Noví sousedé

 

Poslední dobou se cítím jako táta, když mu máma v jeho nepřítomnosti tajně vyhodila jeho zhroucený, flekatý a nesnesitelně nemoderní křeslo a vyměnila ho za sexy a bohužel zcela bezemoční model. Táta tenhle komplot své nejbližší rodiny a místní nábytkářské společnosti nesl psychicky dost těžce. Uklidnil se až za pár měsíců, kdy nové křeslo působením fyzikálních a chemických vlivů jako je celoročně línající kocour a vybryndaný kafe, začalo konečně vypadat jako jednovaječné dvojče uneseného nábytku.

1. Noví sousedé v novým bytě

Za dva týdny se stěhujeme. Je to třetí termín stěhování, se kterým už nic nehne. Zažili jsme během rekonstrukce všechno: Hnusnou práci. Zmršenou práci, kterou si po sobě pan Vasilenko musel opravovat. Zmršenou práci, kterou si po sobě nikdo neopravil, protože už na to není čas. (Svým způsobem to zvráceně připomíná korporátní projekty). Když jsem byla v Malešicích naposledy pro souhlas se zavedením internetu, dostala jsem od správce domu mohutnýho zjeba za řemeslníky a víkendový vrtání do betonu. 

„Paní Kudláčková, co bydlí pod náma, na mě v sobotu zvonila čtyřikrát. Dovedete si vůbec představit, co to znamená?“ řval na mě ukřivděně správce a mně se okamžitě vybavila pleskající sloní chodidla našich dětí. Znamená to, že paní Kudláčková bude opřená o zvonek nejméně třikrát do týdne, zatímco jí budu do její ozubené tlamy tyranosaura cpát moučníky a slova omluv. Ne, že bychom měli dobrý sousedy teď. Ale když poslední dobou vidím jejich zachmuřené tváře a vzteklý kopání do popelnic, dojme mě to.

2. Noví sousedé ve starým bytě

Já jsem to věděla, naše děti to věděly, vy jste to věděli – jen Em tvrdošíjně doufal, že s odchodem Chrudoše zůstaneme u chovu rybenek pod vanou. „No neměli jsme se dobře?“ ptá se Em vyčítavě, když ve vysavači chrastí tajný sklad bobků a krmiva vybudovaný pod naší postelí.

Čičman se prázdnou židli po Chrudošovi snažila přeobsadit na volnou pozici pro psa. Jednu chvíli už to vypadalo, že se v opuštěný kleci se bude prohánět křeček s velkýma očima, který za pár týdnů začne štěkat a celá rodina bude překvapeně čelit faktu, že jsme si domů přitáhli čivavu.

Po svědivé zkušenosti s Kájínkem jsem pro tentokrát zatrhla i návštěvy zverimexů. Zapátrala u chovatelů a našla Její roztomilost, syrskou paní křečkovou s pracovním názvem Julie. Julie je čtyřikrát větší než Chrudoš, hedvábně měkká, voňavá, přehnaně úzkostlivá a naprosto nevypočitatelná. Čůrá mi na tričko a hrozně rychle zdrhá.

„Podvedli jste mě. Je to potkan bez ocasu!“ zachrčí štítivě Em, když uvidí slečnu Julii, jak zuřivě hryže do přepravky.

„Tohle že je mládě? A kam ještě vyroste?“ komentuje Žmur další dění, když Julie svalnatými pažemi rozrazí pootevřenou přepravku a sápe se na svobodu.

„Mamí! Žere to beton!“ zavřeštěla Čičman, když tvrdošijnou Julii vystrčila klacíkem zpod skříně spolu s odhryzanou hroudou zdiva. Něco mi říká, že jsme tu rekonstrukci vlastně dělat ani nemuseli.

Říkal tady někdo něco o betonu?

3. Noví sousedé v práci

Na konci léta odešel ke konkurenci můj kolega Marek z druhé půlky stolu. Asi je zbytečný vířit tady teorie, že odešel i mým přičiněním. Samozřejmě uznávám pár svých vad, abyste si nemysleli, že nemám žádnou sebereflexi. Mám dlouhý nohy, který často ilegálně překračují tenkou hranici našeho paravánu. Taky si občas potřebuju pustit hudbu do sluchátek (kdo ne?!) a klepat u toho do rytmu nohou, což vytváří fantastický virbl na celé pracovní desce. Když svačím nad klávesnicí, zní to z druhé strany paravánu jako vombat snažící se prokousat z výběhu. Tím jsem se vyčerpala a můžeme si říct, že nesmrdím, nežeru hnijící sardele a nekopu do cizích, omylem zatoulaných noh pod stolem, jako to s radostí činil můj bývalý kolega.

Když odešel, celej svůj první den svobody jsem poslouchala hudbu a měla u toho nohy prostrčený pod stolem skoro až k oknu. Mlátila jsem divoce do klávesnice, bez skrupulí jsem vymlaskla svačinu, zapila to vodou s bublinkama a krkla si. Tak chutná svoboda. Další dny jsem začala nenápadně anektovat území nikoho. Jako první jsem zabavila zdroje – nůžky a sešívačku, kterou Marek z nějakých chorobně lakotných důvodů nechtěl půjčovat. Potom jsem začala nenápadně posouvat paraván a rozšiřovat území své moci.

Zpráva šéfa o budoucím příchodu nového kolegy zastihla mé impérium v době největšího rozmachu. „Nechci ti do toho mluvit, ale asi to budeš muset TROCHU posunout“, vyjádřil se šéf distingovaně o 30 centimetrech čtverečních a volné židli, která zbyla z původního Markova pracovního místa.

Víte, mám kamarádku Světlanu, které je čtyřicet šest a žije sama. Jako kamarádka smím na návštěvě použít její místo na gauči a utřít si ruce do nesprávnýho ručníku. Ale jakmile to samé udělá její potenciální partner, vykopne ho. 

Chápu, že to nedělá naschvál. To z vás prostě udělá život a dostatek životního prostoru. Stačí žít nějakej čas bez ústrků, kdy vám lidi nevyhazujou křesla, nezvoní na vás, nečůrají vám na tričko a nekopou vám do holeně. Prostě si jen nejsem jistá, jestli se ještě dovedu přepnout do základního sociálního nastavení.

Rukověť kočičího detektiva

Za všechno může tahle vývěska.

Už zdálky je z ní poznat, v jak fancy čtvrti si to žijem. Na Žižkově si lidi za ztracenou kočku řeknou maximálně o litra. Ve Vysočanech je tržní cena ztracenýho mazlíčka okolo pětistovky a na Černým mostě se odměny za nalezení odložených mazlíčků pohybují spíš v záporných číslech.

„Pat-náct tyček“ vyslabikoval to Žmur a donutil mě okamžitě si opsat číslo. Patnáct tisíc je v životě jedenáctiletýho kluka něco jako doživotní jackpot. Částka, za kterou si koupíte falešnej vysokoškolskej titul a už vás na základce nikdy nikdo neuvidí. Částka, která se dá převést na závratně vysoké číslo lékořicových bonbónů, šunkový pizzy a nábojů do nerfky.

„Nechci se chlubit, ale shodou okolností jsem už jednu kočku z plakátu našla“ podotknu skromně a Žmur mě okamžitě nabere do týmu i celou pravdu o téhle historce.

1. Kočky používají falešné dvojníky k zametení stop

Toho prohnanýho kocoura jsem totiž v létě viděla sedět pod lampou, na který byl vylepenej inzerát „HLEDÁME MOURKA“ Nepovažuji se za nadprůměrně bystrého člověka, ale tohle je jako zakopnout o zlatej valoun velikosti fotbalovýho míče. „Seď tady a ani se nehni“ syknu směrem k tomu zvířeti a zaujmu pozici kroužícího orla, abych ho případně drapla do pařátů. Kocour se na mě líně podívá a začne si lízat kulky. Vytočím číslo z plakátu.

„A na nohách má takový ty bílý ponožky, žejo?“ potvrzuje si paní na druhý straně drátu.

„Tak to je zas ten druhej sviňák, co vypadá podobně. Říkám vám, že pod tou cedulkou sedává snad naschvál. Kolikrát já už se naběhala, že někdo volal a seděl tam ten falešnej dvojník. Ale díky, že jste zavolala a nashle.“

Pro mě je to jen potvrzení faktu, že kočky jsou démoni, který dělají divný věci jen z jediného důvodu. Žádná evoluce, ovulace ani feromony. Chtějí vás jen nasrat. 

2. Kočky se občas rozkládají, ale ne na textilní vlákna

Při pátrací akci v parku jsme našli jen jednu rozkládající se věc, která klidně kočkou být mohla. Taky hnědý tričko, u kterého jsme kočičí původ forenzní analýzou naopak vyloučili. Navrhuji nenápadnou detektivní pátračku v areálu u vodárny.

3. Kočky používají převleky

S kočkami to totiž může být úplně stejný jako s panem Bříškem, výčepákem z naší hospody v přízemí. Dobromyslná švejkovská tvář a oleštěný tesilky, do nichž je zastrčená zapraná košile obepínající prvotřídní pivní mozol. Pan Bříško těm chatrným tesilkám taky nevěří, proto je jistí kšandami. Kdyby nebyl tak tlustej, dali byste mu pětikorunu.

Z nějakého důvodu se máme s panem Bříškem rádi a vždycky se přehnaně srdečně zdravíme, což v Emovi vyvolává jisté podezření. Nedávno jsme s Emem pana Bříška potkali před otvíračkou. Že šlo skutečně o něj a neopětovaný pozdrav směrem ke mně, potvrdil jen Em. Pan Bříško totiž vystoupil ze své audiny, oblečený v saku, čistý košili a kožených botech a já ho nepoznala.

„Prostě se s tím smiř, nachytali jsme ho v civilu, než se stihl převlíct za postavičku z Pivrnce“ okomentoval to Em a ve mně v tu chvíli něco umřelo. Jako když zjistíte, že Mikuláš je ve skutečnosti vaše máma.

4. Prolezte kočičí ghetta a no-go zóny

Ale k tý drahý kočce, ať už vás nezdržuju. Máte plno lepších věcí na práci než pokrastinovat na blogu. U vodárny je pražské kočičí ghetto. Někdo jako Marta Kubišová jim tam stloukl boudičky a každý den dostávají od lidí krmení. Je to takový ostrůvek punku a toxoplazmózy mezi nafrněnými činžáky. A podle mé teorie najdete většinu pohřešovaných mazlíčků právě tady. Kam jinam byste se vydali vy, kdybyste měli plný zuby lososových kapsiček s omega mastnými kyselinami z norské farmy, lezení po značkovém škrabadle nebo vám bezprostředně hrozila kastrace?

Tady jsou večírky jako za starých časů, kdy byly kočky ještě šelmy. Hulí se šanta a máte velkou šanci chytnout pohlavní nemoc, otěhotnět nebo vyzvracet chlupy z potkana. A nikdo vám za to neřekne ani bé, natož aby vás kvůli tomu popotahoval na terapii u kočičí psycholožky.

5. Neprozrazujte svou tajnou identitu ani cíl mise

Když dorazíme na místo, už tam čmuchá konkurence. „Hledáte něco?“ utrhne se důchodkyně vyzbrojená granulemi v síťovce a nedůvěřivě si nás měří podezíravým okem, zatímco nakukujeme do zahrady.

„Ale, jen jdeme okolo. Vlastě tak trochu hledáme jednu ztracenou kočku“ odpovím ledabyle.

„Tamtu bílošedou, žejo? Tu drahou!?“ udeří bába hřebíček na hlavičku. „Tak ta tady nejni, taky ji hledám.“

Takže jestli vám můžu jako zvířecí detektiv něco poradit, vykašlete se na to. Dělají to všichni!

Mimochodem, takhle poznáte ztracenou kočku
z méně prestižní pražské čtvrti.

Dohazovačka

 

Minule jsme u Dominika Filipa odstartovali čtenářský kroužek fosilní literatury, dnes můžeme rovnou navázat ultimátní klasikou. Božena Němcová, Babička. Právě tahle kniha je prý důvodem, proč generace Z se čtením skončila navždy a sjíždí videa na TikToku.

Po Koránu a Mein Kampf patří Babička do první trojky nejkontroverznějších knih světa. Vesnická selanka napsaná rukou ženy s čerstvým monclem pod okem od manžela. Neobjektivní vyobrazení vztahů mezi šlechtou a plebejci. Gender nekorektní, věkově diskriminační. Sotva padesátnice v nejlepším věku, ve kterém mají ženy řídit firmy a plánovat první umělé oplodnění, je tady v roli nezdravě spořivé seniorky odsouzené jen k hlídání vnoučat, šíření nevědeckých hoaxů a obsedantnímu hromadění odpadků včetně kůrek od pečiva.

Kapitola O Viktorce byla prostě jasnou volbou pro jeden z pochmurným zimních večerů na návštěvě u našich. Původně jsem si myslela, že zaujme jen Čičman, která je ve všem po mně. Babička ale tajemným magnetismem přitáhla i Žmura. Jen si dal záležet, aby to navenek nehltal stejně jako Čičman.

Trochu jsem se bála, aby hlavní okruh dotazů nesměřoval na černého myslivce a vojenské konflikty napoleonských válek. Jeho císařská výsost odpustí, ale tohle téma je pro mě stejně zakletý jako národní obrození.

To se díkybohu nestalo, protože děti mnohem víc zaujal škapulíř a funkce dohazovače, který Viktorce domlouval svatbu s mladým Tomšem.

Škapulíř bude každopádně prvním předmětem, který si oba vyrobí v novém roce. „A co se tam tak dává?“ ptá se Žmur a já si rozvzpomenu, že jsem kdysi měla podobný váček od mé babičky, obsahující vysušenou zaječí pacičku a ampuli s jeruzalémskou prstí. Hlavně se mě neptejte, kde k těm proprietám moje babička přišla. Já ji měla za bigotní katoličku, ale dost možná běhala s kámoškama nahá po lese a s výskáním odsekávala zajícům končetiny sekyrkou. Nebo odkusovala? Jestli byla ta hlína zrovna z Jeruzaléma jí taky nemusíme úplně věřit, zvlášť při jejích častých pochůzkách na maloměstský hřbitov. Stejně podezíravý a fascinovaný byly moje děti. Je trochu smutný, že si u nich člověk vybuduje trochu respektu jen jako potomek starýho satanistickýho rodu.

Institut dohazovače jsem jim popsala jako vymřelý obyčej, dokud jsem po návratu do Prahy nezašla pro večeři do Alberta.

„Á, losůsek, brambory a zelenina, to jste hezky vymyslela“ pochválí mě prodavačka za invenci.

Když si balím nákup do tašky, markuje víno pánovi za mnou.

„No vidíte, bílý víno, to se akorát hodí k tý rybě, co má tady pani!“ komentuje nadšeně další položku na pásu. „Nechcete se spolu domluvit na večeři? Ukažte – dyť vy byste se k sobě i hodili!“ 

Situace neodvratně spěje k tomu, že si prodavačka vyžádá vzájemnou výměnu telefonních čísel, zatímco bude dav ve frontě skandovat „Pu-su, pu-su!“

Pán postupně rudne a flekatí. „Já se vomlouvám, na mě doma čeká manželka“ vycouvá z toho jako gentleman. Miluju prodavačky, co žijou příběhy svých zákazníků. Dělala bych to taky. Ale v tomhle případě jsem byla fakt vděčná, že se pán neotočil jen pro kondomy.