Svatba v utajení: Hlavně to nikomu neříkej

Už jsem vám říkala, že jsme s M. trochu opoždění, že jo? O svatbě jsme přemýšleli poslední rok. Po dvou (úžasných) dětech a třinácti (úžasných) letech. Díkybohu to není naopak. Možná vám to přijde  podobný rozmar, jako když se nechá nebožtík po pár letech v masovém hrobu exhumovat, aby si vybral sako, futrál a písničku na pohřeb (Ne, nemyslím si, že dlouhodobé partnerství je masový hrob, opravdu! Jen mi dneska nějak nejdou přirovnání...), ale zkrátka nám k těm třinácti rokům spolu ještě něco chybělo.

A nebyl to jen „ten papír“. Zároveň jsme ale bezpečně věděli, že nám nechybí tradiční svatba zahrnující šaty ve tvaru šlehačkového dortu, wannabe aristokratický obřad na zámku, polívku s játrovými knedlíčky, pěstní souboj svědků, tanec na „jede, jede mašinka“ a neplánované otěhotnění družičky. Nic proti játrovým knedlíčkům. Odpověď, že jsem na něco moc stará, si šetřím fakt jen na zvláštní příležitosti – a s velkou úlevou mezi ně můžu tradiční českou veselku zahrnout.

Svítat nám začalo až pár týdnů po nákupu letenek do Portugalska s půlkou brněnské party. Portugalsko je naše oblíbená země a svědkové už letenky mají. Měli jsme přesně půl rok na vyřízení dokumentů okolo. S malíčkem v nose!

Ehm, s malíčkem v nose jsme tedy bezstarostně považovali naši portugalskou svatbu víceméně za vyřízenou ještě tak měsíc, dokud jsme nezačali nesměle oťukávat administrativní rámec celé operace Overlord.

Začněme tím, že na portugalských úřadech nikdo nemluví anglicky. Myslím, že seňora conservadora posílala naše e-maily přeložené do portugalštiny přes Google Translate jako řetězovky pro pobavení celého městského úřadu Peniché.

A pak to teprve začalo lítat. Nové rodné listy. Nové rodné listy v portugalštině. Povolení o právní způsobilosti k sňatku. Povolení o právní způsobilosti k sňatku v portugalštině. Všechno s apostilou a navíc lov razítek probíhal přes léto, kdy najdete většinu tažných úředníků v teplých krajinách.

Samostatnou kapitolou byl výběr ikonické pláže přes Google Street View, pro kterou jsme museli získat souhlas Kapitanátu města Peniché (!).

Operace nadále probíhala v naprostém utajení, jak si aspoň myslel M., dokud jednoho dne neprozřel a nezjistil, že to vědí děti a většina mých kamarádek, kamarádek kamarádek a prodavačka v Žabce naproti našemu domu. Ke svědkům se to ale stejně přefiltrovat nestihlo, protože nám v pátek ve 4 ráno Václav pohrdlivě kopnul do sbalené tašky na letišti a zeptal se, co sebou pro-bo-ha táhneme sebou na těch pár dnů na pláži.

„Sako, šaty, lodičky, kompletní výbavu na piknik, kulmu a tak“, odpověděla jsem popravdě a všechny to hrozně pobavilo.

O čtyři hodiny a skoro tři tisíce kilometrů jsme jim benzínce za Lisabonem obsah naší macatý tašky zopakovali – tedy spolu s tou hlavní zprávou dne, že se dneska bereme.

"To si děláte prdel", řekl Brouk.

"To je tááák romantický", řekla Markéta.

"Skočím si ještě pro pivo", řekl Václav.

Potom jsme konečně stanuli portugalskému byrokratickému systému tváří v tvář. Personál celého městského úřadu v Peniché postával s našimi doklady znuděně u kopírek a tiskáren. Když jsme se úřednic zeptali na to, jak dlouho to bude ještě trvat, většinou utekly do vedlejší místnosti, kde si holky dodávaly odvahy promluvit s námi anglicky. Please wait, řekla vždycky ta nejodvážnější a s chichotem se rozprchly zpátky ke kopírkám. A hodiny běžely.

Brouk usnul opřený o ten basmek, co vydává lístky s pořadím. Markéta nám děkovala, že po této zkušenosti svatbu v zahraničí rozhodně zvažovat nebude. Václav chodil pro pivo.

Když dorazila tlumočnice, trochu se pohnuly ledy. „Bude s vámi pes?“ ptá se trochu nelogicky. Ano, Václav je v tuto chvíli už částečně zvíře, ale tohle si od ní nezaslouží. „Ta pláž, co jste vybrali – to je psí pláž. Lidi na ní chodí venčit psy. Všechny nás to tady hrozně pobavilo, ale pochopitelně se na ní můžete vzít“.

„Na někoho hází svatebčané rýži, na někoho….“ nedopověděl Brouk poté, co zaregistroval můj pohled.

Horší byl časový skluz. Na proměnu ze zpocené příšery s černými vaky pod očima do femme fatale svatebních katalogů mi zbyla půlhodina. To odpovídá běžnému rannímu rozpočtu na uvedení Psice do provozního stavu.

Mohla jsem mít daleko víc, protože úřednice na psí pláž dorazily se značným zpožděním. Nemusela jsem si do toho písku brát ani lodičky a ten výstřih na zádech se do ledových poryvů větru od Atlantiku taky moc nehodil. Až v okamžiku, kdy jsem tam stála a snažila se nepřepadnout z hrozně romantického skaliska mi došlo, že to je vlastně úplně jinak a zároveň přesně tak, jak to má být. Na správném místě, ve správný čas,  se správnýma lidma a hlavně s M.

Přes všechny klady tradiční české veselky a absenci játrových knedlíčků v polévce, bylo to boží!

Kontrola pláže před vyloděním:
Psí hovínka nastražená na svých místech

Kilometry pláže místo pronajatého salónku na oslavu.
To chceš!

Do it yourself: Muchárium

Věděli jste, že octomilky žijí i na pouštích, ve vysokých horách, tropických pralesech a v močálech? Ta poslední lokalita nejspíš vysvětluje kobercový nálet do našeho bytu.

Co jste ale určitě nevěděli, je fakt, že samečkové řádu Drosophila bifurca mají spermie dlouhé 5.8 centimentrů. Pro srovnání si představte, že se k vám z použitého kondomu snaží prokousat patnáctimetrové obludy. Nebo na vás zákeřně zaútočí z odpadkového koše, kam je někdo vyhodil ve zmuchlaným papírovým kapesníku.

Pro octomilky, co máme doma, je to asi sexy, protože nekontrolované rozmnožování je kromě nekonečného vysedávání a tlachání o velikosti spermií oblíbených samečků jejich jediná náplň dne.

Dobré ráno vám popřejí čtyři zrzky na míse mandarinek, a když se vrátíte z práce, tak je jich tam osm, z toho kromě jedné opelichané octomilfky a jednoho gaye všechny těhotné, nebo na mateřské.

To je pochopitelně vhozená rukavice pro M., který je neustále připraven zachovat náš byt bez zvířat, ať jde o štěňátka, nebo zatoulanou rybenku pod kobercem.

Nejdřív M. pochopitelně vyhlásil plošný zákaz konzumace ovoce. A vyrobil smrtonosnou past ze skleničky na bourbon, což považuji za obzvlášť prohnané a intrikánské. Do skleničky navrstvil strouhané jablko s cukrem, nahoře přebalil potravinovou fólií a s úsměvem sériového vraha do ní napíchal dírky.

Odpoledne se nedělo vůbec nic. Hrozba kurdějí kvůli zákazu zdrojů vitamínu C vypadala reálněji, než že by kvůli tomu měl trpět někdo jiný. Třeba octomilky.

Po první noci už ale M. mohl slavit první drobné úspěchy. Ve skleničce ležely dvě mušky nohama nahoru.

„Myslím si, že tam octomilky jen nanosily své mrtvé. Ale neříkej mu to, ať mu nekazíme radost.“ pošeptal mi Žmur.

Jak se ale ukázalo v následujících dnech, octomilky pojaly celý ten koncept úplně jinak.

Ze sklenice se strouhaným jablkem se stal jejich noční klub. Hampejz, kde se večer schází na neomezenou konzumaci cideru s lacinejma holkama, co jsou svolné k čemukoliv – jak dokládá zub na grafu jejich porodnosti, která dosáhla po instalaci nočního klubu (muchária, jak to odborně nazývá Žmur) historického maxima. Ráno se vyčerpané octomilky seberou a odtáhnou pracovat, zřejmě na projektu, jak se nabourat do lednice a večer se celý koloběh opakuje. K čemu je teda smrtonosná past, když ji můžete kdykoliv opustit a rádi se do ní vracíte znovu?

Takže sorry jako, M. Ale konečné řešení octomilné otázky je jenom jedno. Instalace chameleona.

Do-stíhy a sázky

Fakt ráda bych vám dneska napsala nějaký potěšující pozitivní článek. Vy byste si ho přečetli a řekli „ááách“, zamyšleně dopili šálek kávy a šli adoptovat seniora, nebo aspoň vytáhli koťátko z popelnice.

Ale to se nestane, protože Psice má tři dny před menstruací, zánět dutin a do toho všeho přestává podvacáté v řadě v kouřit. Já vím, že to není vhodné načasování pro klíčová životní rozhodnutí, na druhou stranu moje nikotinová závislost dávno nedosahuje dehtové belle époque v období před dětmi.

Teď je to spíš takovej shrbenej vypelichanej somrák, co vám vnucuje cígo k pivu po desátý večer, protože ví, že o denním kouření si může nechat jen zdát. Takže se ten večer fakt snaží – a ne vždy bez úspěchu, abych si aspoň jednou týdně večer vykouřila v nejlepším případě i ty všechny neexistující denní cíga. A k tomu se dost často zákeřně přišourá s nezvladatelnou chutí na cigaretu po sexu, nebo v těch chvílích, když na vás kašle celej svět. A je to.

„A kdo jsem já, abych nezvládla takovou neduživou závislost?“ ptám se včera M., během toho, co mu šacuju kapsy. „Vždyť to ani není pořádná závislost, jen takový zmrzačený virový kmen v očkovacím séru, nebo vykastrovanej pudlík… sakra do prčic, kam jsi přede mnou schoval tu krabku? Strašně mě bolí hlava, už dva dny jsem pořádně nespala, nedostala jsem tu zakázku, protože za nic nestojím, snědla jsem děckám jogurty na ráno a ještě jsem si vyprala papírovej kapesník s černým prádlem, béééé“ složím se v slzách na koberec. Pamatujete na to deja vu z minulého postu? M. mi na to odpověděl, že si v posledních dnech jasně vybavuje záblesky z  šestinedělí, ačkoliv už je považoval za navždy vytěsněné.

Takže na první pokus jsem vydržela místo standardních sedmi, celých o-sm dnů. Wow. Ale já souboj s večerním somrákem nevzdávám, to si zase nemyslete. Zdroje nikotinu jsou z blízkého okolí odstraněny a M. už je po včerejšku vycvičený jako elitní nájemný vrah. Nehne s ním lítost, ani výhružky. „Přinejhorším si zaleju uši voskem jako Odysseus“, slíbil mi. Doufejme, že to stejné je ochoten pro mě udělat i pan Trang z protější večerky.

Abyste si o mě nemysleli, že jsem úplný magor, plynule přejdeme k tomu, jaké další výzvy v naší rodině byly na pořadu minulého týdne, abyste měli srovnání. Sáhnu k vašemu oblíbenci Žmurovi, protože od něj většinou odcházím s pocitem, že jsem psychicky vlastně celkem v pořádku.

Žmur se tedy nepotýká se závislostmi, naopak si je pěstuje a hýčká. Chtěla bych se v příštím životě stát Žmurovou závislostí na lékořici! Žmur si ale s láskou pěstuje i další zneklidňující sklony, mezi které nově patří masochismus.

„Mami, že bys neskočila nahatá do kopřiv?“ zeptá se takhle Žmur na ranní nedělní procházce kolem zarostlého břehu Lužnice na výletu do Bechyně.

„Hmmm, dej mi chvilku, musím o tom popřemýšlet…“ (rybáři u řeky si zvědavě natočí skládací židličky směrem k nám)

 …už to mám! Promiň, ale určitě ne“. (sbor rybářů zklamaně zahučí).

„A ty táto?“ (rybáři si naštelují výhled zpátky na vodu). M. odpoví dostatečně jasně jen pohledem.

„Vsaďte se o pytlík lékorek, že já to dám!“ zařve Žmur a začne si rozvazovat tkaničky. Rádi souhlasíme, že si může nechat trenky.

„Ale to bude teda strašně bolet“ mne si Žmur ruce. Zimou nebo nedočkavostí?

„No to přímo ultimátně! Hele, klidně se můžeš obléknout a jdeme dál“, podávám mu tepláky. „Dám ti jablko za statečnou zkoušku chladem.“

„A ty lékorky?“

„Ti nedám, protože jsi tam nesko-“, nestihnu doříct a Žmur jen v trenkách a ponožkách s teplákama v ruce hodí šipku do vysokých a šťavnatě žahavých kopřiv. Rybáři si znovu otočí židličky.

Prý za to stály!

Seznamte se: Moje závislost na nikotinu,
zachycená v den osmý.

Déjà vu

Víte, jak se pozná podzim?

Teda vlastně nevím, jak u vás, ale u nás se pozná podle toho, že děcka přitáhnou nějakou fest nechutnou chorobu, kterou naše pediatrička mazlivě nazývá „virózka“.  

Jako první posel podzimní nahovnodennosti přitáhl před týdnem Žmur ze školy s kritikou italského guláše po obědě. „Hnus! Takhle špatně mi dlouho nebylo“, úpěl a držel se za břicho, ale pokud byste znali jejich školní jídelnu, nepojali byste stín podezření, že by to nemuselo být zrovna z jídla.

„A myslíš, že s náma zvládneš tu důležitou schůzku v kavárně?“ ptám se o dvě hodiny později. Ta schůzka se týkala bytového družstva a kromě nás tam bylo sedm úplně cizích lidí. Plus Čičman s kufříkem polámaných hraček. Plus Žmur, který seděl na lavici u zdi opřený o stěnu mezi kabáty jako odložený sádrový trpaslík, takže ho někteří lidé s o to větším překvapením zaznamenali až při odchodu.

Při odchodu si ho každopádně všimli úplně všichni, protože se dramaticky napřímil a vzápětí se vyzvracel na boty a pod židli úplně cizí paní vedle mě. Než jsem se stihla omluvit a vypsat šek na nový lodičky Manolo Blahnik, vydávil italský gulášový rybník pod barem a pak ještě jeden přímo před vchodem do kavárny. Déjà vu! Víte, jak je to dlouho, co jsem se naposled starala o kámoše, co se poblil v hospodě? Naposled jsem takhle před devíti lety držela vlasy Gábině a shodou okolností to bylo jen o jednu žižkovskou ulici dál. Jenom ta servírka tenkrát rozhodně neříkala, ať hlavně vezmu tu chudinku domů, a že to klidně utře sama.

Nechutné, ale pořád to obsahově spadá do kategorie standardních déjà vu, které se týkají jen vás a vašich vzpomínek na minulost (nebo na budoucnost?). Tenhle víkend jsem ale s lehkým znepokojením zjistila, že si vás lidi do svého osobního déjà vu můžou vcucnout, jako když s cuba libre natáhnete pecku od citrónu brčkem - a vy s tím nenaděláte vůbec nic.

Přesně o tom by totiž mohl vyprávět pan Pavel. Spolu se psem Ríšou jsme ho potkaly naposled s Marťou v rámci našeho podzimního cross country výletu, pamatujete?

Tenkrát jsme ještě s Marťou nevěděly, že začínáme nultý ročník legendární tradice. A protože Marťa letos v září porodila, vydala jsem se na úplně stejný podzimní překážkový běh s Olgou.

Stejně jako tenkrát jsme začaly u studánky panny Marie. Přelezly jsme ploty. Vrhly jsme se do pole, jen jsme tentokrát nemusely složitě vymýšlet kurz. Už jsme věděly, že do únětického pivovaru stačí jít prostě rovně za nosem.

„Támhle někde na tý polňačce“, říkám Olze, „jsme potkali pana Pavla s Ríšou, co nás poslal na hnojiště“. Za pět minut si sedíme na polňačce uprostřed liduprázdné pustiny vojtěšky a tssss plonk, otevíráme si plechovku piva. „A nebyl takovej vysokej a neměl velkýho černýho psa?“ ptá se Olga, já se otočím a tam z oranice vystoupí pan Pavel a bez sebemenšího zaváhání kráčí směrem k nám.

„Bacha, ať vám to nevypije“, řekne pan Pavel, „von má pivo hrozně rád“. A vzápětí vyděšeně dodá: „Vždyť tohle už jsem říkal. A hlavně jsem to říkal tady a vám!“ a podívá se na nás s jistou nedůvěrou ve skutečnost, jako když nechá David Copperfield zmizet Sochu svobody. Ale naštěstí ne s takovou nedůvěrou, jako ta ženská s poblitýma botama.

Na druhou stranu, řeknu vám, že být v roli zablácenýho člověka, kterýho vidíte jen jednou za rok sedět uprostřed pole na hroudě s plechovkou piva, je ale taky dost divná.

 „To jste opravdu vy! A pes Ríša! Ještě bydlíte ve Šmoulově?“ plynule navážu konverzaci tam, kde byla před rokem.

„Bydlím, ale zrovna dneska jsem měl být někde úplně jinde“, vypráví Pavel. „Chystal jsem se do Budějic, ale porouchalo se mi auto. Asi jsem prostě měl bejt zase tady. Jen tak mimochodem, jak často vlastně sedáváte uprostřed toho pole? Aby mi kvůli tomu třeba příště neulítlo letadlo.“

Na to se dá říct jenom jedna věc. Sraz bude za rok tady:

Potkáme se, ém, přesně tady za rok. 
A ono to fakt funguje!