Malý šutrák velkého vděku

 

Když Čičman ještě chodila do školky, byla nedílnou součástí naší cesty přes park krátká spoluchůze s Aničkou. Aničce bude okolo dvaceti, ale holčičkou s aktovkou zůstane navěky.

„Ahoj holčičko!“ pozdravila vždycky Čičman jako první a „Ahoj její maminko!“ dostalo se pak i na mě. Dozvěděly jsme se, že má kousek od parku školu. Někdy taky o tom, co měla ke snídani a někdy jsme šly jen tak mlčky a nebylo to v sociálním stresu, že je potřeba něco říkat. Potom začala Čičman chodit do školy opačným směrem a rána s Aničkou byla nenávratně pryč.

Proto jsem měla upřímnou radost, když jsem Aničku ráno potkala na zastávce i s celou jejich třídou, a vlastně i za to, že mě nepoznala. Sice mě na první pohled většina učitelek netipuje na potenciálního sexuálního predátora, ale i tak jsem se nechtěla veřejně rozmazávat mé podezřelé zvyky a přivolat na Aničku mračna pedagogického hněvu za vybavování se s cizími lidmi. Jak jsem měla za chvíli poznat, učitelky byly vyškolené na mnohem silnější kalibr.

Jako třeba nutkání dotýkat se cizích lidí a vytrhávat jim sluchátka z uší, se kterým se potýkal jeden Aniččin spolužák a upřímně tím vyděsil Amíka, co by za to v New Yorku střílel ostrýma. Zatímco učitelka obrací pozornost na nápravu škod a loví v hlavě anglická slovíčka omluvy, část třídy začíná mexickou vlnou odhazovat mikiny, a do toho přijíždí přeplněná tramvaj.

Zmatek. Učitelka cpe děti zpátky do mikin a do předních dveří. Asistentka mezitím brání druhé dveře, aby z nich děti nevystupovaly zpátky na zastávku. Držíme se svorně za jednu tyč s týpkem s Downovým syndromem a zvědavě po sobě pokukujeme. Mnohem víc než já ho ale upoutá chlápek na sedadle před naší tyčí.

„Feťák!“ zvolá ten malinkej týpek hlasem tak velkým, až to protne celou bzučící tramvaj.

„Tomášku, to se přece neříká!“ ozve se někde z anonymního davu kousek za námi hlas pedagogická výčitka.

„On ale myslí foťák“ houknu zpátky do toho chumlu. Tomášek se mnou souhlasně přikývne a zírá dál na naleštěnej Nikon pověšenej na krku chlápka před námi. Za záchranu před účou mě bleskově přijal do svýho týmu. Jeho ruka se nenápadně vyšplhá po tyči a obejme tu moji.

A tím je rozhodnuto, na který straně v bitvě o foťák budu stát. Než se ale stihne odehrát velká foťáková loupež, třída na Muzeu vystupuje. Nestihla jsem mu ani zamávat.

O kus dál před metrem nahmatám v kapse něco těžkýho a tvrdýho. Kamínek! Fakt se tady nechci pouštět na tenkej led a odhadovat, kolik dvojek červenýho si dá po výletě s Aniččinou třídou jejich učitelka.  

Chci jen úplně jednoduše a účelově poděkovat za ten šutrák a vlastně celý ráno, kdy jsem se nemusela koukat jen na lidi, co zírají do mobilů.

Nekamaraď se s ní

Od konce minulého týdne máme neopakovatelnou šanci vyzkoušet sociální experiment. Žmur odjel na školu v přírodě, takže naše rodičovské povinnosti splaskly na péči o holčičku – jedináčka.

Pokud by to bylo naopak, nad výsledkem experimentu by si psychologické špičky v oboru nehty nekousaly – Žmur by jednoduše splynul s kolečkovou židlí před počítačem, a kromě vyježděné čáry od koleček z pokoje k lednici a úbytku potravin by nedošlo k žádným zaznamenatelným změnám.

U Čičman přišla jako první fáze nadšení, blízká situaci, když v ZOO vypustíte šimpanze do dočasně opuštěného výběhu orangutanů.

„Mami, koukej! Můžu se válet v jeho posteli a nikdo mě nevyhazuje!“ nebo „Podívejte se na mé ruce! Levá se dotýká plakátu Star Wars a pravá listuje ve Žmurově tajném deníku!“.

Nefalšovaná radost z osahávání plakátů a osobních věcí se omrzela v řádu hodin. Následovala fáze stesku.

„Mami, v tom pexesu mě nemusíš nechávat vyhrát. Mně už to takhle stejně nebaví. Vždyť jsi našla jen pět dvojic!“

„Ale já tě nenechávám vyhrávat…!“

„Panebože. Kéž by se už vrátil Žmur.“

Fáze stesku se nafoukla do obludných rozměrů zejména v pondělí večer. To se vyplnila noční můra všech rodičů – telefon se svíjel ve vibracích příchozího telefonátu od třídní učitelky.

„Paní Psicová, neděste se, ale...“ zvolila úča jako ice breaker větu, po které 4 z 5 rodičů vyjdou na balkon a sednou si na zábradlí, nechávajíc v kuchyni na stole stručný dopis na rozloučenou a číslo životní pojistky.

„Žmur měl před hotelem takový úraz – nějakým zvláštním způsobem upadl a rozrazil si hlavu.“

Líčení dalších událostí připomíná recenze Hanebných panchartů. Teklo docela dost krve a před kamerou se vystřídalo hned několik vedlejších postav s různými názory na zranění hlavy a odlišnou tolerancí krve. Výsledkem bylo několik lidí s lehkou nevolností, takže i protřelá zdravotnice zvolila místo boje se zraněním útěk a krvácející Žmur byl eskalován na vyšší místa. Konkrétně na pohotovost Jindřichova Hradce.

„Tam mu to sešili, má pár stehů a pozdravuje vás. Jen už se nebude moct koupat, ale může se na nás dívat.“ pokračuje učitelka takovým tím pedagogickým tónem, jako když se na konci hodiny shrne zranění Karla IV. z rytířského turnaje. „Abych nezapomněla, poplatek 90 Kč za ošetření vybírám po příjezdu.“

„Je mi ho TAK líto!“ zoufala si po téhle epizodě Čičman a odešla Žmurovi nabalit dárkovou tašku svých věcí, které mu daruje, až přijede. To je v naší rodině precedens.

Dokud jsem při úklidu nenarazila v domečku pod Žmurovou postelí na tohle. Je to psáno nesmazatelným fixem, a ano, nechybí ani promyšlená zdvihací záklopka, která eliminuje nežádoucí rodičovskou pozornost.

„Tak nic,“ řekla Čičman a vybalila magické fixy zase zpátky do svého šuplíku. „Aspoň, že se nebude moct koupat, viď mami. Chudáček.“ pronesla přitom chladnokrevně.

Když vaše vnitřní já nemůže déle mlčet

Mého dermatologa mi doporučila F.. Nejspíš je gay a pokud náhodou není, pak je rozhodně blízko cíle se jím stát. Vždycky voňavý, vždycky upravený a kdyby jahody se šlehačkou uměly mluvit, tak mluví stejně krémovým tónem jako on. V jeho podání neexistují žádné nechutné plísně, abscesy ani syfilitické vředy. Pro pana doktora jsou to všechno jen flíčky. 

Proto jsem plánovanou návštěvu s Čičman zbytečně nehrotila. Před pár měsíci, ve skalních dobách koronáče, když se ještě střílelo do týlu za to, že jste vešli do krámu v dobu vyhrazenou seniorům, Čičman vyrostlo na tváři malé červené kolečko. Dost dlouhou dobu se nic nedělo, ale v posledních týdnech se od červeného trpaslíka začaly odvíjet paprsky ve tvaru podivné spirály. Erich von Däniken by k tomu měl nejspíš hlubší komentář. Možná by nechal Čičman na tváři vyrůst kompletní mapu obyvatelné galaxie a napsal by o tom knihu, ale já jako obyčejná matka holčičky nemířím vysoko. 

„Ach ano, ten flíček“ vyjádřil se tomu pan Šlehačka. „Není nebezpečný, ale rozhodně může dál růst a zvětšovat se. Máme v podstatě dvě varianty. Doufat, že už dál neporoste, nebo ho ošetřit laserem. Sám od sebe nezmizí.“ 

„Tak já si ho nechám.“ odvětila Čičman, nasadila si roušku a považovala věc za vyřízenou. Nastala naše interní diskuze na téma nemůžeš se ujímat všech opuštěných rozbitých hraček, zvířat a hemangiomů. Pan Šlehačka mezitím s pobrukováním vytiskl formulář, ve kterém jsem se vzdala práva se soudit, pokud Čičman omylem přepůlí paprskem jako ve Star Wars a šli jsme na sálek.„Napočítáš do tří a bude hotovo,“ usmál se na ni sladce. 

„Chytněte ji pevně za hlavu, bude sebou házet“ zařval o chvilku později na sálu, odkud nejdřív nevybíravě vyrazil sestru a zabouchl za ní dveře. Bylo to stejně hrozné a nevratné procitnutí, jako když ze sprchového koutu sáhnete pro ručník a místo měkkého froté vaše ruka nahmatá afro Dominika Feriho. 

Čičman plakala a já jsem s ní počítala do tří. Celkem jsme takhle počítaly aspoň devětkrát a pan Šlehačka stále maniakálně střílel paprskem a nemohl přestat, jako když mě v rámci dětské oslavy narozenin Žmur poprvé vzal na laser game. 

„Tenhle krémík ji mažte na flíček dvakrát denně,“ doporučil mi opět šlehačkovým akcentem později v ordinaci. Ale to už se nevymaže. Prostě víte, že ten člověk je ve skutečnosti někdo úplně jinej. 

A přesně tenhle pocit jsem si měla zažít o dva dny později při návštěvě Karviné. S Gábinou jsme se neviděly skoro rok, což je dost velkej důvod sám o sobě. Ale ten ještě větší je, že během toho roku mezitím porodila a tohle byl její první výlet z mateřskýho hnízda. Myslím tím ten vzrušený pocit, když si po šesti měsících aplikujete řasenku a vytáhnete kojící vložky z podprdy. 

To není stres jen pro matku, ale závazek i pro její doprovod. Musíte hlídat, aby se pil jeden druh alkoholu, protože matky jsou bezedný studny. Musíte ji držet dál od úchylů a ztroskotanců a taky držet vlasy, když zvrací. Dvě piva a do půlnoci doma? Na svůj hospodský komfort zapomeňte. 

Náš večírek začal nabírat rychlost, když mě Gábina vzala do podniku, kde je na lístku 199 druhů rumu. Těch rumů tam mohli mít klidně 666 a bylo by to úplně stejný, jen víc upřímný. Po pár rumech nám přišlo, že z baru o patro výš slyšíme drumy. Nebyly to drumy, ale místní alkoholik s mikrofonem při pokusu odzpívat Tenkrát na západě. A tenkrát se to stalo. 

Možná za to může za Špinarka, možná zasněná barmanka se zkaženýma zubama a možná starý popelníky na děravých ubrusech. Prostě mě chytil stesk po pajzlech rodnýho maloměsta, kam jsem chodila za školu v tílku a flanelový cobainovský košili. Takový už v Praze nenajdete. 

Ten večer byl super. Gábina tvrdí, že moje ostravština byl druhý nejpřesvědčivější výkon po nejmenovaném dávném večírku, kdy jsem si zahalila hlavu a hovořila plynně arabsky. Slovo cyp a OKD jsem ohýbala jako podstatné jméno, sloveso i citoslovce. 

Dokud nepřišlo na přetřes, co dělám. "Cože? Ty (píp) pracuješ pro (píp) (nejmenovaný mobilní operátor) (píp) (píp) (píp), co mi posledně poslal fakturu za tři a půl tisíce (píp)? A články o čem (píp)? Za to se platí snad jen v Praze, ne?“ musel zařvat barman zrovna když skončila Noc na Karlštejně, aby to slyšela celá hospoda. A bylo po drincích na účet podniku. 

 „Stejně byl nejvyšší čas odejít“ podržela mě venku vrávorající Gábina. „Ale v taxíku už to radši neříkej, jo?“