středa 5. února 2020

Kabátek


Když se tak dívám na naše děti, připomene mi to občas věci, které jsem měla a už je nemám. Nebo aspoň ne tak často. Plynatost. Ke snídani krajíc chleba se sýrem a marmeládou v druhé vrstvě. Nekontrolované záchvaty smíchu.

Nemyslím tím společenský smích ani smích, když eM bez rozmyslu utře rozlitý džus ze stolu nejbližším hadrem a potom zjistí, že je to jeho tričko. Myslím tím ten opravdový záchvat smíchu, při kterém se snažíte popadnout dech a něco říct, ale vydáte ze sebe jenom kňourání a spršku slin, která tu strašlivou křeč nastartuje ještě párkrát dokola. Většinou se to stává ve dvou a prvním impulsem nebývá zrovna intelektuální humor. Dalším specifikem je, že se bavíte jen vy. Mozek se válí ve vaně s pravým šampaňským a šumivou serotoninovou bombou do koupele, zatímco lidé okolo vás trpí.

Naše děti to v poslední době zažívají skoro pořád. Stačí, že Čičman u večeře srkne špagetu, která ji koncem švihne do čela a je to tady. „Vy- vy- vy-„ začne se svíjet Žmur a většinou se u toho zaboří loktem do vlastního talíře. „Vypadáš jako zombie“ vytlačí ze sebe a Čičman přebírá štafetu. Dáví se, hýká a nosem jí teče džus. „Co ti na tom jako připadá k smíchu?“ dožere se eM nebo já. 

Výhružky typu „Ten stůl si budeš po jídle uklízet sám!“ nebo „Teď se směješ, ale jsem fakt zvědavá, jak si osobně vypereš z ubrusu tu rajskou“ jsou funkční rozbušky, které mají schopnost celou tuhle nechutnou scénu roztáhnout třeba do pěti dlouhatánských minut, než jsou všichni kolem stolu znovu schopní resuscitovat základní životní funkce a dojíst svoji studenou porci plnou slin a soplů.

Samozřejmě něco úplně jiného je, když se to týká mně. To potom přízemní sobectví sestřelí empatii na lopatky jedinou dobře mířenou ranou. Kdysi jsem měla kolegu, který se jmenoval Kapitán. Rozhodně to nebyla první ani poslední věc z jeho arzenálu směšnosti, ale nepochybuji, že o mé důstojnosti neměl Kapitán ani o milimetr lepší mínění. Jednou jsme od šéfa oba slízli výtku ohledně klienta, právem dosraného pana Z., kterému jsme na střídačku s Kapitánem naslibovali něco, o čem jsme si naivně mysleli, že to s chutí zařídí ten druhý.

„Hned mu zavoláte a domluvíte se s ním. Osobně si to zkontroluju a chci od pana Z. slyšet, že vás to upřímně mrzelo a že je jeho služba funkční ještě dnes odpoledne“ dořval nás šéf a my se svěšeně odpoklonkovali do zasedačky pro konferenční hovory a tam se zhádali, kdo za to může víc, aby vytočil číslo a omluvil se jako první.

„Dobrý den pane Z.“ začala jsem ještě celkem normálně, ale potom se mi v mozku propojil Kapitánův pohled týraného kokršpaněla, jeho muškátový svetřík a vědomí, že v tuhle chvíli je absolutně nepřípustná snad jen jediná věc. Začít se smát. 

„Chtěli bychom se vám s kolegou omluvit za prů, tedy prů-tahy“ snažila jsem se o artikulaci během toho, co si Kapitán nacpal dálkový ovladač od projektoru do úst jako roubík, aby nebyl slyšet jeho kuní smích. „Opravdu nás to mrzí“ hýkal za chvíli a já si utírala smrkance do rukávu. Z pohledu pana Z. bych nás rozstřílela kulometem, ale místo toho na to dodnes vzpomínám jako na nejlepší obchodní telefonát ever.

Asi jde vážně o mindset, protože za celou hnusnou šedou zimu se mi to nestalo ani jednou. Ani dnešní ráno nevypadalo jako jedno z těch roztomilých jiter, kdy se na sebe lidi usmívají, v MHD se spontánně zpívají muzikálové hity a koluje sáček s maršmelouny.

Místo toho jsem nastoupila do přeplněného vagónu v metru a s knížkou v ruce se snažila proboxovat na jediné volné místo u vedlejších dveří. Bohužel ne sama. Vedle mě se na to stejné místo cpal další čtenář s rozečtenou publikací a aktovkou, kterou mě strategicky odrážel na druhou pozici. Myslela jsem si, že jako křehká a bezbranná žena mám větší právo sedět, ale ráno se v metru hraje spíš na feminismus, než tradiční hodnoty.

Chytla jsem tyč před sebou a snažila jsem se o svoje teplé místečko zabojovat, když jsem si konečně všimla, že sedadlo už je plné – možná to byla moč, možná krev a možná řídká stolice. Nebo všechno dohromady jako kdyby si tam ještě minulou zastávku hověla lidská kloaka. Kdo je z Prahy, ať si sáhne do svědomí a napíše správnou odpověď do komentářů. 

Já jen vím, že ta ženská v béžovým kabátku s očima pověšenýma na mobilu, která na to sedadlo rychle umístila svůj zadek, zatímco jsme s mým soupeřem na pár vteřin zaváhali, měla nejspíš i poruchu čichu.

Kabátku je mi líto, ale bylo to boží!

24 komentářů:

  1. Záchvaty smíchu! <3 nezapomenu na jeden, co mě přepadnul ve školní jídelně ve chvíli, kdy jsem nesla sobě a ještě někomu dalšímu čaj. Stála jsem uprostřed místnosti, v každé ruce plnou skleničku, klepala se jak po zásahu elektrickým proudem a nedokázala se pohnout :D

    Kabátek... inu, každý svého štěstí strůjcem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A stává se ti to pořád? Mně připadá, že se schopnost upadnout do záchvatu smíchu věkem upadá až k nule. Normálně zvažuju už i jógu smíchu. Jak jsem si to teď oživila, tak se mi po záchvatu smíchu stýská!

      Vymazat
    2. Mně je taky líto, že ty záchvaty mizí. Naštěstí mám jednu kolegyni, mladší, která dost často spolkne konec věty v neodbytném klokotavém smíchu, nikdo to neslyší, musí to zopakovat a pak už se nás nakazí smíchem víc, i starších. Je to dobrý! Fandím mladší generaci a doufám, že záchvaty smíchu nenechá padnout a bude je šířit rychleji než Coronavirus.

      Vymazat
    3. Teda... málokdy, ale sem tam ještě jo. Matně si vzpomínám, že jsme se před časem (pár týdnů, měsíců?) odbourali s L navzájem, až nám tekly slzy. Škoda, že jsem zapomněla, čím!

      Vymazat
  2. Já jsem z Prahy, ale moje svědomí o původu fekální trikolory na sedadle mlčí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevadí. Jsi na správném místě, kde na sebe můžeš napráskat i jakýkoliv jiný odporný skutek. Hallelujah!

      Vymazat
    2. Když mi byly tak čtyři roky, zkoušel jsem u strejdy Oty ve Strančicích plastovym nožem uříznout hlavu koťátku, který mě škráblo...
      Od tý doby jsem byl kladnější než Honza Zeman až do svých osmadvaceti, když jsem ve stavu rozjuchání po narození první dcery prý počůral Elišku Krásnohorskou...
      A je to venku...se na to vys...se mi ani neulevilo :-D

      Vymazat
    3. Galahad
      jé, Krásnohorskou, u tý já mívala nesčetněkrát rande. Tu jsem nepočůrala, já si troufla později jen na ten hnusnej prápor, co je vysochanej na Klárově.

      Vymazat
    4. Galahad: Krasny, dekuju. To nespravi ani pet otcenasu!

      Liska: Jak se da curat na prapor? Teda nevim, jaky presne myslis, ale vzbuzuje to ve mne prapodivne konstrukce:)

      Vymazat
    5. Jestli je to ten, kterej myslim, tak on se tak jako trochu vlastně válí po zemi. Na ten se čurat dá... I když s tim praxi nemam, já jen tu Krásnohorskou.
      A je horší koťátko, nebo Krásnohorská?

      Vymazat
  3. Milá psice, jsem ve věku, kdy už toho k smíchu fakt moc není. Ale co potěší v každém věku je cizí neštěstí. Naposledy, když kamarádka vystoupila z mého auta a já v další vteřině zahlédla místo hlavy její nohy.. měla fungl nové kozačky a pod nohama nečekaný kus ledu. Bylo mi trapně, ale smála jsem se jak blázen. Jinak v Praze každý svého štěstí průjmem :)) Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za to heslo:))
      Co se týká chybného postavení hlavy a nohou, připomíná mi to příhodu z dětství, kde moje máma v jedné vteřině nastupovala na nafukovací člun na vodě a v druhé zbyly nad hladinou jen její špičky nohou a brýle:)

      Vymazat
    2. Není zááč, to my Ostraváci Pražáky rádi potěšíme :) U nás je to i v rodině/ Já v Ostravě, syn v Praze. Takže vím o čem píšu:) Asi jsem sfině, ale mě tyhle nohy nahoře pobaví vždycky. A co vy? smáli jste se, nebo zachraňovali?

      Vymazat
    3. Ostrava je má oblíbená, tam jsme vzali o prázdninách i děti (aby v září nemuseli ve škole učitelkou nudit historkama z Jadranu nebo Řecka). Co se týká noh nahoře, tak oboje. Přesně v tom pořadí:)

      Vymazat
    4. Ježiš, tohle zas mně připomnělo jeden úplně božácký záchvat, kdy jsem byla v deseti letech poprvé u moře, a to na Costa Brava. Proběhla jsem vlnami na moře s otcem a máma chtěla jít za námi, ale nedařilo se jí ty docela vysoké vlny proběhnout a každá s ní plácla zpátky na pláž. Nemít nafukovací kruh, bídně bych se tenkrát utopila smíchy, a nejepičtější tečka byla po návratu na deku - upozornila jsem rodičku, že jí z horního dílu plavek dole kouká kus prsa, ona uchopila obvod, aby si ho srovnala, a z košíčku se vysypalo asi půl kila písku... i po téměř 28 letech je to skvělá vzpomínka :D

      Vymazat
    5. Asi obecně, když se děje něco hrůzného rodičům, je to pro děti vždycky zdroj největší zábavy:)

      Vymazat
  4. Béžový kabátek! :- D

    Jak já jsem teď ráda, že ten můj béžový kabátek je mi malý a že už mi jsou jen moje dva tmavomodré! Děkuju, Psice, pociťuji nyní dříve netušenou vděčnost k přibývajícím kilům s přibývajícími lety!

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že největší záchvat smíchu jsem zažila v pátý třídě. Šly jsme se Sockou do šaten a najednou proti nám vyjelo autíčko na dálkový ovládání. Nedokážu vysvětlit – a nedokázala jsem to ani tenkrát – CO konkrétně nám na tom přišlo tak vtipný. Každopádně jsme se v tom záchvatu smíchu zhroutily na zem, no a Socka se u toho pochcala. Měla na sobě takový ty hnědý punčocháče.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak já mám výhodu života s lobem. Ten vždycky ví, na jakou strunku uhodit. Ale trápí mě, že během záchvatu smíchu hýkám jako osel a s věkem se to horší. Nevím, jestli víte, jak se směje Patrik Hartl (dost se tím proslavil), tak přibližně tak nějak to zní, ale vypadám u toho hůř.

    OdpovědětVymazat
  7. Liska: Nz, na tmavomodrych by se zase pekne vyjimalo vy(b)lite mliko. I to se da po sedadlech v mestsky urcite poridit.

    Zena: To je prave to, ze se clovek ani pri pozdejsi rekonstrukci nedopatra toho, co na tom vlastne bylo vtipny. Ja jsem zazila jeste jeden silenej zachvat v precpany tramvaji, kdy jsem stala kousek od (sedici) a nic netusici Gabiny, nad kterou svacil nejakej typek a drobil ji susenku do vlasu. Pri zpetnem rozboru taky nenachazim nic vtipnyho, krome te zakladni esence okamziku.

    F.: Kdo je Patrik Hartl? To si musim najit!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. F.: Skvela technika, zvlast ta prace s vtahovanym vzduchem. Tesim se, ze jednou svuj vzor predcis;)

      Vymazat
  8. Chtěl bych využít této příležitosti k poděkování kouzlu, který se jmenoval Dr. Ajayi, protože pomohl obnovit mír v mém rozbitém manželství, poznávám o něm prostřednictvím přítele, který pomohl s šťastnými čísly vyhrát velké v loterii. Nechci jít do podrobností, ale co vás bude zajímat, je to, že Dr. Ajayi je opravdový duchovní člověk, protože jsem hledal pomoc z různých zdrojů, ale nic se nestalo, dokud mě můj přítel neobjevil, kontaktoval jsem ho ohledně svých přerušil manželství a vysvětlil mu všechno, řekl mi, co je třeba udělat, čehož jsem vyhověl, a dnes jsem šťastným mužem v manželství, moje žena se vrátila domů a řekla, že už nechce rozvod a díky Dr. Ajayim je těhotná s chlapečkem a moje finanční sochy se zlepšily. Pokud potřebujete pomoc s jakýmkoli problémem, obraťte se na velkého kouzelníka Dr Ajayiho na e-mail: drajayi1990@gmail.com nebo Whatsapp: +2347084887094 je 100% zaručena. můžete také kontaktovat další kouzlo.



    * Kouzlo manželství

    * Kouzlo propagace práce

    * šťastná čísla pro loterii

    * Kouzelné pero na zkoušky

    Kulka kouzla oblečení

    * Vyhrajte jakýkoli soudní spor

    * Ochranné kouzlo

    * kouzlo prosperity

    atd....



    Nebuďte stydliví, kontaktujte ho a opravte své problémy během několika dnů od duchovního zásahu.

    E-mail: drajayi1990@gmail.com

    Whatsapp: +2347084887094

    OdpovědětVymazat
  9. Tyhle stavy nekontrolovatelného smíchu miluji. Nejsou sice tak časté, ale o to víc super. Teď si jich díky článku pár vybavuji :-)

    OdpovědětVymazat