čtvrtek 23. července 2015

Chcete ten langoš se vším?

Jasně! Se salmonelou, mravenci a escherichia coli prosím.


Asi jediná rozumná věc, která se včera dala vůbec podniknout, bylo počkat, až Houbič skončí v práci a vyrazit na pískovnu za Prahou. Pláže byly k večeru prázdné, na vodě se ustálily ropné skvrny z opalovacích přípravků a fronta u stánku s občerstvením se zmenšila na pár postávajících rezidentů u kelímků s teplým pivem. 

Obepluli jsme jezero křížem krážem ve snaze dohonit ďábelsky vyčůranou kachnu (věděli jste, že kačeny se umí smát?!) a dostihl nás oprávněný pocit hladu. Vydáváme se k maringotce s občerstvením a zvědavě nahlížíme dovnitř. Před stánkem zlověstně čoudí klobásy na grilu, které podle smradu hořící autodílny mistr kuchař zřejmě polívá tajnou směsí petroleje a ředidla, aby získaly tu pravou křupavou kůrčičku. Vedle praskají oharky něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná žáby přivázané ke klacku a ztrestané upálením zaživa. Houbič si stojí za hypotézou, že jde o grilované tumory. Nepříliš bystrý výraz šéfkuchaře opravdu napovídá, že mu mohlo být chirurgicky odňato pár mozkových center, ale házení do dálky na gril a do friťáku ovládá bravurně.  Trefí se dokonce, i když drží zmuchlané bankovky spolu s vrhaným mraženým karbanátkem v pravačce, zatímco se levačkou drbe proklatě hluboko v trenkách. Pravděpodobně si nechal na operačním stole na přání přerušit i vybraná nervová zakončení, protože langoše tahá z friťáku holou rukou bez mrknutí oka.

„Dobrý den, prosím máte nanuky?“
„Mám pivo.“
„Super a máte něco k jídlu kromě těch klobás a eemm, toho co je vedle nich na grilu?“
„To je pravý šašlik!“
„Aha, vidíte, tak to jsme tipovali na něco úplně jiného. A máte tedy…“
„Pivo.“
„No dobře, dáme si tedy dvě.“

„Jo a vlastně mám ještě langoše“, rozvzpomene se v náhlé inspiraci u pípy a otevře dveře mrazáku. Dýchne na nás ledový vánek. V rohu se choulí něco, co vypadá jako sražená srna a pytel papírových talířů. K našemu překvapení hodí mistr dva z nich do friťáku a vytáhne mezi palcem a ukazováčkem povedenou jedlou kopii langoše. „Šprrrrng“, ozve se zvuk prudce vypuštěného průjmu, jak na ně chlístá kečup z dvacetilitrové lahve. „Brou chuť“, zamává na nás, potom se vyloží do okénka a dívá se, jak si pochutnáváme.

A my zas nejsme žádný ořezávátka z Prahy. Co na tom, že Houbičovi v kečupu plavou  kusy mravenčích těl. Kdo by řešil, že nám je s láskou podávala ruka bližního, která se teď rochní v zapařené dálnici u zadku. Hlad je hlad a náhodou jsme si pochutnali skvěle.

O hodinku později se jdu převléct a v šatně zjistím, že postrádám spodní prádlo. Vracím se zpátky na deku. „Hele, nejsou tady někde moje kalhotky?“ ptám se Houbiče, kterého tahle otázka neadekvátně rozveselí, takže že je jasné, jak vlají ve větru někde na nejbližším stromě. „Okej, tak kam jsi mi je schoval? Za kolik je prodáš? Komu jsi je už prodal?“ útočím na něj. Houbič sice vypadá, že mi ztrátu spodního prádla upřímně přeje, ale fakt je nemá. 

Jdu tedy po stezce k šatnám zpátky, když tu neomylně poznávám známý fialový kousek textilu na cestě před maringotkou. Rezidenti s kelímky na něj ukazují a mistr pravý šašlik vychází z maringotky a shýbá se k nim s klacíkem. „Promiňte, ale tohle je moje“ předběhnu ho a běžím ve svém novém kabátě z ostudy k šatnám, zatímco ke mně zdáli doléhá nesouhlasné hulákání a Houbičův smích. Ten ho ale brzo přejde. 

„Jsi v pohode? Prave jsem se byl vyblit“ pípne mi mobil před půlnocí.
„To mas za ty kalhotky a za to, ze sis nevylovil mravence z kecupu!“ píšu s pocitem zadostiučinění.
„Asi otrava kyselinou mravenci“ potvrzuje.

A dnes ráno na záchodě, milí, langošová pomsta dolehla i na mě. Ono je někdy lepší vyzvracet se, dokud je čas.

pondělí 20. července 2015

Prokletí domu Kudrnů

Taky máte svůj dům hrůzy, nebo strašidelnou postavu z dětství? Já dokonce obojí. Cestou do kopce od maloměstského náměstí směrem k nám domů minete řadu na sebe nalepených stavení a z nich v půlce cesty vystupuje jako katedrála hrůzy dům Usherů, v našem případě Kudrnovic vila.

Vydrolená omítka, kde jsme jako malá děcka hledali cestou ze školy díry po kulkách, ošlehané dveře, se kterýma se často tříská - z průvanu i ze vzteku. Hrubá rohožka vyplazená ven jako uříznutý jazyk. A hlavně řada tmavých, přivřených oken, lemovaných zašedlou záclonou a dávno mrtvé poklady na parapetu: panenka v klobouku a háčkovaných šatech, zaprášené kaktusy, vyrudlé pohledy od někoho, kdo musí žít v lochu nebo v pekle. Tím jsme si byli jistí, obyvatelům takového domu nemohl posílat pohledy nikdo jiný, než vrah nebo samotný ďábel. Mezi kaktusy totiž často vyplouvala stejně pichlavá a pórovitá hlava staré paní Kudrnové. Přízrak, před kterým jsem přebíhala na druhou stranu, vrhala se pod protijedoucí vozidla a zakopávala, protože jsem běžela s hlavou magneticky otočenou zpět mezi sukulenty. Paní Kudrnová nikdy nemluvila a jen zcela výjimečně používala obličejové svaly. Prostě se jenom šoupala prostorem, četla papučemi fleky na koberci, nebo se dívala strnule přes záclony s nevyslovenou a nevyslovitelnou záští ke všemu živému a barevnému okolo sebe. Což je, uznejte sami, daleko děsivější, než kdyby nám hrozila do panchartů a flusala po nás žvýkací tabák.

Teď si toho domu všiml na návštěvě na Maloměstě už i Žmur. Nikoliv proto, že bych ho na ten barák explicitně upozorňovala, ale když už přišel i Žmurovi navýsost divnej, považovala jsem to za znamení podělit se s ním o kulturní dědictví předků. Na tomhle domě duchů je zvláštní, že jde už o třígenerační strach, protože stejně o něm mluvila moje máma – i za jejího dětství byla za oknem vyložená stará paní s pohledem upřeným přímo do chřtánu smrti a protože mě máma opravdu neměla v patnácti, nemohla to být ta samá („Třeba je to pořád stejná a vypreparovaná paní, co ji dávají k oknu větrat“ přispěchal se svým vysvětlením M., načež jsme se se Žmurem spojili významným pohledem).

Od té chvíle během poslední návštěvy prarodičů neuplynul den, kdy by Žmur prošel kolem toho domu lhostejně. Zpočátku trval na tom, že musíme přejít na druhý chodník, ale když se přízračná stařenka v oknech neobjevovala, plazil se pod okny a pátral po obyvatelích domu za vlnícími se záclonami jako bulvární reportér. Přiznám se, že i já jsem ji dychtila vidět – stejně jako vás strhne pohled na svoje staré dětské knížky a odřené kolo. Nedočkali jsme se, ačkoliv Žmur si byl jistý, že něco viděl – že ta zlolajná babizna jen číhá pod parapetem a mručí jako černý pardál před skokem.

Tuhle historku zmiňuji jen proto, že cestou zpět do Prahy jsme zůstali viset skoro hodinu na nádraží mezi zmuchlanými kelímky od piva a potu všech spravedlivě nasraných spolucestujících, se kterými jsme se rozpouštěli v pětatřiceti stupních a pocitu kolektivní beznaděje (díky České dráhy!)

Sedím si tak na okraji lavičky, v tichosti kolabuji a lhostejně se dívám skrz holčičku hrající si přede mnou s prázdnou petflaškou. Přemýšlím, člověk by řekl celkem nevinně, o tom, kdy budeme ksakru v Praze, jestli stihnu koupit něco k večeři a co musím poslat do práce ještě během víkendu. Holčička mě opatrně monitoruje, což přičítám přirozené dětské zvídavosti, ale když si pro ni přijde tatínek, naplno se rozpláče a zvedá k němu ruce. „Tati, tati“, vzlyká. „Já ci plyč! Ta paní naploti na mě kouká tak stlašidelně!“

Ženy jsou zkrátka trochu děsivé, i když to vůbec nemyslí zle.
Věkem se to krapet stupňuje.

čtvrtek 9. července 2015

Kadeřzničství

Můžete se mnou nesouhlasit, ale pro mě osobně je návštěva kadeřnictví někde za preventivní prohlídkou na gynekologii a těsně před trháním zubů moudrosti. Návštěva ordinací je sice nepříjemná, ale aspoň mi tam pomůžou, stojí to maximálně třicet korun a můžu mít dobrý pocit z toho, že jsem se tam dokopala.

Kadeřnictví je zlo už od vstupního salonku. V tom našem navíc v rámci efektivního využití prostoru narychlo zřídili rozviklaný stoleček s manikérkou, takže dostanete na přivítanou ještě kopanec od ředidla. Po půlhodince, kdy se kadeřnice přijde několikrát omluvit, protože paní přede mnou by si přála ještě melírky, trvalou a pak ty spálený vlasy radši ostříhat na Miley Cyrus, se tomu díky devadesátiprocentní koncentraci toluenu a čpavku ve vzduchu už jen slabomyslně uchichtávám, což bývá impuls k ice breaking rozhovoru spolučekatelek na kadeřnické výkony. V kadeřnictví je fér bavit se o chlapech, hadrech, chlapech, dovolené, chlapech a všech bolístkách pohlavních orgánů, od kvasinek po klešťový porod. Pokud nemáte ochlastu, co čumí na bednu a jinak doma nic nezařídí, ani výtok, pořád ještě to může zachránit názor na nejlepší samoopalovák.

Když už na zákaznici přede mnou není do čeho fiknout, odvádí si mě paní Jitka v ředidlové anestezii k umyvadlu. „Jejda, to to pálí!“ vykřikne, když mně opaří hlavu a sobě konečky gelových nehtů, takže pošteluje kohoutek, dokud voda nedosáhne teploty pevninského ledovce. Následuje asi šest vyšamponování. Vždycky přemýšlím, jestli mě myje vlasy tolikrát jen proto, že působím už od příchodu jako asociální případ bez přístupu k teplé vodě a mýdlu, nebo jsou mezitím pěnivé dávky odvšivovače, a pokaždé se stydím zeptat.

Vydrhnutá a růžolící usedám do křesílka. Teď přichází fáze "pojďme si popovídat o tom, jak to bude vypadat", o které jsem si dřív myslela, že je klíčová pro to, jestli později odcházíte s pláčem, nebo jako filmová diva. Ale není, na konci totiž budete mít na hlavě přesně to, co kadeřnice, takže je užitečné prohlédnout si její frizúru pěkně zblízka ještě před objednáním.

„Chtěla bych vzít jen konečky, asi tak centimetr, nebo maximálně dva. Ofinu si dělám sama a vůbec to nemusíte prostříhávat“

Nechci si o vás myslet bůhvíco, ale fakt si myslím, že tohle byste v klidu zvládli i vy. To by zvládly i děti, co se narodily bez rukou a malují štětcem v prstech na nohou akvarely. Ale je to samozřejmě hluboko pod laťkou kadeřnice, která vás za těch šest stovek prostě vytuní, ať se vám to líbí, nebo ne.

Se zděšením sleduji prameny rychle se oddělující od lebky. „Víte, fakt to nemusíte prostříhávat, jak už jsme se domluvily na začátku, že? pokouším se do toho aktivně vložit, ale paní Jitka mi bezelstně vysvětlí, že ty vlasy do sebe musí zapadat. Musí je tedy ostříhat i vpředu, když mi předtím odťala i půlku těch vzadu, protože já jsem přece úplně super typ na mikádo. „A tu ofinku, jak si teda stříháte sama“ (s nesouhlasným despektem) „tu máte strašně nakřivo. Já vám to tady trošičku spravím“ říká a než stihnu zaječet, vypálit ji kulmou bělmo a utéct bez placení, má s láskou opečovávaná asymetrická ofina je pryč a vypadám jako princezna Dišperanda s opidlanou ofinou někde v půlce čela.

Když mistra Jitku odeženu, nebo jí schovám nůžky pod záminkou, že u dveří zvoní nový zákazník, je potřeba dílo finalizovat. To znamená napodruhé opařit horkým fénem, podtočit a navždy zafixovat tím, že na mě bude půlminuty mířit zdálky lakem jako Biolitem na švába. Připadám si jako ruská báryšňa, ale podle Jitky, jejich kolegyň a pisklavého kolegy jsem právě pro tuhle sezónu děsně šik a francouzská.

Ale aby to tady bylo názorově vyvážené, nejde rozhodně jen o Jitčin salon. Úplně stejně se na mě vyřádily i zástupy Simonek, Klárek i ten Honzík, a to se říká, že pro homosexuály nejste konkurence, které se chtějí podvědomě zbavit. Po Honzíkovi můžu říct, že jsem zřejmě konkurence i pedofilním transsexuálům. Postupem času jsem se naučila stříhat sama – osekám si jednoduše všechny přebytečné vlasy z obličeje a všechno ostatní nechávám růst. Je to snadné, nic to nestojí a kupodivu to vypadá daleko lépe, než prostříhané mikádko.

Podobně to má Čičman. Ta je proti mně ale zastánkyní daleko alternativnějších účesů, takže na její hlavě prostě nenajdete dva stejně dlouhé vlasy. Někde má vlasy na ježka, někde lokýnky a někde tuhé vrtulky jako blonďatý Masaj. Pro mě by byla nejkrásnější, i kdyby měla vertikální dredy nad hlavou. To jsme stejně všichni čekali, protože celé dva roky jí rostlo háro směrem vzhůru. Před časem však nastal gravitační zlom, kdy vlasy spadly dolů jako o číslo větší beranice. Čičman vidí jenom pod sebe, pokud neodhrne deku a nepodívá se na vás ze záklonu. Ochotu nosit růžové sponky se zajíčkem projevil pouze Žmur a tak nezbylo, než vzít nůžky a Čičman do parády. To si ale vyložila jako přímý útok na její osobní integritu a tak mně po hodině nahánění po bytu a prázdném pytlíku gumových medvídků zůstal v ruce jen bezvýznamný chomáček vlasů.

Je rozhodnuto, Čičman půjde poprvé do kadeřnictví. Přelomenou sirku si vytáhl M., ale nechal se uchlácholit pokryteckou lží, že se stanou miláčky celého kadeřnictví a většina personálu jsou introverti, kteří neztrácí čas zbytečnými řečmi. Vrátili se na můj vkus dost brzy. Původně jsem si myslela, že si doma něco zapomněli, protože Čičman rozhodně nevykazovala jiných změn, než pevně zaraženou tyčku od lízátka v ústech a to jsem za poslední roky natrénovaná z dětských úloh najdi pět rozdílů. 

„Tak co?“ ptám se a je mi jasné, že to je úplně zbytečná otázka, na kterou mi Milý dotčeně odpoví jen popisem řevu, bezradnosti, rad protřelých matek s natáčkami na hlavě a fakturou za rozflákané zrcadlo fénem. Překvapil mě; Čičman zrcadlo nerozbila. Všechno ostatní ale tak nějak sedí. Po pečlivém pozorování jsem dokonce i pouhým okem zaznamenala, že si paní Jitka stihla párkrát šmiknout, převážně do levé části Čičmaniny hlavy. Aha, tak takhle se v kadeřnictví řeší, pokud chcete fakt jen ty konečky! Mimochodem máte někdo zkušenosti se stříháním děti ve spánku? Nebo v celkové anestezii? To až ji ten cenťák zase naroste…


První kadeřnické přikázání: Všechny holky nechtějí vypadat jako princezna!
A už vůbec ne jako Dišperanda!

středa 1. července 2015

Co vám před dětmi (taky) neříkali: Do pěti let máte z bytu Ladronku

Do aktuálního pražského bytu jsme se s M. stěhovali, když jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Byli jsme mladí, plní ideálů, s vyhlazenou pletí, kterou nehyzdily zachmuřené vrásky mezi obočím, ani kruhy pod očima v odstínu mračna před bouřkou.

Když jsme vešli ruku v ruce poprvé do dveří, rozhlédli se a oknem do něj vpustili svěží letní ráno spolu s panoramatem Žižkovské věže, bylo všem jasné, že ten byt je náš. Realitní makléřka s rutinním chvatem vytasila z aktovky smlouvu, majitel bytu vytasil prkenici a my prachy a s nimi všechny naše nereálné realitní naděje. 

Pravda, o pár z nich jsme přišli daleko dřív, než se narodily děti. Třeba to, že si majitel neodstěhuje ohyzdnou mahagonovou obývací stěnu s falešnou zlatou obrubou a skleníkem, jak nejistě přislíbil při podpisu smlouvy.  O pár dnů později: „Ale prosím vás, kam bych to asi tak dal? Všichni před vámi byli vděční, že ji můžou mít doma! Jen se podívejte na to dřevo!“ (pozn. překližku). Překvapením byl i nález pod sešlapaným wannabe perským kobercem. Na důmyslně ukrytých začernalých parketách byla zřejmě za války postavená králíkárna, přičemž ušáci nedostatkem potravinových přídělů postupně vymřeli a jejich ostatky spolu s pochcanou slámou stekly dolů a vpily se do parket.

Teď po letech, kdy jsem hormonálně vystřízlivěla ze všech těhotenství a laktačních psychóz zkrátka můžu objektivně zhodnotit, že ten byt byl na hovno už před dvaceti lety. Vypustit do něj děti ale byla ta poslední vystřelená rána. Nikoliv z milosti, ale špatná trefa ožralého myslivce, která pro byt znamená plíživý a mučivý konec.

Vezměte si třeba roztomilé dětské nálepky na zeď. Koho by napadlo, že miminko vyroste a nálepky začne nehtem sloupávat spolu s deseti vrstvami omítky. Žmur je strhával naprosto hovadsky a bezúčelně a házel je za postel, Čičman je odloupávala aspoň proto, aby z nich mohla omítku pečlivě olízat a vzniklý kráter dál tunelovat směrem k našim sousedům.

Když se mě zeptáte, kolikrát jsme Žmurovi říkali, že pastelkama se maluje po papíře a ne po zdi, odpovím vám číslem, které vás ohromí. Vlastně jsem několik měsíců svého života nemluvila skoro o ničem jiném. A Žmur své slovo dodržel: svou velkolepou sixtinskou fresku přes půlku stěny nenamaloval na zeď pastelkami, ale neonově zeleným a růžovým zvýrazňovačem. Teď tam visí obří plakát, ale pravděpodobně vás udeří do očí, že si někdo věší plakáty půl metru nad zemí a ještě šejdrem. S povzdechem, na znamení pochopení, pokývou jen rodiče malých dětí.

Když jsme u tvůrčího vyjádření osobnosti, hodí se zmínit i to, jak za mnou Žmur jednou přiběhl a přerývaně mi sliboval, že uvidím, co jsem ještě nikdy neviděla. Žmur na rozdíl od reklamních spotů většinou nekecá a tohle prohlášení je tedy regulérním důvodem dát si před tím něco instantního na uklidnění. 

V tomto případě jsem vešla do ložnice a zapotácela se. Všude po parketách vedly křivé, ale s velkým důrazem a soustředěním vyryté černé čáry, mezi tím ležely kostky Lega a na konci popisovač na cédéčka. „Žmure, proboha!“ zvolala jsem, ale zastavil mě gestem. „Já ti to vysvětlím. Tady jsou přistávací dráhy a tady hangáry! A tady si můžeš sednout do odletové haly a dát si pěkně kafíčko“, posadil mě do křesla a vnutil mi do ruky otřískaný šálek se zakalenou tekutinou.

O tom, že postrádáme i jednotlivé cihly ve zdivu jsem vám už psalaPoslední otevřenou zlomeninou našeho bydlení jsou brouci. Brouci se vynořili před týdnem a vůbec mě nepřekvapuje, že o nich jako první věděly naše děti. Nechci být paranoidní, ale podle mě je dotáhli a krmí právě oni. Žmur u každého nalezeného brouka freneticky křičí, načež ho s Čičman honí po bytě, dokud brouk hrůzou a vyčerpáním neomdlí. Potom ho Žmur opatrně uchopí do papírového kapesníku a v lepším případě ho donutím, aby jej spláchl do záchoda. V tom horším mi ho hodí do koše na papír u mého stolu, nebo mu s Čičman postaví vězení z Lega.

Řešení naší bytové krize je zdlouhavé a beznadějné jako čekání ve frontě na bankomat v Řecku. Byt je ve stavu, kdy není morálním východiskem vracet majiteli klíče, navíc když víte, že je chabrus na srdce. Najít si nové bydlení znamená uklizené pokoje, vůni čerstvě natřených zdí a dezinfekce – tak často o tom s M. sníme, až nám to připadá jako přízrak. Ale je jasné, že do týdne do něj sígři vyznačí a začnou vykopávat základy metra, že budou jako naschvál ve školce zase vši, nebo střevní viróza. A potom přijdou plakáty thrash metalových kapel a barevné spreje. Prostě se přestěhujeme, až děti vylétnou z hnízda. Nebo spíš až povyrostou vnoučata.