Wait for it

Vzpomínáte, jak jsem vám psala o tom, že jsou naše děti nemocné jednou za rok? Souběh okolností, kdy se to nemůže nehodit víc, totiž častěji ani nastat nemůže.

Z Čičman se stal pacient nula minulý týden, když byla na jarních prázdninách u dědy a babičky v Brně. Pozvracela se ve Vida parku, kde je personál nejháklivější na řád a čistotu napříč vědeckými parky v celé střední Evropě. Usilovně ji bolelo břicho celé tři dny před tím, než jsme měli děti v Brně vyzvednout a odjet na hory. Pochopitelně do zaplaceného penzionu, jehož majitelka staví zrušení pobytu a storno poplatky na úroveň ilegálních zfušovaných potratů pletací jehlicí.

Problém nebyl jen s Čičmaninou teplotou a zažíváním, ale hlavně prožíváním. Nechápu, kde se vzaly řeči o chlapské rýmičce. Evidentně je generuje někdo, kdo ještě neviděl holčičí rýmečku.

„Bojím se, že mi to bříško praskne a vyteče ven“ pronesla Čičman s tváří strhanější než Oliver Twist pod mihotavým světlem petrolejky ve viktoriánském sirotčinci. „Stihnou mi na pohřeb myslíš dorazit ty fialový šaty, cos objednala minulý týden?“ vysmrkala se mi do trička.

To se pak rychle vykašlete na všechny babské rady, nahřívače i předsudky o lékařské pohotovosti. Vaše dítě umírá. Stejně jako dalším sto padesáti rodičům v Brně.

Chtělo by se mi napsat, že to pohotovostí v dětské nemocnici nevyhnutelně končí, ale tam to teprve začíná. Vstupní hala nápadně připomíná uprchlické centrum. Už u hlavní kartotéky se vás sestra snaží zmanipulovat k tomu, abyste se dobrovolně vzdali práva na vstup. 

„A opravdu ji to bříško bolí? Podívejte, vždyť se směje!“ usvědčuje nás sestra na příjmu, pravačkou vyplňuje formuláře a v levé ruce drží plyšovou opici a třepe s ní nad hlavou. „Moje dcera ráno mluvila o smrti“ skočím ji epicky do řeči. Sice jsme neprošli rozřazovacím testem s plyšovou opicí, ale síla tohoto argumentu nám vyslouží plánek cesty na internu.

Cestou pochopíte kulturní rozdíly v překonávání chřipkové epidemie. Zatímco v Praze se vydělává na předražený hypotéky a sójový kapúča chrchláním a sténáním v designových business centrech, Brno hází zpátečku a žije komunitní život ve špitálech. Nová přátelství, nové lásky. Telefonní čísla opsaná na parkovacích lístcích. Laické diagnózy nad kapesníčkem s vykašlaným hlenem. Ale taky urážky, emoční průjmy a výzvy na souboj francouzskou holí.

V čekárně dětské interny bohužel panuje spíše atmosféra nenávisti skrývané pod zdvořilé úsměvy a mnohoznačné poznámky, než hecování o nejdelší plivanec do květináče s fíkusem. 

„To je ale roztomilý chlapeček“, řekne ženská vedle mě tak chladně, až byste řekli, že to batole, které ji právě ocucává botu, musí ve vteřině umrznout a rozpadnout se na ledovou tříšť do mojita. Což si všichni usilovně přejeme, protože by to zvýšilo naše osobní šance.

Vždycky jsem chtěla zažít atmosféru obskurních amerických soutěží o věci, který dostanete, když na nich dostatečně dlouho držíte ruku. Nejdřív vás stojí kolem naleštěnýho Lincolna stovka. Po dvanácti hodinách v dešti vrávorající hrstka. Po třech dnech upadnete do kómatu a vyhraje ho někdo nenápadnej, na koho by to ze začátku nikdo netipoval.

V čekárně dětský pohotovosti je to podobný. Sedíte se zaťatými pěstmi a v hlavě se vám kompletují profily vašich soupeřů. Za dvě hodiny znáte jejich slabiny i silný stránky. Jenže tahle soutěž je o level jinde. Máte děti, kterým je blbě a taky pořád camrají na záchod a tím otevírají možnosti, že o své pořadové číslo přijdete kvůli čůrání, nebo párku v rohlíku. A pak je tu divoká karta – kdokoliv přijde s miminem, jde přednostně. Jsme už jen tři s rukama na dveřích ordinace. Nemáme se rádi, ale nenávist k rodičům s kojenci nás sbližuje.

„Nojó, zase ňáký uřvaný šrop, tak to půjdeme Kamilko o další hodinu později. Květuš, nechceš radši rovnou zrušit tu večeři u vašich? Ještěže Kometa hraje až zítra“ uleví si schválně hlasitě chlapík v teplákách. Jeho žena probodává kočárek laserovým pohledem gamma paprsků zkázy. Je čtvrt na jedenáct dopoledne a jsme tu tři.

„Mami mně se chce blinkat“ nahlásí poctivě Čičman a zezelená. Soupeři jsou rázem na koni.

„To byste tu chudinku měla vzít na záchod“ nadhodí starostlivě Tepláky. Ten samý člověk, který své Kamilce vytrvale odmítá lok vody, aby nepřišel o zavolání z ordinace. „Není potřeba, mám tu igelitové pytlíky. Spoustu pytlíků.“ vyfouknu mu trumfy z ruky.

„A jak dlouho jste tu vy?“ zeptá se později jeho Květuš mlčenlivé drobné paní s dospívajícím synem.

„Pět hodin. Jsem zvyklá čekat.“ usměje se skromně, což v celé čekárně vyvolá tsunami poraženecké nálady, i když jde nakonec z naší trojky jako první. 

Zbýváme už jen dvě rodiny proti sobě. Capuletovi versus Montaguovi. Holčičky si spolu bezelstně hrají s hromádkou reklamních letáčků.

Z ordinace vyběhne sestřička s formulářem. „Jak vysokou teplotu má Čičman?“

„Třicet devět“ střílím od boku. „Naše Kamilka má čtyřicet“ nacpe se do rozhovoru Tepláky. „Čtyřicet jedna, čtyřicet dva!“ marně navyšuje příhozy do zavírajících se dveří.

Tepláky dál neudrží své nářečí a emoce pod pokličkou. „A už su teda fakt nasrané! Květo vem Kamilu a odcházíme si zavolat sanitu“ strhne bundu i s věšákem.

„Kamila Zárubová“ ozve se z ordinace zhruba dvě minuty poté, co se Tepláky snažil zvednout věšák, který znovu padá, poráží odpadkový koš a zamaže ho od kečupu z nedojedených párků v rohlíku. Tepláky se koši odmění dobře mířeným kopancem a dusá s celou rodinou temnou chodbou k východu. Zdálky se ještě ozývají tlumené kletby a exotické nadávky v hantecu.

„Kamila Zárubová?“ zazní znovu od dveří.

„Hm, tak pojďte vy“ pokrčí rameny sestřička.

Nenápadná paní měla pravdu. Čekání je umění. Umění disciplíny, soustředění a šťastných náhod osudu. Krásných čtyři a půl hodiny!

Sovy nejsou tím, čím se zdají být

Emův táta je ornitolog a eM od něj tuhle zvláštní zálibu zdědil. Je to bez debat jedna z lepších věcí, co se dá dědit -  v naší rodině se napříč generacemi z koníčků předává hlavně hypochondrie, alkoholismus a chov domácích mazlíčků s obskurními vadami charakteru. 

Proti tomu je úplně v pohodě, když se eM zastaví na výletě v lese, ukáže na půl kilometru vzdálenou špičku borovice a zpraží vás za to, že dýcháte schválně hlasitě. 

„Psst. Vyplašíš ho. Tenhle pták je hrozně vzácný“ řekne eM a plácne Žmura za to, že se šťourá v nose. 

„Kdo ví, jak se jmenuje?“ Žmur ho vždycky vidí a nikdy nezná. Potom nastane fáze úmorného vysvětlování Čičman. Kde je ta borovice? Na jaké větvi? Má borovice žaludy? 

„Ajo“ plácne se pak Čičman do čela a přeostří na stožár elektrického vedení. „Už ho vidím. Vždyť je to ledňáček!“ zvolá, protože má ráda ledňáčky. „Podle mě to musí být žluna.“ řeknu bez mrknutí oka já, protože vím, že eM má žluny nejradši. „Už se můžu nadechnout?“

Já bych nad takovou sebrankou ignorantů dávno zlomila hůl, ale eM je schopen za pár metrů zastavit a zopakovat si s námi celou tu bolestivou proceduru od začátku.

Musím ale říct, že mě i tak překvapilo, když přištrachal z pošty velkou lepenkovou krabici, nechal nás shromáždit v kuchyni, a pak z ní slavnostně vysypal hromadu polystyrenových kuliček a sovu na klacku. Sýčka v životní velikosti.

„Sova? Jsme si jistí, že náš byt postrádal zrovna sovu?“ zeptala jsem se a žasla. Vrah nevinných hrabošů se tváří vyloženě nepřátelsky a agresivně zarývá drátěné pařátky do stojanu. 

„Je to dárek pro tátu. Bude tu s námi měsíc do jeho narozenin.“ vysvětlil eM. „Podívej se, je celá z plsti. Ta paní, co ji vyrobila, umí z plsti úplně cokoliv. A její kamarádka zase dělá umělé oči. Klidně by ti mohla na zakázku vytvořit třeba vycpanou Čičman!“

„Mně se náhodou líbí“ prohlásil Žmur během toho, co se Čičman horečnatě rozhodovala, jestli by byla dvojnice z plsti se zubama a skleněnýma očima víc cool, nebo creepy. „Můžu si ji půjčit na pokusy na křečkovi?“

Jsou věci, který vám připadají zbytečný jen do doby, než si je pořídíte. A po týdnu s plstěnou sovou musím eMovi dát za pravdu, i když se mu následující řádky nebudou líbit.

Sova je ochranný štít při venčení křečka. Když jsme dřív pouštěli Chlupinu na svobodu, odměnou za naši velkorysost bývala snaha prožrat se do matrace. Alternativně prožrat se do dekorativních polštářů a v panice se oběsit na překousaných nitích, když jste ji nečekaně vyrušili. Oboustranně vyčerpávající chvilky, kdy jsem pištícího hlodavce vystříhávala nůžtičkami na nehty z polštáře, jsou minulostí. Když jde Chlupina ven z klece, v inkriminovaném koutě stojí sýček.

Vytřeštěný pohled sovy vedle budíku výrazně snižuje riziko, že člověk po probuzení znovu usne.

Sova je hřejivý pomocník při večerním uspávání dětí. Cyklickému camrání přes kuchyň ještě v půl desátý (napít se-vyčůrat-napít se-vyčůrat) učinila přítrž jediná pohádka o sově posedlé démony a hnízdu plném vyklovaných očiček (pro názornost uvažuji o dokoupení hrsti očí od kamarádky paní plstenice).

Sova zásadně zvyšuje vaši osobní prestiž mezi sousedy. V Praze už nikoho neohromíte bezsrstou kočkou, co vypadá jako když vrazíte critters do mikrovlnky. Ani psem v péřovce, který umře, když jde do parku bez čepice. Ale sýček za oknem, ten budí respekt. Sousedi si to s vámi nebudou chtít rozházet, protože nechtějí přijít o svý drahý teriéry. Ani najít vývržky v poštovní schránce, pokud by se vám znelíbili.

Po týdnu používání můžu jen potvrdit: Sovu do každé rodiny!

Nesýčkuj, používej sýčka

Chyba v Matrixu

Když už jsme nakousli ten Ječmen, existuje ještě jedno místo, který se od sedmdesátek vůbec nezměnilo. Ordinace naší dětské doktorky. Tenkrát jsem si ji vybrala hlavně kvůli tomu, že mi teklo do bot – úplně jsem totiž na nutnost předem domluveného pediatra zapomněla a reálně hrozilo, že mi nebude umožněn legální porod, protože povinná kolonka v těhotenském průkazu křičela prázdnotou. Vybrala jsem si ji, protože a) všechny ostatní pediatričky ve věku pod osmdesát let s funkčníma webovkama už měly plno. A za b) má ordinaci ve vedlejší ulici a to se hodí. Protože děti jsou furt nemocný, říkaly holky.

To se u těch našich zdaleka nepotvrdilo – naopak překypují až bezohledným zdravím, nejvíc v období, kdy rýmičky sestřelí nás s eMem a oba pažouti bohapustě zneužívají bezmocnosti stárnoucích rodičů. Ordinaci tedy navštěvujeme jednou ročně na preventivní prohlídky. To se potom očima vpíjím do čekárny, kde ještě pořád visí agitační plakáty na mytí rukou a pití mléka. Mrkací vikslajvantový panenky s urvanýma rukama, ohlodané kostky a angličáky kropenaté od vykašlaného bronchiálního hlenu. Prostě jako urbex ordinace v Pripjati, jenom je vzduch nasycen nasládlým pachem moči z přebalovacích pultů místo radioaktivních izotopů jódu. A ještě něco. Naše doktorka je ze staré školy, kde se ze strany pacienta striktně dodržuje objednací doba. Je jedno, že přijdete na řadu o hodinu později, protože posloucháte, jak se s matkou před vámi dělí o recept na skotské střiky a rozinkový koláč. Na druhou stranu, pochází ještě z doby, kdy se plošně neplýtvalo s léky a už vůbec ne s antibiotiky. Fleming byl ještě uličník s plesnivým chlebem v aktovce, když naše doktorka léčila černý kašel tvarohovým zábalem a přivazovala k rachitickým dětem hůlky na srovnání končetin.

Takže když jsem děti vyzvedávala ze školy dvě minuty poté, co jsme měli být v ordinaci, začala jsem propadat do spirály stresu. O to víc, když se ukázalo, že čekáme na jemnostpána Žmura, co bezstarostně vysedává v jídelně a drtí rekord, kdo vypije víc čaje z várnice za skandování ostatních spolužáků.

Po Vinohradský už skoro klušeme. Konečně zelenej barák, ale. Zvonky jsou vytrhané, uvnitř stojí řemeslník na štaflích a druhý táhne chodbou kyblík s barvou.

„Ona už tady asi ale nebydlí, mami“ pronese Čičman nahlas moji obavu. Mně k tomu v duchu napadá ještě: Proč mi do hajzlu při objednání neřekla, že se přestěhovali? 

„Díkybohu, vyhnu se tý debilní prohlídce a kecům, jak sem zase vyrost“ sesouvá se Žmur na kolena a chce políbit zem.

„Moc se neraduj, ještě to zkusíme. Třeba rekonstruují jenom tu chodbu“ vytáhnu ho z rohožky nahoru, opráším a zaťukám netrpělivě na dveře. Řemeslník číslo dvě řáchne s barvou na zem a jde mi jako ve snách mátožně otevřít.

„Měli byste tady nechávat otevřeno, když jste vyrvali ze zdi ty zvonky“ řeknu nevděčně a jak pospíchám, švihnu jeho kolegovi Čičmaninou aktovkou do štaflí, až se zapotácí. Skrčí se do embryonální polohy mezi šprušlemi a oba na mě zírají, jako kdyby do baráku vtrhla rozzuřená kapybara s mláďaty.

„Nekoukejte na pána, už tak máme zpoždění“ houknu na děti a opřu se do těžkých dřevěných dveří. Chlápek s barvou chce něco říct. „Dobrý, to zvládnu“ usměju se křečovitě a vykopnu to pootevřený křídlo dveří čekárny sama.

„Ona to tady asi ale není čekárna mami“ zhmotní zase Čičman nahlas to, co nám všem naráz dojde. Cizí předsíň. Věšák s kabáty a kloboukem, starodávný perský koberec a zrcadlo, to všechno pokryté igelitem a připravené k malování. Kromě staré paní v župánku se zdviženým obočím, co rychle típá cigaretu a instinktivně hledá podlouhlý těžký předmět na svou obranu. Nevím, jak často se vám stává, že si jen tak jdete po ulici a najednou stojíte v cizím bytě, ale pro mě tohle bylo poprvé.

Mohl to být epický začátek nového přátelství, u kterého všichni vydechnou „No to je prostě neuvěřitelný, svedl vás k sobě osud!“, když se vás někdo na společné oslavě narozenin zeptá, jak jste se seznámili. Místo toho jsme dostali jen strašlivě zrubáno. Poprvé od Župánku a podruhé doktorky: „No kde jste? Vy si snad trajdáte po návštěvách, nebo co?“

Kabátek

Když se tak dívám na naše děti, připomene mi to občas věci, které jsem měla a už je nemám. Nebo aspoň ne tak často. Plynatost. Ke snídani krajíc chleba se sýrem a marmeládou v druhé vrstvě. Nekontrolované záchvaty smíchu.

Nemyslím tím společenský smích ani smích, když eM bez rozmyslu utře rozlitý džus ze stolu nejbližším hadrem a potom zjistí, že je to jeho tričko. Myslím tím ten opravdový záchvat smíchu, při kterém se snažíte popadnout dech a něco říct, ale vydáte ze sebe jenom kňourání a spršku slin, která tu strašlivou křeč nastartuje ještě párkrát dokola. Většinou se to stává ve dvou a prvním impulsem nebývá zrovna intelektuální humor. Dalším specifikem je, že se bavíte jen vy. Mozek se válí ve vaně s pravým šampaňským a šumivou serotoninovou bombou do koupele, zatímco lidé okolo vás trpí.

Naše děti to v poslední době zažívají skoro pořád. Stačí, že Čičman u večeře srkne špagetu, která ji koncem švihne do čela a je to tady. „Vy- vy- vy-„ začne se svíjet Žmur a většinou se u toho zaboří loktem do vlastního talíře. „Vypadáš jako zombie“ vytlačí ze sebe a Čičman přebírá štafetu. Dáví se, hýká a nosem jí teče džus. „Co ti na tom jako připadá k smíchu?“ dožere se eM nebo já. 

Výhružky typu „Ten stůl si budeš po jídle uklízet sám!“ nebo „Teď se směješ, ale jsem fakt zvědavá, jak si osobně vypereš z ubrusu tu rajskou“ jsou funkční rozbušky, které mají schopnost celou tuhle nechutnou scénu roztáhnout třeba do pěti dlouhatánských minut, než jsou všichni kolem stolu znovu schopní resuscitovat základní životní funkce a dojíst svoji studenou porci plnou slin a soplů.

Samozřejmě něco úplně jiného je, když se to týká mně. To potom přízemní sobectví sestřelí empatii na lopatky jedinou dobře mířenou ranou. Kdysi jsem měla kolegu, který se jmenoval Kapitán. Rozhodně to nebyla první ani poslední věc z jeho arzenálu směšnosti, ale nepochybuji, že o mé důstojnosti neměl Kapitán ani o milimetr lepší mínění. Jednou jsme od šéfa oba slízli výtku ohledně klienta, právem dosraného pana Z., kterému jsme na střídačku s Kapitánem naslibovali něco, o čem jsme si naivně mysleli, že to s chutí zařídí ten druhý.

„Hned mu zavoláte a domluvíte se s ním. Osobně si to zkontroluju a chci od pana Z. slyšet, že vás to upřímně mrzelo a že je jeho služba funkční ještě dnes odpoledne“ dořval nás šéf a my se svěšeně odpoklonkovali do zasedačky pro konferenční hovory a tam se zhádali, kdo za to může víc, aby vytočil číslo a omluvil se jako první.

„Dobrý den pane Z.“ začala jsem ještě celkem normálně, ale potom se mi v mozku propojil Kapitánův pohled týraného kokršpaněla, jeho muškátový svetřík a vědomí, že v tuhle chvíli je absolutně nepřípustná snad jen jediná věc. Začít se smát. 

„Chtěli bychom se vám s kolegou omluvit za prů, tedy prů-tahy“ snažila jsem se o artikulaci během toho, co si Kapitán nacpal dálkový ovladač od projektoru do úst jako roubík, aby nebyl slyšet jeho kuní smích. „Opravdu nás to mrzí“ hýkal za chvíli a já si utírala smrkance do rukávu. Z pohledu pana Z. bych nás rozstřílela kulometem, ale místo toho na to dodnes vzpomínám jako na nejlepší obchodní telefonát ever.

Asi jde vážně o mindset, protože za celou hnusnou šedou zimu se mi to nestalo ani jednou. Ani dnešní ráno nevypadalo jako jedno z těch roztomilých jiter, kdy se na sebe lidi usmívají, v MHD se spontánně zpívají muzikálové hity a koluje sáček s maršmelouny.

Místo toho jsem nastoupila do přeplněného vagónu v metru a s knížkou v ruce se snažila proboxovat na jediné volné místo u vedlejších dveří. Bohužel ne sama. Vedle mě se na to stejné místo cpal další čtenář s rozečtenou publikací a aktovkou, kterou mě strategicky odrážel na druhou pozici. Myslela jsem si, že jako křehká a bezbranná žena mám větší právo sedět, ale ráno se v metru hraje spíš na feminismus, než tradiční hodnoty.

Chytla jsem tyč před sebou a snažila jsem se o svoje teplé místečko zabojovat, když jsem si konečně všimla, že sedadlo už je plné – možná to byla moč, možná krev a možná řídká stolice. Nebo všechno dohromady jako kdyby si tam ještě minulou zastávku hověla lidská kloaka. Kdo je z Prahy, ať si sáhne do svědomí a napíše správnou odpověď do komentářů. 

Já jen vím, že ta ženská v béžovým kabátku s očima pověšenýma na mobilu, která na to sedadlo rychle umístila svůj zadek, zatímco jsme s mým soupeřem na pár vteřin zaváhali, měla nejspíš i poruchu čichu.

Kabátku je mi líto, ale bylo to boží!