Co mě to popadlo?!

 

Začneme dobrýma zprávama. Přibyde sem postů. Pravděpodobně značně labilních, syrových a rozkolísaných, prostě jak to máte nejradši. Em totiž už za chvíli odjede na víc než 2 týdny do Argentiny. Bod jeho odjezdu je pro mě vždycky něco jako velký třesk a následný rozpínání vesmíru, doprovázený nejrůznějšíma katastrofama, který dopředu nevymyslíš:

Pravděpodobně se podělá nějaký extrémně důležitý spotřebič. Statisticky to bude něco s přirozenou slabinou v nekontrolovaným odtékání. Vzhledem k tomu, že nemáme kotel, to bude tenkrát pračka.

Nejspíš mě jedno z děcek vyděsí k smrti tím, že nepřijde do večera domů a nebude brát mobil. A k tomu v mezičase obvykle přichází zpráva od Ema: „Kolem stanu se potulují medvědi. Tady je číslo mý cestovní pojistky.“ Umře křeček a na všech stropech budou kolečka od raketek z coly a mentosek.

Ale zatím je to všechno zalitý sluncem, mrkněte z okna. O víkendu jsme byli za Emovou rodinou na Lipně, kde to v tomhle počasí vypadá trochu jako v Hallstadtu.

Emova rodina je velká jak mléčná dráha, pokud mám zůstat v intergalaktickým slangu. Ze začátku jsem si v ní připadala méněcenně, protože nás bylo v celý mojí rozšířený rodině pět. Tyhle nízký počty ale moje rodina kompenzovala dysfunkčností, takže jsem v dětství považovala všechny filmy o velkých rodinách včetně Kmotra za pohádky pro malý naivní děti. Protože rodina je přece to, když se dva hádaj, někdo se nechtěně narodí a zbytek prarodičů se s poloviční úspěšností snaží předčasně zemřít, ne?

Takže když mě Em v určitý etapě vztahu vzal do svý hřejivě italský rodiny, připadala jsem si nejdřív jako divokej potkan od popelnic, kterýho si přinesl jako mazlíčka. Emova rodina mu to ale kupodivu nerozmluvila a to i přesto, že jsem se s jeho mámou seznámila v tričku naruby a rozcuchaná, protože se vrátili domů dřív než nahlásili.

Časem se tahle galaxie nafoukla o 6 dětí. Každý z nich je speciální, ale jedno je úplnej unikát: Tom v autistickým spektru. Nemám žádný ambice vám tady psát o tom, jak náročný to s ním umí bejt. O tom prostě žádná. Ale mám ambice napsat vám, že umí být okouzlující:

Na stole leží mísa asi s kilem čokoládových preclíků, protože jak už víte, je nás moc. Ty čokoládový preclíky jsou jak tvrdá droga, slaný a sladký. Dáte si dva a jste vyřízený do konce dne.

„Vy jste někam přesypali ty preclíky?“, ptá se asi za 5 minut babička, „byly tady v tý prázdný míse.“

Nikdo nic, jen Tom zoufale vykřikne. Vykřikne proto, že neumí lhát. I kdyby uměl, jako jedinej má pusu od čokolády: „To jsem byl já!“

„A proč jsi to snědl celý, vždyť já bych ti dala. Aby ti z toho nebylo špatně,“ obává se babička.

„Já nevím, jak se to stalo.“ lamentuje nad preclíkovým fantomem Tom. „Co mě to popadlo? Jen jsem se koukal a najednou jsem se přistihl, jak to do sebe hážu. To vůbec nešlo ukončit, babi!“

„Co mě to popadlo“ se stalo univerzální hláškou na celej víkend – od rozhodnutí zkrátit si cestu přes hospodu s ultra nepříjemnou obsluhou až po nestydatý podvádění při hraní deskovek. 

Mimochodem, jen za dnešek jsem všímavě napočítala hned několik dalších momentů, kdy jsem neučinila úplně správný rozhodnutí, ale rozhodně to nejpříjemnější. A jaký jsou vaše nejoblíbenější přepadovky ve svý vlastní hlavě?

Houby jsou závod, kterej může vyhrát každej. I ty!

 

Je jedno, že je důchodová krize, je párek, že nemáme rychlovlaky ani digitalizovaný stavební řízení. Jsme velkorysí, protože rostou houby. Socky přetékají koši a ustaranými emotikony. „Kam to mám dávat?“ „Dvě hodiny jsem čistil ty klouzky.“ „Pomoc, další smaženici už nezvládnu!“

Em je naštvanej, protože chodí do lesa celej rok a přes celej rok se tam můžete potkat maximálně s vrahama, co tam zakopávaj svý oběti. Teď jsou lesy plný normálních lidí a Em se bojí vyčůrat za stromem, protože tam vtrhnou ječící houbařky s košíkama a za úchyla bude on.

Myslela jsem, že přehání, ale nakonec vyhrála moje vrozená zvědavost a co si budem – zištnost a musela jsem na houby taky. Proč se mám trápit sama s rychlovlaky, když můžu jíst zadarmiko a bez vstupnýho smaženici jako většina republiky?

Navíc máme v rodině silnou houbařskou větev. Můj prastrýc Jožka byl třeba s drancováním lesů proslulej i v rámci širšího příbuzenstva. Kromě tloušťky vynikal slabozrakostí a jak vás už nepřekvapí, naší typickou rodinnou lakotou. Strýc měl ženu Ivanu, která svým vzezřením naprosto odpovídala jeho zrakovému handicapu, a jako bonus byla hrozně hádavá a líná. V tomhle genetickým složení, který by zamotalo hlavu i rodičům Hitlera, dorazili vždycky na podzim s obříma košíkama za babičkou mý mámy. Na sudeťáckej venkov, obklopenej hustým lesem.

Ivana zůstávala ve svým fajnovým městským oblečení u babičky v chalupě, kde se nalívala kafem a urážela zbytek rodiny, zatímco Jožka chodil po lese a sbíral. Sbíral všechno. Vysypal to potom babičce na stůl, která se chytla za hlavu a za rouhavých výkřiků k panence Marii sedmibolestný vyházela všechny muchomůrky a satany. Původní kupa hub se zcvrkla asi tak na desetinu, babička jim k tomu přibalila domácí vajíčka a s úlevou sledovala, jak jejich auto odprdělo zpátky na maloměsto. Babička byla bohyně promarněný příležitosti: Jožka umřel brzo. Ale na infarkt, ne na otravu.

Ale zpátky do lesa: je jedno, kam vlezete. Všude natrefíte na:

Rodiny

Český rodinný sport na 5? Houby. Typický soutěžní oddíl zahrnuje 2 dospělý a 2 děti ve stejných šusťákových dresech. Matka rodu nosí koš, otec se snaží zamachrovat a najít největší naleziště, děti rozkopávaj muchomůrky a řvou. Když se tahle archetypální smečka potká s jinou rodinou, všichni ztichnou a jen si chamtivě přeměřujou velikost tašek a košíků. Sotva konkurenční skupina zmizí za pasekou, hodí se na ní veškerý neúspěchy. VONI nám to vysbírali!

Mykologové

Nenápadný týpci v podzimních barvách, který splývaj s lesem. Hnědý kalhoty, šedá bunda, jejíž hrudní vybouleninu tvoří ukrytá publikace „Chráněné houby v českých lesích“. Poznáte je podle toho, že jim z košíku trčí fialový a azurový houby, po jejichž konzumaci byste vy osobně umřeli v krutých halucinacích a promluvách ke svatý Tereze. Oni ne. Nasbíraj si vždycky, v jakýmkoliv ročním období. Právě proto je na podzim v lesích moc nepotkáte, protože jsou z normálních hub znuděný.

Ztracení senioři

Na první pohled zaměnitelní s mykology, na rozdíl od nich jsou ale v lesích (doslova) k nalezení jenom na podzim. Vděčný druh, za kterým se až do okolních lesů často táhnou rojnice dobrovolníků a policejní psi.

Tripaři

Někdy vypadají podobně zmateně a ušmudlaně jako senioři po pár dnech toulání po lesech. Tripaři se ale dokážou zrasit už po pár hodinách pojídání lysohlávek a válení v listí.

Vrazi a klíšťata

Podzim není žádnej důvod k tomu, aby lidi nepáchali trestný činy. Nikdo nestojí o publicitu, ale jinak to prostě nejde. Mají nám snad házet svý oběti do kontejnerů měst, to chcete? Nemyslim si.

Média kromě nálezu metrových hřibů tedy plní i titulky o tom, jak rozvášnění houbaři, co za suchohřiba zalezou i do nejhoršího roští, nachází mrtvoly, který si tam v klidu tlejí už od konce minulý sezóny. Kdo to od vraha s lopatou neschytá jako nežádoucí přihlížející, toho setne klíšťová encefalitida o pár týdnů dál.

Ale dycky to stojí za to: vaši pozůstalí můžou návštěvám ukazovat metry zavařovaček hřibů naložených v octě nebo pytle sušených hub, který voní jak packy štěněte. Houby jsou prostě závod, kterej může vyhrát každej z nás. Milionář z chatrče po česku!

Giphy.com

 

Tohle můžou vyhrát jen ti úplně výjimečný

 

O lidech, který jsou dobrý ve všem. A pak o těch druhých, co vynikají ve s*aní do vlastního hnízda

 

Asi všichni máme z minulýho týdne představu toho, jak zpívám – ano, je to ten tón spojený s netopýrem v ohni, vyjící čivavou a faktem, že jsem z hudebky dostávala vždycky dvojku.

Pokud je nějaká další paralela, s čím se dá přirovnat můj zpěv, byl by to Emův tanec. Em tvrdí, že nebyl 20 let na parketu, protože nechodil do tanečních. Já si tajně myslím, že ho z tanečních normálně vyrazili hned v průběhu první lakce. Prostě ho vzal taneční mistr za flígr a táhl ho po naleštěných parketách až k východu, kde si odplivl a vyměnil si bílý rukavičky za nový.

Jediným svědkem Emova tance byla jeho máma a ségry, když odjeli hluboko do polskýho vnitrozemí na svatbu nějakýho vzdálenýho příbuznýho. Emova poslední vzpomínka na tu událost se týká asi stovky Poláků, jejichž nesrozumitelnost výrazně přihoršoval zvyk prásknout každému hostu vedle jeho talíře flašku vodky. Em to pít nechtěl, ale z bodrých spolustolovníků okolo pochopil, že když si s nima nedá panáka, tak bude nevěsta přinejlepším prokletá a v nejhorším od nich dostane na hubu před kulturákem, kde se ta celá hrůza konala. Druhá věc, kterou od polskýho strýce pochopil jako národní povinnost, byl tanec s nevěstou.

Nesrozumitelně drmolící lidi, kterých aspoň podle Ema neustále přibývalo a v tomto okamžiku už jich muselo být aspoň 500, se rozestoupili a udělali kruh. Virbl. Em nastupuje s nevěstou. Hudba začala hrát. Asi to měla být mazurka, ale Em znal ze Sissi, mladé císařovny, jen rakousko-uherský valčík. Emova máma není dodneška schopná tu historku dopovědět s vážným výrazem na tváři a v polský větvi se prý dodnes šušká, že to je tím, že se nemodlíme.

Druhá věc je Emovo lehký pohrdání mýma zálibama, konkrétně divadelní improvizací. Chápete to, teče z vás pot a slzy, umíte ze sebe v jedný sekundě udělat mluvící lajku na orbitální dráze a pak Miss World s vadou řeči, ale Em si jen odfrkne, že divadlo je přehrávaný a že jsou mnohem lepší filmy s počítačovou simulací.

Takže, tramtadadá, moje volba byla jasná: lekce taneční improvizace. V uzavřený skupině, kam jsem Ema protlačila přes e-mail, že je tanec jeho život a rád by se mu věnoval profesionálně, ale bohužel nemůže kvůli kloubům. Em to na mě vyškemral už v pondělí a dva dny se moc nebavil.

V o to víc povznesený náladě se vrátil ve středu večer. „Většina z nich byly ženský, v legínách a upnutých topech,“ zasní se Em a pokračuje: „V první části byla rozcvička, kde jsme se vzájemně dotýkali. Pak jsem měl sólo, kdy jsem měl taneční sólo v roli housenky a všechny holky z toho byly unešený, takže se mnou pak chtěla tančit ještě lektorka. Přemýšlím, že tam začnu chodit na kurz,“ a nadutě dodal, že tuhle skupinu si zabírá on a kdybych to někdy chtěla zkoušet, tak ať si najdu nějakou jinou. „Ale nevím, jestli by tam měli zájem o lehce nadprůměrně pohybově nadaný lidi,“ neodpustil si na konec. „Tohle totiž můžou vyhrát jen ti úplně výjimečný.“

giphy.com