úterý 10. prosince 2024

Vánoce v korpoši

 

Vánoce jsou korejský pleťový krémy s obsahem slimáčího slizu. Zaboříte do nich jen špičku ukazováčku, nalepí se vám na prst a táhnou se klidně pár metrů, dokud ten prst nepřiložíte k obličeji. A tam se okamžitě zasáknou.

Dala jsem tenhle zázrak k-beauty Gábině k narozeninám. Poctivě na něj nesáhla několik měsíců, což je mimochodem pozitivní zpráva, že nejsme zas tak starý, když nepotřebuje pleť korejský dvacítky z marketingových fotek. Včera mi od ní pípla zpráva na messangeru: „To je co za masku? Dala jsem si to na vlasy a nejde to ničím dolů?!“ společně s fotkou, která ze všeho nejvíc připomínala partu zvrhlých slimáků, co se domluvili na gang bang na cizí hlavě. Což je mimochodem negativní zpráva, že jsme tak starý, že budu muset svým kamarádkám psát příbalové informace k dárkům. Hůlkovým písmem: NEPÍT, NEJÍST, NEAPLIKOVAT NA VLASY.

Ale zpátky k Vánocům a korpoši. Vánoce mají v korpoši okamžitý liftingový efekt. Najednou se vyhladí celoroční zoufalost z nesplněných kvartálních cílů, odložených IT releasů a mrzkých příspěvků na stravenky. „Projekt za půl mega? To se vyřeší v lednu,“ krčí se na meetinzích rozpustile rameny. „Radši ochutnejte tady vanilkový rohlíček a řekněte mi, jestli už máte všechny dárky.“

Je prakticky nemožný se tím nenakazit. Pokud bych nechtěla dělat revoltu za každou cenu-i za cenu toho, že budu jako jediná v kanclu dřít a peskovat ostatní s deadliny. Jo, v součtu špatných vlastností jsem hrozná. Na Babišovy stupnici zkázy před menstruací dotahuju i Schillerku. Ale takhle hrozná zase nejsem.

Takže jsem se poddala vánočním tlachům, ochutnávání cukroví (můj sugar detox na mě smutně kouká zdálky už dlouhý týdny) a firemnímu Mikulášovi. Myslím, že jako dárek by většina z nás v lednu ocenila poukaz na tři bílý plomby a inzulínovou pumpu. A pak tu máme peak mé roztržitosti.

Jako nechci to svádět jen na cukr a zahálku. Já v sobě roztržitost pěstuju celej rok, nejsem v tomhle ohledu žádný vořezávátko, ani faldík, co se v lednu hrne do fitka. Ale když mám dost smysluplný činnosti, daří se mi to držet ještě celkem na uzdě. V prosinci je ale moje roztržitost jako portál do jiný dimenze.

Neustále zapomínám vstupní kartu. Zapomínám ji až do té intenzity, že mě recepční zahrnul do lidí, se kterými máte blízké vztahy-stejně jako chlápka, co vozí PPLko a opraváře na výtahy. „A nechcete si třeba zařídit náhradní kartu?“ zeptal se mě včera nesměle, protože podle mě pojal podezření, že jsem stalkerka a za pár týdnů ho budu pronásledovat od recepce až před barák, kde budu sprejovat milostný vzkazy na fasádu.

„Kdepak, já přesně vím, kde tu kartu mám – v druhým kabátě,“ utnula jsem ráno jeho naděje a poprosila si o návštěvnickou kartu znova, protože jsem šla do práce zase v tom špatným. Tak a teď začíná ta záhada. Znáte ty vyprávění, jak lidi zabloudili v časový smyčce a octli se v hotelu v 19. století, nebo se viděli vznášet nad operačním stolem a s úžasem sledovali, jak lékaři odhazují rukavice a hází si kámen-nůžky-papír, kdo to řekne příbuzným?

Tak tohle je jeden z nich. S kartou číslo 4 propípnu vstup. Jedu do pátýho patra. Svlíknu si kabát, prohodím pár vánočních zdvořilostí s kolegy. Jdu do kuchyňky uvařit si čaj. Jdu do zasedačky. Tím můj dosavadní pohyb končí. A teď mi vysvětlete, kam se ztratila karta číslo 4, se kterou se potřebuju dostat ven na oběd. Není ani na jednom místě, který jsem vám popsala. Není v kapse, na stole, v puse ani v jiných tělesných otvorech. Karta číslo 4 nejspíš propadla nějakou červí dírou na opačný konec planety, kde ji teď drží v ruce překvapený rybář, domorodec nebo makak, co já vím.

Důležitý je, že já jsem teď v pasti – buď se půjdu za recepčním přiznat a poprosit ho, ať nevolá na Bílý kruh bezpečí, že jsem jinak úplně neškodná. Nebo strávím dlouhý dny a týdny v korpoši jako Tom Hanks v Terminálu. Budu se živit kávou a cukrovím, spát pod stolem, sprchovat se v bidetu a pěstovat pokojovky. Už nikdy nepřijdu pozdě. Vlastně to zní jako plán, jak přežít celý šílený svátky – a v lednu se nechat vynést v pytli na odpadky.

giphy.com


44 komentářů:

  1. Ve školce jsme měli takovou vychytávku na rukavice. Z rukávu do rukávu naháhli nějakou pásku, na tu z každý strany přišili rukavice a pak už rukavice nemohlo ztratit ani čtyřletý dítě.

    Ještě by ti zbejval druhej konec stuhy na nějakou další důležitou věc. Třeba kartičku s poznámkou, že je potřeba večer odejít z práce.

    Dva kabáty, to máš dvě karty a změna kabátu tě nezaskočí.

    No a třetí karta by byla na krku nebo u pasu, na pohyb po korporátu, když už bude kabát odloženej.

    Další možnost je mít kartu v kapsičce na drogy a drogový nádobíčko. To žádná fetka nikdy nezapomene, protože tyhle neurony umírají jako úplně poslední a jsou strašně bdělý. Nevýhoda je, že si musíš napřed vypěstovat drogovej návyk.

    Poslední možnost je výcvik u Cizinecký Legie. Tam když legionář zapomene jakoukoliv veledůležitou blbost, na který stojí výsledek války, jako třeba tužku, tak musí vynosit všechny svý věci (včetně matrace) před ubikaci, vyrovnat je tam na asfaltu a pak to zas nosit zpět. Někdy to ještě vylepšej tím, že musí chodit v podřepu okolo a říkat kva-kva-kva. - Třeba by jsi uprosila Žmura, aby ti dělal výcvikovýho instruktora.

    A.P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takový rukavice jsem měla taky. Na gumičce. Pamatuju se, že to takhle měly všechny děti ze školky, takže jsme se celou zimu venku honili a tahali za ně, dokud jsme si je nepřetrhli.

      Odcházet z práce nezapomínám, s tím zatím neeviduju žádný problém. Ale mohla bych si dát z druhý strany platební kartu, nebo sadu věrnostních.

      To drogový nádobí mi přijde takový blbý, vybalovat to každý ráno před recepcí a sbírat stříkačky, co z toho vypadnou. To už radši menstruační sáček s tampónama a vložkama, fyziologický pochody mi nikdo nemůže vyčítat a posílat mě za ně do léčebny.

      Divil by ses, ale já už podobný cvičení v práci s věcma ze skříňky a na stole udělala, jen jsem u toho nekvákala. Všechno marný. Není v práci, není doma, není po kapsách. Myslím, že jsem ji musela spolknout.

      Vymazat
    2. No a nejde si nechat z tý karty nechat vypreparovat čip a nechat si ho zašít pod kůži? Jako ti moderní lidi na západě s kartama do klubů nebo ti unesení mimozemšťanama.

      To vydnávání všeho se musí dělat dopředu, ne až po ztrátě, ale musím přiznat, že já to dělám stejně s kde čím. Naposledy jsem hledal krabici s věcma na focení.Uklidíš to a pak nevíš kam a je to.

      Ale kdysi u nás byla na návštěve teta s taškou. Seděla v masivním křesle, pak vstala a taška tam nebyla. Všem nám bylo jasný, že taška je v tom křesle, mezi sedákem a vnějším čalouněním. Tak jsme tam všichni postupně sáhli, prohmatali to a taška tam nebyla. Po létech se křesla znova potahovala a takša se nenašla. Po dalších letech si tam někdo sedl, sáhl dovnitř a vytáhl tašku. Najednou tam zas byla.

      Takže jsem usoudil, že v křesle máme časoprosto-rovou bránu do jinejch vesmírů, taška tam zmizela a po létech se zas materializovala.

      Že máte v korporátu taky takovou bránu beru za hotovou věc.

      Mě jde cukrovej detox báječně a žádný uspokojní z toho nemám. Užívej si svejch slabostí, dokud to jde.


      A.P.

      Vymazat
    3. Asi by to šlo. Myslím, že za (nedaleký) čas nás k tomu začne korpoš stejně přesvědčovat s tím, že za to dostaneme pár benefit bodíků navíc. Ani to moc nebude bolet, jen to štípne. To samý s občankou a kreditkou...

      To s tou taškou v křesle se mi jednou stalo něco podobnýho. Hledala jsem hrozně dlouho jednu knížku a pak jsem ji normálně našla v poličce, kterou jsem musela předtím prohledat asi stokrát. To je aspoň férová červí díra, když si ty věci jen půjčuje a pak vrací na stejný místa.

      Právěže z toho cukru ale ani žádnou extra slast nemám. Fakt jen v okamžiku, kdy ho mám v puse. Potom mě z toho začne být těžko, po cukrovým peaku mi začne padat energie, mám z toho hnusnou pleť a pokažený trávení. Buď rád, že ses ho zbavil.

      Vymazat
    4. Taky je dobrý, když něco někam uložíš, pak to hledáš třeba několik dní, za boha to nemůžeš najít, tak to teda koupíš znova, vymyslíš šikovný místo, kam to dáš, aby to nepřekáželo, bylo to po ruce a nemohl jsi na to zapomenout a když to tam jdeš dát, tak je tam už ta stará věc.

      S těma čipama už se to dělá u psů a koček. Myslím, že do letadla je to potřeba. (Jen aby člověk pak nehledal, kam si to dal vlastně zašít, protože těch čipů bude možná víc. (Ještě by šlo mít vytetovanej RQ kód. Kdo by jich měl moc, snadno střídá práci).

      Mě překvapilo, jak mi to šlo snadno. - Jestli ti to s cukrem dělá doopravdy problémy, tak řešení je preventivně jíst celozrný věci.

      Trik je v tom, že cukr a věci s bílý mouky jsou jak leteckej benzín, naleješ to do motoru či kamen, blafne to, zahučí a vyhořelo to. Celozrný pouštěj cukr pomalu a tak je to jak nafta nebo uhlí, pomalu to hoří a hřeje to pořád.

      V Kabátu maj celozrnou housku, v supermarketech knackebroty ze žita, ty žitný chleby, co vypadaj jak slisovaný zrní. Některý toasťáky (jiný, i ty drahý jsou hnusný a dávaj do nich i cukr).

      Jednou to bylo v "Jste to, co jíte". Měli tam nějakou spolužačku Havlíčka ze zemědělky. Ta jedla furt nějakou zeleninu, cvičila jak blázen a pořád byla oplácaná. Ne moc, ale při tý dřině...

      No a Havliček koukal na to, co jí a říká jí "Jsi kráva?" Ona tak koukala, jestli jí má za blbou, ale on myslel krávu zvíže, která je přežvýkavec a má energii z rostlin. Pak ji vysvětlil, že v skutečnosti tělo nemá dost přístupný energie z jídla, tak to pak večer už nevydrží a sní nějakou buchtu, tam je tý rychlý energie zas moc, takže tělo něco spotřebuje a zbytek uloží na každodenní období hladu a předepsal ji nějaký brambory, těstoviny, rejži, pečivo (co jde celozrnný, pak pohanku, quinou, jáhly, batáty) a mezi to svačiny (knackebrot a tak). Tím pádem přestala jíst večer to sladký a když si něco sladkýho vzala, tak jen málo na chuť a ne, protože by potřebovala energii a nešlo to vydržet).

      (A pak ještě cvičila, místo hodně a namáhavě, tak jen s těma nejlehčíma činkama).

      A.P.

      Vymazat
    5. Jím celozrnný věci a mám podváhu, takže ten cukr neřeším kvůli váze, i když za to sklízím právě odsuzující komentáře v práci, jako kam ještě plánuju hubnout. Nikam. Mně jen vadí, když mám na něčem závislost a na tomhle mám, přitom jsem ještě přesvědčená, že cukr mozku a tělu fakt škodí.
      Ale celozrnný věci mě chuť na cukr nijak neovlivňují - ani pozitivně, ani negativně. Mně nejvíc kazí lidi z okolí, co jedou na sladkým a nabízí (všichni v práci) a sladký pití, kterýmu těžko odolávám.

      Vymazat
    6. Hele, ale podle mě to ale všechno sedí.

      Chuť na sladký máš proto, že máš v ten moment nízkou hladinu cukru v krvi, ale přibíráš nebo ne podle celkovýho příjmu a vydání energie.

      Ty sníš sladký a pak to zase spálíš a proto nepřibíráš. Ona toho snědla víc až večer a pak šla spát a tak nespálila moc, a nespálený cukry se jí předělaly na tuky, proto přibírala. Jenže obě máte v ten daný moment málo cukru v krvi a nejde to vydržet.

      Předělávat zpět tuky na cukr je pro tělo těžší než obráceně, tak tuky začne pálit až když spotřebuje cukry. Ti, co běhaj maraton říkají, že narazili na "zeď". Už si myslí, že dál nemůžou a když to vydrží, tak to zas jde. To je právě ten přechod na spotřebovávání tuků a ta zeď je, když došly cukry a tuky ještě nedodávaj energii.

      Jaký máš mezery mezi jídly?

      Podle mě stačí přidat mezi jídla svačinu, buď pečivo nebo ovoce. Já jsem prd odborník, ale obvoďák tě může poslat za dietoložkou. Ty dělají, to co Havlíček, jen je platí pojišťovna. Jestli ti na tom doopravdy záleží.

      Můžeš taky udělat pokus a jíst k svačině pečivo, něco jako půl krajíce chleba nebo kousky ovoce pod 100g. - Já ti to píšu hlavně proto, že mám nedávnou zkušenost ze změny stravování a je to překvapivě snadný.

      Jinak já měl podváhu do 26 a jedl jsem jak chtěl (jen jsem byl vybíravej). Já vím, co je to mít podváhu. Pak byla kola zdarma a z toho jsem přibral a to byla ta kola s cukrem a ne zdekší s fruktozo-glukozovým sirupem.

      Teď před dietou jsem jedl koláče, sušenky, hroznový víno (plný cukru) meloun, ananas, pil Royal Crown (s třtinovým cukrem), snědl klidně dvojitý porce těstovin a rejže. Kdyby to bylo jen o vůli, tak bych se nepřemohl. Já jsem teď většinu doby přejedenej a to tě sere, když nepochopěj "děkuji nechci" hned na poprvé.

      A.P.

      Vymazat
    7. "A pak ještě cvičila, místo hodně a namáhavě, tak jen s těma nejlehčíma činkama."
      To je jedna z nejpitomějších věcí, který člověk může dělat, když chce zhubnout. Větší pitomost už je jen jít běhat... Vytrvalostní aktivity obecně jsou při hubnutí těžce kontraproduktivní, protože učí tělo s energií pracovat efektivně, čili spalovat málo. Pro hubnutí je potřeba mít spotřebu jak náklaďák, ne Toyota Prius...
      Těžší silový trénink je z toho důvodu lepší, protože ten glykogen spotřebuje během 15 - 20 minut a pak právě přijde ta zeď, o kterýs mluvil. Za ní už je de facto fuk, co děláš, protože už v každym případě jedeš ze zásob.
      Ale i ty nejnařvanější bodybuildeři zařazujou kardio za silový tréninky, protože nejen, že to takhle líp pracuje s tou vlastní biochemií, ale to kardio pro ně představuje takový řízený chladnutí, díky kterýmu líp regenerujou...

      Vymazat
    8. Mně stačí nabrat svalovou hmotu. A to mi dlouhodobě nejde, i když se hýbu daleko víc než normální lidi okolo s normálními svaly.
      Royal Crown s třtináčem je moje nejoblíbenější cola vůbec. Podle mě tam sypou ještě nějaký nečestný přísady, když to má takovou popularitu. Jo a mezi jídly moc nejím. Nesnídám, dám si velkej oběd v 11, pak něco malýho odpoledne a velkou večeři. Cajthamlová by ze mě dostala obsedantně kompulzivní záchvat srovnat mě do latě i bez nadváhy.

      Vymazat
    9. Stejně jako nezdařený pokusy o zhubnutí u jinejch bych hledal příčinu v jídelníčku :-) Zkus si někdy spočtnout kalorický příjem a podle toho, co ti vyjde, přidat nějaký pribinácky xvačině. ;-)
      Hned potom ve způsobu, jakym se hýbeš. Ne každej pohyb je k nabírání svalový hmoty vhodnej...

      Vymazat
    10. Cajthamlová tam jednou měla holku jako ty. Překvapivě je problém vlastně stejnej jako u těch s nadváhou. Špatně jedí a špatně se hejbou.

      Celkem rádi jí udělali jídelníček a cvičení a holka nabrala do normálu. Ono to je vlastně dobrá zpráva, protože funguješ podle pravidel.

      Svalovou hmotu nabereš cvičením se zátěží. Dokonce někteří kulturisti odcvičej jejich sérii a pak si dají ten samej cvik s daleko větší zátěží, ale jen třeba třikrát, protože víc ani nezvládnou. K tomu musíš jíst bílkoviny, protože z toho ty svaly jsou. Maso, vejce, ryby, tvaroh, avocado, (ne moc tučný) sýry, luštěniny, tofu.

      Když jsem necvičil, jen jsem udělal sem tam pár kliků, tak se stejně doktorka ptala, jestli hraju volejbal, protože to jsou stejný svaly.

      Kdysi jsem dělal něco jako bojovej sport. Byla to ta největší makačka v mým životě, že jsem se musel po 15minutách rozhodnout, že teda počkám až omdlím, ale nepřestanu. Nakonec jsem nějak propotácel ty 2 hodiny. Dělal jsem to rok nebo dva, ale ani se po tom nehublo, ani nenabíralo. Jen měl člověk vytrvalost a zažitý pohyby.

      Zumba to samý, pro Cajthamlovou byla něco jako hladovky na zhubnutí. Bádala, koukala do papírů, viděla tam cvičení, tak dumala, jaktože dotyčný vypadá jak vypadá, když cvičí a pak řekla: "Hele, že ona dělá zumbu." a taky že jo. Hned jí to zakázali. Co je na tom špatný jsou tepový frekvence,myslím, že když je moc velká, tak se taky nehubne.

      Proč nesnídáš a jak dlouho jsi ráno bez jídla? Tak jak jíš, to je ten anglickej Brunch, snídaňooběd v jednom. Ale oni ráno spěj, což ti v korporátu asi nedovolej.

      Kromě jinejch věci jsou cukr a bílá mouka/rýže špatný na cévy. Jednou jsem poslouchal doktora, kterej vysvětloval, že ten špatnej cholesterol vůbec není špatnej, dělá to co má, opravuje poškození tepen. Problém je cukr, kterej ty tepny rozdrásá, jakoby po nich zevnitř přejeli železným kartáčem (asi trocha nadsázky) a když to pak "opraví" cholesterol, tak tam dá novou vrstvu, která zužuje tepnu. - Jestli to pravda je nebo ne, o tom se asi dohadujou doktoři, ale dává to smysl.

      Jednou Pohlreich vysvětloval, jak musí bejt maso trošku prorostlý, protože v tuku je CHUŤ. Ve skutečnosti je to obráceně. Protože tuk potřebujeme a v přírodě je vzácný, tak jsme nastavení tak, že nám tuk chutná a aktivně ho hledáme. S cukrem to samý. - Jenže jsme vynalézavý druh a změnili jsme svět a najednou jsou všude v hojnosti, ale my jsme pořád nastavení na tom po nich jet přednostně. Odtud problémy.

      Proto se musíme trochu šidit a nejet úplně podle naší přirozenosti. Já si myslím, že by tvůj problém s cukrovím vyřešily ty posh krabičky s kouskama ovoce a nebo ty misky třena s bulgurem či čočkou a trochou zeleniny. Jestli ti to stojí za to řešit, protože vánoce trvají tak měsíc.

      Royal Crown má kromě dalšího ještě super reklamy. Vedro na hlubokém jihu USA, chce se ti jen sedět na verandě, co by potřebovala trochu opravit, s orosenou kolou a koukat jak líně leze želva nebo koukat na krásnou metisku, jejíž sama existence je reklama na sex a lenost.

      A.P.

      Vymazat
  2. A co utéct až bude mít šichtu někdo jinej, doma nacvičit překvapenej a pohoršenej výraz a druhej den hodně nahlas předstírat, žes ho nikdy před tim neviděla?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenže tu kartičku dostáváš na základě svýho vlastnoručního podpisu do knihy hříchů. Tak jedině se takhle tvářit a dělat, že ten podpis je naprostej fejk...

      Vymazat
    2. To by chtělo pro cápka na recepci nacvičit zcela nový neotřelý podpisový vzor, který bys pak mohla autenticky zapřít třeba konfrontací s občankou... :-)

      Vymazat
    3. Když s těma kartičkama vydržíš, tak neuvidíš sice zlatý prasátko s těma velkejma zahnutejma zubama, ale prostě se ti vždy objeví nějaká s těch asi 200 ztracenej kartiček, protože ti dojdou místa, tam by se mohly ztratit.

      A.P.

      Vymazat
  3. A to si představte, že já zažil časy, kdy vstupní karty neexistovaly, ani recepční neexistovali/y, do redakce mohl přijít kdokoliv kdykoliv, přinést cokoliv (tekutého), jo, to bylo nějakého socializování, to byl takový náš internet... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk za tý diktatury ani netušil, jakou má svobodu.

      Jel jsi autem a auto nikam nehlásilo a nezapisovalo, kam jedeš a kdo má mobil velde tvýho, nějaký moc sexy prádélko nebylo, ale kdyby jsi to náhodou našla a koupila, tak by to v bance nikdo nikde neviděl.

      A.P.

      Vymazat
    2. To sice ne, ale zato jsi měl všímavý sousedy a kolegy. Když se ti režim nelíbil až moc, tak jsi dostal všímavýhop člověka i přidělenýho. Dneska si za to naopak platíš, abys dostal něčí pozornost.

      Vymazat
    3. Nás si režim vybral za nepřítele bez nějaký snahy o nesouhlas z naší strany. Proto na žádný protestující disidenty nevěřím. Stačilo lusknou prsty a nebyli by.

      A.P.

      Vymazat
    4. Ono se tim luskánim taky nedá plejtvat. Kdyby se prstama louskalo moc, těžko by se ti pak maloval obrázek veskrze spokojený společnosti, kterou se jen pár pošahanejch nýmandů snaží rozjebat...

      Vymazat
    5. Právě, že dá. Vedle toho, co se dělo v SSSR se tady nedělo nic, ale stejně to byly statisíce lidí a ten zbytek se zastrašil či zfanatizoval. Disidentů byly tak 2000. To je nic.

      Jak bylo výročí Palacha, tak to dost vylezlo... ne na světlo, ale do polostínu.

      Palachovi rodiče byli živnostníci. Matku donutila strana vstoupit do strany. Rezignovala na výchovu dítěte a nechala ho režimu a on pak nezvládl střet s realitou světa a pateticky se zabil. A jeho oběť byla špatně pochopena.

      Celej osmašedesátej byl v jádru o tom, že mladí soudruzi už měli 40 let a nebyly pro ně zajímavý místa a tak se jim hodilo se zbavovat těch soudruhů s krvavejma rukama. Na mladé se nemohlo, když kritizovali ze stranických pozic, jiný by dostali po držce.

      Říká se jak byla normalizace hrozná, ale byl to jen slabej odvar padesátejch let, protože tentokrát se nelikvidovali cizí lidi, ale svý dlouhodobý známý z plenárek a sjezdů a tak už nejsi tak krutej. Hůř se jim ubližuje.

      Oni se jednou v TV podřekli, že o Chartě věděli nejmíň půl roku dopředu. Nic neudělali. Jak se to porovnává se zatčením, které přišlo než jsi došel z hospody domů. - A každej se odtahoval. Režimu se báli, tak si ustavili za špatnýho tebe.

      A.P.

      Vymazat
  4. Jsem ráda, že jsem konečně potkala sobě rovnou. Kdysi na lezení jsem vzala čip od skříňky, odemkla s ním v šatně skříňku, šla do sprchy, obléct se, obout se a rovnou chodbou, na které bylo přesně jedno topení, šla k recepci. Ještě při obouvání jsem ten čip měla. Odcházeli jsme mezi posledními, prohledali všechny tři páry bot, botník, topení i těch 5 metrů prázdné chodby několikrát (a preventivně i šatnu a sprchu, sice tam určitě být nemohl, ale co kdyby), ale ten čip už se nikdy nenašel.
    Z jiné doby - kdysi dávno jsme našli nůžky na nehty (které byly součástí manikúry, ovšem na tomto místě ležely samotné) na 2 metry vysoké skříni, kam dosáhl jen tatík na schůdkách a kromě zahrádky na auto se tam válel už jen prach.
    Abych to uzavřela - podle mě ta karta teď může být kdekoliv. Zkoušela ses dívat doma? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hurá, konečně někdo další, komu se dějou divný věci a přitom nemá Alzheimera!:) Aktuální novinky jsou takové, že se karta č. 4 nenašla. Ale je pravda, že jsem se nedívala na skříně. Kdysi jsem řešila chronickej problém s klíčema, který bývaly taky všude možně po bytě. To se celkem podařilo fixnout tím, že jsem se po několika měsících naučila dávat je na jeden jediný háček. Teď už řeším jen telefon a další věci, co bezmyšlenkovitě beru do ruky a pohazuju jinde:)

      Vymazat
    2. A nacházíš někdy staré telefony? Starou Nokii v krabici s vánočníma ozdobama. Motorolu razr v krabici fotek po babičce. BlackBerry pod hoblinama v kleci morčete? První iPhone v kapse bundy, ve který jsi zjistila svý první těhotenství?

      Jen tak, sem tam, aby jsi věděla, že vše je jaksi poblíž, i když to není vidět. Něco jako přivtělené duše.

      A.P.

      Vymazat
    3. Právě na to kolik ztrácím, tak nenacházím nic moc. Ale je divný, že jsou věci, který sebou tahám skoro bych řekla na ztracení - úplně bez kontroly a bez toho, aniž by mi to extra vadilo. Něco jako taková návnada pro tyhle hladový duchy. Třeba plastovej šílenej růženec zdarma, kterej děcka vzaly na výletě v rakouským kostele (protože byl zdarma). Ten se mě drží jak hřeby v zápěstí.

      Vymazat
  5. Tak to máte dost přátelskej korporát! U nás byla tahle doba vždycky nejdrsnější vůbec a bylo nutno velmi kvalitně splynout s prostředím, aby člověk nedostal hromadu práce navíc. A když říkám práce navíc, tak tím myslím něco ve stylu jít vypomoct na call centrum nebo do skladu (z call centra aspoň kolegové přinášeli vtipný historky, ale ten sklad...). A ještě se to marketovalo jako kdovíjaký dobrovolnictví, že si člověk div nepřipadal jako Armáda spásy... ach, korporát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tohle přesně jsem zažila v malý firmě, která byla mou úplně první prací vůbec. Tam jsme dokonce museli losovat, kdo a kam pojede kontrolovat inventuru na pobočky, která probíhala 1.1. Ještě teď se mi z toho podvědomě zatínají svaly. Ale díky za volnou asociaci, vlastně se mám teď dobře:)

      Vymazat
    2. Jo, tohle mi taky připadá jako záležitost spíš malých firem než korporátů. Ale zjevně není korporát jako korporát :)

      Vymazat
  6. Přikláním se k tomu čipu pod kůží :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Počkám si na experimentální vzorek a potenciální problémy, které z toho vyplynou:)

      Vymazat
    2. Třeba to bude chipus vagus. Bludný chip. Necháš si to dát na hřbet ruky, po měsíci bude už na předloktí a do půl roku budeš muset dávat k čtečce na turniketu podpaždí.

      A.P.

      Vymazat
    3. Kdoví, kam gravitací doputuje. Napadají mě i horší místa, čím pípat.

      Vymazat
    4. Třeba by ty horší mísra vedly až k celý nový kategotii porna. Corpo Entry Porn. Porno modelky v porozpínaných kostýmkách by k turniketovým čtečkám přikládaly nejroztodivnšjší části těla.

      V pravlasti reality show v Japonsku by měli hned soutěže "Where is my chip?"

      A.P.

      Vymazat
  7. Tak, a teď jsem zvědavá, jestli se v komentářích dozvím, kde se ta karta nakonec objevila :-)

    Mě tak párkrát vycvičila bezpečností inovace do mailu - musí se do PC vložit něco jako fleška, cca jednou měsíčně (to je optimální doba na to zapomenout). Flešku mám pro jistotu na klíčích, abych ji nehledala. Takže od bezpečnostní mailové inovace jednou měsíčně zuřivě hledám půl dne klíče... (které tradičně zapomenu i s tou fleškou v počítači pod stolem a synapse v mozku se sepnou, až někdo další skuhrá, jak se ráno nemohl přihlásit do pošty). Taky bych to asi mohla (aspoň teď v tom nezřízeném prosinci) svést na nadbytek cukru... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda, nadbytek cukru - ten mozkový jed za to může! Ale jinak s tou fleškou to zní jako noční můra každýho roztržitýho člověka. To bych asi nosila s klíčema na krku jako každý správný socialistický dítě na sídláku...jo jinak karta se nenašla, no. Napětí trvá.

      Vymazat
    2. Co nalepit na další kartu svoji nahatou fotku? Pak už na ni nikdy nezapomeneš. Budeš roztržitá ke všemu, jen k té kartě ne.

      A.P.

      Vymazat
    3. To bych si netroufla, takhle tvrdit. Kompro materiály mají mnohem větší afinitu ke ztrácení než obyč věci, na kterých nesejde. Jako třeba ten růženec, o kterým jsem psala nahoře.

      Vymazat
    4. Aha. To já, když o něco jde, tak nahrazuji můj impresionistickej přístup paranoickým. Nikdy nevyjdu před dveře aniž bych nedržel klíče v ruce a nezkontroloval je. Nikdy nevyhodím leták, aniž bych ho celej neprolistoval, jestli do něj není něco založeno. Už jako teenager jsem ve dveřích sáhl na všechny kapsy, jestli tam je, co má být peníze-průkazka-občanka-klíče.

      A.P.

      Vymazat
  8. Aha, tak nenašla. Podle mě bude v ledničce - to bývá sázka na jistotu.

    OdpovědětVymazat
  9. U nás nemáme karty, ale staré dobré klíče, a teď se mi taky povedlo je ztratit - klíč od vchodu, od stolu, od trezoru, no prostě průšvih jako vrata... Rozhodně už je nikdy nenajdu, protože dle mého průzkumu, kdy jsem postupně vyřazovala možná místa nálezu, jsem dospěla k závěru, že spadly do tašek se tříděným odpadem a já je vyhodila do kontejneru... Takže vánoční zázrak se nekoná, ale alespoň mi nestrhli prémie :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tříděným je to sbohem jednou provždy. Ale chápu, že se to mohlo stát - u nás jsou tříděný odpady cestou do kuchyňky, kam vyhazuju bordel než odejdu z práce. Takže plasty, papír sem a do kuchyňky hrnek. Už jsem do těch plastů taky jednou hodila mobil, co jsem měla ve stejný ruce, naštěstí mi to ale došlo hned.

      Vymazat
    2. A plastovou kartu jsi tam náhodou nehodila? Když jsi vyhazovala sáček od čaje?

      Vymazat
  10. Je báječné být makakem s kartou číslo 4! :-)

    OdpovědětVymazat