Šťastné a zavšivené!

Je Štědrý den ráno po snídani, děti dopíjí sváteční kakao. "Ládíku, počkej chvilku. Leze ti ve vlasech octová muška..." Než si uvědomím, že sezóna octomilek je dávno pryč a zrovna tahle nikam neodlétla, zbytek rodičů s dětmi předškolního věku podvědomě udělá úkrok vzad. Babička, která za svůj život odchovala, odčervila a odvšivila všechny živé bytosti od dětí po tajně dovlečená štěňátka z popelnice, se naopak neohroženě vydá k malému Ládíkovi a zkušeně mu prohrábne kštici.

"Hnida, hnida, veš", louská mezi nehty parazity jako arašídy a ani to s ní nehne. My ostatní se potichu proplížíme dveřmi kuchyně a díváme se na dosud milovaného člena rodiny přes sklo s bezcitným odporem, jako na nebohou kapitánku Ripley, které se zpod žeber líhne vetřelec. Výjimkou je Čičman. Závistivě pláče, že chce taky vši.

Po dvaceti minutách s Googlem se sejde spousta plodných návodů. Tušila jsem, že je internet kreativní místo, ale věděli jste, že se lze vší zbavit pomocí slivovice smíchané s lákem od okurek a pár kapkami Alpy? Vegetariánům poslouží salátová zálivka, masitějším typům zase vanička osoleného sádla. Pro dobrodruhy a lidi s určitým spektrem odchylek je doporučováno strčit hlavu do igelitového pytle na odpadky, nebo rovnou do mrazáku. Padlo pár návrhů na ostříhání, přebitých hlasováním o barvení vlasů. Chvilku to vypadá, že se sejdeme pod stromečkem s vyholenou půlkou hlavy a na druhé budeme mít sádlo a několik výstředních odstínů barvy na vlasy, abychom se mohli na vlastní hnidy přesvědčit o účinnosti zaručených metod. Nakonec se Hagoš konzervativně vydal do lékárny, kde musí magistra na vedlejšák prodávat seniorům deky, protože když se vrátil, vysázel na stůl pár lahviček, malinkou krabičku a účet za osmnáct stovek. Nejdražší vánoční dárek jsme tedy už znali.

"Tohle", vzal tu ošoupanou krabičku a vytáhl z ní něco, co ze všeho nejvíc připomínalo vikslajvantové kapesní rádio z devadesátek, co se dalo naladit jen na Blaník a pak mu vytekly baterky a prožraly mi aktovku. "Tohle je prý nejefektivnější antiparazitální prostředek 21. století, e-lek-tric-ký hřeben. Stačí pročesat pramen po prameni a vši i hnidy vlivem...mhm...elektrických výbojů explodují."

Zapnul tlačítko ON a přístroj začal vydávat silně nepříjemné vysokofrekvenční "Ííííííí". "To ti prodalí spíš nějaké prostředek na odpuzení krtků, né?" vyzná se hned strýc - zahrádkář z Brna. "Kdepak, strejdo", pokračuje Hagoš. "Když narazí na hnidu, tak to změní tón!". Všichni se ošklíbají, protože to píská pořád stejně, už jsme učesaní do mrtě jako na Ples v Opeře a děda začíná vzpomínat estébácký mučení, ale když se dostanu na řadu já, zasekne se mi všivák v lokně a udělá to vítězné "Íííí-ééééé". 

"Tak vidíte!" zaraduje se Hagoš a štítivě stříká na hřebínek desinfekci. "To sou asi slabý baterky, ne?" bráním se, ale musím se potupně vrátit do kuchyně a zmydlit si hlavu tím stejným louhem, co Ládík, který je teď vděčný za společnost. Smrdím jako drahej pes s rodokmenem a stejně mi od Štědrého dne (Ježíšek je cynik, taky si to myslíte?) přijde, že se prostě nějak víc drbu. Po božím hodu už všude. Jen váhám, jestli si na hlavu obrátit flašku vánočního punče, dekorační petrolejovou lucernu, nebo tu mísu nedojedenýho salátu. A taky bych samozřejmě chtěla pozdravit všechny, za kterými se na návštěvu teprve chystáme!

Storno na pokladně pět

Středa večer, vyběhnete si jen tak nalehko v žabkách do prosincového mrazíku přízemního stejně jako vaše touhy – koupit v Albertu chleba a rajčata k večeři (a na chvilku se zasnít, že by ta rajčata mohla růst v hlíně místo v průhledném rosolu a chleba nebyl ještě před půlhodinou zmrzlý nebožtík štítivě vhozený do pece jak na kremaci). No, ale dost planého snění. Hlavně se samozřejmě snažíte odbavit celou tuhle mizérii co nejrychleji. Děcka mají hlad, nechcete už dneska slyšet žádný úlisný koledy a táhne vám na palce. Skutečné jídlo koupíte příště včas.

„Narodil se Kristus pán“ hlaholí z repráků už nejmíň pětistá středeční repríza, ale zatím nechcete vydloubat dětskému sboru oči vanilkovým rohlíčkem, ani nemáte pokušení na další Beslan, kdepak, neškodně si jdete vyzvednout svá rajčátka z holandskýho skleníku a pak rovnou k pultu „Čerstvě rozpečeno“. Neurazí vás neonově růžový koblihy, ani ten fotřík ve větrovce, co si strká do aktovky už druhou flašku tuzemáku. Ve vzduchu visí kromě borovicového osvěžovače na hajzl, co vane z umělého stromku, atmosféra soustředěného osamoceného lovu.

Před pokladnou se sejde vzorek populace, ze kterého by zajásaly všechny agentury na výzkum trhu: od manažera s propocenýma koláčema na košili, k dobrým mámám opřeným o plné vozíky zlevněných tuků na pečení, sestupným směrem až ke mně. Tedy vlastně přede mnou už je jen, abych použila výraz Žmura, co se mi hrozně líbí, „kouzelný lesní mužík“ v pobryndaným vaťáku a drobky v plnovousu. Ale z košíku se mu hrdě tyčí plnotučné mléko.

„Sedumnáct“ snaží se prodavačka rezignovaně přeřvat obzvlášť kvílivý part dětského sboru.

„Dumnáct?“ opakuje lesní mužík a bezradně přepočítává mince v dlani. Já mám jen čtrnáct“ odvětí smutně, ale s konečnou platností.

Než si stihnu sáhnout do kapsy, vynoří se za mnou zlevněná Hera a zaječí „Tak si nemáte brát plnotučný! Si to děte vyměnit za nízkotučný za dvanáctdevadesát!“  Mužík přikývne a zmizí.

„Jak jsi krásné neviňátko, vprostřed bídy, nebožátko.

Před Tebou padáme, dary své skládáme.“

úpí dětský sbor dost výhružně. Manažer na konci fronty už má propocená celá záda a náběh na pátej infarkt, ale všichni dál čekáme na ten vánoční zázrak a Ježíšek furt nejde. „No já za něj přece nebudu platit sedmnáct korun“, promluví prodavačka k davu. „Ze svýho!“ Zlevněné tuky souhlasně přikyvují, ale u většiny si tím podporu nezíská.

„A co my ti, nuzní, dáme, darovati co nemáme;

my ti zadudáme, písně zazpíváme.“

Tak to rozseknu, prásknu na pult zpocenou dvackou jak v americkým filmu a říkám, že tomu pánovi to mlíko koupím a k tomu klidně tatranku a ještě dám zbytek drobných na ty vodící psy, ale ať už tohle drama máme z krku.

„To nejde, já sem dala storno“, odvětí prodavačka chladně bestiálním tónem, jako by měla palec na tlačítku v Oválné pracovně, kterým právě nevratně odstartovala jadernou válku. 

„Storno na pokladně pět“ rozléhá se rozhlasem, ale nikdo nejde. 

„Jarmilko, kde jsi? Klíče na kasu pět!“ žebroní prodavačka za víc, než jen pár minut a už je vycukaná, ale po Jarmilce se slehla zem stejně jako po tom bezďákovi a teď je nad vší pochybnost jasné, že to byl fakt kouzelnej dědeček, co nás přišel vytrestat za naši kolektivní liknavost, lakotu a nenávist k dětskému sboru.

A správně by měl teď fotřík vytasit ty dvě flašky rumu a přihlásit se k anonymním alkoholikům, škudlibáby vrátit ztužené tuky do regálů a radši koupit svým dětem krekry z mladého ječmene, manažer roztřískat notebook o frau pokladní a začít kultivovat žábronožky, ale protože jsme se až na pár tlumených urážek nezmohli jako obvykle na nic, přišel po delší pomlce lesní mužík a rozjařeně si nesl dvě mlíka. Plnotučný. „Sem věděl, že tu stovku musím mít v druhý kapse“, objal nás všechny řídkým  úsměvem.   

Veselá stodola

Jsou vánoční věci, o kterých bych vám ráda napsala, ale asi už je nikdy nezažiju – třeba brutálně rumový vaječňák mojí babičky, kterého stačilo vylízat prázdnou šťopičku a párty s barbínama už nikdy nebyla stejná. Plynové měchýře z kaprů, které měl můj děda – řezník rozvěšené po kuchyni jako lampiony. Předvánoční školkové výlety. Naštěstí máme doma dva agenty, skrze něž se můžeme vydávat do paralelních světů prvních dětských lásek a podrobných plánků na sestrojení vesmírné balistické střely, která by s přikurtovanýma účama doletěla až do středu černé díry a tam explodovala obzvlášť zavrženíhodným způsobem.

Na školkový adventní výlet se u nás těšila především Čičman, protože z toho koukala šance držet se za ruku s Jiříkem, chlapcem z velké třídy, o kterého vede studenou válku plnou špinavých ženských intrik se Sofinkou (Jiřík o tom podle mého názoru nemá ani ponětí). Žmur byl připraven celou akci zazdít a na svůj zbrusu nový zimní ekzém na tvářích si při té příležitosti rudou fixkou přimaloval šik jebáky. Ale neštovice mu už znova nikdo neuvěří. Když jsme u těch příprav, Čičman vyskládala na hromádku půlku své skříně a nakonec usoudila, že Jiřík nejvíc ocení outfit složený z modré baletní sukénky a trička s králíčkem. My s M. jsme si pragmaticky rozlili víno a hráli kámen – nůžky – papír o to, kdo je zítra odvede před autobus. Jako obvykle to bylo párkrát nerozhodně, párkrát jsem podváděla já a párkrát M., takže jsme je ráno museli na autobus odvést oba.

Obraz, který se naskýtal v ranním pološeru před školkou, rozhodně neodpovídal části názvu výletu „Veselá“ ani „Stodola“. Před školkou se pro celou ulici odehrával živý obraz, kde se většina malých dětí válela se po chodníku v slzách jako před nástupem do Wintonova vlaku. Někteří se snažili utéct selekci boční uličkou a učitelky je vytahovaly za límec jako králíky a otevřenými dveřmi vhazovaly přímo do vozu. Kroužek, kam se zařadil Žmur, byly starší děti, které se fackovaly ve směru hodinových ručiček. Řidič kouřil za rohem jednu startku za druhou a přivřenýma očima plnýma nenávisti tipoval grázly, co mu olepí sedadla žvejkou. V dlani mě studí malá ručka lepkavá od smrkanců a slz. „Když já ale chci sedět vedle Jiříka“, pláče Čičman. „A kde je Jiřík?“ zeptala jsem se. „Támhle“ vzlykla Čičman směrem k fackovacímu hloučku. Vytáhla jsem z něj Jiříka, přesunula ulepkanou ručku do jeho a nasměrovala je k autobusu. „Tak ahoj a pěkně si to užijte!“ zamávali jsme a běželi rychle na tramvaj. Se špatným svědomím, ale šťastní, že nepracujeme v mateřské škole.

„Tak jak bylo?“ ptám se odpoledne ve školce s upřímným zájmem. „Mami, když on se Jiřík v autobuse poblinkal“ brečí opět Čičman (hlavně kvůli tomu, že se musela kvůli pozvraceným věcem od Jiříka potupně převléknout do náhradních tepláků. Po Žmurovi!) „No nakonec náhodou docela dobrý“, uvolil se uznat Žmur. „Když jsme tam dorazili, otevřela nějaká ženská oblečená za čerta a že nás provede peklem. Furt do sebe lila ďábelskou vodu, aby mohla plivat oheň, ale to už dál doplivnul náš řidič autobusu, než tenhle čert mami! Docela ji štvalo, že se smějem, ale když chtěla postrašit aspoň těch pár dětí z malý třídy, tak si šlápla na ocas a pak říkala slova, co prý čerti úplně v pohodě můžou. Ta druhá ženská byla anděl, ale když ji Fanda čajznul peříčkovou šálu, tak ho vzala po prstech pravítkem a řekla, že mu je usekne zaživa! Hele – tohle je pro tebe!" A na stůl vybalil medailonek, ze kterého táhlo na kilometry daleko ředidlo a pot ze skrz naskrz zapařeného kostýmu anděla. Potažený v několika silných vrstvách drobnými úlomky čehosi.

„Asi rozdrcený Lexauriny“, prohodil M. světácky. Už chápu, proč jsou v předškolních zařízeních vánoční prázdniny povinné.

Proč se vracet ze Srí Lanky

Jak už jsem vám psala minule, Srí Lanka je obnovitelný přírodní zdroj úsměvů a lidského tepla, na to by tam mohla svítit celá města. Příroda tam není oplocená slečinka, na kterou se nesmí šlapat a čůrat jako doma v Riegráčích, ale něco, co vás donutí úplně změnit optiku toho, jaká botanická odnož k vám ještě nepatří a co už vámi naopak začíná prorůstat. A stejně je boží vrátit se domů, víte proč?

1.      Káva

Plaché pokusy pěstovat kávu na současných čajových plantážích prý skončily nemocí keříků. Podle mě šlo spíš o vzpouru, při které se kávovníky nadále odmítly podílet na tom, jak s jejich bobulemi místní nakládají. Srílanská představa tohoto povzbuzujícího nápoje vypadá tak, že se těch magických sedm gramů mleté kávy na jedno ristretto zalije v konvici litrem vlahé vody. Vizuálně i chutově máte potom problém rozlišit, jestli pijete druháka z Pigáče, nebo kafe. A hlavně, i kdybyste byli kofeinová smažka jako já, fakt do sebe nedostanete pět šálků téhle brčoly pro pokrytí kritického množství kofeinu v krvi. Postupně začnete ztrácet přehled o tom, kam jedete a jaký je den, natož jestli je ráno, nebo večer.

2.      Rice&curry

Ráno a večer ostatně nerozlišíte ani podle toho, co právě jíte. Snídá se rýže a curry, oběd v pětatřiceti stupních rádi vynecháte, a večeří se…ano, rýže a curry. Ze začátku jsme byli z curry unesení. Užívali jsme si, jak všude chutná trochu jinak, rozněžňovali se nad barevnými miskami a přísahali si, že tohle jídlo si budeme vařit i doma do konce našich životů. Nechápali jsme ignorantská prasata, co se v restauracích kňouravě dožadovala pizzy, nebo aspoň částečného ústupku v podobě nekořeněného pokrmu. „Pche, to mohli jet do ZOO a dát si langoše u stánku“, domnívali jsme se pokrytecky skoro celý první týden. Nad jídelními lístky jsme si přestali skákat do řeči docela brzo. Už jenom text začínající na rice&curry u mě na konci pobytu vyvolával dávivý reflex, natož když menu obsahovalo i názorné obrázky. Jestli chcete vědět, na které jídlo vzpomínám s chlípnou slinou v koutku, bylo to naše poslední meníčko od Burger Kinga a klidně mi za to nafackujte žemlí zakydanou od majonézy. Pořád lepší než každodenní kopec pálivé rýže.

3.      Útulné domácí prostředí

…většinou zahrnuje nasáklou skvrnitou postel, na které se před vámi v horečce dengue musela potit stovka předchozích turistů a sprchu nad záchodem určenou k likvidaci všeho – od osobních pachů přes plíseň v dlaždičkách a šváby o velikosti malíčku. V jednom sladkém apartmánu M. při rutinním vyklepávání švábů z věcí nakvašeně vylezla z krosny žába, zatímco na vysočině na mě zaútočil metrovým skokem rozzuřený gigantický škvor schovaný pod záchodovým prkýnkem. Zrezlou sprchovou hadice s kropicím dosahem po celé koupelně nakonec ještě rádi přijmete za svého nejsilnějšího spojence.

4.      Bordel a odpadky

Místní jsou hrdí na svoji zemi, což vám nezapomenou připomenout při každé příležitosti. Ale zároveň přitom flusnou betel pod sedadlo ve vlaku a otevřeným okénkem nenuceně vyhodí plechovku od piva. Většina cest se tak dělí na jízdní pruh, krajnici pro chodce a (nejširší) odpadkový pás, ve kterém se zpravidla pasou prasata a místní skot.

5.      Spodní proudy

Indický oceán je na první omak teplej kámoš, co nedá ruku z vašeho ramene a druhou vás pleská vlnkou po zadku. Než se stihnete osmělit, přižene se menší tsunami. Boj o život, žaludek plnej velrybích chcánků (hlavně že celou dobu úzkostlivě pijete balenou vodu žejo…) a než proletíte tunelem, vyflusne vás to na sousední pláž. Plavky za vámi mrskne pár minut poté. Vysmrkáte si do dlaně hromádku písku a musíte to jít zažít ještě jednou. Jako křeček v kole.

6.      Děsivá doprava

Na typické cestě po Srí Lance se nestíháte bát o svůj život, protože si nejste jistí, jestli už jste nezaklepali bačkorama na poslední křižovatce a tohle je jen nějaký dopravní očistec. Vlaky i autobusy jezdí zásadně s otevřenými dveřmi, ze kterých visí často jen za jediný úchop ruky všichni, kdo nastoupili poslední. Nastupuje i vystupuje se za jízdy a to i ve vlaku – z něj je lepší katapultovat se do zmíněného pásu s odpadky, jež vás obejme a pohltí jako vláčná matrace. Jediným akceptovaným pravidlem je to, že silnější má přednost a víc trubí, ale na silnici najdete i mnoho závodních tuktuků, kteří předjíždějí náklaďák a o cenťák je přitom líže pokroucený nárazník autobusu. Nejlepší je zavřít oči, stejně jako u přecházení.

  

7.      Somři, zlodějíčci a těžko odstranitelní kamarádi

Beru dvojí ceny pro turisty a pro místní, beru smlouvání a beru, že někdy za stejnou věc zaplatím úplně jinou cenu – pokud se to pořád pohybuje aspoň v nějakých rozmazaných mezích. Ale na tohle vás naši bezďáci z hlaváku fakt nepřipraví, protože někteří místní performeři (a to často v lepším tričku, než je to vaše) nemají laťku nízko – nemají ji totiž vůbec nikde.

„Ahoj, kam jdeš? Jdeš do supermarketu? Paráda, máme stejnou cestu. A ty mi na jejím konci zaplatíš i můj nákup – kámo, vždyť jsme spolu právě strávili cestu přes dva bloky a víš o mně všechno. Přece nechceš, aby moje rodina chcípla hlady, že ne?“ Pokud máte mokvavý vřed, nebo lepru, je přímo povinností udělat si stánek přes půl chodníku a vystavit zchromlou končetinu na pult hned vedle chilli placek.

P.S. Sorry za nekvalitu fotek. Když jsme u těch somrů, můžete mi příště přispět na lepší mobil. Jo, co se na Srí Lance naučíš…

Agitka! Názornější lokální verze "Raději knihu"

Před fabrikou na čaj se o parkovací místa ráno nikdo nehádá. Auto má generál a zbytek top managementu přijede na kole...

Tohle není alpská selanka...

Krávy se totiž pasou na hřbitově, jak jinak než v odpadcích. Tady i zarytý nerecyklátor odpadu pozná, co po vás zbyde po smrti. Zlatý žuby a petflašky.

Sri Lanka: Nejlepsi vecirky jsou v podpalubi

Na nadrazi na Sri Lance mate o cestujicich jasno jeste pred odjezdem - do prvni, druhe a treti tridy se totiz musite zpusobne radit uz na nastupisti. Prvni tridou jezdi vymydleni cizinci, co bezne jezdi s ridicem, ale cetli v Lonely Planet o uzasne panoramaticke vyhlidce na zeleznici a tak to velke dobrodruzstvi po kratke hadce partneru podstoupi. Docela casto toho oba lituji uz za par minut na perone poplivanem cervenyma flusancema z betele a pokrytym potulnymi psi a dalsim nebezpecim v ruznych stadiich rozkladu.

Druha trida stoji par korun a najdete v ni mix mistnich a batuzkaru. Treti trida je to same, ale misto spinaveho zachodu evropskeho typu curate do spinave diry do zeme. A tak si tak rano stojime na nastupusti v Elle na fleku pro lidi druhe a treti kategorie, kdyz tam zacne proudit procesi svatecne oblecenych mistnaku. Zeny v barevnych sarich, muzi nazehlene kosile, nekteri maji bubny a za celou tou radou snad stovky malych lidi cupitaji dva liliputi. Tenhle pruvod jako promenada cirkusu Berousek cestou uplne zatopi vydesenou prvni tridu natesno pritisklou k nadrazni budove a prelijou se k nam. Vsichni se usmivaji, nekdo zacina hrat na buben, v kotli uz se tanci. Nemuzete nestat s pusou od ucha k uchu, davate si ranni koupel v lidech a usmevech.

"Ahoj, co se deje? Buddhisticky svatek?"  ptam se typka, co si vzal liliputa s trumpetkou za krk.
"Buddhisticky svatek!" uprimne se tleska do kolen typek, az malem setrese trpaslicka. "Tohle vsechno", obkrouzi rukou tancici dav, "jsou moji kolegove z fabriky na denim. Dneska mame teambuilding v Nuware jeste s dalsima. Celkem je nas sest set. Muzu si te vyfotit? Odkud ses?"

Dovedete si tohle predstavit ve vasi praci? V te me by to vypadalo asi takhle:

Sef na meetingu: "Jo vlastne jeste jedna vec. No, vim, ze nebudete nadseni, ale vedeni se rozhodlo usporadat akci pro zamestnance. Je to uz tuhle sobotu..."
Dav podrizenych: "V sobotu? To se asi posrali, ne? Mysli si snad management, ze nemame pravo na osobni zivot? Budou za to priplatky za vikend? Jakej je budget na chlast?"
V sobotu bude stat na perone sef a dva patolizalove. A jsem si jista, ze nikdo z nich nebude zpivat.

A takhle to vypada na porade u nich:

Sef: "Jo a vlastne jeste jedna vec: Vedeni se rozhodlo usporadat akci pro zamestnance. Je to uz tuhle sobotu a pojedeme vlakem!"
Dav podrizenych: "Wooow!"
Mechanici provozu: "Muzeme si sebou vzit bubinky?"
Dav podrizenych: "Jooooo!!!!"
Barvicky denimu: "A my budeme tancovat!"
Mechanici: "Jooooo!!!!"
Liliputi: "Kdyz nas vezmete na ramena, budeme troubit na trumpetky!"
Vsichni: "Jooooo!!!!!"

Tohle je na Sri Lance jedna z nejlepsich veci. Nemusite pit kafe, abyste byli v praci vykonnejsi a nepotrebujete alkohol pro tanec na nadrazi v devet rano. 

První sníh

Ano, i ten nesměle zašedlý poprašek na střechách a autech se počítá k tomu, aby Psice zabředla do sentimentálních pocitů. Můj první sníh bylo vytáhnout narychlo boby a tátu na kopec, abych potom prosvištěla po bahně mezi strništěm z trávy a skončila v potoce za hurónského smíchu otce nahoře. Mokrý tenisky, protože se ještě nestihly koupit zimní boty. Nebo lodičky od sněhu a tajně sdílená krutorůžová rtěnka, když jsme s nejlepší kamarádkou zdrhly v půlce tanečních do hospody. Pak taky předzvěst pěti měsíců konstantně omrzlých prstů a narozenin, na který nepřijde půlka lidí s výmluvou na hnusný počasí.

Přesně v tomhle vydání to podědila ČIčman, která ostatně ráno vítala první sníh zhnuseným „fůj“.

A nevím, jestli je to tím, že se Žmur narodil na Silvestra, ale jeho radost ze zimy je naopak nezměrná a pro teplomilného člověka řekla bych až nesnesitelná. Žmur, který si před večerním koupáním chodí házet do vany tvořítka plná ledu z mrazáku, s prvním sněhem pookřeje jak tučňák v pražské ZOO. „Teď ještě, aby nám tak mrzlo“, modlí se vroucně během toho, co si nabírá plné hrsti žlutého pražského sněhu (a sype si ho do chřtánu, když se nekoukám.)

Tak - a tím na dva týdny končím se vším, co má co společného s termoforem, omrzlinama, chřipkou, nebo pletenýma fuseklema. Protože při téhle teplotě je nejvyšší čas vypadnout a letošní narozeniny strávit někde, kam nepřijde tentokrát vůbec nikdo. Pokud nepočítám cejlonskou krajtu a partičku hulmanů, co mi prošacujou krosnu. V pondělí ráno se zkrátka s M. jako obvykle s pár dolary v kapse probudíme na Srí Lance a  dá-li Buddha a místní připojení, budete vědět všechno. V opačném případě ahój za čtrnáct dnů tady!

Logobestie

Těžko byste hledali hutnější logopedický materiál, než jsem byla zamlada já a M., a to jsme se ještě ani neznali. M. mluvil svým kódovaným jazykem, kterému nikdo nerozuměl a psal zrcadlově, přesně jako ty poloprůsvitný děcka z horroru, co nad váma stojí v noci v medvídkovým pyžámku s nepřítomným výrazem a nožem na steaky. Já jsem nemluvila až do čtyř skoro vůbec a budila tak v matce neustálé podezření na různé stupně mentální retardace. Když jsem konečně promluvila, znělo to jako když nalitá Aťka Janoušková vyzvrací na bar protézu. Je zázrak moderní logopedie, že z nás vyrostli lidé, co si vzájemně nešlapou na jazyk a není jim souzeno komunikovat jen pomocí nalepovacích lístečků na lednici. A vůbec, logopedie je pro mě dream job, kdy si chodíte do práce vybarvovat omalovánky a mezitím s vlídným úsměvem odezíráte ze rtů malým šišlalům.

Jak už jste pochopili, pro široké spektrum logopedických vad mají naše děti zkrátka genetické predispozice a protože Žmur nastoupí příští rok do školy, rozhodla jsem se ho vzít k veselému šášovi se skládankama a trochu pořešit sykavky a zakleté Ř.

Naše entrée posrala hned v úvodu vyhořelá sestra, která neměla pražádné pochopení pro to, že si Žmur naložil plné kapsy letáků pro lidi po mrtvici a Čičman se hlasitě domáhala kakání s temnou výhružkou, že to pustí na podlahu. V ordinaci nás potom čekalo o to horší zjištění, že nešlo o sestru, ale logobestii osobně.

„Tak“, bouchla paní Krkavcová do stolu místo přivítání, když jsme se usadili a zaujala nebezpečně blízký úhel ke Žmurovi. „Zazpívej prší, prší“ procedila a posvítila si na něj lampičkou. Žmur zcela přirozeně sklopil zrak a mlčel jako skála. „Vy jste ho nenaučila prší, prší?“ zeptala se mě přísně s implicitní výčitkou zanedbání základní výchovy.

„Já myslím, že…“ „Píšu si“ zamítla mou obhajobu hned v počátku Krkavčice, naškrábala něco do stohu papíru a vytáhla ze šuplíku omalovánky a pastelky. „Tohle vymaluj“ zněl další příkaz, u kterého se nemluvilo, takže se ho Pižmič na můj vkus odvážně zhostil. Pastelka škrábe po papíře v mrazivém tichu. Krkavčice se chvíli nespokojeně zmítá a otírá si čelo do počmárané omalovánky patlala před námi. „Držíš špatně tužku!“ zařvala, když si vysušila všechny potní žlázy na nezakrytých částech těla. Žmur si povzdechnul a přehmátl pastelku těsně před tím, než mu Krkavčice se správně uchopenou a do špičky ořezanou tužkou začala klovat do prstů.

Moje představy o veselé tetičce s balónky se rozplynuly stejně jako představy o výstavním Žmurově „ř“. Tady bude největší úspěch, pokud nezačne koktat a pomočovat se v noci. Na konci logo mučení vyplňuji dotazník, zda Žmur není z rozvrácené rodiny a kompletní výčet příbuzných, kteří nemají správnou výslovnost. Připadám si trochu jako na rampě v Osvětimi a snažím se správně artikulovat, přesto zaznamenám, že Krkavčici raší na čele další smrtelné krůpěje. „Je všechno v pořádku?“ zeptám jsem se s výstavním „ř“ a ani jednou se nezakoktám. „Vy…(polknutí)…držíte špatně tužku!“

Kabelka

Na rozdíl od většiny mužů si nemyslím, že kabelka je přirozená estrogenová obsese jako Brad Pitt, tampóny, nebo depilování cukrovou pastou. Ke kabelce si musíte dojít vlastní cestou a já si moc dobře vzpomínám na svoji první, kdy jsem před usnutím pila teplé mlíko s medem a tajně si myslela na sprosťárny s Vinnetouem.

Moje babička i přes celkem průměrný sociální status ženy v domácnosti opečovávala ve skříni kožich z nutrie a patero společenských rób, na které si mohla jako vdaná a za komouše k tomu, tak maximálně věšet pytlíky s naftalínovými kuličkami, což pravidelně činila. A taky měla kabelky. Štrasové, sametové i festovní, kam se mi vešel celý obličej a voněly po kůži a lékorkách. Přesně tam někde jsem začala oceňovat velké kabelky. Protože jsou jako bonboniéra, můžete se do nich nořit půl hodiny v kuse a vždycky vytáhnete věc, nad kterou se podivíte tak, že zapomenete na podělaný klíče, co lovíte celou tu strašnou dobu. Milovala jsem, když k nám babička přišla, kývla na otázku „Můžu?“ a já se mohla nerušeně probírat mezi katolickými poutními medailonky, rtěnkami (babička se nelíčila, což potvrzuje moji teorii, že kabelky jsou jako tetování – můžete přidávat, než se zaplní, ale pak už to v životě nedáte pryč), hašlerkama, rukavicema, sépiovýma fotkama, brožema, účty a třpytkama z vánočních ozdob.

M. říká mým kabelkám „mlýny“. Cokoliv je totiž v mé kabelce déle než den, začne podléhat erozi z toho věčného natřásání a omílání, bohužel včetně telefonu, nebo rozemletých kouřových stínů (nepoužívám je a neptejte se mě, jak se tam octly). Čičman to samozřejmě chytla po mně - jako většinu mých špatných vlastností, takže její Hello Kitty shopper bývá vždy připraven poskytnout vám kompletní vybavení na piknik, hlavu od Barbie na prst, nebo si zkrátit dlouhou chvíli navlékáním korálků. A s vášnivým potěšením se hrabe v cizích. 

Takže když přijela na návštěvu moje máma a teta Broňa ze Švýcarska, Čičman zajiskřilo v očích a nebylo to jen radostí ze vzácného setkání. „Můžu?“ hrnula se k tetě, protože kabelka mojí mámy odpovídá spíš klasickému pánskému pojetí (klíče, peníze, jízdenka). Ale tetina kabelka už otevřená byla a to žiletkou zezpodu z tramvaje číslo 22. Spolu s těma všema božíma věcma na zkoumání tam chyběl taky mobil, peněženka a pas. Tak mi řekněte, smůla, nebo mají fakt čuch na turisty? 

O hovně

Už vám nikdy nebudu psát o nejhorších věcech, co se můžou stát na podzim, protože mám neodkladný pocit, že od minulého postu se mě každý nový den snaží přesvědčit o tom, jak jsem zapomněla pár podstatných bodů připsat. Než se propracujeme k těm opravdu zásadním, stojí za zmínku třeba to, že hned v pondělí úči fakt vyrazily Žmura i Čičman ze školky s axiomem, že ještě v životě neslyšely tak strašný kašel. Říkaly to se strhaným výrazem a pěnou v koutku, takže jsem se ani neodvážila tohle tvrzení rozporovat, zvlášť, když z nástěnky zmizely reklamy na odvšivovače a nahradil je claim, že nemocné děti do školky nepatří s pěti vykřičníky. A protože v mém pracovním výkazu bliká u nevyčerpané dovolené velká smutná nula, vzala jsem si home office.

Home office znamená, že se v úterý ráno zastavíte pro notebook do práce spolu s dětmi, což vás stojí hodinu a půl v prostředcích MHD, kde si nečtete knížku, ale trpělivě cedíte přes zuby, že ten pán vedle určitě nemá umělý voko a nesmrdí po rybičkách. Potom v Korporátu jezdíte 15 minut výtahem nahoru a dolů za užaslých výkřiků. Děti se pochopitelně stydí pozdravit šéfa, ale nestydí se kolegyni čmajznout tic-tacy ze stolu. V jídelně se polijou čokoládou a začnete sentimentálně vzpomínat na ta božská rána, kdy je vám dovoleno jet o samotě do práce.

Doma připojíte služební notebook a jdete uvařit čaj a vysokokofeinovou kávu. Smysl a radost vašich životů mezitím vymažou pár klíčových souborů a během toho, co se je zoufale snažíte obnovit, vyžahnou půlku kafe, což v reálu vypadá, jako byste je prohnali urychlovačem částic v CERNu. Vytisknete pár omalovánek, nasypete si instantní kávu přímo do úst a začnete se nepříjemně potit. Nezodpovězené maily nabývají na naléhavosti. Čas na dlouhou pohádku, ale ouvej, Čičman potřebuje kakat.

„Má-mí! Úž!“ volá mě za pár minut zvonivý hlásek z koupelny.

“Ještě budu, nesplachuj“, zadrží mě Čičman.

Na pracovním notebooku mezitím Žmur sází veselé smajlíky do rozepsaného mailu.

„Máá-mí“ ozve se ze záchoda, sotva ho stačím odehnat a aktualizovat si heslo na 18místnou kombinaci písmen a čísel, aby si to Žmur v životě nezapamatoval.

„Nic, ještě to není. Můžeš jít“ zamává Čičman blahosklonně ze záchodu.

Jak bylo to heslo? Dopr…

„Mááá-mííí!“

Běžím znova do koupelny a v kofeinovém rauši se ji chystám se vyrvat i se záchodem ze země, jestli to zase nebude. Ale je. Chytne mě za ruku a dovede mě k míse. „Tohle je táta“, míří ukazováček k majestátnímu útvaru jak od bizona. „Tohle jsi ty“ (podlouhlé hnědé hovínko – asi jsem vám to měla fakt vyfotit, protože vy vlastně celé ty roky ani nevíte, jak vypadám), „tohle Žmur“ a pak ten nejmenší – „a tohle jsem já, mami“, dodá hrdě.

Že bychom měli tyhle Vánoce konečně i betlém?

Seznam nejhorších věci, které se vám mohou na podzim přihodit ve školce

Školka nejsou jen roztomile seřazené bačkůrky v šatně, zemlebába, první osahávačky, ani nonstop besídky s rumovýma kuličkama. A jestli je období, kdy se dá o školce natočit horror víc než kdykoliv jindy v roce, je to právě říjen.

Paraziti. Život s dětmi bývá plný překvapení a parazitů. I ty nejhorší z nich jako klíšťata ale sychravý vítr zažene do jejich útulných světniček, kde mají na poličce v zavařovačkách zásobu tučných borelií na celou zimu. Pak jsou tady nesamostatní paraziti jako vši a roupi, kteří se s kufříkem vajíček promrzle opírají o zvonek před školkou a učitelky se s nimi objímají jako se starými známými, co se vrátili z prázdnin. Spolehlivým identifikátorem bývá varovná cedulka s mnoha vykřičníky na nástěnce u vchodu. Je také užitečné sledovat, kde se personál bezmyšlenkovitě drbe při předávání dětí.

Nucený sběr tobolek. V tomto období mnoho školek od rodičů vymrzuje kaštany a žaludy jako výpalné a stavební materiál na zvířátka. Lze z nich stavět i parazity z bodu 1. pro všechny malé chamtivce, co musí mít vždycky to samé, co ostatní. Já jsem měla poslední dva týdny kaštany zastrkané úplně všude včetně kreativních rezervoárů našich dětí (v zásuvce na ponožky, nebo v používané ruličce toaletního papíru). Píšu měla, protože když jsem si jedno rozespalé ráno sáhla do kapsy kabátu pro kapesník, vytáhla jsem tlustého bílého červa a teprve potom žalud s dírkou uprostřed. True story!

Inkluze. V naší školce je pět dětí s nestanovenou diagnózou, z nichž jeden chlapeček konstantně bzučí. Bzučílek bývá vyzvedáván mezi posledními, přičemž to díky učení nápodobou odpoledne ve třídě hučí jak v úlu už mnoha hlásky. Nejvíc bzučí oslabeným učitelkám, které jsou kolem páté zralé na transfúzi díky krevní ztrátě z parazitů a mnohočetných řezných poranění při výrobě kaštanových zvířátek.

Depresivní písničky. O dešti, lukách a nerozhodných jezdcích, nebo nevděčných zahradnících. Tohle zase jede po školce doma vám. Je to taková malá pomsta personálu za ranní maskování dětských nemocí a následné vypnutí mobilního telefonu.

Žlutá rýma. Diagnóza, kterou učitelky vyhlašují při souběžném výskytu dvou a více předchozích bodů. Žlutá rýma je navzdory barvě červená karta a vyřazený hráč bývá přijat zpátky do kolektivu nejdřív za týden. Jen pár hodin po šťastném návratu už má opět žluté sople na rukávech a čeká se jen na regulérní důvod pro další hromadný exodus. V šatně školky můžete ráno slyšet koučující rodiče, jak dětem ukrývají na tajná místa vycpávky z papírových kapesníků a šeptem je nutí smrkat mimo dohled učitelek. Nejlépe v pološeru úklidového kumbálu. 

Dětská divadélka. Amatérské soubory pedofilů a mentálně postižených se opět vydávají na svou obskurní zimní štaci, čímž roznáší parazity, žlutou rýmu a depresivní písničky v rámci celorepublikové předškolní sítě. 
"Tak o čem to bylo dneska?" ptám se Žmura. 
"Ále, zas tam byl nějakej kníratej chlap převlečenej za princeznu a dával karamelky za to, kdo ho vysvobodí. My jsme si ale stejně jen nabrali do kapes a nechali ho v komnatě", zhodnotil kulturní přínos Žmur a jako důkaz vytáhl dlaň plnou zmuchlaných papírků od bonbónů. Naštěstí na nich nebylo napsané telefonní číslo.

Alois: Exit

Milé děti, dnes si trochu zopakujeme dějiny tohoto blogu. Kdopak z vás si pamatuje na Aloise, moji umíněnou podkožní bulku? Všem jeho příznivcům musím nyní oznámit smutnou novinu, protože Alois už pár dní tvrdne mezi nechtěným bio materiálem v odpadkovém koši nejmenované chirurgické ambulance, pokud nevyletěl malešickým komínem.

Do krabičky jsem ho nedostala a tak dnes můžeme jen společně tiše zavzpomínat na ty dva dlouhé roky, co mi čechral vlasy a v zimě se tulil pod teplou šálu. A řeknu vám, jsem docela ráda, že jsem se odhodlala – protože ponechávat si tyhle Aloise může docela snadno přerůst v to, že vám přestane vadit taky čouhající plnovous z nosu, nebo chlupatá bradavice na čele.

Samotnému Aloisově konci předcházelo kouzelné pražské jitro, které jsem po dlouhé době nestrávila v kanceláři ani s dětmi, a měla jsem ho regulérně a opravdovsky jenom pro sebe. Což je na druhou stranu smutná věc, že člověk musí obětovat doslova kus sebe, aby si mohl takové ráno dopřát. To moje začalo brazilskou kávou a špenátovou palačinkou na trhu. Potom jsem to vzala křížem přes Smečky, kde ještě neotevřeli obchody a před vchodem do bordelu kouřilo pár štětek snídaňové cigáro. Zavřené krámy centru vůbec výrazně prospívají, protože sníží počet zevlujících turistů na pár Amíků s poblitýma converskama před nonstopem a zbydou jen fakt divný existence a ranní kolbenkářï. 

Ta atmosféra Prahy zívající z oparu mě tak vtáhla, že jsem po cestě zabloudila i do kostela Svatého kříže, který se choulí mezi značkovými shopy na Příkopech. Představte si, mají tam kopii Turínského plátna v životní velikosti a frontu na zpověď už takhle po ránu. Dokonce mě ta atmosféra vcucla natolik, že jsem se rádoby zajímala o katolický věstník na sloupu hned zpovědnice a mohla slyšet všechno ošklivé, co kdy v životě napáchala steřenka v květovaném šátku přede mnou, ale začala jsem si připadat jako stalker a hlavně jsem už trochu nestíhala termín.

Z toho mě vyvedla plná čekárna, ale na chirurgii to chodívá naštěstí rychle. Rychle a bezbolestně šel i nebožtík Alois. Když jsem si potom sedla a uviděla chomáč zkrvavených utěrek, které přede mnou sestřička nestihla schovat, rychle jsem pochopila, proč si mám jít radši na deset minut sednout do čekárny. I přesto, že jsem tam zakempovala tak dlouho, až to opět přivábilo sestru a vyrazila mě, jsem nasedla do špatné tramvaje a pak přecházela před troubící kolonou na červenou. To vás dovede k myšlenkám, jestli s bulkou nemohli vzít i kus mozku, nebo třeba smysl pro pečlivost a schopnost paličkovat ubrusy. Naštěstí se to u mě nepotvrdilo. Ostatně co se týká porušování své osobní integrity šlo stejně o malou rozcvičku.  

Před týdnem jsem byla na konzultaci v tetovacím studiu, protože si držím vlastně skoro tak dlouho jako Aloise i jeden motiv, kterým jsem si už fakt jistá. Mimochodem na tu konzultaci měl M. samozřejmě na poslední chvíli pohotovost, takže jsem šla do studia i s dětmi, pištícími před mřížemi hrůzou jak ve strašidelném zámku. Pollval mě ledový pot při představách, co budou dělat a hlavně říkat vevnitř, ale nakonec se staly miláčky tatérů v hromadě nálepek a asi ani nemusím dodávat, že Žmur už vymrzuje s kérkou Spidermana přes záda. Tak o tom zase příště. Jo a vlastně taky ještě o letence! Tak fajn víkend!

Mazlavé tajemství krabice s Legem

„Frau Hauser, můj otec odjel ranním transportem do Terezína. Mohu se spolehnout na naši domluvu, že ho nepošlete dál na východ?“

„Ale samozřejmě Rebeko. Můžete se spolehnout na to, že budete už brzy s celou rodinou zase spolu!“

 

Tohle není noční můra, ani vzpomínky z minulého života, ale kousek z LARP festivalu, který jsme si střihly s Marťou o víkendu. Hra se jmenovala Prezident a točila se kolem postavy Emila Háchy, Marťa si vystřihla ve shodě se svým skutečným příjmením starou nacistickou bestii a já ve shodě se svým masochismem nejvíc beznadějnou roli Židovky, čímž jsem si celý zážitek poněkud zkrátila – protože z téhle role se dalo odjet jen nedobrovolně a jednosměrným vlakem. V každém případě bylo odpoledne s přišpendlenou židovskou hvězdou natolik dusivé, že jsme skončily se strašným hladem a žízní ve Vystřeleným voku, poslechly si ještě možná poslední letošní koncert venku a potkali podle svých slov nejchudšího transsexuála v Evropě.

 

Tím tak trochu končí pohodová část týdne a začíná vyvrhovací zbytek. V neděli odpoledne jsme si dali výlet do lesa – slunce hřálo, les šuměl a po chudáku Pižmurovi na lesní stezce zůstavala cestička zvratků, na kterou se dychtivě sbíhali mravenci z celých Brd.  V pondělí ráno byla Čičman nezvykle zamlklá až do chvíle, kdy vrhla hrozitánskou šavli z mlíčka do mé klávesnice. Čímž se dostáváme k zářijové spotřebě 2ks klávesnic/ měs., protože tu první polil Žmur „trošičkou“ šťávy a na té druhé vlivem trávicích enzymů nefungují písmena B, V, C a já při psaní přeskakuji mezi notebookem a externí klávesnicí jako multiinstrumentalisté, co hrají na housle, nohama na klavír a hlavou třískají do gongu.

 

A jak správně tušíte, včera jsem se nevzbudila zrovna se zdravou chutí na snídani já. Nejdřív jsem si to nechtěla moc přiznat, prostě mě asi nesedly ty krevetové závitky k večeři, což je věc, kterou lze od záludných mořských plodů vždycky očekávat. Potom za mnou přišly děti s knížkou „U lékaře“ s obrázky porůznu polámaných, zpuchlých a obolákovaných dětí, která mi poněkud přitížila. A když mě potom Žmur poprosil, jestli bych mu mohla pomoct s garáží z Lega, najednou jsem věděla, že mám jen dvě možnosti a desetinu sekundy na rozhodnutí. Poblít se na buď koberec, nebo do krabice s kostičkama za užaslého dvojhlasného zvolání „No mamiiii?!“

 

To mají za ty klávesnice!

Šťastné a veselé!

Jestli může instituci Vánoc zdevalvovat něco ještě víc než vyčichlej Santa v kamionu Coca-Coly, nebo Pretty Women, tak je to fakt, že se tyhle obskurní svátky začnou tahat ze zaprášených krabic krátce po začátku školního roku. Konkrétně v druhým zářijovým týdnu v Kauflandu, kdy se horečnatě odpíská „back to school“, aby se mohly z regálů vyházet aktovky ve slevě a nastrkat tam Mikulášové z palmovýho tuku.

Vánoce bohužel můžete dostat předčasně. Stejně jako menstruaci. Když jsem před pár dny dostala Vánoce jako pracovní zadání, protočila jsem prosebně oči k nebi a myslela jsem si, že průzkum bude záležitostí pár šprtů, kteří nakupují první dárky na konci srpna. Ne. Víte, kdy nakupují lidé dárky? Já už bohužel ano. V lednových povánočních výprodejích. Opravdu zodpovědná celoroční příprava na zrození Páně. A to se o nás říká, že jsme národ ateistů a máme Ježíše na háku. V lepších případech na kříži, co visel babičce nad manželským ložem a tvářil se tak káravě, že jsem od jistého věku přemýšlela, v jaké jiné místnosti jejich těsného bytu souložili, když měli dvě děti i přes tuhle němou výčitku.

Ale zpátky k Vánocům. Žmur přišel v pondělí ze školky s požadavkem na nákup zvonečku, protože nacvičují na besídku. Dneska už umí první koledu. Což o to, somrovat po turistech na Václaváku bakšiš může klidně i na podzim, koleda je užitečná věc. Když ale přinesl nový katalog Lega, kde je předtištěný dopis Ježíškovi, začaly mě ty komerční Vánoce už docela fest srát.

„Počkej, a ty tenhle rok teda zase věříš, že ten Ježíšek chodí a nosí dárky?“, ptám se, protože už tak dva ročníky Vánoc je v pohodě s tím, že si dáváme dárky, protože se máme rádi a žádný mimino z jesliček do komínu nekouká.

„No to je jasný, to je ten rodinnej Ježíšek“, mává rukou Žmur, „ale tohle je jinej, ten je od Lega, víš?“

„Ajo“, kecám, že vím, ale nevím. „A jak vypadá ten Ježíšek od Lega?“

„Normálně skládací hrdina z kostiček“ vysvětluje Žmur. „A má postavenou i obří dodávku, aby to stihnul rozvézt. A po cestě bojuje s tím, ééé, démonem, co mu chce ty stavebnice ukrást. Ten chlápek, jak chodí s Mikulášem.“

Takže jak vidíte, Pižmič překročil hranice polyteismu a vyznává dokonce polyiesuismus. Čím víc Ježíšů znáš, tím víc dostaneš. Já si jdu každopádně po nákupu zvonečku vyplnit katalog od Lega, protože jeden nikdy neví. Vypadá to, že je nejvyšší čas na vysokovoltážní adventní punč.

Čokoláši opět útočí.
Neprodané kusy z loňska právě dozrávají.

Hip, hap, hop!

Jestli jsem vám v minulém postu psala něco o veselém konci léta opravdu já, musela jsem být asi na tripu. Dnes začneme tím, že doma opět vypukla zombiekalypsa a právě teď se mi za zády strnulými pohyby klátí postavičky generující při každém kýchnutí takové množství zeleného slizu, že by z toho v batolecím kurzu Kutílků vyrobili padesát mucholapek a ještě by vyšlo na pistáciový puding. Ani do toho Korporátu nemůžu chodit s pocitem satisfakce, protože ze strnišť nefouká a paraplíčka se dají použít jen do koktejlů. Navíc mám odložené podzimní kurzy, a v takové chvíli nezbývá, než sáhnout do kouzelného klobouku aktivit, kterých se Psice většinu roku štítí, a vytáhnout si slosovací míček s nápisem „Sport“. Konkrétně nejbližší fitko, kam chodí všechny holky s nalepovacíma nehtama v barvě svých kosmo elasťáků, a nikdo si před vchodem o futra tajně neoklepává bláto ze svých jediných sportovních bot do lesa, tedy až na jednu výjimku. A všichni už víte, o koho zase jde, žejo.

Včera jsem hodně přemýšlela, jestli vsadit na jistotu s Lakšmí, která si v hodinách jógy vášnivě líbá kolena, lokty, či jiné tělesné výběžky (svoje) a při závěrečné meditaci zaujatě hněte krční páteře (všem), nebo se pustit do zcela nové disciplíny. Zvítězil můj přirozený masochismus a přihlásila jsem se na hodinu jumpingu, protože v popisu lekce byl zmíněn jako nejúčinnější booster endorfinu a na to Psice slyší – ať už to napíšete na čokoládu, důtky, nebo trampolínu.

S heslem „radši přijít pozdě, než přijít škaredá“ jsem si namalovala si oční linky a rudé rty, abych mohla se svou nadlimitní dávkou endorfinů na konci lekce odhopsat rovnou na sraz (tak velká masochistka, abych šla jenom cvičit, zase nejsem). To se vymstilo, protože jsem hned ve dveřích schytala černý bodík od instruktorky a trampolínu opřenou o zeď, kterou nikdo nechtěl. Proč ji nikdo nechtěl, jsem se dozvěděla velmi brzo.

"Poprvý na jumpingu?" ptá se instruktorka v jedovatě fialovém dresu a je to typ, se kterým to ve sportu nikdy nevyhraju: malá, s krátkýma svalnatýma nohama a houževnatým pohledem. Připomíná mi trochu sklípkana, ale radši jen horlivě kývám a tvářím se, že jsem v poho a mám nastudováno.

„Oukeeej“, zařve Sklípkan. „Dáme si po celou dobu lehký kardio a do toho občas trošku zabereme. Pěkně si dupu do svý trampošky a ručník mám před sebou, budeme dělat přestávky na pití“.  Váhavě si pověsím na tyčku před sebe aspoň papírový kapesník a Sklípkan pouští kazeťák. A přesně v tomto okamžiku pochopím, proč právě moje trampoška stála na hanbě u vchodu a nikdo ji nechtěl. V kombinaci s mojí výškou a dlouhýma nohama se pohybuju v úplně jiných výškových hladinách, než Sklípkan a ostatní cvičenky.  Někde mezi stropem a orbitální dráhou. „Dupej silou dolů“ cedí přes zuby Sklípkan, ale tahle rada mě fakt nepomůže, jen těsně líznu hlavou kolem zářivky. A tak zatímco někde hluboko pode mnou Sklípkan tančí svůj ďábelský kozáček, zpomaleně vykopávám labutí jezero vysoko nad hlavami přítomných a připadám si jako Neil Armstrong na procházce po Měsíci nebo člověk, který právě zažívá klinickou smrt a dívá se svrchu na zpocený lékařský tým.

V životě bych neřekla, co Sklípkan zvládne za efektivní pohyby v doprovodu hudby, kterou jsem dosud považovala za zcela neškodnou, jako Elvis Presley, nebo Bob Marley. Ale po skončení hodiny bych uvěřila, že se dokáže během deseti sekund  rozkmitat na rychlost světla a rozpadnout na atomy i za hudebního doprovodu „Holubí dům“ a pak se proměnit v černou díru, co nás všechny sežere jak malinu. Ke konci už aspoň rezignovala a přestala mě odvolávat zpátky na zem, takže jsme si v závěru mohly střihnout kung-fu legendu, kdy Sklípkan boxoval v rytmu 400 bpm a já se stala létajícím ninjou, přičemž kolem nás místo okvětních lístků sakury lítaly moje zpocené papírové kapesníky.

Jestli jumping opravdu podporuje uvolňování endorfinu, není úplně jisté. Podle nezaměnitelných zvuků v tělocvičně ale něco určitě uvolňovat musí. Taky jsem pochopila, proč mají slova „tramp“ a „trampolína“ společný slovní základ. V obou případech se domů ploužíte nejistým krokem, s bolavým břichem a palčivou otázkou, kterou si zodpovíte s jistotou až v koupelně: totiž jestli jsou ty spoďáry mokrý od potu, vylitejch ionťáků, nebo něčeho úplně jinýho.

Luděk Sobota, pan Brokolice a Psychopat z jeskyně

...prostě víkend v Mikulově

Přišel čas pochlubit se, že letošní příprava na nový školkový rok proběhla přesně tak, jak se píše ve Chvilce pro tebe, nebo jak se vlastně jmenují všechny ty volnočasové magacíny pro šik hospodyňky, co si během zpracování angreštu vlastnoručně uháčkují kalhotky a ze zbytku příze obaly na sešity. Tepláky, legíny a trička na nový školkový rok jsem zakoupila přes e-shop, ještěry jsem předala do péče M. a o víkendu odjela s Gábou na Eurotrialog do Mikulova. Přece jenom nese návrat do Korporátu své plody, protože děcka chodila do letní školky celé prázdniny a letos poprvé mi není líto, že je konec srpna a za chvíli přiletí havrani. Naopak věřím, že se budu vracet do teple zaprděného Korporátu v podzimních plískanicích ještě radši.

„Hele, ale nebudeme to v Mikulově moc hrotit“, píše mi Gába a já úplně souhlasím, což je v přímém rozporu se skutečností, že mě po příjezdu vítá veselá kupa lidí, které vede Gábina jako Napoleon přesně opačným směrem, než kde máme mít sraz. A pak už se to nějak veze. Během večera přestupujeme mezi jednotlivými stage a stejně vždycky tajemným magnetismem skončíme v plátěném stanu s útulným bárem, kde nalévají mrkvovici (což je mimochodem strašnej patok a nikdy to nezkoušejte doma sami, ale po pár opakováních vám rozleptá chuťové buňky tak, že je vlastně dobrá). Ve stanu si zatím chystá gramce kníratý týpek s masitými rty oděn v károvanou polokošili, který je nám povědomý tak maximálně z klipu Bílá orchidej a pořád čekáme, kdy přijde jeho vnuk a rozbalí nějakou krutohustou párty. K našemu překvapení ji za pár okamžiků rozjede sám DJ Děda a tím se stane naším favorizovaným performerem celé akce.

Když nás kolem půl třetí přijdou posbírat kluci na cestu domů, najdou nás s nedopitými mrkvovicemi a typem, co věrně připomíná Luďka Sobotu a ještě někým, kdo má hlavu ve tvaru brokolice a ptá se nás pořád dokola „Smím prosit?“ Naši obskurní fanoušci jsou takové první dèja-vu toho večera, kterej probíhá přesně jako ty večery deset let zpátky. Druhý byl pak nekontrolovatelný záchvat smíchu po cestě domů, kdy jsme vyly jako hyeny na měsíc bez možnosti se pořádně nadechnout, ale díkybohu ještě nejsme asi tak starý, protože jsme se nepočůraly i přesto, že jsme na to měly podezření.

V sobotu bylo třicet dva ve stínu, takže po úspěšném pokusu doplazit se přes nezastíněnou zónu pro dvojité frappé, došlo na místní jeskyni. „Žádný děti?“ zeptal se na začátku s viditelnou úlevou náš speleo průvodce, kterého si dobře pamatujeme z fronty na baru těsně před tím, než jsme odešli. „Oukej, nebudu vás zatěžovat kecama o původu této jeskyně, co stejně nikdo neposlouchá“, promluvil náš speleo guru frustrovaně, „a jdeme rovnou dolů“.

„Tady si dávejte bacha na řepu, minule jsem tady zakop a sjel půlku schodiště. Bohužel si mě místo pomoci všichni jen fotili“ pokračoval Profík v sérii sucháčů, kterým se nesmál nikdo, kdo si nezahulil, a začalo mu psychopaticky cukat víčko. To pro nás byl konspirační zdroj veselí po zbytek prohlídky, protože jsme vytvářeli scénáře od tajné plynové komory v nejspodnějším patře po variantu, kdy budeme zmateně běhat po jeskyni a Průvodce bude nelegálně drženým kalašnikovem střílet všechny, kdo se dostatečně nesmějí jeho vtipům. Naštěstí jsme naši skupinu od mrzké smrti zachránili, ačkoliv jsme se smáli většinou opožděně a něčemu úplně jinému. Zbytek víkendu utekl v podobném duchu a nepříjemně to zazdil až vyprošťovací kebab v Brně, ze kterého čouhaly ještě drápky a fousky původních majitelů mastné hmoty. 

A vůbec vám mám poslední dobou pocit, že se po laktační krizi, která se u mě protáhla skoro na čtyři roky, vrací (nové) dobré časy. Snad je nezazdím příštím depresivním postem, že havrani už přiletěli. 

Čičman má novou postel

Ještě jsem vám zapomněla minule říct, jak mě M. nařkl z toho, že se podvědomě nemohu vyrovnat s faktem, že jsou děti organické bytosti, které rostou a ne bonsaje; což se prý mimo jiné projevuje tím, že přehnaně feminizuji Žmura mazlením a ochotně dělám Čičman ranní kojenecká mlíčka, i když jsou jí už tři. Tak s tím mám fakt problém. Nedovedu si totiž představit, že na tu svou šestou ranní ochotně dělám cokoliv jiného, než je odkládání budíku na mobilu.

A hlavně. Pokud se ale někdo podvědomě nevyrovnal s tím, že Čičman už není novorozenec, co patří do šprušlové postýlky, je to M. Když jsem navrhla výlet do Ikei pro důstojnější lůžko poprvé někdy před rokem, bylo moc krásný počasí na to, abychom jeli nedělní odpoledne konzumně strávit do hnusnýho nákupáku. Na podzim docela vytrvale pršelo a v zimě M. pobolívalo v krku. Na jaře už jsme dobyli hranice obchodní zóny, ale na M. padla tíseň ze zaplněného parkoviště. V létě Čičman zesílila tak, že se začala postýlka v rozích rozkližovat, což M. mobilizovalo k akci. Přestože bylo krásný počasí, bolelo ho v krku a parkoviště bylo úplně plný, protože hrozilo, že postýlka do dvou týdnů jednoduše exploduje.

M. se na projekt Čičman 2.0 šalamounsky vybavil vytisklým nákupním seznamem. (Mužský nákupní seznam si můžete snadno přiblížit pohledem na prázdnou A4, na kterou do horního levého rohu napíšete drobným písmem „rám“ a na spodní řádek „rošt“. M. si k tomu připsal i čísla polic v samoobslužném skladu a rozplánoval si pobyt včetně placení a sprintu zpátky k autu na jedenáct minut.

To ale nepočítal s tím, že si Čičman vymoří dětský nákupní vozík, se kterým nelze jezdit po eskalátorech. Poprvé nás výtah vyflusnul zpátky na parkovišti a podruhé M. prohlásilo za otce cizí batole, které do výtahu přistoupilo úplně samo. Tím se krapet vysvětlilo, proč se sem M. tak urputně brání jezdit. I těch jeho 11 minut bylo rychle v hajzlu a M. začal mít první poraženecké řeči o tom, že se odsud už nikdy nedostanem.

V oddělení lůžkovin si Žmur půlhodinku vybíral povlečení. M. seděl zhrouceně na posteli a nepřítomně si hladil vystavenou beraní kožku, když kolem nás prošel biologický otec s tím ztraceným batoletem z výtahu a tázavě se zadíval na M., ke kterému batole opět neomylně klopýtalo s oddaným výrazem. Než došlo ke konfrontaci, kdo je ten prasák, co vylákal jeho Jiříčka do výtahu, popadl M. Čičman, vrazil jí do dětského vozíku a smykem jsme zdrhali do samoobslužného skladu a k pokladnám. Tam M. štítivě vytahoval věci, které se za jeho duševní nepřítomnosti ocitly ve vozíku. „Opravdu tohle potřebujeme?“ ptal se přiškrceně a prohlížel si záchodovou štětku, jakoby šlo o diamantovou brož na večerní šaty.

V autě jsme zjistili, že nová postel zabírá polovinu vozu. Nabízelo se kolektivní řešení nechat tam auto i s nákupem a už se nikdy nevrátit, ale dopadlo to pochopitelně tak, že z další přepravy jsme byly vyloučeny já a Čičman a odeslány k nejbližší MHD. Čičman řvala, protože ji nebylo umožněno odjet v dětském nákupním vozíku a já se potácela v temných myšlenkách, že by v té miminovské postýlce ještě rok, dva vydržela, kdybychom demontovali průčelí. Na to už ale bylo pozdě, vydali jsme se tedy směrem k metru.

Tady se dostáváme k tomu, že veškeré cesty na Černém mostě vedou do obchodního centra. Byla jsem tam naposled před deseti lety, kdy to byla ještě neškodná komoušská pasáž s Globusem a pár kšefty. Za ta léta nabobtnalo do podoby vlastního města ve městě, odkud vás nedostane GPSka, ani podrobná mapa. Ze začátku mi to připadalo mrazivě bizár, ale když jsme se podruhé vymotali u Mekáče, přemohla jsem se a zeptala se u stolu jedné rodiny na to, jak se odsud, ehm, dostaneme ven k metru. „No, to my právě nevíme“, řekl mi bezelstně chlápek a jeho žena přikyvovala. „My jsme od Budějic a tady jsme poprvé a vůbec netušíme, jak se dostaneme zpátky domů“. „Kdybyste potřebovala vědět, kde jsou záchody, nebo Promod, tak to vám ráda poradím“, nabídla mi přičinlivě jeho žena. Začala jsem M. chápat. Bohužel tam nebyla ovčí kožka, kterou bych si mohla pohladit na zklidnění. A ven nás vyvedl až otec Fouras v securiťácké uniformě.

Mohly jsme si cestu metrem oživit ještě výstupem na Staromáku a ležet počůraný strachem před orlojem, když Konvička pálil z airsoft sniperky, ale pro večerní dávku adrenalinu bohatě stačilo zajet domů. M. tam seděl zbrocený potem u napůl vybalených krabic. Vzali jsme rám na dvoulůžko.

Matka, vole!

 „Bacha, matka jde!“

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy se vaše vlastní matka proměnila v mentálně retardovanou důstojnici znepřáteleného vojska, oháklou do uniformy z 80. let s ledviňákem z kočky místo neprůstřelný vesty? Sice se dala celkem snadno obelhat o pravém účelu výběru rodičovské daně na stravenky, ale disponovala přesně mířenými laserovými střelami trapnosti, kterými vás před kámoši prostřílela tak, že vám z křečovitě zaťatých čelistí praskaly drátky u rovnátek. Vlastní matka byla démon a ve srovnání s ní byl fotr neškodný nadporučík, jehož největší formou protestu bylo pětileté mlčení a pár výměn bezpečnostního zámku na dveřích. Tuhle malou tátovu rebelii jsem brala celkem přezíravě, protože jsem se domů obratně dostávala pomocí štaflí a půlmetrového okénka od hajzlu. Časem jsem to vybrousila na časový rekord dvě minuty, což mě mohlo kariérně nastartovat úplně do jinýho fochu, ale o tom dnešní post nebude.

Bude totiž o tom, jak se tím démonem stávám já. (Však to znáte s těma božíma mlýnama). Začalo to celkem plíživě. Děti zkrátka rostou rychleji, než to zvládá načítat můj procesor. Přijde mi, že Žmur byl ještě nedávno malej kluk s legrační kšiltovkou Blesk Mc Queen, co byl upřímně rád, že v pátek nemusí do školky a může jít se svou milovanou maminkou na sraz s kamarádkou (a pít stydlivě kakao v koutě). Tomu už odzvonila hrana, protože Žmur nevěří nikomu nad deset a moje kamarádky samozřejmě spadají do stejné kategorie lidí, kteří si ze své vlastní pohodlnosti a duševní neduživosti neudrží základní přehled o nových edicích Lego Technics, ani to nikam nedotáhli v Minecraftu.

Sentimentálně můžu zavzpomínat i na to, jak se nechal Žmur nechal do jistého věku oblékat naprosto do čehokoliv, počínaje růžovýma fuseklema s květinkovým dezénem až po můj háčkovaný převlek Elvise utkaný z chemlonu a rad z Receptáře.

Dnes už se svým mdlým oděvním vkusem nemůžu samostatně koupit ani tepláky, aniž by se Žmur nechytil za hlavu a štítivě nezaštkal „Žlutý! Nikdo z naší party nenosí žlutý tepláky!“

S Čičman je to s oblíkáním jiná, protože Čičman je děvče s názorem zhruba od tří měsíců, kdy poprvé odmítla nosit modrou mikinu po bratrovi. Vím, že když koupím cokoliv se třpytkami, Hello Kitty, lila, nebo pastelově růžového, nešlápnu vedle. Nakupování pro Čičman je radost, v podstatě se stačí řídit jednoduchým indikátorem toho, jak velký odpor ve mně daný kousek textilu vzbuzuje. Čím větší, tím lepší.

Čičman se tedy za mě aktuálně jen stydí před svým chlapcem, když ji chodím vyzvedávat ze školky. Většinou spolu sedí v důvěrném rozhovoru s nohama propletenýma pod dětským jídelním stolem a Čičman důsledně ignoruje mou přítomnost, dokud není učitelkou explicitně upozorněna, že jsem její matka. Teprve potom se sklopenýma očima odchází, dost možná proto, že Maxíkova elegantní matka nenosí loňskou kolekci háemka.

Co je další záležitostí posledních pár týdnů, je zjištění, jak moc je Žmur na prachy. Ono to původně bylo roztomilé, ten malý klouček, co si házel korunky do prasátka. Dnes prasátko nabobtnalo do podoby desetilitrové zavařovací nádoby na okurky a koruna je hluboko pod Žmurovu rozlišovací schopnost.

Když přestal mít ten roztomilej batolecí ksicht a penězovod od dojatých babiček pomalu vysychal, začal nám krást drobný z peněženek. To rychle narazilo, protože neznal míru a byl záhy usvědčen, takže dnes jeho pohádkové konto čítá přes litra díky kombinaci několika špinavých triků od fiktivních narozenin po bezďácké techniky jako pravidelný monitoring, jestli nezůstaly v parkovacím automatu drobný. (To jsem dřív považovala za pošetilost, dokud jsem na vlastní oči nespatřila, jak z těch černých lepkavých otvorů tahá padesátikoruny.)

Nedávno měl M. narozeniny, což Žmura nepokrytě zajímalo především díky rozšířeným možnostem, jak si zvýšit svůj glykemický index za pomocí nezdravých ztužených tuků. Ukázala jsem mu nachystané dárky a v našem oblíbeném sociálně-vzdělávacím okénku jsem navrhla „Však mu můžeš třeba něco nakreslit. „Nebo koupit“, pokývla jsem významně směrem k jeho olbřímí zavařovačce mincí. Žmur na to nic neřekl, ale přišel za mnou za chvíli s útrpným výrazem.

„Co se stalo, potřebuješ třeba s něčím poradit?“ zeptala jsem se, protože jsem myslela, že je zmítán nerozhodností nad katalogem hodinek. „Víš, já jsem se přišel domluvit, jestli bys mu to nekoupila radši ty, když už pracuješ. Mně je líto za tátu utrácet…“ odpověděl mi upřímně zkroušeně.

Takže mám nový důvod se domnívat, že nás Žmur s tím slíbeným karavanem na stáří stejně vysere: ještě budeme rádi za cimřičku ve starobinci čpícím močí a nenávistí vrchních sester. A to jsme teprve na začátku. Jak se proboha chovají děti v opravdové pubertě?