Proti přírodě

Proti přírodě Ole Giaevera jsem chtěla vidět a byla jsem si poměrně jistá, že ho chci vidět i s Milým, ačkoliv to byla příčina, co mi během sledování působila sadomasochistickou rozkoš jako pomalé odchlipování starého strupu (poznala bych vůbec, že náš vztah je vyhořelý jako jaderné palivo zakopané pod Temelínem? A nekope si  kvůli mé nedůvtipnosti ohledně ukončení vztahu na svých víkendových výletech mělké hroby?)  Nevnímala jsem ho jako hlubinnou sondu do mužské duše, ale spíš jako odklopení pokličky a horkou páru, která rázem ožehne obličej, až to trochu zabolí. A v průběhu filmu si k němu připisovala si k němu vlastní vnitřní komentáře a pointy. Třicetiletá krize z pohledu ženy v Praze.

Start. Ole si zabalí do batohu náhradní tričko a mp3, rozpačitě zamává na ženu a čtyřletého syna a odběhne do hor. Do hor po stezce za svým domem.

Tak tohle bych taky brala. Jednak kdybych si uměla na víkend zabalit slovy jedno náhradní tričko do malého batůžku a ne taky dvoje náhradní ponožky, podprsenku, lehkou mikinu, nepromokavou mikinu, krém proti slunci, sprchový gel a čokoládové tělové máslo, protože mívám suchou kůži. (Většina mužů nyní pohrdá, ženy tuší.) S výsledným vakem bych rozhodně neodklusala tak lehce a za půlhodiny bych byla tak maximálně v Kunratickém lese. Ne, že by se tady nedala odžít vnitřní katarze, ale ze záběrů přírody by bylo potřeba prostříhat lepenkové chýše, poházené flašky vodky, cyklisty, rodiny na výletech a pražské psy navlečené ve svetrech. Mít hory za barákem?  Najděte mi tam domek s velkou terasou a okamžitě vcucnu sebelítostivé slzy zpět do očních jamek.

Ne? Jdi se vysmát? Fajn, jak myslíte. Kamarádi, co vás nepozvou na večer, protože máte děti. Baví se před vámi, že to bude zuřivá jízda na celý víkend. Aha, ona je tady i Psice. Však se můžeš taky třeba přidat. Ale ty budeš moct tak maximálně do půlnoci, ne? A taky, aby to bylo někde v okolí. A víte co? Už mě ani moc neserou, protože jich je od roku čím dál míň. Kojenci nechodí po horách, ale po lidech.

Vnitřní dialogy: Neverending story. Někdy, pardon, málokdy je to opravdu příjemné (viz téma děti, nebo moji rodiče, nebo už mě nikdy nevezmou do dobré práce) a častěji  pořád se musím okřikovat a stejně jako Ole stavět svoji pozornost od začátku na banalitách. Jako barvy toho, co vidím okolo. Jenže u mě to není „převaha zelené, hnědá, oranžová, modrá“. Ale hrášková, mechová,  švestková, vřesová, starorůžová, okr, cyklámenová a studená modrá. Když se rozhlížím kolem, nikdy nevidím jen čtyři barvy. U téhle vnitřní hry se logicky zasekávám o mnoho déle. A dá se hrát i se zvukem. Nebo hlasy. Schizofrenici se tak můžou zabavit na celé dlouhé hodiny!

Prasárny. Tenký led, kde jsou gender síly vzácně vyrovnané. Ve prospěch žen hraje jen to, že si nikdy nemusím sahat do kapsy pro telefon, aby to nebylo poznat a když už by mě napadlo masturbovat za kopcem v lese a zrovna mě u toho přistihnul hajný, nebude přímočaře jasné, kdo z nás se bude cítit víc trapně a odejde jako první.  Ale ne. Zas tak vyrovnané to nebude. Nevzpomínám si na to, kdy jsem naposled odhodila batoh za strom s nutkáním, že zrovna tady a teď si to musím udělat. Být mužem je přece jen nedoceněná a náročná dřina.

Osamělé spaní v přírodě a noční děsy. V lese jsem spala sama jednou. Vlastně by bylo lepší napsat bděla. Právě proto důvěrně znám to, jak člověk vyskakuje ze spacáku s vytřeštěnýma očima a legračními dotazy jako „je tady někdo?“ nebo „haló?“ Jasně, že je. Divoký prase, vítr a támhle za stanem hraje někdo na fujaru. Možná babička, co umřela, když mi byl rok a teď se schovává tam za tím vykotlaným pařezem a pomalu ke mně posouvá klacek jako nejistě podávanou ruku. Ale tam si teď baterkou pro detaily opravdu neposvítím, nezlob se babi. Vlastně jeden rozdíl by tu byl. Nečůrám si do spacáku!

Partnerské myšlenky aneb o tom, co si myslím, kdo si co myslí. Konečně něco pozitivního, aspoň nemám vztah v troskách. Nepřemáhám se psát smsky, abych to měla odbyté. Nemusím snít nad tím, jaké by to bylo, kdyby Milý zemřel při autonehodě – ani nad tím, jak by to bylo na hovno, kdyby se jen zmrzačil a měla bych ho na krku dál jako ležáka. Když už bych musela nad Milým takhle uvažovat, bylo by to zkázonosné. Myslela bych na to hodiny. Hodiny bych vedla úplně zbytečné demagogické vnitřní pindy nad jeho dětstvím, motivy, současností, budoucností a několika scénáři vývoje. Napsala bych mu na skále dva až tři různé dopisy, z toho bych jeden zapomněla na chatě a musela se tam kvůli tomu vracet a potom mu omylem poslala špatnou verzi a musela čekat dva dny u schránek, nebo ukradnout doručovatelce tašku na kolečkách. Mít dítě a vztahovou havárii k tomu je zhruba o 300% bezvýchodnější realita, než to řešit před deseti lety s kamarády u kapsle LSD rozpuštěné do piva.

Svět jako dolce vita s mp3. Jo! Mp3 jsem si beru sebou hlavně v létě na srazy kdekoliv po Praze, protože se s ní skvěle vracelo pěšky, nebo klusem v podstatě odkudkoliv. Mp3 je milosrdná sprcha, pokud už intenzita vnitřních dialogů překročí  meze. Někdy to končí výronem kotníku, jindy jsem vytančila na schodech až do čtvrtého patra a teprve přede dveřmi s klíčem v ruce zjistila, že hned pár schodů za mnou se plíží sousedka. Konkrétně myslím tu hajtru, co chodila donášet ještě do Petschkova paláce a budí pozoruhodnou optickou iluzi, jakoby měla ústa na zip od ucha k uchu. Dobrý den!

Samota. Zvýšenou samoty pozoruji u všech mladých rodičů. A když odjedou Žmuři k babičce na víkend, naplánuju si toho zase tolik, že se doma otočím jen vysprchovat, vyčistit zuby a vyspat. Pro začátek bych potřebovala aspoň dva týdny samoty. Z toho ten první nebudu dělat nic jiného, než poslouchat svoji hudbu, jíst svoje oblíbená jídla, psát, kouřit z okna a popíjet u toho portské. Druhý týden bych se chodila domů vyspat a osprchovat.

Děti. Nikdy mě moc nenapadlo přemýšlet, jestli mám se svými dětmi vztah, nebo ne. Protože jsem s nimi v průměru 20 hodin z 24 (vzhledem k faktu, že chodí spát k nám do postele), připadá mi jako pokročilejší jogínská meditace spíš nevytvořit si k nim vztah. Což se vůbec nevylučuje s tím, kolik k nim mám vlastních živých výčitek. Pokud bych měla mluvit jen za včerejšek, tak jsem je oba seřvala nepřirozeně vysokým hlasem, protože nasypali tři krabice hraček smíchaných s legem do čičmaní postele, která měla toho času spát (úklid cca na 25 minut), snědli mi oběd z talíře během krátké chvilky, co jsem šla dolů pro poštu  a Žmur paří už dvacet minut Angry birds na mém mobilu, abych měla aspoň chvíli pokoj „na práci“. (Počkejte, až jednou najde tyhle stránky).

Možná ode mně očekáváte, že napíšu o zvýšené pozornost k počínajícím neduhům a vadnoucímu vzhledu, ale po srazu s Metalistou to neudělám. Metalista se mně svěřil, že si přetáhl svých deset fotek od dvaceti do třiceti pod sebe a pozorně se zaměřil detaily. Kdy byl v nejlepší formě, kolik vážil a jak mu padají po třicítce koutky dolů. Tak tohle by mě (zatím) fakt nenapadlo. Možná proto, že můžu použít korektor a make-up.

A mělký hrob si kopat nikdy  nebudu, protože to neumím s lopatou. Jestli už budu mít někdy přetékající kapsy žalu, zapiju si jako příkladný zbabělec prášečky tvrdým alkoholem. (A pak půjdu do klubu, protože zjistím, že to byly extáze pubertálního Žmura, co si je ulil do lékovky v poličce nebo antikoncepce třináctileté Čičman…)

Supermant

Poslední dobou mě Žmur občas okřikuje za to, že ho nazývám jeho skutečným jménem, ale nemůže mi to mít za zlé.  Jen za poslední měsíc prošel vývoj od požárníka Sama, přes želvu ninja po aktuálního Supermana a já si jen stěží držím mentální kapacitu na to, abych nepletla jejich vzájemná jména, natož držela speciální paměťový slot na Žmurovo aktuální alter ego.

„Žmuříku, jdeš jíst?“ ptám se třeba nevinně. „Mami! Už zase! Já přece nejsem Žmur, já jsem Supermant. A ty jsi repotéka Lejnová a táta je Lex“ vysvětluje nám Žmur už trochu unaveně jako nepozorným žáčkům. Vždycky si přitom vzpomenu na babičku, jak mě oslovovala Alenko (moje sestřenice) nebo Babetko (její pudl)  a já už jí to po čase ani nerozporovala.

„Ahajó“, rovzpomenu se. „a jdeš si teda dát kryptonský špagety?“ Žmur zahajluje pravačkou a přistane u stolu.  Ze všech únorových inkarnací je ale Supermant jiný než ostatní. Už jenom převlek. Požárníkovi Samovi stačila vysílačka ze starýho mobilu a mísa na ovoce jako požární helma. Pro ninju jsem vystřihovala do šátku otvory pro oči a místo krunýře nosil rozpadlou lepenkovou krabici. Řekla bych, že právě Supermant je příčinou, proč se naši sousedé z vedlejšího baráku v podvečer scházejí u okna, nevěřícně vrtí hlavou a utírají si slzy smíchu do rukávů. Supermant je totiž něco jako vyhořelý transsexuál bez domova.

Obouvá si moje kotníkové kecky a za tričko mu na záda musím kasat pláštík z červeného tílka. Milý mu včera chtěl navrhnout, že by si ode mě mohl půjčit ještě kozačky a navlékat si přes tepláky červené slipy, ale stihla jsem tuto konverzaci nenápadně típnout ještě v začátku.

V každém případě, za Samových časů u nás nikdy nehořelo. Ani během ninja epizodky jsem v koupelně nezahlédla přerostlého Třísku, jak vykukuje ze záchodové mísy. Zato pod vlivem Supermanta na Žmura postupně přechází určité zvláštní schopnosti. 

Třeba to létání. Žmur si našel výklenek ve zdi, na který vyleze za pomocí důmyslné sestavy židlí a stolku a skáče na chudáka Čičman s přesností sokola kroužícího nad hrabošem v poli. Chudinka neurotická Čičman už se podobně jako obyvatelé pod Nuselským mostem na přechodu do kuchyně nerozhlíží jenom doprava a doleva, ale nově také nahoru.

Demonstrace síly, která mě přesvědčila definitivně, se odehrála právě dnešní dopoledne.

„Žmure, sundej si ten pláštík a vem si svoje boty, jdeme ven“, říkám a podávám bundy.

„Kolikrát to mám ještě opakovat?“ úpí  Žmur. „Já jsem Supermant!“ A prásknul dveřmi. Práskat dveřmi se nedělá, to není třeba dodávat. Obvykle prásknutí dveří vydává nepříjemný tupý zvuk a cítím, jak se mi zvedá tlak.

Když ale práskne dveřmi Supermant, odpadne z jejich zárubně hrouda zdiva 25 x 20 centimetrů, náš umírající pták pružně odskočí na nejvyšší bidélko v kleci, Čičman upustí ohryzané jablko a já jenom zírám. Dveře se opatrně pootevřou. 

„Lojs?“

„Supermante?!“

„To spadla lednička?„

Už se dlouho nevydržím nesmát.

„Ne, v pohodě. Jenom jsi trochu proboural kuchyni“

V každém případě Žmur odpráskl kus historie. Pod vrstvou omítky byla cihla zabalená do Večerní Prahy. Na druhé straně, kterou se mi podařilo zrestaurovat, je upoutávka na dobový thriller Králíci ve vysoké trávě z roku 1961. A taky inzerce na hubič vší a blech.

Vlastně bych vám sem mohla dát ještě druhou fotku, když si mě Supermant po obědě zavolal na záchod. Ale víte co? Hovno z Kryptonu fakt vidět nechcete. 

Přijďte posedět děcka: Kavárna Adria po čtrnácti letech

A plynule navážeme druhým vzpomínkovým postem. Právě sedím v kavárně Adria v Brně, starosvětském podniku, jehož poslední výstřiky slávy a šampaňského jsou navždy uchovány v řídnoucím čalounění a mahagonové obklady na zdech dosud vydechují aroma doutníčků a zapařených silonek brněnských cour.

Když jsme se někdy před dvanácti lety rozhodly s kamarádkou Markétou opustit rodičovská hnízda, bylo září, pršelo a my jsme bloumaly mezi nádraží po Svoboďákem s cílem najít si jakoukoliv krátkodobou brigádu, která by do blížící se deadline vynesla dostatek požadované hotovosti za nájem a ještě zbylo na pivo. Tenkrát byla Adria relativně naleštěný podnik, v jehož útrobách poletovaly uniformované servírky a za barem stál masívně zasazen pan Dragan se zlatými prsteny a vytetovanou mořskou pannou na krku. Jestli se v Adrii dealoval heroin z balkánské stezky, nebo zbraně pro Bosnu, se nám při naší investigativní brigádě nepodařilo zjistit. Dílem i proto, že nás Dragan prokoukl a vykopl ještě téhož odpoledne.

„Máte zkušenosti v restauraci?“ ptá se Dragan na začátku, zatímco odhaduje velikost našich podprsenek a my horlivě kýveme. V hospodě jsme byly skoro každý večer, a na jaké straně baru hraje pouze podružnou úlohu. Dragan nenápadným pohledem zkontroloval ještě naše zadky, přikývl a vpustil nás do šatny. Tam po nás mrskne tesilové uniformy. Aha, tak proto vizuální kontrola. Bohužel jeho zkušené okolo minulo. Markétě leze ze sukně zadek, já bych potřebovala kšandy, aby mi nepadala z boků. Z umělohmotných halenek nám lezou prsa oběma, Dragan tedy opět souhlasně potáhne z marlborky a vpustí nás na plac.

Tam jsem pochopila, že strany baru hrají zásadní úlohu a v kombinaci s mou mizernou krátkodobou pamětí a gramlavýma rukama jsem pro prosperující podnik zkázonosná jako návštěva z imigračního.

Docela se nám dařilo navodit optickou iluzi schopného personálu, než do prázdného restaurantu vešel po půlhodině první host. Přestaly jsme leštit popelníky a propadly hysterii. Navzájem jsme se vystrkovaly, kdo ho půjde obsloužit. Vyhrála jsem já. Povytáhla jsem si sukni od kolen do pasu a vykročila. Zákazník byl laskavý a chtěl jedno pivo. Zůstal laskavý, i když jsem se ještě dvakrát vrátila pro dopřesnění, zda chtěl opravdu pivo, nebo Birela a jestli desítku, nebo dvanáctku. Smutně, ale empaticky pokýval hlavou dokonce, i když jsem před ním zaškobrtla na podpatcích a naservírovala mu pěnu na košili. Zato Dragan po mě házel zlé pohledy a típal tak zuřivě, až si shodil popelník na mokasíny. 

U druhého stolu jsme s Markétou projevily zničující synergii. Důchodkyně dostaly po dvojitých kávičkách, diabetička dva sachry, stará nálevka s červeným nosem čtyři deci. Ta byla nakonec nejrizikovější. Zatímco se její kamarádky držely za srdce a cukrovkářka hledala pod stolem inzulínové pero, alkobába měla při placení pindy, že je to škandál, osm deci platit nebude a chce mluvit s manažerem podniku. Ten za námi už stál. Dragan nasadil poker face, pomohl jí do kabátu, zbytek útraty nám odečetl z výplaty a vykopl nás s dvěma stovkama znovu do deště. Příští týden mohla začít moje druhá nejmizernější práce na světě asistenky zákaznického servisu, ale o tom třeba někdy jindy.

Mimochodem, ženy už v Adrii neobsluhují. Možná se Dragan genderově vymezil, ale spíš se vrátil s hroudou hašiše zpátky do Bosny. Ale mají tady wifinu a stůl se zásuvkou hned u záchodů, což je zásadní věc, která se při očistě počítá.  Za dvě hodiny mě čeká sraz s Milého kamarádkou, cesta lesem a pak už jen dlouhá noc lemovaná blitím a srazem s vlastními strachy. Rostlinná stezka do hloubi ekvádorského pralesa díl II. Tak na zdraví!

Trable s malým ptákem

Odpověď na lobova angry birda

Před dávnými a dávnými lety, když jsme začali s Milým chodit a ještě jsme se roztomile ostýchali zeptat se na nějaké věci napřímo a spoléhali na sílu pohledů a zpocených dlaní, jsem jednou v lese mylně vyhodnotila jeho zasněné povzdechnutí nad zpěvem ptáků jako signál. Napadlo mě, že kdyby měl doma čiřikající sýkorky, plně by to saturovalo jeho potřebu přírody a mazlíčka zároveň. Ptáčka, se kterým budou od zítra všechna rána prosycena zpěvem a radostí nad novým svítáním. (Fakt by mě s odstupem zajímalo, co přesně a v jakém množství jsem si tenkrát balila do dlouhého papírku). A to přišly první nepřehlédnutelné náznaky, že tohle nebude nápad roku.

Jako v petcentru. Klec plná ptáků. Okřídlení mafiáni si v rohu vyřizují účty a klofou se, až lítají pařáty vzduchem, zbytek nekoordinovaně plive zrní po lidech a štěbetá. Pár jich sedí uvadle, přesto se snaží tvářit customer friendly. Zbytek jsou mrtvolky, které pracovníci petcentra navázali na bidýlka drátkem. Fakt to chceme mít doma? Ale já si vyberu dvě holky, mírumilovné holubičky…“Třeba tyhle“ ukazuju prodavačce. „Uhm“, odpoví nezaujatě a nasadí si rukavici. 

Vnitřek ptačí klece se v pár vteřinách promění v horror od Hitchcocka. Kriminálníci se jí snaží zobákem prorazit tepny, ostatní naráží do pletiva, páreček provozuje poslední sex, než budou navždy rozděleni. Prodavačka odloupne z bidýlka dvě apatické samičky, kterým je to úplně jedno a posadí je do vedlejší ubikace. Zamžourají na mě korálkovýma očima.

Doma Milý jeví neurčité známky radosti, ale daleko větší pozornost věnuje mému novému spodnímu prádlu, než mým ptákům. „Jak mým?“ pozastavuji se. „To jsou teď tví ptáci“. Že to jeho ptáci nebudou si vysvětlíme kolem páté ranní, kdy nás z hlubin vytrhne skřehotavá dětská trumpetka. Tutu-rutu-tuuu-tu! Tutu-rutu-tuuu-tu! Stereo. Celý boží den až do večera.

Druhý den Milý přichází z práce s pár zajímavými informacemi, které si o chovu zebřiček nastudoval. Nejvíc ho zaujala průměrná délka dožití tři až pět let. Vyslovím nahlas podezření, že si dohledával jenom tohle. Aspoň já ano.

A i když jsme zlí a cyničtí, musím říct, že mě ranilo, když jsem jednou přišla domů a jedna z mých holek, těch mírumilovných holubiček, ležela v kleci jako pachole v Erbenově Vodníkovi. Dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: ptačí hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy!

Druhá sedí na bidýlku, jako by se udělalo kolegyni pouze nevolno. Zamžourá na mě korálkovýma očima. To je ta ženská rivalita. Z příručky o chovu zebřiček vím, že nemohou žít sami, protože jim pukne srdce. Jdu do petcentra a zakoupím samečka. Barevného kriminálníka s uklofaným pařátem.

Na to, že se pták prezentuje jako ostrý hoch, se z něj stává bačkora už během jejich svatební cesty do nové klece. Pravidelně potom ptáka nacházím s vytrhaným peřím okolo krku, což posiluje mou nedůvěru v teorii, že mrtvou kamarádku zabil dravec (v době incidentu byla klec v okně na čerstvém vzduchu. Jedna z bývalých kolegyň dokonce vyslovila odvážnou hypotézu, že ji zabil had, který se v centru Prahy účelově doplazil po hromosvodu až do pátého patra).

V každém případě, když před dvěma lety umřela, ptákovi nepuklo srdce žalem. Pěkně se zakulatil (zřejmě se na přístup k misce musel dovolovat, přičemž mu nebylo často vyhověno) a dorostlo mu vytrhané peří. Spokojený vdovec.

Tedy až do minulého týdne. Z vrchních pater klece se přes bidýlka v mezipatří postupně propracoval až na dno. Pajdá v semínkách a tváří se zpuchřele. 

A tak ti sypu výběrové zrní a snažím se tvářit jako obvykle. 

Ale tohle je konec, kamaráde.