Zachraňte vojína Karlíka

 

Pamatujete, jak jsem řešila morální dilema, jestli poslat našeho malého nevinného chlapečka na military camp? Dneska se Žmur vrátil z táborovýho Chersonu. I kdybych vám chtěla napsat sebevíc přikrášlenou historku v žánru army fantasy, tak tohle prostě nevymyslím. Nejradši bych dnešní příběh nechala napsat Žmura, ale pokud jsou mezi námi grammar nazi, jeho hrubky mají horší kadenci než AK-47. Takže vám za něj táborovej deník podle skutečných událostí napíšu já.

Den 1.

Náš táborovej vedoucí se jmenuje Deny a byl dva roky na misi v Afghánistánu. Hned odpoledne nám ukázal jizvu přes celý rameno, protože ho tam málem přejelo nepřátelský auto plný teroristů. Deny má zakázáno říkat, kolik zabil lidí. Ale prošel water boardingem a užíval si ho, protože mu při nějakým šíleným mučení nedali několik dnů napít, takže tohle prý byly úplný lázně.

Ve stanu jsem s Karlíkem. Karel má nadváhu a mámu v čele český armády. Prý mají v garáži zbraně za dvacet miliónů. „Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík hned, co vybalíme. „Umím od mámy chvat, kterej tě pošle do nemocnice za 3 sekundy“.

Den 2.

Po 150 dřepech během ranní rozcvičky jeden brečící kluk zajde za Denym, že chce domů. Dopoledne si pro něj dojede táta a drsnej Deny nám pak ukáže plán celýho týdne. Vedle nás je tábor šachistů, což jsou prý mírumilovní obyvatelé země Iglajů, který máme bránit před socialistickými údery národa Urska.

Iglaje poznáváme hned na prvním obědě. Máme čočku s vejcem a vedoucí s párkama. Tři Iglajové jsou na vozíčku, jeden Iglaj je liliput a hlavní iglajský mluvčí je autista. Všichni Iglajové nosí brejle a trička s LGBT vlajkama. Žádný Iglaj neprojevuje vděk za to, že je bráníme proti socialistům. „Pošahaný gumy“ vyjádřil se o nás hlavní autista a jejich trpaslík posměšně zasalutoval, ale při frontě na oběd vozíčkáři bojácně odjeli na konec řady. Máš maskáče, máš respekt. U Denyho i šachistů.

Zbytek dne se plazíme po lese s krochnou.

Den 4.

Celou noc jsme běhali po lese a vedoucí po nás házeli dýmovnice. Jedna holka omdlela. Karlík si v šest ráno myslel, že ještě spim, takže vytáhl zakázanou telekomunikační techniku a volal mámě. „Prosím tě, přijeď si pro mě“ brečí Karlík do ajfonu a smrká slzy do spacáku. Pak bylo slyšet jeho mámu, jak mu rozespale, ale přísně říká, že to stálo spoustu peněz a ať se vzchopí.

Když jsem se smál, Karel se zeptal, esi chci zlomit žebra. Odpoledne dochází k prvním ztrátám. Miki zakopne s airsoftkou o pařez, střílející krochna se zapíchne do země a Miki se zapíchne do ní. „Nebuď sračka, vstávej chlape“ burcuje ho Deny a ohromí nás všechny příběhem, jak se zlámanejma nohama přeskakoval vagóny jedoucího vlaku, když honil Usámu bin Ládina.

Večer dostane Deny sprda od zdravotnice, protože Miki má to rameno zlomený. Posloucháme to s klukama přitisklý na dveře samotky. Maskovaný do keřů, jak nás to Deny naučil. Jede s ním do nemocnice a Karlík mezitím jednomu vozíčkáři sebere puding a vyhrožuje mu, že mu zlomí žebra. Když se Deny vrátí ze špitálu, děláme kvůli Karlíkovi všichni 250 kliků.

Den 5.

Už čtyři dny prší. Plesnivěj mi maskáče a Karlíkovi plesniví nohy, což komplikuje naše společné bydlení pod jednou celtou. Šest hodin chodíme po lese a neseme kládu nad hlavou. Komu podklesnou ruce, ten valí dělat kliky do bláta. Iglajové se hřejou v teple jídelny a posměšně na nás mávají LGBT vlaječkou.

K večeři si Deny opejká buřta a my ostatní rohlíky. Ben mu na přímý rozkaz běží pro hořčici, uklouzne po mokrejch schodech a urazí si kus lícní kosti, jak nás později informuje zdravotnice. Naše jednotka ztratila druhýho muže a večer zase posloucháme přitisklý na dveře tajný rozhovory, jak zdravotnice Denymu zakazuje noční granátový útok. Deny ji zkouší přesvědčit krav maga chvatama, protože pak už slyšíme jen šoupání polního lehátka a sténání.

Ale ani omráčení zdravotnice nepomohlo. Místo házení granátů sedíme s Karlíkem ve dvě ráno na hlídce a nudíme se. Karlík vymyslí, že Iglajům ukradneme LGBT vlajku. Což je celkem easy, protože Iglajové v noci spí, nepřipouštějíc si nebezpečí socialistického vpádu. Teď co s ní. Zapálit? Prostřílet? Nakonec ji počůráme a hodíme do odpaďáku před jídelnou.

Den 6.

„To jste přehnali, vy tupá, militarizovaná, nevzdělaná hovada“ pronese mluvčí Iglajů svou nejdelší řeč za celej tejden, zatímco vozíčkáři pokyvují a liliput zase posměšně salutuje.

„Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík a všichni překvapeně ztuhneme, protože hlavní Iglaj řekne „Ano, prosím.“

Karlík napřáhne ruku, na které se chvěje obrovský kožní vak vyplněný sádlem. Zaťatá buclatá pěstička se nelítostně přibližuje k propadlému hrudníčku prezidenta všech Iglajů. Buch. Křup.

„Áááááu“ začne Karlík brečet, vzápětí slyšíme dusot Denyho kanad. Původně za to měl Karlík dělat 300 kliků, ale zdravotnice zjistila, že má to zápěstí zlomený. Kliky jsme si teda rozdělili v rámci celý roty a pro Karlíka si odpoledne přijela máma. Z toho, jak sjela Denyho, jsme pochopili, že je právnička, a ne žádná plukovnice. Karlík kecal. Ale konečně se mu povedlo z války dostat a v našem stanu zavládlo svěží klima.

Den 7.

„Co se stalo v Kábulu, to zůstane v Kábulu“ loučí se s náma Deny. Jsem v klidu. I kdyby ho zavřeli, tak zvládne hladovku, týden v bílý místnosti s trash metalem a water boarding je pro něj jak akvapark. Možná v noci přilezu za mámou a počůrám se jí do postele. Ale vydržel jsem až do konce a přežil i smradlavýho Karlíka. Deny na mě může bejt hrdej!