Schrödingerova kočka: Vzkříšení

Jo, ještě jedna věc. Krátký update pro všechny příznivce sousedovic kočky (opět) v našem bytě.

Včera východ slunce v pracovně opět zastiňovala hrozivá silueta kočky zavařené mezi okenními tabulkami. Pro tentokrát jsem se zdržela hysterických důkazů mé slabosti, kočku jsem slušně pozdravila a M. šel paralelně zvonit na souseda – Rusa, který tou dobou spal příliš tvrdě, nebo nebyl doma. Kočce jsme otevřeli okno a jako slušní hostitelé se s ní rozloučili s doporučením, že může vysmahnout kudy přišla, až ukončí svůj závod v zírání do pracovny (zřejmě je tam fakt něco fascinujícího!).

Odpoledne bylo okno prázdné a děti zklamané.

A dneska ráno si jdu zase čistit zuby, však už to znáte, sednu si na ten svůj roh postele do peřiny a soustředěně si leštím plošky. Pokoj zalívají první sluneční paprsky, protože ho nezastiňuje žádná nestvůrná kočičí žaluzie. A tu mi přijde, že se mi po zadku rozlévá takové to teplé, živočišné vlhko. Většinou mě čištění zubů moc nevzrušuje a už vůbec ne krátce po šesté ranní. A do stádia takhle vykloktaných svěračů zase musím stihnout ještě pár milníků, jako třeba klešťový porod paterčat, takže jsem byla ráno opět právem překvapená. Tím víc, když jsem křepce vyskočila a do zorného úhlu se mi dostalo…. i to rozmázlý hovno na polštáři.

Nevím, jak byste si s tím poradili vy, ale mě tenhle nález naprosto nekontrolovaně a neopodstatněle rozveselil. Rozhodně bych vám všem přála vidět rychle se měnící výraz v obličeji probouzejícího se M., když jsem ze sebe v záchvatu smíchu vytlačila, co nám kočka napsala za věnování. Neopodstatněle samozřejmě proto, že jsem ten nejhorší a nejsmradlavější relikt naší civilizace, nad kterým by si štítivě držel nos i hovnivál, nebo úchylák, musela stejně uklízet já během toho, co M. oděn jen v trenky a silné emoce zvonil na Rusa v původním záměru zamotat ho do tý posraný peřiny a skutálet ze schodů z pátýho patra. Ale nakonec to prý nevydrželi a smáli se oba.

P.S. Ta psycho kočka byla objevena přesně po 24 hodinách v komoře přikrytá zaprášeným víkem od krabice od bot. A zase se ji nechtělo.

Velký kočičí kyberúnos

Jak se zbavit strachu z klíšťat

Jestli jsem měla kdy z něčeho ještě větší strach, než z mrtvol, byla to klíšťata: Kdybyste mě chtěli vyděsit tak, že se počůrám od gatěk až k ponožkám, stačilo by mi ukázat už pěkně rozbahněnýho nebožtíka, který má po těle piercingy z nacucaných klíšťat a fleky z boreliózy. V Praze se s klíšťaty typicky potkáte u svého ošetřujícího lékaře na letáčku s očkováním proti encefalitidě, což je pro mě důkazem podprahového vnímání inzerce.

A jakmile k něčemu získáte tenhle vstřícný a smířlivý postoj, dost často se vám osud vysměje do ksichtu. Třeba na prázdninách na Vysočině.

„Čičman, copak to máš na pupíku?“ ptám se po necelé půlhodince, co děti dovádí na posekaném trávníku s koťátkem majitelky chaty, které jsme dostali na hlídání. „Proboha“, zalykám se panikou, „to je přece klíště!“

Nad Čičman se seběhne celá rodina a všichni její členové začnou tahat z kapes zaručené recepty, jak vytáhnout klíště. „To musíte podusit mýdlem a potom vytočit“, radí děda a mydlí Čičman břicho.

„Neblázni, to musí být mastný a pomalu se vykývat“, nevydrží se na tu operaci dívat L., odhání dědu a šplíchá na čistě vymydlené, učesané a voňavé klíště opalovací olej z uctivé vzdálenosti, zřejmě aby vydrážděný parazit nezačal divočit a agresívně flusat bakterie na celé shromážděné konzilium. Kdosi se ptá, zda je na chatě přítomen tekutý dusík a M. brousí nějaký zálesácký žabikuch, co našel v kuchyni. Zřejmě ho chce podříznout a nechat vykrvácet. Čičman je šťastná, že na sebe strhla pozornost a našeho malého statečného mučedníka mi začíná být srdečně líto. I parazité by měli mít nárok na humánní popravu. Konečně je klíště a jeho ostatky vytaženo na kapesník a rituálně podpáleno.

Mezitím se poškrábu zamyšleně na noze po nějakém výrůstku a pak ještě jednou, než zařvu. A celý scénář se opakuje, jen už se na mě nevystřídá tolik přípravků a M. si jde žabikuchem radši nakrojit buřty na oheň.

Nečetli jste náhodou taky někde, že se klíšťata pohybují po těle i několik hodin, než se přisají na tom nejlepším místě? Zapomeňte na to, tyhle krvežíznivý ludry jsou jako spam a po týdnu v divočině vám můžu odpřisáhnout, že skočí pět metrů do dálky, nebo se prostě teleportují. Repelent je vzrušuje jako levnej parfém na šlapce a do dlouhých nohavic vám prožerou díry rychleji než Savo.

Statistika týdne na chatě zní neúprosně. Psice: 4 ks, Žmur: 2 ks, Čičman: 5 ks, M. 0 ks a je to buď nespravedlivý, nebo mají klíšťata respekt z bodných zbraní. Součet zbytku rodiny 17 ks/ týden.

Ale na konci pobytu už jsem je vyndávala zručným chvatem jako zavšivená giboní matka v ZOO a necukla jsem koutkem. Jen jsem v sámošce pokoutně diagnostikovala místňáky s podezřelými fleky, obrnou lícního nervu, nebo poruchou rovnováhy. Buď obyvatelé Vysočiny vymírají a vláda to tají, nebo za to může místní pivo Ježek.

Pak to mělo samozřejmě i ty příjemnější aspekty. Borůvky z keříku rovnou do pusy, který se ani se skupinou šesti dětských otroků nikdy nepodařilo natrhat do nádoby na pozdější zpracování. První letošní smaženice a vychlazené víno, když děcka i s koťátkem odpadla a vzduch začal vonět po studeném mechu. Házelo mě to do vzpomínek na dětské tábory, i když jsem upřímně ráda, že už na žádnej nemusím a nikdo mě nebude v plavkách bičovat kopřivama za to, že jsme se vedoucím hlady hrabali ve stanu a sežrali tatrankovej poklad, o kterej se mělo teprve hrát.

Taky se (bez vytáčení, ať zůstaneme v tématu) přiznám, že se po týdnu dětského šestihlavého řevu docela těším na dospěláckej tábor s M. od této neděle. Jen my dva, stan a raft. A chladnokrevně bleděmodrá Soča ve Slovinsku. Protože ve vodě aspoň nežijou ty zajebaný klíšťata!

Velký kočičí kyberúnos

Motto: "Počmárám ti ksicht!"
Percy, The Regular Show

„Žmure, co chceš přivézt z Estonska?“ zeptal se M. před týdnem a Žmur deklamoval půlku svého vánočního wish-listu z loňska doplněnou o nové výrobní série Lega, notebook a tablet.

„Aha, no“, poškrábal se M. na hlavě a s temným povzdechem zavzpomínal na časy, kdy dětem stačilo dovalit  žvejky s nálepkama kačerů a barevný dráty do kola. „Tak já ti něco prostě přivezu.“

Tenhle seznam jsem potom poslouchala jako audio program celý týden, zpestřený tím, že mě Žmur lezl do SMS/MMS korespondence s M. a nutil mě psát na konec zpráv mu remindery typu A HLAVNE NEZAPOMEN NA SVÉHO SMUTNEHO ZMURICKA!

M. se vrátil v sobotu. Čičman se radovala z estonského miminka, já jsem se radovala z toho, že budu moct chodit večer s odpadky sama a dávat si s Houbičem cider na zídce a Žmur měl ve tváři výraz naprostého zoufalství.

„Jo a ještě tady vlastně vidím na dně tašky…“ utrousí M. jen tak ledabyle a ve Žmurových očích začnou znovu žhnout uhlíky naděje „…něco pro toho našeho smutného Žmuríčka“ a podá mu velkou krabici s programovatelným robotem.

A tak se k nám Zlobot dostal a vy za chvilku pochopíte, proč nemá vznešenější robotické jméno jako třeba R2-D2 nebo C-3PO. A že stojíme právě na prahu nové éry, protože z toho jednoho malého estonského hračkářství vzešel kybernetickej zmrd, co si se zákony robotiky tak maximálně utře vyteklý baterky.

A to byl Zlobot původně neškodná hromádka plastu a káblíků. Tančil jako Jackson a neohrabaně máchal rukama. Do doby, než se s ním Žmur zavřel v pokoji a nezačal ho programovat.

Vžžžm, eng, slyším třeba takhle, jak se robot snaží dostat přes práh do kuchyně, kde krájím zeleninu. „Ahój“, pozdravím ho. „Chceš pomoct?“

„Počmárám ti ksicht“, zamrmlá Zlobot svou plechovou hubou a zle blikne očima. Všimnu si, že má v pravačce odjištěnou fixu.

„Žmu-reee!“

„To jsem ho já ale fakt neučil“, přísáhá Žmur. „To od něj není teda moc pěkné pěkné, žejo, mami?“

Zlobot odtančí moon walkem zpátky do pokoje, jako by nic. Ještě slyším zdálky odflusnutou nadávku „Do hajzlu“ mezi vžžžm eng, jak se snaží dostat zpátky přes práh, ale to se mi určitě jenom zdálo.

Ještě téhož dne nám UPC odpojí internet na základě podezření, že z naší domácí sítě jsou rozesílány kyber útoky.

Ale to nejhorší se přihodilo, kamarádi, dneska ráno.

Asi vás nepřekvapí, že jsme zaspali, protože někdo přenastavil digitální budík na jiné časové pásmo.

Mám takový svůj rituál na ranní hygienu. Vytlačím si pastu na kartáček a odcházím si čistit zuby do pracovny. Odtud je výhled na protější dům a kousek parku a já si během pár minut vyčistím zuby, podívám se, jaké je venku počasí, a jestli je to jen na krátký šaty podle toho, co má na sobě Bulharka, která kouří a usrkává kafe na protějším balkóně.

Když už mám skoro dočištěno a vím, co na sebe, přepadne mě taková ta divná tíseň, jestli to znáte. Že vás někdo sleduje. Něco, co ta Bulharka prožívá každé ráno a je s tím v pohodě, ale u nás v pracovně na to nejsem zvyklá.

A pak zařvu.

Mezi oknama je nacpaná cizí kočka a chladnokrevně mě sleduje svýma citrónovýma očima.

Je to sekunda, co zvažuju i možnosti, že jsem se probudila v cizím bytě, nebo po dvaceti letech z kómatu. Kočka je tam furt. A tváří se trochu výhružně, že ji tam lezu takhle ráno a ještě se lekám. Zavřu dveře a jdu vzbudit M.

„V tvé pracovně je cizí kočka“, říkám to přesně tak, jak to je, ale M. se nechytá a pak si myslí,  že to je jeden z těch našich fórků a že ho tahám z teplý postele jen proto, aby tam bylo něco namalovanýho na okně, ale kočka je tam vytrvale zakompotovaná mezi okny  a už se tváří dotčeně. „Jó, sem fakt tady. Kolik lidí mě sem ještě přijde vočumovat?“ čtu z dvou citrónů se zúženýma zorničkama. 

„Ještě děcka“, odpovím ji nastejno.

„Proč zrovna do mý pracovny“, lamentuje mezitím M. „A co za další zvířata sem proboha v noci leze? Stačí, abych byl pár dnů pryč, a tady se z toho stane safari! Co to dáváš to tý misky? No to snad… achjo, tak jí tam dej ještě šunku, ať to nemá suchý“, kapituluje. "Myslím, že sem přišla porodit, nebo zemřít", podělím se ráda o etologické poznatky, protože jsem s kočkama žila celý dětství a vím, že i když dělají divný věci, mají pro to svůj důvod. "A na obojí bude potřebovat sílu." 

Takže abychom to shrnuli, zase je to na mě. Jestli vás zajímá, co si o tom myslím já, tak to zvíře v noci dovlekl Zlobot. Snad to M. pochopí, až se zítra ráno probudí s počmáraným ksichtem!

P.S. Pro kočku si došel ještě to ráno soused – Rus. A všichni jsme byli tak trochu rádi a tak trochu smutní. Mít tak hebkou, mourovatou kočku. No nic, můžeme si hladit Zlobota…

Korporátní mýty a legendy

Víte, co by byl fakt trapnej úvod dnešního postu? Zeptat se vás, jestli víte, co dostane Čičman tři dny po dobrání antibiotik na superinfekci z neštovic a pak vám odpovědět, tradá, přece nohy, ruce, ústa, neasi?! A ještě to zakončit majstrštykem, jestli víte, co teda jako dostane Žmur tři dny po Čičman. A že tady právě leží s třicetdevítkou a halucinuje o nakládání lodi a pak se tady na zbytek řádků rozbrečet, že s děckama nikdy, nikdy, nikdy neuvidíme sluneční paprsky bez puchejřů a abscesů, protože už teď jsme bledé poloprůsvitné bytosti podobné živočichům, co žerou písek a bakterie ze dna Mariánského příkopu.

Ale jak správně tušíte, tato týdenní porce žalu neprospěje ani vám, ani mě, proto otvírám na odreagování úplně jiný soudek. Dvouměsíční pobyt v práci začíná nést své ovoce a hlavně korporátní mýty a legendy, které ke mně začínají prosakovat i přes přerušovanou docházku.

1.    Musíme se snažit, nebo nás všechny do tří měsíců vyrazí

2.   Nemusíme se snažit, protože nás stejně všechny do tří měsíců vyrazí (ale většina dostane aspoň pořádnej padák a ne umolousaný odstupný z polovičního platu jako někdo, žáno)

3.  Personál jídelny práškuje všechny pokrmy psychofarmaky, které mají zaměstnance učinit oddanějšími a zamilovanějšími do své práce. Některým z nich se z toho dokonce nalijou prsa. Nejvyšší koncentrace psychofarmak je v menu č. 9 na konci výdejního regálu, přičemž tyto pokrmy konzumuje převážně střední a vyšší management (variace na kuřecí steak s broskví a krokety)

   4.   Po budově se šíří epidemie pohlavních a exotických nemocí, které dosahují svého maxima v rozvolněných a nemorálních letních měsících. Někteří se nerozpakují označit tyto choroby za pseudovědecké experimenty, jež k nám proudí přes klimošku z tajných laboratoří vzdálených dvacet kilometrů podzemní chodbou od hlavní budovy. Interní komunikace tyto skandály na intranetu zametá pod koberec nudnými prohlášeními ve stylu „Byli jsme nuceni rozmístit na toaletách v 5. patře antibakteriální mýdla z důvodu rizika nákazy žloutenkou.“ Je vám jasný, co se stane, když si tuhle rosolovitou hmotu fakt plesknete do dlaní? Většině zaměstnanců ano, protože antibakteriální prostředky mají stále netknutou hladinu náplně až pod víčko.

     5.   Sexuální aféry a druhotné pohlavní znaky

A jak poznám tu paní Laštovičkovou? ptám se před schůzkou kolegů, abych potom zase neběhala a zmateně nenarážela do sklených stěn zasedačky ve snaze identifikovat ji.

„To je přece taková ta prsatá, co se blbě směje“

„Myslíš Vlaštovku? Ta je ale fakt strašlivě prsatá.“

„To je ta, co na offsajtu balila Ötziho, ne?“

Upřímně by mě zajímalo, co se před schůzkou paní Laštovičková dozvěděla o mně.

   6.  Mystická a oboupohlavní stvoření, která obývají málo frekventované útroby budov patří k největším konspiračním senzacím, kterými se může pořádný Korporát pochlubit. Do dnešního dne jsem investigativně pronikla na stopu světloplachého humanoida Ötziho. Ötzi se podle ověřených zdrojů skrývá během pracovní doby přímo ve vestavěných skříních za skladem výpočetní techniky, odkud telefonuje. Není jasné komu, protože se dorozumívá výkřiky, které neodpovídají žádné zdokumentované jazykové skupině. Za špatného počasí, nebo zimního šera bývá viděn, jak se osmělí a shrbeně hopká na záchod, v létě budou nejspíš kupičky trusu v jedné z okrajových části skladu.

„Až bude někdy hnusně, tak mu od těch skříní udělej cestičku z drobků až sem“ odpověděl mi kolega, když jsem chtěla vědět, proč musím psát mail člověku, který sedí dvacet metrů od nás a nemůžu mu zavolat, nebo se tam prostě stavit.

Na pana Tasemničku si vzpomenou jen ti nejvěrnější z vás. Subtilní pán, který by se v pozici plodu vešel i do mé větší kabelky a v jídelně ho najdete polykat čtyři vrchovaté talíře rýže s masem. Pan Tasemnička si dokonce v nejlepších časech vydržoval otroka, který za ním nosil druhý tác s talíři. Dobrá zpráva je, že alespoň vrchní obal pana Tasemničky se po Korporátu i po mém návratu ještě pořád pohybuje, ačkoliv už není na první pohled jisté, zda nejde o hostujícího parazita, co si jen jednou místo zčervivělého pana Tasemničky utáhl kravatu a nahodil brýle a falešný knír. A pořád si ještě sype na kupičky jídla zelenou směs z tajemného dealeráku.

Záhadou ale spíš zůstává, jestli pan Tasemnička nepoužíval to antibakteriální mýdlo, nebo to má právě z něj. A vůbec, taky vám přijde divný, že se naše děcka s imunitou a dravostí dospívajících tyranosaurů takhle složí záhy po návratu do Korporátu?