Mazlavé tajemství krabice s Legem

„Frau Hauser, můj otec odjel ranním transportem do Terezína. Mohu se spolehnout na naši domluvu, že ho nepošlete dál na východ?“

„Ale samozřejmě Rebeko. Můžete se spolehnout na to, že budete už brzy s celou rodinou zase spolu!“

 

Tohle není noční můra, ani vzpomínky z minulého života, ale kousek z LARP festivalu, který jsme si střihly s Marťou o víkendu. Hra se jmenovala Prezident a točila se kolem postavy Emila Háchy, Marťa si vystřihla ve shodě se svým skutečným příjmením starou nacistickou bestii a já ve shodě se svým masochismem nejvíc beznadějnou roli Židovky, čímž jsem si celý zážitek poněkud zkrátila – protože z téhle role se dalo odjet jen nedobrovolně a jednosměrným vlakem. V každém případě bylo odpoledne s přišpendlenou židovskou hvězdou natolik dusivé, že jsme skončily se strašným hladem a žízní ve Vystřeleným voku, poslechly si ještě možná poslední letošní koncert venku a potkali podle svých slov nejchudšího transsexuála v Evropě.

 

Tím tak trochu končí pohodová část týdne a začíná vyvrhovací zbytek. V neděli odpoledne jsme si dali výlet do lesa – slunce hřálo, les šuměl a po chudáku Pižmurovi na lesní stezce zůstavala cestička zvratků, na kterou se dychtivě sbíhali mravenci z celých Brd.  V pondělí ráno byla Čičman nezvykle zamlklá až do chvíle, kdy vrhla hrozitánskou šavli z mlíčka do mé klávesnice. Čímž se dostáváme k zářijové spotřebě 2ks klávesnic/ měs., protože tu první polil Žmur „trošičkou“ šťávy a na té druhé vlivem trávicích enzymů nefungují písmena B, V, C a já při psaní přeskakuji mezi notebookem a externí klávesnicí jako multiinstrumentalisté, co hrají na housle, nohama na klavír a hlavou třískají do gongu.

 

A jak správně tušíte, včera jsem se nevzbudila zrovna se zdravou chutí na snídani já. Nejdřív jsem si to nechtěla moc přiznat, prostě mě asi nesedly ty krevetové závitky k večeři, což je věc, kterou lze od záludných mořských plodů vždycky očekávat. Potom za mnou přišly děti s knížkou „U lékaře“ s obrázky porůznu polámaných, zpuchlých a obolákovaných dětí, která mi poněkud přitížila. A když mě potom Žmur poprosil, jestli bych mu mohla pomoct s garáží z Lega, najednou jsem věděla, že mám jen dvě možnosti a desetinu sekundy na rozhodnutí. Poblít se na buď koberec, nebo do krabice s kostičkama za užaslého dvojhlasného zvolání „No mamiiii?!“

 

To mají za ty klávesnice!

Šťastné a veselé!

Jestli může instituci Vánoc zdevalvovat něco ještě víc než vyčichlej Santa v kamionu Coca-Coly, nebo Pretty Women, tak je to fakt, že se tyhle obskurní svátky začnou tahat ze zaprášených krabic krátce po začátku školního roku. Konkrétně v druhým zářijovým týdnu v Kauflandu, kdy se horečnatě odpíská „back to school“, aby se mohly z regálů vyházet aktovky ve slevě a nastrkat tam Mikulášové z palmovýho tuku.

Vánoce bohužel můžete dostat předčasně. Stejně jako menstruaci. Když jsem před pár dny dostala Vánoce jako pracovní zadání, protočila jsem prosebně oči k nebi a myslela jsem si, že průzkum bude záležitostí pár šprtů, kteří nakupují první dárky na konci srpna. Ne. Víte, kdy nakupují lidé dárky? Já už bohužel ano. V lednových povánočních výprodejích. Opravdu zodpovědná celoroční příprava na zrození Páně. A to se o nás říká, že jsme národ ateistů a máme Ježíše na háku. V lepších případech na kříži, co visel babičce nad manželským ložem a tvářil se tak káravě, že jsem od jistého věku přemýšlela, v jaké jiné místnosti jejich těsného bytu souložili, když měli dvě děti i přes tuhle němou výčitku.

Ale zpátky k Vánocům. Žmur přišel v pondělí ze školky s požadavkem na nákup zvonečku, protože nacvičují na besídku. Dneska už umí první koledu. Což o to, somrovat po turistech na Václaváku bakšiš může klidně i na podzim, koleda je užitečná věc. Když ale přinesl nový katalog Lega, kde je předtištěný dopis Ježíškovi, začaly mě ty komerční Vánoce už docela fest srát.

„Počkej, a ty tenhle rok teda zase věříš, že ten Ježíšek chodí a nosí dárky?“, ptám se, protože už tak dva ročníky Vánoc je v pohodě s tím, že si dáváme dárky, protože se máme rádi a žádný mimino z jesliček do komínu nekouká.

„No to je jasný, to je ten rodinnej Ježíšek“, mává rukou Žmur, „ale tohle je jinej, ten je od Lega, víš?“

„Ajo“, kecám, že vím, ale nevím. „A jak vypadá ten Ježíšek od Lega?“

„Normálně skládací hrdina z kostiček“ vysvětluje Žmur. „A má postavenou i obří dodávku, aby to stihnul rozvézt. A po cestě bojuje s tím, ééé, démonem, co mu chce ty stavebnice ukrást. Ten chlápek, jak chodí s Mikulášem.“

Takže jak vidíte, Pižmič překročil hranice polyteismu a vyznává dokonce polyiesuismus. Čím víc Ježíšů znáš, tím víc dostaneš. Já si jdu každopádně po nákupu zvonečku vyplnit katalog od Lega, protože jeden nikdy neví. Vypadá to, že je nejvyšší čas na vysokovoltážní adventní punč.

Čokoláši opět útočí.
Neprodané kusy z loňska právě dozrávají.

Hip, hap, hop!

Jestli jsem vám v minulém postu psala něco o veselém konci léta opravdu já, musela jsem být asi na tripu. Dnes začneme tím, že doma opět vypukla zombiekalypsa a právě teď se mi za zády strnulými pohyby klátí postavičky generující při každém kýchnutí takové množství zeleného slizu, že by z toho v batolecím kurzu Kutílků vyrobili padesát mucholapek a ještě by vyšlo na pistáciový puding. Ani do toho Korporátu nemůžu chodit s pocitem satisfakce, protože ze strnišť nefouká a paraplíčka se dají použít jen do koktejlů. Navíc mám odložené podzimní kurzy, a v takové chvíli nezbývá, než sáhnout do kouzelného klobouku aktivit, kterých se Psice většinu roku štítí, a vytáhnout si slosovací míček s nápisem „Sport“. Konkrétně nejbližší fitko, kam chodí všechny holky s nalepovacíma nehtama v barvě svých kosmo elasťáků, a nikdo si před vchodem o futra tajně neoklepává bláto ze svých jediných sportovních bot do lesa, tedy až na jednu výjimku. A všichni už víte, o koho zase jde, žejo.

Včera jsem hodně přemýšlela, jestli vsadit na jistotu s Lakšmí, která si v hodinách jógy vášnivě líbá kolena, lokty, či jiné tělesné výběžky (svoje) a při závěrečné meditaci zaujatě hněte krční páteře (všem), nebo se pustit do zcela nové disciplíny. Zvítězil můj přirozený masochismus a přihlásila jsem se na hodinu jumpingu, protože v popisu lekce byl zmíněn jako nejúčinnější booster endorfinu a na to Psice slyší – ať už to napíšete na čokoládu, důtky, nebo trampolínu.

S heslem „radši přijít pozdě, než přijít škaredá“ jsem si namalovala si oční linky a rudé rty, abych mohla se svou nadlimitní dávkou endorfinů na konci lekce odhopsat rovnou na sraz (tak velká masochistka, abych šla jenom cvičit, zase nejsem). To se vymstilo, protože jsem hned ve dveřích schytala černý bodík od instruktorky a trampolínu opřenou o zeď, kterou nikdo nechtěl. Proč ji nikdo nechtěl, jsem se dozvěděla velmi brzo.

"Poprvý na jumpingu?" ptá se instruktorka v jedovatě fialovém dresu a je to typ, se kterým to ve sportu nikdy nevyhraju: malá, s krátkýma svalnatýma nohama a houževnatým pohledem. Připomíná mi trochu sklípkana, ale radši jen horlivě kývám a tvářím se, že jsem v poho a mám nastudováno.

„Oukeeej“, zařve Sklípkan. „Dáme si po celou dobu lehký kardio a do toho občas trošku zabereme. Pěkně si dupu do svý trampošky a ručník mám před sebou, budeme dělat přestávky na pití“.  Váhavě si pověsím na tyčku před sebe aspoň papírový kapesník a Sklípkan pouští kazeťák. A přesně v tomto okamžiku pochopím, proč právě moje trampoška stála na hanbě u vchodu a nikdo ji nechtěl. V kombinaci s mojí výškou a dlouhýma nohama se pohybuju v úplně jiných výškových hladinách, než Sklípkan a ostatní cvičenky.  Někde mezi stropem a orbitální dráhou. „Dupej silou dolů“ cedí přes zuby Sklípkan, ale tahle rada mě fakt nepomůže, jen těsně líznu hlavou kolem zářivky. A tak zatímco někde hluboko pode mnou Sklípkan tančí svůj ďábelský kozáček, zpomaleně vykopávám labutí jezero vysoko nad hlavami přítomných a připadám si jako Neil Armstrong na procházce po Měsíci nebo člověk, který právě zažívá klinickou smrt a dívá se svrchu na zpocený lékařský tým.

V životě bych neřekla, co Sklípkan zvládne za efektivní pohyby v doprovodu hudby, kterou jsem dosud považovala za zcela neškodnou, jako Elvis Presley, nebo Bob Marley. Ale po skončení hodiny bych uvěřila, že se dokáže během deseti sekund  rozkmitat na rychlost světla a rozpadnout na atomy i za hudebního doprovodu „Holubí dům“ a pak se proměnit v černou díru, co nás všechny sežere jak malinu. Ke konci už aspoň rezignovala a přestala mě odvolávat zpátky na zem, takže jsme si v závěru mohly střihnout kung-fu legendu, kdy Sklípkan boxoval v rytmu 400 bpm a já se stala létajícím ninjou, přičemž kolem nás místo okvětních lístků sakury lítaly moje zpocené papírové kapesníky.

Jestli jumping opravdu podporuje uvolňování endorfinu, není úplně jisté. Podle nezaměnitelných zvuků v tělocvičně ale něco určitě uvolňovat musí. Taky jsem pochopila, proč mají slova „tramp“ a „trampolína“ společný slovní základ. V obou případech se domů ploužíte nejistým krokem, s bolavým břichem a palčivou otázkou, kterou si zodpovíte s jistotou až v koupelně: totiž jestli jsou ty spoďáry mokrý od potu, vylitejch ionťáků, nebo něčeho úplně jinýho.

Luděk Sobota, pan Brokolice a Psychopat z jeskyně

...prostě víkend v Mikulově

Přišel čas pochlubit se, že letošní příprava na nový školkový rok proběhla přesně tak, jak se píše ve Chvilce pro tebe, nebo jak se vlastně jmenují všechny ty volnočasové magacíny pro šik hospodyňky, co si během zpracování angreštu vlastnoručně uháčkují kalhotky a ze zbytku příze obaly na sešity. Tepláky, legíny a trička na nový školkový rok jsem zakoupila přes e-shop, ještěry jsem předala do péče M. a o víkendu odjela s Gábou na Eurotrialog do Mikulova. Přece jenom nese návrat do Korporátu své plody, protože děcka chodila do letní školky celé prázdniny a letos poprvé mi není líto, že je konec srpna a za chvíli přiletí havrani. Naopak věřím, že se budu vracet do teple zaprděného Korporátu v podzimních plískanicích ještě radši.

„Hele, ale nebudeme to v Mikulově moc hrotit“, píše mi Gába a já úplně souhlasím, což je v přímém rozporu se skutečností, že mě po příjezdu vítá veselá kupa lidí, které vede Gábina jako Napoleon přesně opačným směrem, než kde máme mít sraz. A pak už se to nějak veze. Během večera přestupujeme mezi jednotlivými stage a stejně vždycky tajemným magnetismem skončíme v plátěném stanu s útulným bárem, kde nalévají mrkvovici (což je mimochodem strašnej patok a nikdy to nezkoušejte doma sami, ale po pár opakováních vám rozleptá chuťové buňky tak, že je vlastně dobrá). Ve stanu si zatím chystá gramce kníratý týpek s masitými rty oděn v károvanou polokošili, který je nám povědomý tak maximálně z klipu Bílá orchidej a pořád čekáme, kdy přijde jeho vnuk a rozbalí nějakou krutohustou párty. K našemu překvapení ji za pár okamžiků rozjede sám DJ Děda a tím se stane naším favorizovaným performerem celé akce.

Když nás kolem půl třetí přijdou posbírat kluci na cestu domů, najdou nás s nedopitými mrkvovicemi a typem, co věrně připomíná Luďka Sobotu a ještě někým, kdo má hlavu ve tvaru brokolice a ptá se nás pořád dokola „Smím prosit?“ Naši obskurní fanoušci jsou takové první dèja-vu toho večera, kterej probíhá přesně jako ty večery deset let zpátky. Druhý byl pak nekontrolovatelný záchvat smíchu po cestě domů, kdy jsme vyly jako hyeny na měsíc bez možnosti se pořádně nadechnout, ale díkybohu ještě nejsme asi tak starý, protože jsme se nepočůraly i přesto, že jsme na to měly podezření.

V sobotu bylo třicet dva ve stínu, takže po úspěšném pokusu doplazit se přes nezastíněnou zónu pro dvojité frappé, došlo na místní jeskyni. „Žádný děti?“ zeptal se na začátku s viditelnou úlevou náš speleo průvodce, kterého si dobře pamatujeme z fronty na baru těsně před tím, než jsme odešli. „Oukej, nebudu vás zatěžovat kecama o původu této jeskyně, co stejně nikdo neposlouchá“, promluvil náš speleo guru frustrovaně, „a jdeme rovnou dolů“.

„Tady si dávejte bacha na řepu, minule jsem tady zakop a sjel půlku schodiště. Bohužel si mě místo pomoci všichni jen fotili“ pokračoval Profík v sérii sucháčů, kterým se nesmál nikdo, kdo si nezahulil, a začalo mu psychopaticky cukat víčko. To pro nás byl konspirační zdroj veselí po zbytek prohlídky, protože jsme vytvářeli scénáře od tajné plynové komory v nejspodnějším patře po variantu, kdy budeme zmateně běhat po jeskyni a Průvodce bude nelegálně drženým kalašnikovem střílet všechny, kdo se dostatečně nesmějí jeho vtipům. Naštěstí jsme naši skupinu od mrzké smrti zachránili, ačkoliv jsme se smáli většinou opožděně a něčemu úplně jinému. Zbytek víkendu utekl v podobném duchu a nepříjemně to zazdil až vyprošťovací kebab v Brně, ze kterého čouhaly ještě drápky a fousky původních majitelů mastné hmoty. 

A vůbec vám mám poslední dobou pocit, že se po laktační krizi, která se u mě protáhla skoro na čtyři roky, vrací (nové) dobré časy. Snad je nezazdím příštím depresivním postem, že havrani už přiletěli.