pátek 24. srpna 2012

Velká balíková sabotáž




Jen balík (a já) by využíval služby České pošty


O České poště jsem se už rozepisovala, vzpomínám, že to nějak souviselo buď se sčítáním lidu nebo s historkou, jak pošťačka nechala můj balíček ležet před domem a odešla (neležel tam osamocen dlouho, ale má smysl to vůbec dodávat?)

Aspoň vidíte, jaká výhoda je mít zrušený účet na bloguje.cz a xml archív, kterým si můžete leda tak utírat virtuální zadek nebo si ho vystavit na plochu. Můžu psát o České poště znovu a přitom poprvé!

Možná jste zaznamenali kampaň „Jen balík by platil víc než musí“ a „Velká balíková revoluce“. Nejdřív pro pořádek. Vy mě nevidíte, ale fakt nejsem důchodce ani teenager, co si vymáčkne jebáka za každou úspěšně odeslanou stížnost na chybu v systému. Je mi sympatické, že se Česká pošta snaží. Je také nejvyšší čas, aby se Česká pošta začala snažit aspoň symbolicky. Ale stejně jako u Českých drah je ten poklus za kvapně utíkajícím zákazníkem dost klopýtavý a víc než rozhihňaný balík na interaktivních stránkách připomíná úchyláka z noční můry, který vás nahání po výtahu tak dlouho, až vám hrůzou ztuhnou kolena a probudíte se v tom lepším případě v kaluži vlastního potu.

Objednala jsem si konečně(!) nový telefon, který mi měl být doručen pomocí služby „Balík do ruky“. V ideálním světě by mě doručovatel zavolal a zásilku předal osobně – kamkoliv a kdekoliv. V předvečer inkriminovaného dne D mi pípla smska, že bude během zítřku moje zásilka doručena. No ne! Je sice pěkné, že si na mě pošta vzpomene, ale vzhledem k tomu, že balík garantují dovézt následující den, je to bez určení aspoň přibližného času informace průhledná a předvídatelná jako „dnes má svátek Bohuslav, zítra Norbert.“ Zatím nepyskuji a udržuji se v naději, že to je jen taková nezávazná konverzace, která mě má zabavit než začnou padat konkrétní termíny a místa doručení.

Tak tedy ve středu dopoledne ztlumím rádio a očekávám, že právě dnes si poprvé svůj balíček převezmu bez výzvy ve schránce a mohu si dělat i naděje, že mi jej urostlý mladík se svalnatými lýtky poklusem doručí až do 4.patra, bez nahlas utrousených poznámek na operaci kyčelního kloubu a moje mladé nohy. Když se do 10 nic neděje, odcházíme do parku a radši nespoléhám na své instinkty, že se na mě zase vyserou, ale na svůj mobil, na který by přece někdo měl volat.

Když se vracíme poobědvat, nevolá nikdo, zato vidím o pár domů dál přistavenou poštovní dodávku. 

„Dobrý den, nemáte tam náhodou balík na jméno Psice Zaseokradenáoiluze?“ „
Jó, počkejte, takovýho někoho jsem tam měl“. Prohrabuje se v dodávce. „No to máte teda štěstí, že jste mě doběhla“. Rýpe nehtem do pásky balíku a považuje ho pravačkou. „Vod Vodafone, tak to bude asi nějakej telefon, có?“ 

Doufám, že součástí služby není tipovací soutěž na obsah zásilky a v případě neúspěchu si ho můžu vyzvednout...jak jinak než na přepážce vaší nejbližší pošty.

„A neměl jste vy náhodou volat?“ vracím protiútok. „Jó, to já sem zvonil, mladá pani. A sousedka říkala, že nejste doma, tak to vono by to bylo stejně zbytečný.“ A může se mě potom někdo divit, že přehnaně heroizuji messangery a můžu se počůrat nadšením při každém úplně standardním doručení přes PPL?

pátek 17. srpna 2012

Zastřihovač ovcí

Pomsta z Taiwanu



Jsou věci, ke kterým máte neutrální postoj až do chvíle, kdy se dva na sobě nezávislé jevy propojí v novou realitu.

V našem případě Žmurovy vlasy. Hedvábné krucánky za ušima. Platinová blond, které jsem ve svém peroxidovém období nemohla dosáhnout ani s duopackem barvy „Polární liška“. Voňavé po slunci, posteli a trávě. Vzhledem k tomu, že neuznávám gender vyhraněné oblečky ho občas nějaká ta vetchozraká babička jmenovala v ženském rodě, co už. Poslední dobou se ale na Žmurovo pohlaví dotazovaly i o hodně mladší ročníky, které by zdaleka neměly mít problém s úbytkem rozpoznávacích schopností. Začala jsem tedy vlasůmilovným babičkám a zbytku rodiny vyhrožovat, že Žmura brzy ostříhám.

Strojek na zastřihávání vlasů. Až donedávna jsem si myslela, že ho používají jen náckové a Horst Fuchs. Jako první s ním ostříhala kamarádka Jana svoji dceru, žmuří vrstevnici. Vypadala jako Annie Lennox. Nešetřila jsem zaslouženou chválou a poprosila si o zapůjčení strojku. Jana ochotně souhlasila a předala mi s ním pár vágních uživatelských rad. Je to úplně jednoduché. Tady se to zapíná a tady si určuješ délku. Žádná další tlačítka. Za pět minut hotovo.

Přesně takhle jednoduché věci mám ráda! I usadila jsem Žmura do jídelní židličky, podplatila keksem, nastavila délku a pomalu přiblížovala břity k lebce po směru růstu. Oddělil se chomáček vlasů a pomalu se vznášel k parketám. Milému připadal můj způsob hodně divadelní a málo efektivní, takže přenastavil zastřihovač ovcí na 5 (méně jsem mu nedovolila, ale vyšlo by to nastejno). Nasadil svižné tempo, strojek začal vydávat zvuky jako start Discovery a po pokoji najednou lítalo chomáčů jako při odvšivování celé mateřské školky. Zadrž, stůj, on tady už nemá skoro žádné vlasy, vykřikla jsem a odtrhla jsem mu jeho střihorukou pravačku z hlavy. To už byl Žmur na celé pravé straně poloviční skin nebo avantgardní blbeček a my se rychle dostávali do bodu, kdy je všechno jedno, přejížděli jsme strojkem ve smeru i proti srsti po celém Žmurovi a snažili se jen horečnatě napravit škody cestou úplné zkázy.

Po dalších deseti minutách jsme byli všichni hotoví. Výsledek není pouze to, že Žmur vypadá jako dětský voják, výsledkem je fakt, že vypadá jako dětský voják po krvavé bitvě a mnohonásobné trepanaci mozku. Na týle a na vrchlíku se mu pyšní vylepané holiny, které rozhodně na pětku nejsou (neptejte se mě, jak je to z principu nastavení stejné délky všude vůbec možné). A protože se na konci už cukal, zůstalo i pár těch ostrůvků bývalých kadeří, takže ho ve větru plácá pár dlouhých chlupů přes uši.

Zítra se má na otočku zastavit brněnská babička a jsem poměrně zvědavá, co na to řekne.
To doroste, chlácholí me Milý.
S těma krátkýma vlasama vypadáš nejmíň o rok mladší, utěšuju Žmura. Jako opepřené vajíčko, dodávám si pro sebe trpce.

Ale aspoň něco tím získal a ne jenom ztratil; totiž novou přezdívku. Štětináč.

pondělí 13. srpna 2012

Pravidla dámského čundru



  1. Třtinový rum chutná skvěle se zázvorovou limonádou
  2. Narozdíl od pánských výprav není nikdy špatná příležitost vypůjčit si tampón nebo řasenku
  3. Nezapomenout na holínky
  4. Domluvit se na tajném signálu odpuzujícím nežádoucí losery
  5. Seznámit se barmanem, hodně ledu a bonusové limetky navíc mají univerzální použití

Dřív jsem si já vybírala festivaly. Dnes si festivaly vybírají mě podle volných time slotů mezi domluveným hlídáním, srazy, pražskými víkendy, výletovými víkendy a výjezdy na Moravu. Když jsem ve čtvrtek zjistila, že budu mít volnou sobotu, zavolala jsem Gábině a během toho, co se mi načetla stránka s aktuálním programem festivalů, jsme už vlastně měly jasno. Buď lokální rockfest s máničkovským revivalem Tublatanky anebo … Join the bunch or fuck yourself!

Jakmile jsme si plácly s Gábinou, poslaly jsme pozvánky dalším kamarádům. Následující dny mi chodily nezařaditelné omluvenky jako „Holky sorry, ale v sobotu už mám sraz se šamanem“ nebo jen divný otázky „A může jet i táta?“. V pátek večer jsme tedy měly jasno, že pojedeme samy.

V sobotu ráno jsem se oblékla do destroy-friendly tepláčků, sbalila si do batohu vychlazený rum z lednice a vytřepala z puntíkovaných holínek igráčky. Blahosklonně jsem nechala Milého okomentovat svou image jako „mukl v gulagu si jde naloupat kůru na polévku“ a byla jsem v klidu, protože zatímco já si budu, třebaže v brigádnickém, pohupovat boky a cucat Cuba Libre před hlavní stage, on bude přebalovat plíny a ponese domů z procházky vztekajícího se zarudlíka pod paží a za takové protihodnoty snesu poznámek opravdu hodně. Vlastně všechny.

Poprvé jsme se zasekly v Boleslavi na náměstí, kde jsme se vyhřívaly na lavičce se štrůdlovou zmrzlinou, prokládaly ji uzeným prštutem a zapíjely rumem. Po hostině královen jsme se horečnatě rozběhly k areálu letního kina pod tíhou dusivé představy, že nám utíká hlavní program. U vstupu z nás byli překvapení spíš pokladní a na place se rychle ukázalo proč: návštěvníků to bylo v drobných hloučcích odhadem padesát, z toho třicetpět vystupujících, jejich kamarádů a kamarádů kamarádů. Hned první (a zpětně úplně nejlepší) vystoupení Ting nás ale nenechalo na pochybách, že jsme správně a že privátní koncert má oproti kotli lidí hodně co do sebe, přinejmenším neomezeným prostorem k pohybu a taky mi nikdo necmrndal pivo z kelímku za krk.

Místo punkové sekané, která potom následovala, jsme vyrazily na poznávací procházku do okolí. Kousek od pole jsme si vyšlapaly kolečko, vyvalily se na záda a povídaly si pod hřejícím sluncem dokud jsem se nevyděsila, že spím, protože mě dvakrát nadzvedly do divokého odskoku drobné pavoučí nožky přebíhající můj obličej. Člověk prý za svůj život nevědomky spolkne 16 pavouků. Po sobotní hodince na poli jsem přesvědčena, že až jednou poletím tunelem a bude se mi promítat celý můj život, tak uvidím patnáct pavoučích obličejů jenom z téhle meze.

Setřásly jsme vyhřívající se členovce a pár plžů ze svačiny a vrátily se do hry za pomocí XXXL strong míchaného drinku tvořeného vyčpělou a napůl vylitou zázvorovou Kinley, která se s námi slunila v příkopu spolu s přiteplalým parťákem rumem.

Rumonáda nás ale rozveselila a zahřála natolik, že jsme ze sebe strhaly teplé oblečení a vesele si zahopsaly si u drumm´n´bass stanu do doby, než se naše pozornost zvědavě upřela na hlavní stage.

Ozývalo se z ní něco jako roztoužené chrochtání divočáků, řev při prvním fistingu a zvracení všemi lidskými otvory. "To, co se tady hrálo předtím, byla jen diskotéka pro slečinky" káže frontman z pódia na konto předešlých hardcore kapel. Přitulíme se k sobě za lampou v obavě, aby nás z řad tvrdých hochů a kysličníkových fanynek nalepených na pódium nevykázal.

Hned při úvodním songu se zpěvák stihne v rychlém sledu poplivat a rozetřít flusance po hrudi, dvakrát se svléknout, urvat si zip na poklopci, roztáhnout nohy do provazu na vylité bohemce, zapomenout text a navíjet si ve zběsilém tempu kabel od mikrofonu kolem krku a řízeně se tak přidušovat. V méně vytížených chvilkách odchází nerušeně do backstage nebo se nechává sbírat z podlahy členy kapely, kteří zrovna nehrají. Bez ohledu na naše hudební preference se okamžitě rozhodujeme přihlížet zbytku produkce, protože „si rozhodně počkám na to, jak se tady vysere doprostřed pódia a pak se oběsí“ jak Gábina zadoufala po krátké ukázce performancí.

Těžko vám tu budu tlumočit úvody k jednotlivým písním, protože členové kapely používají sprostá slova v kreativních invencích nejen jako podstatná jména, ale i jako předložky, slovesa a citoslovce. Blondýny u pódia kvílí a strhávají si trička. Zpěvák věnuje svůj závěrečný pornotaneček jedné z nich a ostatní si ho při každém jeho přiblížení (pádu na kraj pódia) láskyplně hladí a stírají mu z těla plivance, takže jde zřejmě o organizovaný harém. Po posledním už trochu vratkém rozloučení s diváky nevidíme problém ho holkám bez tahanic přenechat, takže míříme zpět na hopsandu do stanu a potom na poslední bus do Prahy. Ten je mimochodem taky privátní a vezeme se jenom my samy.

V metru si k nám přisedne rocker Petr, který se každou druhou stanici ujišťuje, jestli jedeme stále na žluté a že se ho nemusíme bát, protože jede za manželkou. Bez ohledu na paní Colombovou nám mlsně kouká do výstřihu při každé zbytečné otázce a mě zachrání jen přestup na Můstku. "Tak ahoj Petře a užij si to" mrknu zlomyslně na Gábinu a zdrhám, co mi nohy stačí. V mobilu mi ještě stihne přistane sms z další stanice: „Tak ti diky, stale jedeme po zlute a ten zpevak byl vlastne docela charakter“