kašle, v hubě má zaražený aspoň 3 cigára najednou a dává si záležet, aby ten svůj kyblík svý osobní vzpoury vylil rovnoměrně pěkně od horní zárubně, přes jmenovku, až po rohož.

• Že je to amatér, protože kdybych já se nedejbože (!) dostala do téhle úrovně útoku, tak bych použila kapalinu ve stejným barevným spektru a konzistenci, ale rozhodně by to nebylo bez zápachu. Čteš to, Plíce?!

Viděli jste Beef? Blbý je, že jak jste jednou pomstychtivý, tak se vám po tomhle nevyprovokovaným útoku potáhne mozek rudým hadrem. Napadají vás živý scénáře během ranní cesty autobusem a tváříte se na nevinný lidi jako ten politik nebo nájemnej vrah. Nedá se toho zbavit a musíte se kontrolovat, abyste někomu omylem nezačali nadávat během porady jen kvůli tomu, že si sumírujete válečnej plán.

Cestou z práce si tisíckrát opakuju mantru, že je Plíce chudák a pravidelně posílá prašule na opuštěný zvířátka. Ale pak ho ve svý hlavě vidím, jak do těch chudáků odrbaných psů jen típe ty svý cigára a máčí jim čumáčky v kýblu lepidla, a začne to se mnou zas cloumat.

V tomhle je štěstí mít doma nepodezíravýho Ema. Em bezelstně věří, že to udělal nějakej random ochlasta, který šel v noci s lahví lepidla smíchanýho s kolou náhodou okolo našeho bytu a zrovna mu ulítla ruka, jak si kýchnul a celý se to vylilo zrovna na naše dveře. Jemináčku.

Je to dobrý, protože Em kromě naprostých utopií předkládá i taktické scénáře, jakože to udělala paní Hořejší, aby nás proti Plíci poštvala. „Myslí si, že my kolem sebe začneme agresívně kopat, počkáme si na něj a odvezeme ho v dodávce za město, zatímco Hořejší si budou v klidu užívat čistého ovzduší“ vnuknul mi tuhle myšlenku Em asi jen proto, aby mě trochu přibrzdil, což se podařilo. 

Ale až se inspektorka Psice vrátí ze silovýho tréningu, kde si vybije zbytek přepětí, začne vyšetřování a odplata, přátelé. A Coppola bude se svou uříznutou koňskou hlavou v posteli jen jako můj mladší a neobratný bratr.

Pučmeloun a Černá plíce, naše jarní novinky

 

Pořiď si hmyzí hotel, říkali.

Je to dobrý na nervy, říkali.

Letošní jaro na mý balkonový farmě je signifikantní hned ze dvou důvodů. Máme fungl novej hmyzí hotel a fungl nový sousedy.

Ten hmyzí hotel měli v akci v Lidlu a víte co? Nahlas tady podezírám nadnárodní koncerny, že byl prodanej už včetně zárodků budoucích návštěvníků. Jestli si ještě vzpomínáte na moje covidový pokusy s krmítkem pro ptáky tak trvalo dobrý 2 týdny, než se mi podařilo získat první klienty, konkrétně homosexuální holubí pár a straku se špinavýma nohama, která nám zničila parapet.

Hmyzí hotel jsem instalovala odpoledne a druhý den ráno v něm byly zacpaný tři dírky na znamení obsazených pokojů. Fakt mám věřit, že hmyz na našem balkonu trpělivě čekal celý roky, než podobný ubytovací zařízení konečně spustíme?

Ze začátku všechno vypadalo idylicky: z postele můžu sledovat divoký včely, jak lezou do děr a člověk nemusí být ani těhotnej, aby se mohl dojímat ze svých vlastních dobrých skutků.

Pak se do tý největší díry nastěhoval Pučmeloun. Neptejte se mě na jeho původ a latinský název, já už jsem vyložila karty svýho podezření na stůl. Normálně do těch domečků larvy laboratorních mutantů nalepí hubeňoučký dětský prstíčky osmiletého dělníka Bao Donga, hned vedle srolovanýho papírku „adopt me i am hungry“ 

Chlupatej násera Pučmeloun se teda nevylíhl úplně do dobrý nálady, protože kdykoliv si dovolím vyjít na balkon nalokat se trochy jarního vzduchu, vyleze ze svý nory a začne do mě celkem agresivně narážet.

Evidentně ale postrádá žihadlo, takže se zmůže jen na to, že se rozlítne do svý maximální rychlosti, narazí do mě a pak spadne na krovky a vzpamatovává se z opojnýho pocitu, jakej je to mačo predátor a jak umí útočit i na slabý holky.

Taky se snaží (ať už z blbosti nebo čirý zlomyslnosti) lézt do děr, co už si zabraly divoký včely. Tyhle návštěvy často vyústí v nasranej roj, kterej rozhodně neláká k otevřeným balkonovým dveřím, protože včely dychtivě vlítnou do ložnice ve snaze anektovat volnej prostor bez otravnýho Pučmelouna.

No a ten druhej důvod, co neláká k otvírání balkonu, je soused Černá plíce. Podcenili jsme to. Říkali jsme si, že po sousedovi Kalašnikovi, jehož chrápání bylo slyšet i přes strop, nás už nic nepřekvapí.

Ale pak se nastěhoval Plíce i se svou ženskou se stejně vášnivým zlozvykem. Chodí na cigáro každých 15 minut, dáví se u toho suchým kašlem a z jejich balkonu odpadají vajgly, hleny a vychrchlaný kousky karcinomů. Znáte ty varování na krabičkách od cigaret? Tak si představte si, že se k vám domů nastěhuje ten chlap s dírou v krku, ženská po potratu nebo ten šedivej nebožtík, u kterýho brečí jeho syn – a všichni vám doma hulí a hekají.

Em už má v baráku svý kontakty, konkrétně na rpaní, co bydlí s rodinou nad Kalašnikovem a sdílí s námi stejný strasti prokletýho sousedního bytu. Když jí napsal, chytila se hned. Prý mají doma zakouřeno nonstop a spolu s rychlým postupem teplého počasí jsou připraveni řešit situaci radikálně. Je potřeba se za Plící stavit. Zazvonit a důrazně intervenovat.

Na to, jak se ta ženská nahoře tvářila jako Johanka z Arku, nakonec rychle vyměkla a do plánované akce nakonec obsadila svého manžela. Já mám za sebou zase čerstvě Meisnera - herecký výcvik, který vás naučí, jak zahodit zdvořilosti a do minuty vyeskalovat problémy tak, že se o tom všem účastníkům budou zdát zlý sny ještě několik měsíců. Bylo rozhodnuto.

V Den D se scházíme s panem Hořejším na chodbě, a je to jak porada před vyloděním v Normandii. Hořejší si na tu příležitost oblékl útočně rudou košili, na které nebudou vidět stopy krve. Mluví úsečně a vztekle. Jakým právem Plíce zamořuje křehké hrudníčky našich dětí? By potřeboval to cigáro típnout mezi oči, aby si to uvědomil!  Já vizuálně bojuju výstřihem a v hlavě si sebou táhnu protivnýho, sprostýho Meisnera. Dohromady jsme neporazitelní.

Agresívně rozdrnčíme zvonek a za chvíli se ozvou šouravé kroky a známé kašlání. Otevře chlápek, co vypadá trochu jako Big Lebowski. Stydlivě si utáhne župan a dobrácky se na nás usměje. Jeho bezbrannost nás donutí udělat krok zpět.

Jako první se vzpamatuje Hořejší a začne do něj sázet výčitky o dětech, co se nám doma dusí a marně natahují své sinavé ruce k oknu.

„Ježiš, to se hrozně vomlouvám,“ řekne Plíce a nakročí, jako by ho chtěl obejmout. Uděláme další úkrok dozadu.

„Vůbec jsem si neuvědomil, že to takhle táhne do ostatních bytů. To musí být hrozný, kór pro nekuřáky a děti. Já se vomlouvám.“ zakašle smutně Plíce.

„Vy se vomlouváte“ začala jsem po meisnerovsku.

„Já se vomlouvám a budu chodit už jen ven, a to ještě dál od baráku, ať s tím nikoho neobtěžuju.“ protře si Plíce brejličky.

„Tak to zas po vás snad ani nemůžeme chtít, abyste se takhle omezoval“ zjihl Hořejší jak po ráně těžkým polenem.

„Tak to zas ale můžeme chtít, aby se pan Plíce trošku omezoval“ snažím se zachránit zbytky důstojnosti našeho útvaru rychlého nasazení, ale je to marný. Kdybychom tam byli ještě o pár minut dýl, nacpe do nás Plíce bábovku a za půl hodiny už bychom na balkoně kouřili všichni a objímali se jak v laciný telenovele. 

Všichni jsme se tedy na rozloučenou ještě asi třikrát omluvili a rozešli se, přetékající vzájemným respektem.

„Bylo to těžký, ale vyhráli jsme“ řekla jsem pak doma Emovi a dětem. 

Později jsem otevřela balkon a dovnitř zabzučel nablblej Pučmeloun, dvě rozčilený včely a nezúčastněný smrad cigaret seshora. 

Letecká příručka přežití: Andyho výzva

 

Víte, kdo je největším distributorem knih v Česku? Nejsou to Megaknihy a dokonce ani Luxor. Ty největší prodeje se odehrávají pod zástěrkou škol. Naše děti fasují několikrát za rok tištěný katalog knih. Lesy umírají, strakapoudi padají do jehličí, vzteklý lišky koušou dřevorubce. Ale sere pes. Děti zkrátka musí mít svůj papírový katalog knih s objednacím lístkem jak z devadesátek, kde zaškrtáváte tužkou a posíláte prachy po učitelce.

Prd jsou mi přitom platný moje řeči, že máme knihovnu hned vedle baráku, a že se nám domů prostě žádný další knihy nevejdou. Pro ilustraci, já jsem svou knihovnu po stěhování zploštila na jeden regál poličky. Jako fakt mám vyhodit i svou Annu Kareninu jen kvůli tomu, abychom mohli vlastnit Hříbátko Lumpíka?!

Jako správná macecha jsem tedy děti podrobila hnusný volbě. Tentokrát si mohou vybrat knížku, ale vyřadí za to jinou. Slibovala jsem si od toho, že se zbavíme nostalgických leporel, což se nestalo. Do dětské knihovny ale zamířila dvě díla s přesahem: Můj koňský deníček a Letecká příručka přežití.

Prosím vás, neptejte se mě, co dělá v seznamu školní literatury příručka přežití. Nutí mě to k myšlenkám na postapokalyptickou budoucnost přetékající pečenými veverkami na klacku nad ohníčkem z jaderného reaktoru. A to ještě ani nevíte, že Žmur si tuhle příručku vybral jen kvůli tomu, že mu nebylo umožněno objednat si Bojový manuál. Obsahuje totiž chvaty, kterými nás může během 10 vteřin zabít a naporcovat do mrazících pytlíků.

Možná si ještě vzpomenete na Žmurovu vojenskou příručku přežití nebo Manuál, jak sbalit majora. Letecká příručka tak symbolicky uzavře temnou trilogii, jak přežít na úkor desatera, dobrého vychování a ostatních živých druhů.

Autor příručky není uveden, což tuhle publikaci zahaluje do dráždivého tajemství. I naprostým začátečníkům v oboru military literatury a SAS ale neunikne, že jím musí být legendární Andy MacNab.

Andy byl pohozen v igelitce před londýnským špitálem a jeho dětství poznamenalo pár ošklivých konfrontací se zákonem. V 16 narukuje do armády, protože chtěl lítat vrtulníkem, na což však „nemá talent ani vzdělání“. 

„Leda bys tankoval palivo“ krčí prý bezradně rameny jeho výcvikový instruktor. Lepší životopis pro spisovatele letecké příručky přežití prostě nevymyslíš!

1. Havárie

„To dáš, natřeš jim to, ještě bude instruktor čumět“ křečovitě drží Andy knipl helikoptéry a snaží se pomocí sebepovzbuzování nabrat výšku. Vojenský vrtulník, přetížený jeho nadváhou, hrozivě zavrávorá nad přilehlou rezidentní čtvrtí a padá do nedalekého lesíka.

• Identifikovat nepřítele a všímat si jeho činností.
• Uskutečnit kroky k vlastní ochraně za použití zbraní hromadného ničení – jaderných, biologických a chemických.
• Maskovat se. Pamatujte, že vás může prozradit i tělesný pach.

Andy nemusí přemýšlet dlouho: nepřítelem je celá vojenská posádka v čele s instruktorem Lawrencem, zpochybňující jeho přirozený talent. Škrtne sirkou, odhodí ji do řídkého lesíka směrem ke kasárnám a vyválí se v zaječí mršině, aby zamaskoval vlastní pach. Zdatně vyhází vnitřnosti a vykuchaného zajíce si narazí na hlavu jako maskovací čepici.

2. Najdi spojence

• Zpívejte chvalozpěvy nebo vlastenecké písně.
• Milujte sami sebe.
• Radujte se z toho, že bez ohledu na to, co se děje, Bůh vás vidí.

Když Andy přesně podle příručky uspokojí sám sebe za zpěvu „God Save the Queen“, snaží se setřepat poněkud nepříjemný dojem, že ho Bůh viděl a přetavit ho v radost. Během přípravy čaje z mravenců a jehličí i jeho nepříliš bystré oči za tlustými dioptriemi zaznamenají pohyb v mlází.

Neohrabaný Andy sice postrádá mrštnost predátora, zato skvěle hází šutrama. Být londýnským sirotkem z igelitky vás to naučí. "Vžžžžm, dchch," ozve se tupá rána. Po pár minutách přiběhne zadýchaný Andy a identifikuje ve své oběti vojenskou kuchařku Alice. Matku instruktora Lawrence.

3. Zdravověda a hygiena

• Šok: Ošetřete poranění, zamezte ztrátám tepla.
• Vši, blechy a štěnice chyťte a rozdrťte (včetně larev).
• Vlasy je dobré mít ostříhané. Zabráníte tak šíření parazitů a bakterií.

Paní Lawrencová se probere z bezvědomí přesně ve chvíli, kdy jí Andy stříhá slušivé mikádo. „Panebože, Andy! Tohle je skandál, kolikrát jsem řikala, že se těch vašich pitomejch cvičení posádky nebudu účastnit?! Jen jsem šla nasbírat pár borůvek do koláče… a co je tohle za hnus?“ ukazuje štítivě na ešus vedle sebe.

„Rozdrcené vši a hnidy, madam. Měla jste jich plnou hlavu a budou se nám hodit do polévky. Teď, když jsem vás zachránil a odparazitoval, můžeme spolu sdílet lidské teplo. Jste mým válečným zajatcem a jednou o tom napíšu knihu!“

4. Potrava

• Modré a černé plody jsou obvykle jedlé, zatímco polovina červených plodů je jedovatá.
• Uchování potravy: Jednou z možností je nechat ulovená zvířata žít.

Únos kuchařky se ukázal být strategicky úspěšným tahem. Paní Lawrencová se naučila zadělávat ze směsi borůvek, hnid a jehličí báječný nákyp.

Po večírku, kdy vypili odvar z červených bobulí, Andy píše do konceptu příručky: 

„Na Alice působí bobule obzvlášť povzbudivě. Ten večer mi slíbila, že mě adoptuje a došlo k pokusu o nekonsenzuální sexuální akt. Od znásilnění paní Lawrencová upustila jen proto, že jsem si odmítl sundat zaječí čepici. Příště použít pouze polovinu červených plodů pro bezpečnou výměnu důvěrností bez afrodiziakálních účinků. Díkybohu za zaječí kožku!“

Druhý den byla paní Lawrencová nevrlá. Kromě jistého zklamání z večera se v ní zjevně nahromadila i beznaděj z faktu, že Andy nezvládne ulovit a zabít zvíře. 

Když jednou do vykopané defekační jámy spadne srnka, Andy ji pojmenuje Bambi. Od té doby se plíží po lese Andy se zaječí čepicí, za ním pochoduje věčně nespokojená paní Lawrencová a jako třetí poskakuje ochočená Bambi na vodítku z parašutistického provázku.

5. Únik před nepřítelem

• Odeberte se na území přátelského, nebo aspoň neutrálního státu.
• Nikdy na sobě nenoste předměty, které se lesknou, například hodinky, brýle a propisky.
• Maskujte se a koleje překonávejte vleže, tělem rovnoběžně s kolejí a tváří dolů.

„A co kdybychom se stavili za ségrou do Cornwallu?“ navrhne jedno obzvlášť deštivé ráno paní Lawrencová. Andy ji podrobí přísnému odbojovému výslechu a sestru Mitchell následně schválí jako bezpečný úkryt – zejména po ujištění, že volí labouristy a je to přírodní zrzka.

V rámci bezpečného přesunu Andy i přes Aliciny protesty rituálně zlikviduje všechny lesklé předměty včetně propisek, zlatých náušnic a svých vlastních brýlí, bez nichž je skoro slepý.

„Že se na to už nevyserem. Vopravdu musim ty koleje přelejzat vleže?“ ptá se paní Lawrencová, kterou Andy z maskovacích důvodů obalil větvičkami keře.

„Je to klíčové, Alice. Přece naši misi neprozradíš těsně před koncem!“ šeptá Andy přikrčený vedle kolejí.

Strojvedoucí uhánějícího rychlíku měl v tu chvíli pocit, že se zbláznil. Lokomotiva se nezadržitelně blíží k překážce na trati: na kolejích leží keř. Nalevo od kolejí stojí překvapená srnka a napravo se krčí zajíc s předníma nohama nahoře, jako by se vzdával. Ubrzdit to už nešlo.

Od té doby žije Andy s Bambi o samotě v ústraní a stal se slavným spisovatelem vojenských příruček. Když tenkrát v lese přiotrávil paní Lawrencovou bobulemi, předpověděla mu, že to jednou někam dotáhne!

giphy.com

Každý má svůj skrytý talent: Psice kentaurem

Už jsem vám tady někdy psala o tom, že má Čičman šílený záliby? Většina jejich spolužaček chodí na gymnastiku, zumbu a irský tance. Čičman pěstuje hobby horsing.

Pokud nepatříte mezi střídavě šťastné a zoufalé majitele holčiček, pravděpodobně nevíte, která bije. Je to vlastně atletika, při který běháte na rychlost a přeskakujete překážky. Akorát si při tom všem držíte mezi stehny tyč. A na té tyči je naražená koňská hlava. Plyšová. Ne ta z Kmotra, kterou našel Jack Woltz ráno v posteli! Taky vám teď mozek udělal: „pchouuuch“? Já vás varovala, že to bude divný, a to ještě ani nejsme u konce popisu.

Každá koňská hlava na klacku má svý vlastní honosný jméno a kromě tréningů se svým hobbíkem navštěvujete i speciální dostihy, parkur nebo soutěže ve stylové jízdě. Takže organizátor na začátku závodů s megafonem třeba vyhlásí: „Prosíme diváky, aby okamžitě vyklidili závodiště, na startu je připravený divoký mustang Fancy Vivid Blue s jezdkyní Anežkou Koláčkovou.“

Po odstartování Anežka se svým Fancy Blue na tyčce vyráží cvalem okolo tělocvičny, přeskočí metrovou překážku, ukázkově prokluše slalom mezi barely a zakončí stylovou jezdeckou poklonou k porotě.

Tenhle divnosport se vzal z Finska. Což nepřekvapí, pokud znáte knížky Arto Paasilinna, borůvkovou polívku a další vylomeniny, který se snad ani nedají vymyslet nikde jinde. Divný je to proto, že jako správná hobbyhorserka jste od pasu nahoru jezdkyně a od pasu dolů kůň. Taky to trochu evokuje čarodějnici (za což se Čičman vždycky strašně urazí) a tím pádem i sex (tohle radši ani nevytahuju).

Čičmanina stáj je taková ta děravá stolička z Ikei. V jedné díře je zaraženej parádní grošák Taykan a v druhé huculka Gira, která má věčně rozpáranou hlavu a vyglajdanou tyčku. Čičman ji ale nikdy v životě nevyhodí, ani kdyby byla prolezlá moly a hnízdili v rorýsi, což celkem reálně popisuje její podobu.

O víkendu Čičman jela s Taykanem závody, což je pro mě většinou relaxační odpoledne s knížkou, kde se můžu vyplesknout na žíněnku do tělocvičny a v příhodných chvílích fandit. Tyhle závody byly ale úplně jiný, už kvůli tomu, že mě Čičman zmanipulovala k tomu, abych se zapsala do soutěže pro rodiče.

„Prosím, prosím, přihlas se,“ úpěnlivě dorážela Čičman. „Úplně všechny maminky tam budou“ šla na dřeň, až mi to celý zprotivila. Fakt poslední věc, po který jako introvert prahnu, je stát na startovní čáře s 30 ambiciózníma matkama a běžet s koňskou hlavou mezi nohama závod o rodiče roku. 

Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem naposled hrála bezdomovkyni, co okolo sebe plive tabák a mluví hůř než Bohdalka v Rákosníčkovi (pak mě z toho bolelo 2 dny v krku, ale subjektivně to byla to jedna z mých nejlepších rolí) a řekla jsem si, že ze sebe nebudu zbytečně dělat dámu, protože mi to nepřísluší.

Později stojíme na vyhlášení disciplíny pro rodiče přesně tři (!). Zbytek matek má ke svým hobbyhorsím dcerám buď jen vlažné vztahy, nebo vůbec neprochází psychickým mučením jako já. Podle překvapených pohledů mé konkurentky uvažovaly úplně stejně.

„Ale zas je dobrý, že se všechny umístíme v nejhorším na třetím místě“ našla na tom matka č. 2 s černým mustangem nerozporovatelná pozitiva.

Jedu jako první. Řeknu vám, je to strašnej stres. Najednou musím vylézt ze své pohodlné ulity anonymní matky na žíněnce. Už nejsem rozvalený měkkýš, jsem pevná a pružná závodní jezdkyně minimálně na úrovni mladé Kellnerové. Podle mnou divoce ržá grošák Taykan a na povel začnu cválat. Letím jak vítr. Tak rychle, že až se zpožděním několika sekund ke mně dolehne nesouhlasný šum: běžím trasu opačným směrem!

Druhej pokus. Jestli jste zkoušeli někdy běhat cvalem, což je vlastně přískok, tak víte, že se přitom nohy pletou jak housky, nehledě na klacek mezi nohama, upřenou pozornost publika, holčičky, které mi fandí a vykají u toho („Do to-ho! To dá-te! Podruhý už se neztratíte!“).

Neztratila. Vyběhla jsem si střibrnou medaili, málem se přerazila a celou dobu jízdy jsem se smála. Přesto jsme se s Čičman shodli, že příště by si měl zasoutěžit Em (všichni tatínci, kteří mají rádi svoje holčičky, tam určitě budou!)

Obecní blázni

 

Zaznamenali jste za poslední dny úmrtí Marie Lavičkové? Ikonickou recidivistku Máňu média vychrlila vedle Macrona ve fitku, černýho kašle a mrazíků, co (jako každoročně) spálí meruňky.

Kdyby ještě žil Hrabal, normálně by se do ní zamiloval až po uši. Nebo spíš do poslední klapky psacího stroje, protože uznejte sami: Dřív nádherná tmavovlasá holka ze spořádaný lékařský rodiny („byla jsem krásná holka, jen ty oči mně zůstaly“), která později skončila u striptýzu za pivko a cigáro v nejvyhlášenějších budějovických nálevnách a děkovala soudcům za to, že může jít zpátky do kriminálu. To prostě nevymyslíš.

„Když mě soudili poprvé za příživu, tak mi vyčítali, že jsem ještě navíc šlapala, ale já jim na to řekla, že za to by přece mohli odsoudit ženskou v každým manželství“ zajíká se Máňa svým charakteristickým smíchem a vaří si ve vězeňské kuchyňce magorák ze tří pytlíků čaje a tří hrstek tabáku, po kterým se jí odpoledne dobře čte. Jestli si vzpomínáte na sociálně nevhodnej smích Jokera v metru v podání Joaquina Phoenixe, tak tohle je česká odpověď. Jen bez Oscara za hlavní roli.

Myslím, že se všichni shodnem: Máňou s vymláceným chrupem na rozloučenou od prvního manžela a prasklou dioptrií po facce od návštěvy mámy v kriminále by nechtěl být nikdo z nás. Stejně ale sklízí hejty – no jak k tomu my poctivý pracující lidi přijdem, že se o nás nepíše a netočí, žejo?! Za co ty daně teda platíme?

„Hnusná osoba Máňa, která celý život lže, krade a sedí v lapáku, je tu podávána na stříbře jako celebrita. Mě osobně uráží, když se z takového parazita dělá hrdina a celý film jsem tlačen k sympatizování s ní. Ubránil jsem se...“ (čsfd)

Když jsem byla malá, měli jsme svýho obecního blázna jako každý správný Maloměsto. Skoro bych řekla, že to patří k povinný výbavě, se kterou už může každá nabobtnalá vesnice hrdě vztyčit městskou vlajku: koukejte, kromě kostela a hospody tady máme zdravotní středisko, základku, kadeřnici Vlaďku – jo a ten zašmudlanec v křoví je náš obecní blázen. Následuje už jen razítko a čestný zápis v seznamu měst.

Náš se jmenoval Bláznivej Vašek a byl to vlastně protikomunistickej odbojář. Vašek žil sám a byl jedinej člověk, kterýmu bylo legálně a bez trvalých následků umožněno, aby šplhal po sochách (včetně morovýho sloupu na náměstí) a řvát, že jsou komouši prasata a vrazi.

Vždycky přijela policie a sanitka. Uvědomělí esenbáci Vaška poučili o správné verzi našeho socialistického blahobytu. Saniťáci mu jen s mávnutím ruky píchli něco na uklidnění a zavezli ho prospat se domů.

Jedna ze soch byla přímo před naší školou, takže když Vašek začal kázat o přestávce, byl to pro nás jako pan Tau na křídle letadla a zároveň nevyčerpatelný zdroj dětských legend. Vašek jako profesionální storyteller splétal šílený mýty s  reálným pohledem na soudruhy v městečku i dál na východ.

Tvrdil, že mu bráchu komunisti zalili do betonu, když se stavělo nový sídliště a s děckama jsme tam pak jezdili na kole a dohadovali se, pod jakým z nich asi Vaškův brácha leží. A jestli náhodou nevykukuje z omítky třeba jeho žalobně namířenej ukazováček.

Vašek je prostě jeden ze vzorů zapletenej do svetru mýho dětství. Štafetu po něm převzal shodou okolností jeden z mých kamarádů, kterej s námi jezdil na kole a detektivně zkoumal pozůstatky Vaškova bratra v betonu.

Nojo, jí se to píše, chtěli bychom vidět, co by dělala, kdyby takovej byl Žmur nebo Čičman, aha?! Tak o tom žádná, vážení, byla bych v prdeli úplně stejně jako rodiče Máni, Vaška a všech lidí, kteří neplatí daně a dívají se na svět... prostě úplně jinak. A my se na něj můžeme dívat jinak díky nim.

Jako já včera v našem malešickým autobuse, když si proti mě sedla podobně šílená ženská jako byla Máňa a vyprávěla mi tam svoji historku s doktorem. 

Nejen, že to byl první člověk za několik týdnů, kvůli kterýmu jsem si v MHD sundala sluneční brýle, abychom si mohly vidět do očí, ale upřímně jsem se s ní zasmála přesně tím jokerovským stylem. Kdoví, třeba ze mě Máňa teprve vyroste!

Smolík

 

Nedávno jsme byli s Emem v Brně a viděli se s kamarádem, kterej má příhodný jméno Smolík. Nevím, jestli se tady někdo jmenujete Šťastný nebo Kulhánek a fakt to sedí, ale Smolík se se svým jménem naprosto identifikoval. 

Smolík má cukrovku a díky tomu v pravidelných intervalech obíhá hned několik ambulancí, protože „můžu kdykoliv oslepnout, zkolabovat, nebo mi uhnije noha“ vysvětluje nám věcně. Jednou z jeho zastávek je nefrologická ordinace, kde mu servisují ledviny a dělá tam jedna hrozně hezká doktorka.

„Ach ty vaše výsledky“ vzdychne vždycky ta jeho nádherná doktorka a rozepne si z rozrušení knoflíček na vypasovaném plášti. 

„No, do budoucna se bohužel té transplantaci ledviny stejně nevyhnete“ motá si na propisku pramen kaštanových vlasů, a i když je to hrozně smutný, pořád si Smolík může představovat, jak má na sobě ten sladce vanilkovej parfém a objímá ho, aby mu dodala odvahy, až ten den přijde. „Musíte přijít za 3 měsíce, abychom se podívali, jak ten nález pokročil“ loučí se s termínem kontroly na lístečku, jako když vám neznámá holka v tramvaji spiklenecky dává číslo.

Jenže když tam přišel teď, tak tam byla bez varování nová doktorka. Žádná vanilka, žádný měkký kaštanový vlny. Tvrdě černý vlasy na ježka a stejně pichlavý oči za tlustýma dioptriema, který vám vidí do hlavy líp než cétéčko. Tu původní krásnou asi odsoudili za nelegální byznys s orgány.

„Pane Smolík, ale vy máte ty hodnoty trvale v limitu“ nespokojeně se hrabe ta nová doktorka v záznamech. „Já opravdu nevidím důvod, proč byste měl zatěžovat zdravotní systém a chodit sem pořád. Víte, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“ vypakovala ho z ordinace s termínem za rok, takže Smolík dodneška neví, jestli má štěstí, že na tu transplantaci nemusí, nebo smůlu, že přišel o svou nejoblíbenější doktorku. Hlavně ztratil jednu podstatnou věc – důvěru k lékařům. Divíte se mu?

No a podobně, jen přesně naopak to teď vypadá s tou mojí spodní levou šestkou. 

Když jsem se totiž poprvé dozvěděla, že je s ní něco v nepořádku a že by mohla nedejbože začít bolet, začal ten zub hnusně pobolívat přesně podle pokynů, a to hlavně v noci před usnutím, když jsem o něm měla čas přemýšlet a hrozně se mi nehodilo být nevyspalá. Další vyšetření ale neukázalo vůbec nic patologickýho – bolavej zub by měl bolet i když se do něj tluče zubařským kladívkem a žďoubá šperhákem. Nic. Nula.

Navíc se podle rentgenu zjistilo, že ten malej černej flek je tam už od prvního čištění kanálků před několika lety a je furt stejnej. Šestka to slyšela a od tý doby nebolí. Jakože vůbec.

Takže je to Schrodingerův zub, kterej je zároveň zdravej a zároveń na transplantaci jako Smolíkova ledvina. 

Můj zubař si o mě myslí, že jsem stalker a sestřička se mě sjela protřelým pohledem: „Jó holčičko, já vim moc dobře, vo co ti jde, ale tenhle doktor má manželku a milenku mu už dělám já, takže se sem nemusíš pořád objednávat s ničím. Víš, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“

Ještěže nechodím na kardiologii, asi bych měla infarkt 3x denně!

Jenom si vezmu tu ledvinku a zas půjdu

Peklo ve sklenici

Eviduji tady jedno doslova nakousnutý téma. Pamatujete ještě na gastro peklo na talíři? Dneska si dáme tekutý pokračování: tak copak nejhoršího jste kdy vypili? Platí stejná pravidla jako u gastro pekla-počítají se jen osobní zkušenosti a pamatujte si, že nic není tak nechutné, aby to tu muselo z pouhé ohleduplnosti k ostatním chybět. Dokažme si, že přežít se dá všechno. Skoro.

1. Kakao z rychlovarky

Začnu rovnou čerstvou dobrotou, kterou si mohou k nedělní bábovce vychutnat snad jen rodiče dětí a děti rodičů s pokročilou demencí, protože normálního člověka tenhle recept prostě nenapadne.

Začalo to přitom celkem příjemnou nabídkou, jak už tak často hrozné historky začínají – stejně jako mě kdysi děti slíbily „super překvapení“ za zavřený oči a pak mi ustřihly pramen vlasů.

„Dáš si kakačíno?“ zeptal se mě Žmur a než jsem stihla zapřemýšlet o následcích, zavřel mě do pokoje. Za podezřele krátkou chvilku nese něco, co na první pohled vypadá jako kakao. Na první lok to chutná, jako když vydojíte mlíko z krávy zabité elektrickým proudem, který na ní sesmahl chlupy do jednolité hmoty a následně vyzkratovaly pojistky v celým JZD. Na druhý lok slyšíte táhlé bučení kamarádek ze stáje a hejno masařek kličkující nad nebožkou.

„Dobrý co? A expresní! Jsem nalil mlíko do rychlovarky a nasypal tam rovnou kakao a skořici,“ dělí se Žmur ochotně o recept, jak ušetřit 5 minut času a vygenerovat někomu jinýmu práci na půl hodiny s odstraňováním zasmrádlýho mléčnýho strupu z topného tělesa. „Ještě mě mohlo napadnout uvařit v tom krupicovou kaši,“ snažil se Žmur snížit napětí.

2. Babiččiny šuměnky

Šuměnky jsou pro mě jako vykládaná brokátová krabička na vzpomínky, takže když jsem je nedávno viděla v nějakých obzvlášť zapadlých potravinách, kde vedoucí dosud nosí plášť (!), byla to jasná volba spotřebitele.

Výsledek byl tristní, samozřejmě se zdaleka nejedná o výrobek v mé blahé paměti. Ačkoliv chápu, že je z mé strany nefér vyžadovat úplně stejný výrobní proces.

Šuměnky jsem totiž pila jenom u babičky, která je začala systematicky nakupovat nejspíš ještě za války. Nechci vás mystifikovat, ale jestli existovaly nějaký protektorátní Vůdcovy rauschenky, babička je měla ve svý plechový piksle od kafe. Postupně tam přibývaly jednotlivý ročníky, od šuměnek Milady Horákové z politických procesů až po Gagarinovy šuměnky.

Pro mě byl let do vesmíru každá z nich, protože se na sebe jednotlivý pytlíky časem přilepily, takže to člověk pil i s papírem. Bylo to sladký, slaný, s buketem prvorepublikový kávy a zvláštním druhem zkaženiny, mohou-li chemikálie vůbec expirovat. Prostě instantní chuť 20. století.

3. Salkodrinky

Vím, že je laciný přidávat na seznam alkohol, ale jeden sem ultimátně patří. Už si nevzpomínám, koho tenkrát napadlo vzít na víkendovou chatu salko, ale vzpomínám si, že původní záměr byl stejně jako u kakačína dobrý a hlavní myšlenkou bylo smíchat to s whisky a dopomoct si tak k produktu, který by od originálu nepoznal ani seniorní degustátor z Baileys.

Ono to máte jedno, ta whisky byla stejně hnusná a vypila se s kolou, ale přece to salko nepřijde nazmar, že jo, zvlášť když nám bylo kousek přes 20 a naše játra vrněla jako fungl novej naleštěnej motor v závodním Porshe.

A tak se pilo salko s rumem, salko s myslivcem a nechybělo ani salko se zelenou a vůbec bych se nedivila, kdyby někdo pil to salko i pivem nebo s energeťákem. A víte, co je na tom nejhorší? Zatímco dnes bych si pouze jeden takový drink šla dát rovnou do čekárny na pohotovosti, tenkrát jsme se vzbudili, dali si kafe se salkem a vůbec nikomu nebylo špatně.

4. Kokosový probio nápoj

Všimli jste si, kam se přestěhovaly všechny střevní bakterie? Do ledniček zpovykaných Evropanů. Všude na nás útočí chytře se tvářící sdělení, jak probiotický střevní bakterie tlumí záněty, zvyšují imunitu a zlepšují náladu, takže už je dneska najdete i v očních kapkách a ve 20 druzích zakysaných výrobků v každý vesnický Jednotě.

Výsledkem této kampaně je, že si člověk na miliardy těchto miniaturních mazlíčků vytvoří návyk a při cestování marně hledá kefír. V Kostarice existují jen brutálně sladký jogurty a pár druhů probio nápojů, jeden z nich zdravě se tvářící nápoj z kokosu.

Když jsme TO otevřeli a naklopili hrdlem dolů, líně z toho do sklenice odpleskla hustá bílá kapalina, o naprosto stejné textuře, vůni a chuti… opalovacího krému. 

Kromě kokosovýho éčka jsme i jako naprostí laici dovedli vyjmenovat titan, zinek a klasickou Nivea příchuť. Pít to byl zvrácený požitek, kdy je váš mozek přesvědčen, že jste zešíleli a žerete náhodné prostředky osobní hygieny v dosahu.

5. Mořský kolagenový nápoj

Když jsem ještě psala copywriting, rozeznávala jsem kvalitu svých textů hlavně podle toho, že jsem po jejich odevzdání začala mít neodolatelný nutkání daný výrobek vlastnit a používat.

Stejně tak to bylo s nejmenovaným kolagenovým výrobkem, což bylo mimochodem úplný instantní vzkříšení srovnatelný s velikonočním zázrakem. Krásný vlasy, zářivá pleť, nehty jak tygří drápy, chrupavka jen to lupne v kolenu. 

Přesně tohle jsem potřebovala, takže jsem si pro své transformační účely pořídila celý kilo kolagenovýho nápoje z rozemletých mořských ryb. Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat drahý malý balení, žejo.

Pravačkou nedočkavě míchám odměrku ve sklenici vody, v levačce držím zrcátko, protože už za pár minut budu vypadat jako mladší ségra Cary Delevingne. Ale po prvním loku pochopím, proč všem ženským venku na ulici není dvacet a proč plastický chirurgové nedělají stávky za vyšší mzdy. 

Chutná to úplně přesně jako voda z akvárka. Akvárka, kde žije kromě neonek takovej ten smutnej šnek, co olizuje špinavý sklo a ten šnek umřel už před několika týdny. Zbytek té kilovky jsem vyhodila při úklidu skříně nedávno, aby to nedopadlo jako babiččiny šuměnky.

Mimochodem, když jsem hledala, co je celosvětově nejhorší nápoj, narazila jsem na jihokorejský ttongsul, který má rozhodně našlápnuto tenhle odvážnej cíl splnit. 

Jeho základní složkou jsou výkaly dítěte od 4 do 7 let. Odebereme vzorky, pár dnů vychladíme v lednici vedle salátu, másla a pomazánek. Potom hovínka smícháme s vodou a necháme přes noc fermentovat. 

Správná jihokorejská hospodyně přidává rýži a kvasnice a nechává zvolna dozrávat dalších 7 dnů pěkně na sluníčku, křiku a nadávek sousedů nedbajíc. Výsledný nápoj s 9 % alkoholu údajně léčí kromě bolestí i zlomeniny a epilepsii. Kombe!

Giphy