(Klid, v tomhle příběhu nikdo neumře. Kromě mých ideálů.)
Taky vám v posledních dnech
připadá, že svět je jeden velkej piknik? Tenhle týden už to bude třetí a
zanechává to stopy. Třeba, že furt večeřím jen chipsy rozsypaný po dece, meloun
z krabičky a pivo v plechu. Začínám mít zmatek v tom, za kým
vlastně jdu a jakmile někde vidím deku, začnu to k ní stáčet jak Boieng
737 nad letištní ranvejí.
Asi všichni tušíme, jak probíhají
pikniky s normálními dospělými, takže si můžeme oddechnout – o tomhle to
dneska nebude. Paradoxem ale zůstává, že když ze stejných dospělých vytvoříte
skupinu dospělých s dětmi a smícháte to s jejich odcházející učitelkou,
dostanete se na úplně jiný level zážitků.
Čičman je v pátý třídě, což
je podle mě takovej vnitřní přerod – určitá část třídy už začíná menstruovat,
malovat si pusu a barvit si vlasy, zatímco druhá část holek a úplně všichni
kluci zůstává ještě bez přímých zásahů hormonů a kysličníku.
Čičman má tuhle úču od první
třídy a zažili jsme s ní za tu dobu úplně všechno, včetně menopauzy. To
bylo dost psycho období, kdy se na schůzkách jednou rozbrečela a tvrdila skoro
o všech dětech, že mají poruchu pozornosti a patří do pedagogicko-psychologické
poradny.
Brzy poté, co diagnostikovala
většinu třídy, začala brát úča nějakou medikaci, protože na příštích schůzkách
už mi dojatě tvrdila: „Je vidět, jak na sobě Čičman za těch pár měsíců ZAMAKALA.
Vy obě jste tým SUPERHRDINEK!“ Za mě je to vyvrácení teorie, že dělání
stejných věcí produkuje stejné výsledky.
V Den D se tedy v parku
schází naše medikovaná vyzenovaná úča, hejno matek a jeden násilím dotažený
otec, který krátce po úvodních formalitách usne pod stromem a jeho vylitý pivko
vytvoří potůček mezi piknik dekami.
Začíná se obligátními lichotkami.
„Paní učitelko, ale ta škola v přírodě, to muselo být super! Anetka
říkala, že někdy snědla i půlku oběda!“
„No, bylo to bezva,“ nalije
si Úča pohotově sklenku vína. „Já myslím, že hodně pomohlo, že měly děti
zakázaný ty mobily, že to byl takovej návrat ke skutečnýmu životu, víte. Jako
za mýho mládí.“
„Jé, oni byly zakázaný
mobily?!“ pokračuje překvapeně paní Anetková. „Já jsem si říkala, že je
divný, že mě holka volá vždycky jen po večerce! Prej takhle pařili úplně všichni!“
Úča vyvrátí oči a jde zkontrolovat
děti. Je horko, takže nepřekvapí, že jeden chlapec náhodou spadl do rybníčku a většina
holek na sobě má jen zbytky oblečení. Úče začne cukat v oku, takže si dolije
další vínko a počastuje nás historkou, jak se ve Finsku opila se svou nejlepší kamarádkou,
zpívali v místní útulně keltské písně, spaly na zemi a probudilo je až
chrápání úplně cizích Němců.
Tohle byla úplná rozbuška, která se
rozstřelila do disciplíny 1000 věcí, které není vhodné říkat na školní párty:
„My jsme si o vás nejdřív
mysleli, že jste hrozná čarodějnice. Tak to je škoda zjistit, že nejste tak
strašná, až když odcházíte ze školy.“
„Jestli bych teda mohla poprosit, tak na
vysvědčení nekupujte květiny. Piju suchý chardonnay a žeru čokoládu. Obojí ve
velkým.“
„Viděl jste někdo děti? Ne?
Tak to je skvělá zpráva.“
„Chcete mi říct, že tenhle
výbornej štrůdlík fakt nikdo z vás nepekl? Jejda, tak to jsem asi snědla
těm cizím lidem vedle.“
"Fakt jste si nikdy nevšimla těch Nelinčiných taháků na ruce? Nevěřím!"
„A kde jste byli celou tu dobu
vy? Co jste dělali?“ ptám se polonahé Čičman, kterou jsem před odchodem
úplně náhodně vyhmátla ve křoví u záchodů. „Co bychom jako měli dělat?“
pokrčí rameny Čičman. „Normálně, hráli jsme flašku o fanty.“
Vzhůru do druhého stupně!
Představte si tu noční můru, kdyby nakonec... neodešla./ Giphy |