středa 24. listopadu 2021

Jak jsme se zapsali

 

Životní dílo pana Tapetky, volné pokračování

Kdyby byli řemeslníci typy paranormálních jevů, tak je náš elektrikář poltergeist. Kdykoliv se stavím na bytě, prozradí přítomnost pana Vasilenka jen zapomenutá krabička pašovaných cigaret na parapetu, přibývající suť a instalace, ze kterých vám běhá mráz po zádech – třeba hromada vypínačů poházených ve sprchovým koutě. Nevím a ani nechci vědět, jak přesně se v našem budoucím domově uspokojuje. Podle všeho jde nejdřív vypustit páru s příklepovým kladivem a pak se sprchuje horkou vodou a tře o sebe vypínači. Trochu znepokojivé je, že v bytě neustále něco ubývá, ale zatím vůbec nic nepřibývá.

Ještě znepokojivější jsou telefonáty a zprávy, které od něj přichází. Třeba: „To je na picu. Ve zdi mate samy profily.“ Můžete mi poradit, co se na tyhle věci jako běžně odpovídá? Očekává se ode mě omluva? Nebo stačí upřímná soustrast?

Včera elektrikář volal v neskrývané panice. „Stavoval se tady pan Angrešt a zakázal nám pracovat. Prej zavolá na policii. Já už nechci nic dalšího řešit s policií, pani. Co máme dělat?“ Slíbila jsem mu, že zavolám na družstvo a poskytnu mu alibi, jestli někoho zabil. Ale jenom za podmínky, že nepřestane pracovat, nebo se nepřestěhujeme nikdy.

Kdo přesně je pan Angrešt se dozvídám o pár dnů později na své první schůze SVJ ever. Šla jsem naprosto nepřipravená a plná nadějí jako na první rande, což se ukázalo být obrovskou chybou.

Začátek celého představení bych hodnotila jako divácky nepříliš atraktivní. Jídelna se postupně plní. Senioři tvoří živě štěbetající hloučky, mladší ročníky nezúčastněně civí do telefonů. Paní Piskáčková z Pragostavu s hlasem bolestivě odpovídajícím jejímu fiktivnímu příjmení monotónně předčítá ze seznamu dlužníků.

Když už se schyluje k tomu, že se pozvracím nudou, přejdeme od nezaokrouhlených výdajů za opravu potrubí ke spokojenosti s výtahy. Na to konto se od stolku vztyčí muž oblečen v saku připomínajícím uniformu RAF včetně výložek a poznamená, že výtahy jsou zcela v pořádku, ale není spokojen s jejich uživateli. Konkrétně s novými majiteli bytů a řemeslníky, kteří výtah špiní, přetěžují a obecně se v něm nechovají s důstojností, kterou by si značka OTIS zasloužila.

Paní Piskáčková si olízne pohledem zátylek, což pozornému divákovi dává jisté indicie, že tihle dva se dobře znají. Zachová se ale jako profesionálka a přejde bez komentáře na dramatický bod týkající se vstupních dveří.

„Rád bych nahlásil“, vztyčí se opět plukovník, „že špatné svědomí za nedoléhající dveře by si měli přičíst zejména noví majitelé bytů a řemeslníci, kteří jsou líní, ano, vážené shromáždění, TAK líní, aby vysunuli z kapsy ruku s klíčem a odemkli si jako civilizovaní lidé. Nikoliv je vykopávali jako hovada!“ máchá pěstí nad hlavou, dokud ho Piskáčková neokřikne. Připadám si jako účastník Norimberského procesu.

„Pane Andreš, vy jste chronický potížista a zase kvůli vám přetáhneme“, prosebně sepne ruce. „Mohli bychom se tedy věnovat něčemu jinému – ém, třeba topení?“  Legendární pan Angrešt! Sepne se mi v hlavě neuronový můstek mezi plukovníkem Andrešem a vyděšeným elektrikářem.

Přihlásí se tajemný muž zahalený celou dobu do péřovky, kulicha a vlněného šálu a nesrozumitelně něco drmolí.

„Dál se neunavujte, chlapče“, povstane opět Plukovník. „Ukažme si prstem na ty, kvůli nimž pan Nováček nemůže zprůchodnit topení – jsou to noví majitelé…“ „…a řemeslníci“ doplníme si my všichni v sále zcela automaticky.

Když to zkrátím, my přistěhovalci a naši navedení pohůnci taky:

  • Děláme účelově díry do panelů jen pro své zvrhlé pobavení, díky čemuž je barák prostřílený jako krypta parašutistů (a spadne to na hlavu nám všem, vážené shromáždění).
  • Záměrně do garsoniér zavádíme plynové spotřebiče, což není v souladu s platnou vyhláškou (a vylítneme s celým domem do povětří taky my všichni).
  • Házíme žvýkačky a papírky do poštovních schránek, jmenovitě do schránky pana Andreše.
  • V nočních hodinách se bezcílně potulujeme chodbami ve speciálně uzpůsobené stepovací obuvi.
  • Chováme děti a další hlučná zvířata, kterým by skutečně ohleduplný člověk nechal operativně odstranit hlasivky.

Schůze měla končit v 8. Ve třičtvrtě na 9 jsem se plížila chodbou k východu, zatímco ke mně burácely další nekončící obžaloby plukovníka Angrešta. Paní Piskáčková byla tou dobou zřejmě už pod sedativy a navzdory jejím výhružkám tenhle dav lačnící po teplý krvi bohužel nepřišel rozehnat nikdo.

Řeknu vám jedno – jestli elektrikář ještě jednou narazí vrtačkou na profil, vhodí k nám pan Angrešt přes balkon leteckou pumu. A omlouvám se za všechny ty kacířský řeči, jak je na hovno mít v domě putyku. Opravdu na hovno je totiž mít v baráku plukovníka.



pondělí 15. listopadu 2021

Mám ho tam zas

 

Lidi se dělí v zásadě na dva typy – buď ho máte, nebo ne. Řeč je o herpes viru, a že jste ještě neměli opar, ještě neznamená, že můžete z kola ven. Tenhle prohnanej vetřelec se může roky schovávat ve vašich nervových gangliích, trpělivě si počkat na tu nejnevhodnější chvíli, a pak z vás vystrčí odporné mokvající puchýře. Dobrou chuť, pokud právě obědváte. Dnešní post bude z cyklu můj boj s nemocí.

Můj první opar se mi objevil v době, kdy jsem jezdila přes Prahu na školu do Tábora. Bylo to večerním nedělním vlakem, který jednou nabral nehezký zpoždění, takže mi ujel přípoj. Zůstala jsem stát se svou studentskou taškou v nádražní budově uprostřed Sherwoodu. Nejbližší vlak jede o půl 5 ráno a nabízí se vtíravá otázka, kde strávím noc. Tenkrát ještě nádraží nebylo naleštěný místo s barevnejma výlohama a záchodama za dvacku – byl to divokej západ na konci devadesátek. Nedáš, dostaneš. První pravidlo přežití tedy zní neusnout. Šla jsem na dvojitý kafe do Fantovy kavárny, což byl podnik zašlý slávy a místo plný gay prostitutů v různém stádiu venerických chorob. Dva z nich si ke mně přisedli a byla to celkem příjemná společnost. Časem si je ale odvedli klienti a já znovu osaměla. Po zavíračce se mě v hale ujímá Roman, úspěšný kapsář a můj průvodce podsvětím. Zve mě na drink a v nejbližším nonstopu pro mě chce ukrást kabelku, patřící nejspíš prostitutce na dlouhý šichtě. Asi se fakt zamiloval, nebo to byl místní Jánošík – ke cti mu každopádně přičítám, že mě ráno doprovodil až na perón a nic mi záhadně nezmizelo. Co mi druhý den naopak záhadně přibylo, byl můj první opar.

Tenkrát jsem si myslela, že s opary se to má stejně jako s puchýři na nohou a propíchla jsem ho. Opar na to reagoval překvapivým protitahem a do pár hodin se rozšířil ze rtu až pod nosem s jasnou ambicí sežrat mi půlku obličeje.

A od té doby si tak spolu žijem. Měla jsem opar na puse, na tváři, a dokonce i na stehnu, což mile překvapilo mou doktorku, která projevuje až dětinskou radost z každé kuriozity, co na svých pacientech objeví. Předepsala mi antiherpesovou kůru s opatrným dotazem na stav mých jater, což jsem si přeložila jako chemoterapii, po který mi možná vypadají vlasy, ale zbavím se ho! Taky že zbavila, dokonce na několik let. Ale teď je zpátky, po všech těch tabletách Herpesinu ještě odolnější a popudlivější než kdy před tím.

Nejvíc mě baví Em se svým příklonem k alternativní medicíně. Em mívá taky občas opar, kterej na něm dohledáte jen na přímé upozornění a hodně zblízka. Moje opary jsou proti jeho neduživejm trapákům jako Hvězda smrti nebo nakažlivě vypadající nemoc z tropů, se kterou máte v prostředcích městské hromadné dopravy vždy zajištěno soukromé sedadlo s výhledem na všechny ty znechucené tváře okolo.

„Kdyby sis ho mazala tea tree olejem, tak bys neměla ret jako Habsburk“ poučuje mě Em a nese mi smrdutou lahvičku o které štítivě tvrdí, že už ji nemusím vracet zpátky.

Abych udělala Emovi radost, namazala jsem se večer blahovičníkovým olejem. Má postel se změnila v zatuchlý koalí brloh a druhým smutným ranním výsledkem je, že jsem na sobě takhle oteklý a odporný opar snad ještě ani neviděla. To se snad tím blahovičníkem normálně krmí, ne? Pěstitelé oparů, poraďte! Neštítím se ničeho včetně amputace celé spodní čelisti.

Ne, tyhle nálezy ráno před zrcadlem opravdu nepotěší.


středa 3. listopadu 2021

Životní dílo pana Tapetky

 

Nesnáším hovory o rekonstrukcích. Nesnášíme je s Emem oba. Zhruba od třicítky se začalo tohle téma ve společnosti vyskytovat nezdravě často – spolu s tématem těhotenských ultrazvuků a tipů, jak uspávat děti za pomocí fénu nebo vysavače.

„Bavit se o barvě kachliček? Nikdy!“ opakovali jsme si s Emem, když jsme se překřikovali v intelektuální debatě s puštěným fénem nad usínajícím Žmurem, na něhož stejně fungovala jediná praktika – svázat ho do napevno do deky po vzoru filipínských pašeráků opic.

Když jsme kupovali Byt, bylo to bydlení v zachovalém stavu. Popravdě vůbec nechápu, co se s ním stalo od konce srpna, co jsme ho na prohlídce viděli naposled, do chvíle, kdy jsme po dvou měsících převzali klíče. Ten byt za dva měsíce zestárl o dvacet let.

Na konci srpna jsme viděli prostorné pokoje, balkon a velkou kuchyni. Hodně světla a okna jih, což je pro městského zahradníka jako vystoupat na horu Říp a prohlásit tuhle zem za svou.

Na začátku listopadu jsme Byt rozechvěle odemkli a vstoupili do prostoru hniloby, zapušilosti a zkázy. Kuchyňská linka, která byla ještě koncem srpna „docela dobrá“ aktuálně vypadá jako mastná a rozvrzaná kuchyňka z dělnické kolonie počátku století. Po otevření skříněk se mi naskytl pohled na skleničky od hořčice a porcelánové pítko z Mariánských lázní. A tapety. Což ve mně okamžitě vzbudilo podezření. V tomhle bytě žil tapetář! 

Vyběhli jsme s Emem do chodby a zkontrolovali vestavěné skříně. Vytapetované. Pak se Em přidržel zdi a zůstal mu v ruce kousek tapety s nátěrem barvy. Tapetofil postupně polepil komplet celý byt a evidentně měl z téhle guilty pleasure sám tak trochu černý svědomí, takže to po sobě zamaloval Primalexem. Prosím vás, jestli máte někdo podobnou úchylku na papír, nedělejte to. Lepte si tapety třeba do deníčku nebo se v nich válejte nazí. Protože časem umřete, děti prodají váš byt a vaše slastný chvilky s lepidlem si odserou úplně nevinný lidi, co vědí, že papír patří do sešitu a do toaleťáku, tečka. Konec ponaučení.

Druhá věc jsou tedy řemeslníci. My máme s Emem obě ruce levý, hodící se tak maximálně na rituální strhávání tapet. Prostě si sami neuděláme podlahy ani elektrický rozvody, ani kdyby se nám za to vysmívala stovka kolegů s chybějícími články prstů. Mimochodem „jak si udělat svépomocí elektrické rozvody“ je frekventovaný dotaz na Google, což mě upřímně vyděsilo. Už nikdy na návštěvě v neprověřeným bytě nebudu sama sahat na vypínač.

Jana mi k tématu rekonstrukce a řemeslníků prozradila, že rekonstrukce spolykala o 50 % větší budget a půl roku bydlení v rozbouraném squatu. To mi připadá stejně bizarní historka jako nosit dítě v břiše tři roky. Úplně vidím tu partu zevlů, co se po místnosti pohybují na způsob astronautů ve volném vesmíru okolo Appola 13. Nebo v půlce pokládky lina jednoduše usnou a probudí se za několik světelných let s neurčitou vzpomínkou na to, jak se vlastně octli v tomhle bytě.

„Naši řemeslníci jsou dostihoví koně“ napsala jsem na to Janě hrdě. Uznávám, víc namyšleně, než zasluhoval neurozený původ našich plnokrevníků na free stránkách nabízejících řemeslníky jako spotřební zboží. Přesto jsem z nich měla radost – splňovali definici řemeslníka a byli ochotní přijít dřív než v létě (což jen potvrzuje mou teorii o tom, že většina řemeslníků trpí alespoň částečnou poruchou gravitace a chorobnou spavostí).

Dokonce se nám podařilo smluvit schůzku s podlahářem, elektrikářem a malířem na stejný čas, což bylo dnes v 11. Byli jsme s Emem napjatí jak před rande naslepo. Budeme si spolu rozumět? Co když nám naslibují modrý z nebe, a pak nás nechají bez rozloučení uprostřed holobytu? Nevyděsí je trosky zbylé z kuchyňské linky, které s nepříjemnou naléhavostí připomínají vybombardované krematorium po útěku esesáků z Osvětimi?

A musím dodat, že jsem na svůj instinkt dostihového sázkaře hrdá. Všichni vypadali sympaticky a taky, že se orientují. K našemu smutnému prozření snad až moc.

„Koukejte, v každém pokoji máte podlahu úplně v jiné výšce“ ukazuje nám podlahář a já žasnu. Jak je ksakru možný, že jsme tohle neviděli na první pohled?

„Panebože, to je strašná prasárna. Dyk to mohlo někoho zabít.“ křižuje se elektrikář nad rozvody a vypínačem, co smutně bimbá na konci čouhajícího drátu.

Malíř přišel jako poslední. Záměrně jsme ho zdržovali ve výtahu a říkali mu vtipy, aby přišel na veselejší myšlenky, ještě než ho seznámíme s životním dílem pana Tapetky. Malíř byl od přírody tichý a introvertní člověk a zapřísáhl se, že už viděl podle svých vlastních slov všechno a neuteče nám.

Když jsme ho s poplácáním po ramenou pustili na prohlídku místností, uslyšeli jsme z obýváku tichý nářek. „Pět vrstev tapety, stíral si malíř ledový pot z čela. "A to ještě kdoví, co bude pod tím.“

Pod tím může být úplně cokoliv, včetně autoportétu pana Tapetky vyvedeného v oleji. Při časových odhadech jsem začala chápat, že řemeslnické časové jednotky začínají na týdnech, měsících a letech. Nikoliv na hodinách a dnech. 

A taky proč se Gaudího chrám Sagrada Familia staví od roku 1882 a stále ještě není hotový. Problém vidím jen v tom, že náš současný pronajímatel žije ve standardní časové realitě tříměsíční výpovědi. Dostihy právě začínají.



středa 27. října 2021

Jen si tak trochu tančit

Nevím, jestli ve mě zanechaly stopu dětské baletní piškoty, nebo geny mé rakouské babičky s valčíky od Strausse zatočenými do DNA šroubovice. Někdy to na mě prostě přijde, a to potom potřebuju tančit. Jasně, určitých nutkavých potřeb se můžete zbavit i o samotě v přítmí ložnice, ale výsledný pocit satisfakce bude podobný jako u masturbace. I jako introvert uznávám, že některý věci je lepší dělat s lidmi než o samotě. 

Když jsem se přihlásila na ukázkovou lekci moderního tance, Čičman se na mě dívala jako na hrdinu a Žmur s Emem jako na Jackass v díle, kdy lížou počůranej sníh ze zmrzlinových kornoutků. 

Na místě jsem byla přesně v 18.50, tedy s desetiminutovou rezervou, na kterou jsem byla hrdá až do chvíle, kdy jsem zjistila, že na stejné adrese probíhají desítky dalších akcí. 

„Promiňte,“ omlouvala jsem se tak v kurzu korejštiny. 

„Hned si ty věci vyklidím“ slibovala jsem karatistům, u kterých jsem se dokonce na sprosťáka převlíkla v šatně a nakladla bundu do cizí skříňky jako kukačka. 

Napotřetí jsem správnou tělocvičnu bohužel našla. Patnáct žen. Jeden kojenec. Jeden chlap a možná sám nemá jasno, jestli je gay, nebo se přišel seznámit. A já. Rozcvička byla ve stylu sestavy, kterou si ženy nacvičily už několik úvodních lekcí dopředu. Představte si to jako skupinu lidí, kteří do sebe nazpaměť nadřeli Ludolfovo číslo na padesát desetinných míst a teď ho synchronně deklamují. 

 „Hodina a půl frustrace, to přece není nic, co bys nezvládla“ koučovala jsem se v duchu a snažila jsem se vybavit všechny horší a delší věci, ale napadly mě jen porody, protože ze všeho ostatního můžete utéct – pokud nejste posera a pokud vám zrovna mezinárodní rychlík neamputoval nohy na kolejích. Já posera jsem a uspořádání místnosti bohužel neumožňovalo diskrétní exit ve stylu odskočím si a procpu se záchodovým okénkem na ulici. 

Dokud se sestavy tančily hromadně, byla to vlastně ještě fajn zábava. Schovávala jsem se za radiátorem. Horší bylo, když jsme měli naučenou sestavu předtančit po(s)tupně po jedné přes celý sál. Labutím krokem kolem mě přelétla i šedesátnice Miluška. Potom vylezlo zpoza radiátorů něco, co připomínalo nedobrovolně vyšťáranýho pokoutníka. Když jsem rozhazovala nohama a rukama a snažila se kurva dostat co nejrychleji na druhou stranu tělocvičny jako černá vdova na lovu, všimla jsem si v letu pedagogického zoufalství lektorky i Miluščiny úlevy, že se zbavila statusu nejhorší holky ve třídě. 

Na konci hodiny jsme my ženy sdílely v kruhu své niterné pocity. Padala dojatá slůvka o transformaci ženské energie, ale i postřehy o uvolněných kyčlích a namožených stehnech, až to připomínalo zákulisí po swingers party. Když přišla řada na mě, řekla jsem si, že nemůžu zůstat srab až do konce života a přiznala omyl i skutečnost, že jsem přišla naposled. Promiň Miluško! 

Tenhle trapas pochopila i moje nenaplněná potřeba tančit a nenápadně se vcucla zpátky do podvědomí. Obě jsme na sebe byly nasraný a dělaly, že se nic jako návštěva tanečního studia nepřihodilo. 

Dokud jsme se v sobotu nepotkaly s Martou. Původně mělo jít o deep talk nad plzní, ale při cestě přes Národku jsme zjistily, že ve Vagónu ten večer vystupuje revival Nirvany. Vagón je navíc podobný skanzen jako U Ječmene – ať už přijdete kdykoliv, najdete minimálně jednoho stárnoucího rockera pod stolem, telefonní čísla na podtácku a poblitý hajzly. V Martě se probudil sentiment. 

A co ve mně už všichni víme. Jakmile revivalový Kurt poprvé prohrábl struny, přiběhly jsme na parket a odtáhly z něj až na konci. Zpocený, vyskákaný a strašně žíznivý. 

 „To byla rychta, co holky?“ zakýval na nás rocker naproti u stolu, než hodil čelíčko a zase usnul. Tak teď jen nevim. Dá se chodit na pokleslý revivaly jako na kurzy tance?

čtvrtek 14. října 2021

Chrudoš ztratil oko

 

vykřikla Čičman, když se Chrudoš vyplížil ze svého příbytku a dožadoval se zrna a politování. Abychom si rozuměli, Chrudoš nám postupně dospívá v hlodavčího seniora. Občas sedává na pryčně v horním patře klece, tváří se zamyšleně a pak hodí děsivý záda do podestýlky, což by vám v jeho měřítku spolehlivě zlomilo vaz. Ale Chrudoš dělá machra, že tohle přesně nám všem teď chtěl předvést, jakej je to jura, a pak do sebe zoufale narve pět slunečnicových semen na uklidnění. Uklidňovat se žrádlem je vůbec jeho oblíbená strategie na všechny trable světa. Někdy taky zůstane ležet a tváří se jak Zeman po schůzce s Babišem a Em je potom hradní kancelář, co dětem vysvětluje, že si Chrudoš potřeboval jenom na chvilinku zdřímnout. Ale my všichni víme, že jo?

Dokonce jsme v tomhle ohledu synchronizovaný s kamarádkou Olgou, která se stará o umírajícího potkana. Vyměňujeme si recepty na kašovitou stravu a tipy na hygienu. „Umývám ho zubním kartáčkem, aby nesmrděl“ píše mi Olga a Chrudoš tak daleko zatím nedospěl, ale už teď mám jasno, čí kartáček ze stojánku na tuhle paliativní péči budu jednou používat. Ale nepředbíhejme.

Chrudošův pozvolný úpadek kognitivních funkcí tedy vyvrcholil událostí, že v roztržitosti někam založil oko. Po bližším ohledání křečkovy integrity jsem zjistila, že oko je díkybohu na jediném místě, kde vás nález bulvy nešokuje, totiž v jeho vlastním očním důlku. Nicméně je zalepené něčím, co tady asi nebudeme rozpitvávat dopodrobna, co vy na to?

Dál už to trochu připomíná ikonickou báseň „Polámal se mraveneček“, jen jsme nevolali doktora o půlnoci, ale moudře dočkali rána. Taky jsem si do hloubky uvědomila jednu mrzutou věc, a to proč s porouchanými mazlíčky chodila na veterinu vždycky máma. Když jsem byla malá, tak nějak jsem vnitřně předpokládala, že mámu baví chodit ke zvěrolékaři léčit urputný psí průjem, nebo kastrovat kočky. Že to vnímá jako své poslání a snad by si ani nenechala tuhle záslužnou povinnost od nás ostatních vzít.

Jako velká holka už vím, že přepravka s nemocným zvířetem funguje jako obrácený magnetismus. „Tak já už musím letět, ať vám to dobře dopadne,“ odbíhá Em do práce o hodinu dřív, než by musel a děti jdou poprvé do školy s předstihem a bez reptání. Na ordinaci tak v ranním frišnu zvoníme jen my dva. Z přepravky to vypadá, jako by na mě Chrudoš spiklenecky mrkal, ale asi mu je zima a blbě, takže mu to neoplácím.

„Ajajaj ty naše chudiatko malučké“ utěšuje ho ošetřující lékařka a Chrudoš najednou jako by omládl o rok, čile obíhá operační stůl a hledá si sebevražednou skulinku, kde skočit a skončit to trápení jednou provždy. Jestli neumře na masívní infarkt teď, tak existuje jistá pravděpodobnost, že přežije i moji léčbu, uvažuji potichu.

A k té opravdu dojde, protože k diagnóze zánětu dostávám kapičky. Jedna kapka = jedna aplikace do spojivkového vaku přibližně o velikosti tečky propiskou. I člověku bez mnohaleté zdravotní průpravy na ošetřování drobných savců poměrně rychle dojde, že na efektivní aplikaci bude potřeba dokoupit ještě elektronový mikroskop. A pak vzpouzejícího se Chrudoše svázat, umístit ocelovou svorkou pod sklíčko a celou tu hodinářskou práci projektovat na velkoplošnou obrazovku jako operaci tumoru v IKEMu. Než se stihnu zeptat na vhodné typy uzlů a nití na svázání křečka, někdo mi z peněženky vytáhne čtyři stovky a vystrčí mě do čekárny. Zase se na sebe s Chrudošem podíváme, ale připadá mi, že to jedno oko na mě hledí mnohem víc vyčítavě než spiklenecky.

Jestli je tu něco nad slunce jasný, pak je to potřeba uklidnit se žrádlem. Vtrhneme do nejbližší sámošky. Chrudošovi poroučím pribiňáka a sobě čokoládu.

Doma pak přemýšlím, kdo z nás má morální právo na odměnu teď a kdo potom. Nakonec se posilním čokoládou, krkolomným způsobem uchopím zmítajícího se křečka a vystřelím z plastové lahvičky palbu směrem k jeho hlavě.

Pokud bychom se bavili o lidské medicíně, je to jako kreativní léčba zánětu spojivek tím, že pacientovi chrstnete do obličeje kyblík antibiotik jako při ice bucket challenge. Nicméně ano, kromě uší, čenichu, úst a hrudi to byl zásah i do oka. Loď potopena. Chrudoš mě zahrnul nadávkami, uraženě obešel i lžičku s pribiňákem a zalezl si do své budky. A teď už konečně vím i to, proč před mámou naše kočky vždycky zdrhaly.


Chrudoši?!
Co?


 

středa 6. října 2021

Psice byla toho večera poněkud neklidná 1: Velmi křehké vztahy s Komerční bankou

 

Myslím, že nějaký věci jsou předurčený, neměnný a daný. Je to jako karmická kletba, prostě se s tím narodíte a je jen na vás, abyste s tímhle nepřítelem celej život bojovali, dělali stojky, rezignovali a opět se vbíhali do válečný vřavy s průstřelem hrudníku. Nikdo z okolí vás nepodpoří, protože vašeho démona všichni považují za neškodnou záležitost.

Dneska to bude o Komerčce. Vím, no, zase zklamání, taková pěkná banka a hodný lidi, generální ředitel Juchelka, vždyť to zní jak Studio Kamarád. Já vim! Proto jsem vám psala, že mě okolí nepodporuje. Jmenovitě Em, co pro KB pracuje.

Komerční banka byla mou první, když jsem si šla zařídit účet. Jako typická oběť domácího násilí jsem tam zůstávala i přes časté pohlavky až do roku 2008, než jsem se odhodlala přejít k normální bezpoplatkový bance. Z těch pohlavků se hodí zmínit například nákup v Tescu s frontou lidí za zadkem. „Vlastně bych vám tu kartu měla správně zabavit“ zašeptá na mě prodavačka, „ale mám pro tyhle věci pochopení“. Pro jaký věci má pochopení jsem zjistila po následném telefonátu do Komerčky. „Máte na účtu exekuci.“ oznámila mi operátorka call centra, která mnou opovrhovala a nesnažila se to skrývat. „Bližší informace vám sdělí osobní bankéř a já vám přeji krásný den!“

To se povedlo,“ zasmál se od srdce osobní bankéř. „Představte si, že ta opravdová paní, na kterou byla uvalená exekuce, má úplně stejné jméno a příjmení jako vy!“

Od rozvodu s KB uběhlo víc než deset let a my jsme podepsali hypotéční smlouvu s Modrou pyramidou, což je Komerčka v modrým saku. Je to už dva týdny a já jsem se dosud neodvážila přečíst si ji úplně celou, ale řada věcí o mým novým bankovním partnerovi na celej život už začíná prosakovat. Třeba vyděračská povinnost zřídit si účet od KB, odkud budou chodit splátky hypotéky.

Zapomeňte na online zřízení a podpis smlouvy přes kurýra. Zřízení účtu u Komerčky je Hra na oliheň, jejímž cílem je vaše definitivní uvěznění na pobočce. Za týden tam máte kartáček a za měsíc je z vás zaměstnanec v zácviku.

Nejdřív vám do spamu napadá valící se lavina obrovských souborů. Někde uprostřed napínavých všeobecných podmínek pozornější čtenáři vyloví první indicii, a to kód pro KB Klíč. Za půlhodinky ho máte nastavenej i s heslem, který třikrát měníte a pak ho úspěšně zapomenete.

„Hm, tak sis právě zablokovala internet banking“ oznámí mi suše Em. U běžné banky by stačilo zavolat, u KB musíte na pobočku.

Nic, mám novej KB klíč, mám novou důvěru. Jsem v internet bankingu a snažím se přidat Ema jako disponenta. Jenže to nejde, musíme totiž na pobočku. Na pobočku musíme taky s žádostí o druhou platební kartu, to už si sebou beru ten kartáček a spacák, protože minule se to dost protáhlo. Mimochodem, za kartu disponenta se platí čtyři stovky. Loupež za bílýho dne, cedím krvavý slzy.

Navíc to celý přepětí vyústilo ve zbytečnou hádku, kdy jsem Ema obvinila, že všechno tohle svinstvo v Komerčce programuje on a dělá to naschvál a on mi za to řekl, že jsem na toho chudáka za přepážkou byla zlá. Zlá! Já?!

Včera dorazila poštou karta číslo jedna, ke který chyběl PIN. Před očima Em jsem ty papíry ke kartě pomalu trhala na cáry a u toho se kousala do rtů potlačovanou agresivitou. Když jsem se trochu uklidnila, skládala jsem je zase dohromady jako puzzle, protože KB vám pošle tajnou SMS a vy doplňujete čísla do mřížky s šifrou. Dovedete si představit, jak tohle zvládne vaše babička? Nebo kdokoliv jinej, kdo nechodil do Skauta?

Takže už možná chápete, proč sbírám odvahu na pročtení celý týhle smlouvy s ďáblem, kterou jsem podepsala odhadem šestnáctkrát, pokud teda něco z toho nebyly bianco šeky a potvrzení, že si nechám vyoperovat ledvinu, když se opozdíme se splátkou. 

Mně už nepřekvapí ani zvláštní ustanovení, že jsme se zavázali pana Juchelku v novým bytě ubytovat při služebkách do Prahy a bavit ho, dokud neusne, nebo musíme naklusat na pobočku v převleku šáši s bonboniérou vždycky, když tam slaví zaměstnanec roku narozky. A

Ale jestli mi ještě jednou někdo uvalí na účet exekuci, slibuju, že půjdu na pobočku a první nevinnou oběť za přepážkou budu pomalu trhat na cáry. A přitom se budu ďábelsky smát!






neděle 26. září 2021

Na cestě k lepšímu zítřku

 

Poslední dobou mě pronásledují pocity, že mi to snad jen zdá. Začneme třeba Korporátem. V pátek ráno jsem na stole objevila exotickou červenou krabičku ozdobenou ukrývající rýžový koláček. Abych tady nebyla za notorickou stěžovatelku, nález to byl samozřejmě radostný. Obzvlášť když započteme fakt, že mi v břiše kručel jen čaj a narychlo vysrknutá instantka.

Vít Klusák by mě nepochválil, ale moc dlouho jsem o koláčku od cizího člověka nepřemýšlela. Chutnal skvěle. Pátrání po štědrém dárci jsem zahájila kolem desáté, když už byli všichni kolegové v práci. K mému překvapení a otevřené závisti kolegy Petra nikdo jiný koláček nedostal ani nedaroval. „Pamatuješ na ten film Gejša?“ šeptá Petr přidušeně přes naši papundeklovou přepážku na stole. „Tam se přece rýžový koláček dával jako symbolická nabídka panenství. A ten, kdo ho snědl, nabídku přijal…“ pokračuje a oba se přimhouřeně rozhlížíme po kanclu. Můj podezíravý výraz ohaře na stopě zachytí padesátiletá Jarmilka z účetního a zvesela na mě zamává. Petr se dusí krysím smíchem a Google znaky na krabičce přeložil jako „nejlepší dárek“, což tedy teorii darovaného privilegia první noci nepotvrzuje ani nevyvrací.

Pokud sex s účetní prozatím nebudeme zařazovat mezi noční můry, další dva zážitky sem už jednoznačně patří. Na návštěvě rodného maloměsta s dětmi sdílím nejen můj malý dětský pokoj, ale taky rozkládací gauč. Nevím, jestli sklízíme takovou úrodu nočních můr díky nedostatku prostoru, nebo geniu loci, ale dnešní noc by rozhodně posloužila jako trailer k dalšímu dílu V zajetí démonů.

Někdy kolem třetí ráno mě podle prvních dojmů zavalí krakatice, která mě jedním chapadlem škrtí a druhým vytrhává vlasy. Krakatice mi vemlouvavě chroptí do ucha: „hadi, hadi, všude jsou hadi“ a když ji odhodím, sklání se nade mnou udivený Žmur a ptá se, co tu dělám. Tak mám si sakra vypisovat sama sobě povolenky spát ve vlastní posteli, nebo co jako?

A hurá na to nejhorší. Houby nerostou, zato rostou ořechy a švestky. Což je pro mou mámu výzva k pajtlu na cizích stromech a pozemcích, maskovaná kampaní „přece to tam zbytečně neshnije“ nebo „to je strom pana Vondráčka, co je po mrtvici/ v létě umřel/ katolík a hrozně hodnej člověk/ doplň si sám.“

Já jsem na to zvyklá, ale naše maý Pražáky je to napůl dobrodružství a napůl morální problém. Jako kdyby je babička nabádala, aby si v obchodě nacpali čokolády do kapsy, protože majitel Billy je po mrtvici, mrtvej, nebo katolík. Bázlivá Čičman se téhle robbery odmítla účastnit, takže jsme šli jen my dva se Žmurem, co evidentně s krádežemi žádné vnitřní boje nevede.

Naše první cesta vedla k opuštěný slivoni, která je tak náhodou na cizím pozemku za ostnáčem a vysvobozovat odsud švestky převislé na chodník je ještě něco horšího než pomáhat s útěkem vězňům z Mathausenu. Zvlášť když na zahradu vyběhne dozorce pan Vondráček, který je na katolíka po mrtvici v obdivuhodný kondici, a začne nás zasypávat sprškou přesně mířených vulgarismů. Švestky jsme koupili v Bille. Jen jsem ze sáčku odlepila cenovku s váhou, protože kupovaný švestky by mámě zhořkly.

Ořechy ale v Bille neměli a tak jsme se jako nájemný vrazi cestou domů plížili k vytipovanýmu ořešáku, o němž moje máma lstivě tvrdí, že jen díky němu se její vanilkový rohlíčky rozplývají na jazyku. Chápete to? Pokud bychom to neudělali, ohrozíme celý Vánoce. Navíc strom není explicitně za plotem, i když asi někomu patří. Ztrácíme ostražitost, první ořechy padají do tašky. Komu patří, se dozvíme za chvíli. Před barákem zastaví auto a z něj vyleze Alan, můj první. Řekla bych, že nám oběma v té první pikosekundě proběhl ten stejnej trapnej zážitek, jehož se nechtěně účastnil i jeho bratr v druhý části pokojíčku, rozpůlenýho jen papírovým paravánem. Někdo se za tu dobu vzmohl k vilce a ořešákovýmu sadu a někdo jen k pajtlu s taškou „Na cestě k lepšímu zítřku“. To nevymyslíš!

středa 15. září 2021

Ornitologická aktualizace

 

Nesnáším aktualizace officů na mým pracovním notebooku, a to jsem jinak docela vstřícnej člověk. Třeba taková nevtíravá upomínka z knihovny, že za týden končí zápůjční doba, mě dovede vyhecovat k okamžitému sprintu a vyskládání všech půjčených knížek na stůl souhlasně pokyvujícího knihovníka ještě to samé odpoledne.  Ale s upomínkami z Microsoftu je to jiný. Serou mě. Vyskakují na mě úpěnlivě týdny a měsíce. Od falešně natěšeného „Máme pro vás připravené aktualizace“ po ostře formulované výhružky „Váš počítač bude okamžitě restartován, uložte si dosavadní práci“. Cha! Celý naše IT oddělení ani Bill Gates neodhalil můj soukromý tríček.

Stačí padesátkrát kliknout na „cancel“ a v okamžiku, kdy notebook začne vydávat zvuky podobné automatickému sebezničení hlavní desky, odejít ke kávovaru a předstírat, že se vás to ani vzdáleně netýká. Obvykle se vracím v dobrém rozpoložení s hrnkem v ruce a jen letmo přelétnu výčitku o odložené aktualizaci. Hm, tak to fakt zamrzí, že se to zas nepovedlo! Na začátku téhle revolty ještě občas zbystříte, když z chodby zaslechnete mlaskání ortopedických pantoflí. Blíží se zásahové komando IT techniků ze druhého patra? Nebo je to nespojeně mlaskající Bill Gates přikrčený za paravánem? Za čas už odklikáváte upomínky jako profesionální neplatič ČEZu.

Týdny a měsíce plynou jako roky. Tak vám to aspoň připadá, protože odezva notebooku se blíží přenosu neuronů čerstvého devadesátníka, když na narozeninové oslavě přemítá, zda je mazlavé vlhko ve spodním prádle výsledkem zasednutí dortu. Ale mě tyhle nekalý praktiky Microsoftu nemůžou odradit – jakmile se jednou odhodláte žít nezávisle, musíte skousnout i trochu toho nepohodlí.

Pak se to v pondělí stalo. Vůbec nevím jak, asi jsem v rozespalosti padesátkrát potvrdila OK místo CANCEL na obvyklé hlášce o plánované aktualizaci. 

Můj notebook zůstal překvapeně zírat. Myslím, že v tu chvíli Billovi prudce poskočily akcie, jen naše IT oddělení jako obvykle nereagovalo vůbec nijak. Došla jsem si na kávu a když jsem se vrátila, bylo nainstalovaných usmrkaných 12 %. Bylo to jako pustit alkoholika na ranní vínečko k Dádě Patrasový. Můj notebook do sebe dychtivě házel panáka za panákem všeho, o co za ty měsíce aktualizačního detoxu přišel.

Potom si krknul a spustil uvítací obrazovku. Příjemně mě překvapilo, že mi vůbec funguje heslo. To byl jeden z těch světlých okamžiků. Mezi ty tmavší bych zařadila třeba fakt, že při odesílání mailu s přílohou s 80 % pravděpodobností spadne celej Outlook, něco si přej. Bill nejspíš vyhodnotil posílání mailů s přílohou jako bezpečnostní riziko, nebo staromódní výstřelek, který nepatří do Officů dnešní doby. Podobně je to s Excelem, když dostane za úkol složitější matematickou úlohu než součet řádků.

Bill ale taky správně vytušil, že se s tímto přístupem mohou někteří uživatelé cítit rozmrzele, proto chyby záplatoval s automatickým spuštěním zcela zbytečného a zhovadilého webu msn.com. Jakmile mi zamrzne Excel, přispěchá web msn.com s ornitologickým výběrem nejzajímavějších ptáků světa. Věděli jste třeba, drop kori (Chriotis kori) není žádný drobeček? I při výšce až 135 cm a váze dobrých 20 kg dokáže vzlétnout. Totéž se bohužel nedá říct o stejně těžkopádném Excelu, vysíleného počítáním procent.

Snažila jsem se s touto informací blýsknout na schůzce se šéfem, když mi nešla spustit prezentace, ale nepochodila jsem ani se slunečníčkem malým, vážícím pouhých 1.6 gramů. Dá se tenhle osudový aktualizační překlik ještě vzít nějak zpátky? Nebo už jste všichni amatérští ornitologové?

Slunečníček malý, výsledek vyhledávání Google.
I s tímhle mě podvedli!

pondělí 6. září 2021

Lásky na druhý pohled

 

Celej život jsem držela pravidlo, že ty nejlepší věci poznáte na první pohled. Jeden pohled mi stačil na zamilování do Ema, do dětí po porodu, do Chrudoše i do vanilkových rohlíčků.  Na světě nenajdete víc zaprdle konzistentních lidí, co se týká výběru podle prvního dojmu. Jedna záležitost se ale mému oblíbenému stylu dlouhodobě vzpírá, a to realitní trh. Už to budou tři pěkný roky, co se s dětma a Emem čas od času potloukáme po prohlídkách cizích bytů. Potkali jsme za tu dobu docela dost realiťáků – někteří vypadali jako kmotři a jiní zas jako šmejdi, co si odskočili z předváděčky hrnců a elektrických deček. Některý byty se nám na první dobrou dokonce líbily, ale hned ráno jsme se s Emem budili se slovy „musím ti něco říct“ a hnusně jsme zpomlouvali vysoký poplatky a ošmajdaný lino. Tam nikdy!

Časem jsme se vyprohlídkovali do takový divný letargie padesátileté jaderné inženýrky, co žije s kočkama a strašně ráda by potkala toho pravýho – akorát by jí nesměl přeskládávat atomy na nočním stolku, zvedat prkýnko a zasedávat kočky na gauči. Fakt si myslím, že pořizování nemovitostí, partnerů a dětí má něco společnýho – tohle všechno byste měli udělat, dokud jste mladý a blbý. Jsem upřímně ráda, že jsme se jako blbí rozhodli mít aspoň ty děti, když už ne byt, protože si dovedu živě představit ty současný dospělácký rozhovory nad večeří ve dvou.

O prázdninách Em vyšťáral nabídku bytu v Malešicích – kousek od parku a prakticky i kousek od nás, takže by děti nemusely měnit školu. Domluvili jsme si tam prohlídku, která se klasicky proměnila v adrenalinovej orienťák – jako vždycky, když si myslím, že fakt vím, kde to je.

Prohlídka byla ve čtyři. V 15:20 jsem si kupovala na Míráku zmrzlinu s velkopanským pocitem, že budu na místě první. Asi by to tak bylo, kdyby se zrovna nekonaly letní pražské překopávky a výlukové tratě.  V 15:45 jsem volala Emovi s vystresovaným dotazem, odkud kurva jezdí ty debilní autobusy z Želivárny. 15:46 už jsem sprintovala kolem Hagiboru a rozhodla jsem se vzít to zkratkou přes staveniště.

Bezva nápad, když takhle běžíte z kanclu v sukni a halence. Stavební dělníci totiž udělají jen překvapený úkrok zpět a nikdo vás nevyhodí, protože vypadáte jak Eva Jiřičná, co má v deskách plán budovy a běží zachránit zpackanou klenbu v patnáctým poschodí. Že nejsem Eva Jiřičná, některým chápavějším zedníkům došlo až v okamžiku, kdy jsem přelézala plot dělící stavbu a ulici, ale to už bylo pozdě. Flákla jsem sebou na chodník a běžím dál s Google Maps, což je má oblíbená disciplína zahrnující běh s mobilem v ruce. Podle toho modrýho panáčka, co se posunuje na mapě, občas v půlce sprintu zjistím, že běžím na opačnou stranu. A to byl přesně obrázek, který se naskytl trpělivě čekajícímu Emovi a makléři před domem. „To je moje žena“ představil mě suše Em, když jsem se přiřítila oklikou zpátky k nim, a neříkal to zrovna hrdě.

„Tak jako nebyl to špatnej byt“ shrnujeme doma prohlídku. „Ale není to zrovna vášnivý vzplanutí. Spíš taková sympatie k brejlatýmu úředníkovi s podbradkem a přehazovačkou před kompletní rekonstrukcí.“

Jenže druhý den se na fotku brejlatýho úředníka zálibně podívám znovu. Za pár dnů zase, a pak se k tomu přizná dokonce i Em. „Tak já tomu makléři zavolám", rozhodnu se. „Jako ne, že kupujeme, jen že nás zajímá, jak to vypadá“ brzdí Em to druhý rande, abychom se emočně moc nerozšoupli.

Výsledek telefonátu je v dnešní bytové krizi naprosto očekávaný. Na našeho tlusťoučkého úředníka se pomalu tvoří zástup dalších mlsných zájemců a odhadců. „Stačilo by ho trochu učísnout a vypadal by jako Leonardo di Caprio…“ designuje ho Em v 3D programu. „Tak uvidíme v bance, tam nám ho určitě zatrhnou“ říkáme si s Emem. Ale nezatrhli. 

Přesně po deseti letech tak nejspíš měníme stanoviště. Máme třikrát víc věcí, dvakrát víc dětí a jednou tak velký obavy ze sousedů vykultivovaný dlouhodobým pobytem v baráku s hospodou v přízemí. Jo, a aby byla zachována návaznost příspěvků a kontinuita vesmíru, jedno ze jmen na zvonku novýho paneláku zní Kalashnikov!

čtvrtek 26. srpna 2021

Narozky s kalachem

 

Nikdy jsem moc nechápala babičku, když říkala, že narozky jsou jen pro děti. Jak to jako myslí? Připadalo mi, že budu do nejdelší smrti nadšená z dortů, knížek, štrikovanejch medvídků a stovky v ozdobně nadepsaný obálce. Ve dvaceti jsem už docenila jen tu obálku a ve třiceti jsem se dívala na svoje pařící kámoše se sklenkou coly a těhotenským břichem a připadalo mi, že celej institut narozenin je jeden obří podvod. Založenej na premise, že si každý z nás, jak tu tady jsme, rád oslaví jen cizí narozeniny. Ty jsou totiž nejlepší – žádná explicitní připomínka skutečného věku a možnost vypařit se z oslavy s čistým svědomím naprosto kdykoliv.

Asi nejdál jsme to dotáhli s Emem, kdy narozeniny připomínají tak trochu orienťák, tak trochu šikanu a skoro pokaždý žlučníkový záchvat. A já si letos řekla ne. Žádný posílání Ema pro indicie na Schůdek, žádný štěkající masky psů. Em inovativně dostane něco, co by mohl mít opravdu rád. Přesto jsem si jako dárek neodpustila obálku s adresou mého oblíbeného jóga studia a seznam požadované výbavy čítající tričko, tepláčky a láhev s vodou. Zabralo to. Em byl upřímně zklamán a já si celý týden připadala jako narozeninová Cruella.

V Den D jsem si po józe vyzvedla zkroušenýho Ema a předala mu opravdovej dárek – ochutnávkovou střelbu z pěti zbraní na střelnici v Kolbence. A druhej voucher pro mě, abych tam nemusela jen stát a blbě koukat.

Kdo znáte, tak víte, že poměrně dobrodružně vypadá celej areál Kolbenky. Srdce urbexáře plesá, Em mě ale nechce nechat brodit se střepy a opadanou omítkou a pospíchá, aby nám něco neuteklo. Trochu doufám, že se bude v duchu rozpadajícího se plesnivýho areálu nést i střelnice, ale jsem příjemně zklamána – vevnitř to vypadá moderně a smrdí to tu jen testosteronem a střelným prachem.

Podruhý se ve mně vzedme naděje, když vidím v naši formující se pětičlenné skupince ženu. Taky marně, paní se přišla koukat. A po instruktáži typu „jako držte si to, jak je každýmu pohodlný, ale jestli necháte ty prsty tady za tím výsuvným zásobníkem, tak si je po zemi budete sbírat sami“ už svého voucheru lituji naplno.

Tím spíš, že Em má ve zvyku cpát se všude jako první, takže tvoříme první dvojici pistolníků v boxu. Em si vystřílí zásobník přesně podle zadání do hlavy papírovýho panáka jak Dempsey. Hromada obdivných slov od instruktora. A Makepeacová?

„Tohle je přesně to, co jsme si říkali o těch prstech“ vyvrací instruktor bulvy pod tíhou odhalení nejslabšího kusu ve stádu. „A nestůjte mi tady jak paragraf“ srovná mě prakticky celou do požadované polohy a s velkou dávkou nedůvěry mně zastrčí do ruky odjištěnou zbraň. Všichni ostatní za mnou včetně Ema udělají instinktivní úkrok dozadu. Snažím se mířit, ale po každý ráně mi spadnou ty debilní ochranný brýle na nos, takže všechno znova. Brýle na oči, střelecká pozice, revolver do ruky a zbytek skupiny si chrání hlavu. Odstřílím a čekám na slova motivace, podobně jako když se na józe říká, že ta stojka je pěkně načatá a do půlroku to máte.

„Vidíte to bílý kolečko v tý reklamě tam nahoře?“ zeptá se chladně instruktor. „Ne“ řeknu popravdě, protože tak daleko a vysoko nedohlédnu. „Je tam jen jedno a je vod vás“ odvětí trpce instruktor.

O poznání hůř dopadne druhý kolo s revolverem, který si můžete představit asi jako bambitku loupežníka Rumcajze o velikosti přezrálého banánu a hmotnosti, která naprosto odporuje gravitačním zákonům. Tenhle revolver z antihmoty se prakticky nedal držet bez toho, aniž by se vám s ním nepodlamovala kolena a neklepaly ruce jako vyžilýmu ochlastovi z westernu. Skupina za mnou se otevřeně baví. Přemýšlím, jak by se tvářili, kdybych se otočila. Instruktor si každopádně může oddechnout, protože tenhle typ zbraně výrazně eliminoval další nežádoucí průstřely na reklamní ploše nahoře.

Přichází řada na samopaly, od čehož si slibuje vrchol večera zejména paní na koukání. Ostrostřelec Em je neprávem ochuzen o obdiv a zájem publika, veškeré oči jsou soustředěny na našeho blbečka, čti na mě. „Nejni se proč bát, z tohodle uměj střílet i africký děti“ podává mi instruktor kalašnikov. Všichni včetně mě jsme zvědaví, jestli mě zpětný ráz odhodí až na protější stěnu, zatímco budou z letící zbraně pršet dávky okolo.

Zapřu si ho pevně na to jediný místo, kde by mi neměl zlomit kosti

„Puffff“ vylítne z kalacha střela rovnou do srdce na terči. A jaká! Tohle jsou proti uprděnejm revolverům aspoň pořádný šlupky. Skupina za mnou se rozrušeně zavrtí. Pochopím starou pravdu dětských vojáků z Konga. Totiž, že s kalachem se nemíří, ale střílí.

„Hruď dvacet z dvaceti“ oznamuji hrdě Emovi, když mě instruktor předá napočítané body z terče.

„S tím kalachem jsi ale měla mířit na břicho a s revolverama zase na hlavu“ odpoví Em. Což je mi jedno, protože v povstaleckých milicích se taky nikdo neptá, jestli to bylo do srdce nebo do mozku. Nový talent objeven!






neděle 15. srpna 2021

České dráhy, moje guilty pleasure

 

Je spousta možností, jak se dostat do Olomouce. Pokud jste fanda do Asie, sběratel zážitků nebo bezďák, vyberete si k tomuto účelu České dráhy.

Em třeba mou zálibu v cestování vlakem považuje za nelichotivý výstřelek, podobný starým botám na zahradu mého táty. Ty škrpály si pamatuju ještě z dětství a má je dodnes. Mámě tenhle ikonický módní doplněk nevoněl už v osmdesátkách, ale odstranit se ho nepodařilo. „Je mi úplně fuk, že se rozpadají a levé chybí kus podrážky“ vrací táta štítivě nové holiny do krabice. „Mně stačí“ přivinul k sobě svoje žraloky a máma se s tou situací smířila jenom proto, že ho na zahradě nikdo nevidí a nemůže to trousit dál. Karl Lagerfeld by o tátovi prohlásil, že vzdal svůj život, a možná by použil stejný výraz despektu i pro mé cesty s Českými drahami.

A teď si povíme, jak to bylo s tou cestou do Olomouce. Popravdě řečeno, osudové faily se bohužel nevyhýbají ani vlakovým matadorům. To se provalilo v expresu Krakonoš zhruba před hodinou a půl. Zběhle nastupuji do vagónu 369, vykopávám anonymního studenta z mého rezervovaného sedadla a když jde okolo průvodčí, jen rutinně nastavím mobil s QR kódem jízdenky. Kdyby ten průvodčí nebyl v práci poprvé, mohli jsme si oba ušetřit čas i adrenalin.

Průvodčí (zaostřuje se snímačem kódů na jízdenku): „Jejda, tak zas nic. Snad to vyjde napotřetí. (nervózní smích)

Psice: „To je v pohodě. Klidně si opište ten kód.“

Průvodčí (radostně): „Už to píplo!“

(Slow motion, jak průvodčí zírá do přístroje a pohybuje rty, jako by v duchu slabikoval).

Průvodčí, tázavě: „Tenhle vlak jede do Trutnova?“

Psice: „Ne, do Olomouce.“

Průvodčí po chvilce bezradného kousání rtů (svých): „Hrozně se omlouvám, říkám to poprvé… ale vy jste ve špatném vlaku. Vytisknu vám návazné přípoje“. Následující minuty byly plné chaosu, kdy jsem se snažila utéct z vlaku před stanicí a jako můj stín mě pronásledoval čerstvý průvodčí s dlouhatánským vytištěným manuálem, jak tuhle prekérní situaci uvést do pořádku.

První úkol na to-do listu byl chytit vlak z Nymburka do Kolína. Ten byl vybaven naopak asi nejstarším a nejpřívětivějším personálem s několika odznaky Zlaté koleje a výložkami za laskavost na nádražácké uniformě. „Nic si z toho nedělejte“ říká mi babičkovsky ta malinká průvodčí.

„To se může stát každému. Podívejte se za sebe, vidíte ty dvě vietnamské rodiny? Taky špatný vlak“ pokýve průvodčí hlavou nad tou diagnózou a pak se ke mně nakloní. „Vezmete si je prosím na starost v Kolíně? Přesedají na stejný rychlík jako vy. Pamatujte si, že stačí přejít na druhé nástupiště. To zvládnete, že ano?“

Samozřejmě šlo o geniální tah. Nemusela jsem si připadat jako debil, ale jako sir Winton, co má v rukou opravdové lidské osudy. Jestli to poseru ještě jednou, budu mít na svědomí devět dalších lidí. Ale když své Vietnamce dostanu do správného spoje, chyba bude odčiněna. Měla smysl.

Před Kolínem jsem se k nim nenápadně postavila do uličky. „Á, paní taky špatně přesedala“ dovtípila se rychle matka jedné z rodin s kojencem v náručí – jak jsem z toho pochopila, průvodčí dala souběžně Vietnamcům na starost mě. Vietnamské rodiny se své role zhostily se vší důstojností – musela jsem si sednout a všichni mě hlídali jako oko v hlavě. Co kdybych třeba impulzívně vyskočila z okna? Jak by před paní průvodčí očistili svou čest?

Konečně Kolín. Všichni hromadně vysedáme a předháníme se, kdo koho hlídá. Běžím v čele vedlejšímu vlaku. „Na druhé koleji“ vykřikuji a signifikantně ukazuji na vlak. Otcové rodin to opakují a pobízí své ženy s kojenci a batolaty. Když tam dobíháme, prásknou poslední dveře a vlak ujíždí. Fakt nevím, k čemu bych přirovnala pohledy lidí za mnou. Je to ten pocit, když prodáváte hrnce Zepter nebo jste sir Winton a tohle byl ten poslední vlak, co neodjel.

Vtom mi někdo klepe na rameno. Kouzelná průvodčí z vlaku. „Pojďte“ říká tónem bez známky sarkasmu, na který by měla plné právo a dovede nás podchodem na vedlejší druhé nástupiště. Ne kolej. „Šťastnou cestu!“ zamává a zmizí. Vietnamské rodiny mě zvědavě pozorují, do jakého vagónu nastupuji. Samozřejmě jen proto, aby s úlevou nastoupili do jiného. Ať si. Něco mi říká, že se stejně ještě setkáme – možná ve Zlíně na konečné?

sobota 7. srpna 2021

Ta, která mluví s duchy

 

Před časem jsem byla s kamarádem Petrem na Letné. Přihnala se šílená bouřka a uvěznila nás v  hospodě - spolu s mrakem lidí, co na Letné venčí psy, hulí a cvičí akrojógu. Tím jsme se nedali vyrušit a schoulili jsme si na sudy do kouta, odkud nás a bouřku dělily jen posuvné skleněné dveře. Na sudy dopadal jen úzký pruh světla a naše siluety se odrážely od skleněných dveří, jak jsem si aspoň myslela. Dokud se na mě moje stín neusmál a nezamával na mě. Potom zahřmělo. Napadá vás lepší začátek horroru?

„Tyjo!“ vykřikli jsme s Petrem oba naráz, protože jeho silueta byl ve skutečnosti taky někdo úplně jinej – dva lidi choulící se pod úzkou stříškou vzdálení jen pár centimetrů tlustýho skla. „Pojďte k nám do sucha“ dojatě odsouváme těžký dveře jako Ester Janečková v Poště pro tebe a můj stín pozvání přijal. Mám tyhle neplánovaný setkání ráda a s kamarádem Petrem na ně máme zvláštní kliku – ať už to byl vídeňský novinář se zabijáckým smyslem pro humor, kterýho jsme seškrábli na Dnu pytle, nebo jeden fetiš výčepní, přistižen při očichávání mýho zapomenutýho svetru. Slečna Lucie byla taky zvláštní – nebo jak jinak byste označili člověka, který o sobě v první seznamovací větě řekne, že mluví s duchy? „Zrovna kolem tebe jich vidím docela dost“ řekne Lucie a podívá se mi někam za hlavu, jako to obvykle dělává tátův kocour před tím, než vydá hluboký hrdelní zvuk a spadne z gauče. Jestli máte stejnou superschopnost, tak si to prosím vás nechte pro sebe.

Je to totiž stejný, jako když na vás slepej žebrák na rohu zachrčí, že do roka umřete, nebo se vám zdá o něčem, co fakt zažijete. Jedna vaše hemisféra ví, že tohle (taky) nezmění váš život stejně jako stovky signifikantně podivných věcí před tím, ale ta druhá je nastartovaná pověrčivá bába kovářka, co nosí ve výstřihu škapulíř se zaječí pacičkou a hledá pokračování mysteriózního příběhu.

„Vidíš? A máme to tady“ oznámí vám vítězně pravá hemisféra o pár dnů později, když se korporátní prosklený výtah zasekne v pěkném sedmém patře. „To už je na jistotu, aspoň neskončíš na vozíku“, snaží se mě utěšovat ta rozumnější hemisféra, a pak se mezi sebou hnusně pohádají během toho, co rozrušeně mačkám tlačítka nejdřív v řadě za sebou, pak pozpátku a nakonec všechny najednou.

Můžete si o tom myslet, co chcete, stejně jako Em nespokojeně vzdychá nad tím, když tlačítko na přechodu zmačknu dvacetkrát. Ale naléhavý mačkání čudlíků prostě funguje- i v tomto případě se to ukázalo jako šťastný tajný kód mé každodenní výtahové loterie. Všechno zhaslo a dveře se neochotně otevřely. Tak pomalu, až z nich čpěla ta otrávenost, že se dnešek bude muset obejít bez obětí na životech. Každopádně se to obešlo taky bez duchů – ať už na straně záchranných andělů, nebo mé potenciální přeměny v ducha strašícího ve strojovně.

Z tohoto pohledu se zdá mnohem plodnější dnešní příhoda z Billy, kdy se mi to konečně povedlo. Po letech chození s batůžkem jsem rozsypala regál s konzervama a rozbila flašku kyselých okurek – pokud jsem to tedy byla já a ne nudící se parta duchů za krkem. Každopádně obsluha po mě platbu za okurky nevymáhala, takže je možný, že si svoje škody aspoň čestně platí.

Stejně se ale nemůžu zbavit pocitu, že mi osud něco dluží. Prostě by se mělo stát něco, aby to celý zaklaplo a dávalo smysl. Nemůžu to jen tak vzdát. Tak tahám na temeni duchy jen tak mýrnyx týrnyx pro zábavu jasnozřivých lidí, nebo co jako? A co nejdivnějšího jste se o sobě od cizích lidí dozvěděli vy?

středa 28. července 2021

Introděti

 

Naše děti jsou introverti, ale každý po svém. Žmur je hrdý introvert typu nasrat. Nehraje si na to, že má rád lidi – když se ho cizí kluk v parku zeptá, jestli si s ním nechce zahrát fotbal, Žmur rozžhaví svůj vnitřní nukleární reaktor a skrz jediný pohled svých ledovcově modrých očí toho kluka spálí jak hromádku uranu. „Tím jsem myslel, že ne“ cítí ještě občas potřebu to dovysvětlit, ale většinou ten kluk odklopýtá hned a s pevným přesvědčením, že je Žmur magor.

Čičman se za svou introverzi stydí. Jakoby šlo o gamblerství nebo fetiš. Dala by cokoliv za to, aby byla jednou z uječených a odrzlých holčiček, jejichž společnost vyhledává a nasává jako parfém. Dala by cokoliv za to, kdyby měla tuhle substanci v lahvičce s rozprašovačem a mohla se s ní navonět každé ráno před tím, než vyrazí do světa.

Proto jsem si zpětně uvědomila, že přihláška na dramaticko-hudební příměstský tábor je docela výzva, a to i ze strany rodiče. Omlouvá mě jedině fakt, že online přihlašování na tábory v našem DDM připomíná otevření Primarku. V předvečer Dnu D všechny vinohradské matky vykoupí zásoby kávy, kokainu a dalšího nepovoleného dopingu, aby mohly zuřivě klikat a snažit se hacknout systém celou noc. Smutným ranním výsledkem bývá spadlý server, což ještě podpoří propukající FOMO. V tuto chvíli se na tábory hlásí i klub aktivních seniorů, pražští házenkáři a Em. Před očima vám mizí ty nejlepší a dobojováno je nejpozději za čtyři minuty. „Hmmm, dramaticko-hudební?“ čtu si v mailu potvrzenou přihlášku. „Krásná práce Psice!“ poplácám se po rameni ve sladkém oparu vítězství.

„Dramaticko-co?“ vytřeští na mě Žmur oči za půl roku. „To ses zbláznila, vždyť víš, jak opovrhám divadlem!“ odplivne si a Čičman k tomu dodá, že se bude stydět. Chápu z těch slov, že i za mě.

„No, však to není jen pitomý divadlo, budete u toho i zpívat“ uklidňuje situaci Em a já cítím potřebu zakrýt se před Žmurovým radioaktivním pohledem ocelovou zástěrou.

První den byl podle Žmura překvapivě fajn. Z vyprávění jsem pochopila, že velký podíl na jeho kladném hodnocení měl hlavně parťák, který rezolutně odmítl podílet se na jakékoliv společné akci s výjimkou oběda. Čičman se ze slušnosti stydlivého introverta účastnila zkoušek, ale podle stručného popisu Žmura „mlčela a jen si utírala zpocené dlaně do šatů.“  Řekla jsem si, že vedoucí jsou fakt chudáci.

Druhý den přišli s povznesenou náladou oba. Čičman se stále mlčenlivě potila, přesto získala hlavní roli dcery v chystaném dramatu. Žmur spolu s druhým vzbouřencem získali hned několik vedlejších rolí, protože prý oba mají „fantastický talent, který by bylo škoda nechat jen tak zapadnout“. Řekla jsem si, že vedoucí jsou fakt profíci.

Jen jsem si nebyla jistá tou Čičman. Viděla jsem ji stát ve světle reflektorů i s dvěma kyblíky na čůrky potu, které ji budou odkapávat z dlaní. Viděla jsem sama sebe v sedmi letech na školním představení, kde na mě zbyla role kopretiny. Já vím, že rostliny nemluví. Zapomenutý scénář by se dal omluvit. Ale moje kopretina hystericky brečela a rozpatlávala si po obličeji žlutej, strašlivě barvící krepák, pak si utřela nudli do listu a utekla z jeviště jako ta malá Vietnamka zasažená napalmem z ikonické válečné fotky. Jako takhle. Nekoktám, ale rozhodně nevzpomínám ráda.

Přišel pátek, den velké premiéry, kdy se do divadla po 25 letech nachystal, považte, i Em. Představte si publikum složené z rodičů s podobně špinavým svědomím jako my. Jako zkušený předvoj začala holka z dramaťáku, která na pódiu málem omdlela a celý sál přestal na pár minut dýchat. Bylo to jako konkurz na novou bondovku. A pak se uprostřed jeviště objevila Čičman. Bez kyblíků. A začala nejen mluvit, ale taky hrát tak dobře, až jsem začala mít pochybnosti ohledně pár věcí, které na mě možná hraje doma. Byli skvělí, oba. Je fajn si oddechnout, že i když je někdo jako vaše obkreslený já z dětství, přesto může začínat na startovní čáře o velkej kus dál!



sobota 17. července 2021

Stačí jedna tabletka před odletem


Pár dnů před odletem na rodinnou dovolenou jsem byla na preventivní prohlídce u mé doktorky. Měření tlaku, EKG a kontrola termínů očkování. Fakt mě nenapadá, co k tomu dodat pro lepší čtenářský zážitek. Snad jen pár vtipů o tom, jak se potká hodnej a zlej cholesterol nebo šokující odhalení zapouzdřeného červa v oku. Ale i s tím vás musím zklamat. Už skoro ve dveřích přišla na konci prohlídky řeč na dovolenou, a protože jsem se cítila trochu provinile za své kypící zdraví, vysypala jsem doktorce celou obnaženou pravdu o mém strachu z létání. Palpitace. Potíže se spánkem celý týden před odletem. A máte to mít, nevynechala jsem ani trochu za vlasy přitažené vyprávění, jak při odletu pravidelně upadám do stavu, u kterého se nejsem schopná sama odlišit, zda jde o mdloby nebo mrtvici.

Doktorka se na mě po těch slovech podívala jako na člověka, který se kvůli své přehnané skromnosti po světě vláčí s pahýlem otevřené zlomeniny jako indický žebrák. „Přece se nebudete takhle trápit, když se to dá jednoduše řešit. Stačí jedna tabletka před odletem.“ odklikla recept a popřála mi pěkné počasí.

Pár dnů jsem kolem receptu kroužila jako tlustá holčička kolem bonboniéry. Samozřejmě, že by jí víc prospěla dušená mrkev a basketbal a mně zase hluboké jógové dýchání. Ale jde přece jen o jeden nugátek – o tom se nikdo ani nemusí dozvědět.

Před letem tam vyhrálo mé lepší já a odolala jsem. Ten let byl nechutnej. Jsem si dost jistá, že kdyby si vesmír opravdu nepřál, abych si musela brát do letadla utišující prostředky, tak mě neusadí do rozvrzanýho Boeingu, ze kterýho drobné turbulence nad mořem málem udělaly kůlničku na dříví. Kdybych vám napsala, že jsme přistáli jen s holým trupem, rozcuchanými vlasy a ohořelou nafukovací vestou, nebyla bych daleko od pravdy.

Proto byla Psice na cestě do Prahy chytřejší a zapila malou nenápadnou pilulku už na letišti v Palmě. Pamatuju si, že můj mozek zpozorněl. Nejspíš v natěšeném očekávání, že teď vypukne párty a bude se rozpustile cachtat bez plavek ve vířivce plný endorfinu, ale to se nestalo. Vlastně se nestalo vůbec nic kromě toho, že jsem dostala vlčí hlad. Toho se chopil i Em a děti, takže jsem byla vyslána do nejbližší letištní pekárny a vrátila se s náručí plnou čokoládových croissantů. Nikdy jsem si na tyhle věci moc nepotrpěla, ale teď jsem do sebe tlačila obří sousto a jedním agresívním kousancem jsem si málem amputovala špičku jazyka. Krev se mísila s čokoládou a vytvářela efektní zombie slinu kanoucí z koutku, když mi došlo, že tady něco nehraje. Bylo mi to úplně jedno.

Viděli jste někdy dokument o tom, jak se v ZOO uspávají divoký zvířata kvůli čištění zubního kamene? Měla jsem podobný pocit, jako bych byla nosorožec, kterýho zasáhla šipka z uspávací pistole. Váš mozek hystericky mačká červený tlačítko do oddělení bolesti a centrálního skladu adrenalinu, ale tam to nikdo nezvedá. Zkouší ještě přímou linku do divize sociálních dovedností a  elementární slušnosti, ale ta je bohužel taky vypojená.

„Jé, mami, ty sis krkla jak chlap,“ komentuje Čičman v letadle hluboký hrdelní zvuk, když jsem se pokusila zbavit se nepříjemného sucha v ústech pomocí vydatných hltů minerálky. Gay spolucestující vedle mě pohoršeně zvedne upravené obočí a posune se o několik centimetrů do uličky.

„Šory“ omluvím se a dodatečně si uvědomím, že si s nakousnutou špičkou jazyka taky pěkně šlapu na jazyk. Nijak zvlášť mě to nerozhodí, pozoruji to se stejnou lhostejností jako vzdalující se odletovou dráhu pod námi. Nikdy jsem tenhle pohled kvůli svému strachu z létání nezažila a musím říct, že to byl asi jediný světlý bod, co za ten podělanej prášek stál.

A teď, co za to opravdu nestálo:

  • Opakovaně pořvávat na Ema přes uličku, jestli u sebe nemá ještě nějakou svačinu. Švačinu, abychom  byli přesní.
  • Cpát se na záchod přes výslovný nesouhlas palubního personálu kvůli hrozícím turbulencím a následný shaking v úzkém prostoru mezi umyvadlem a hajzlem
  • Splést si tlačítko splachování a přivolání pomoci
  • Zabavit pytlík želé fazolek dětem, protože maminka má hlad
  • Jednou provždy odepsat svůj jediný respirátor na palubě kýchnutím, kdy z vás kromě slin vylétne i fazolka s kokosovou příchutí (ta nejlepší!!!)
  • Očistit a zrecyklovat svůj odporně znečištěný respirátor před zraky vlastního dítěte a gaye

Myslíte, že takhle nějak to doktorka myslela s tím, abych se zbytečně netrápila? A měla bych na SÚKL nahlásit jako nežádoucí účinek i tu kokosovou vykýchnutou fazolku?

Plán na příští let je už myslím jasný.
Rozhodně lepší, než když jste to jediný prase na palubě vy.



čtvrtek 8. července 2021

Koťátka zkázy

 

Rok se s rokem sešel a máme tu druhou koronavirovou dovolenou. Stejně jako loni jsme letenky na Mallorcu kupovali v zimě, když je Ryanair vyprodával s bezstarostností společnosti, která bude v létě už pěkných pár měsíců v bankrotu. Což se nestalo a nacpanější letadlo jsem ještě v životě nezažila. Doteď si lámu hlavu nad tím, jestli byly neustále obsazené záchody důsledek charterové nabídky prošlého sendviče s colou za tři eura, nebo Ryan jednoduše prodal i sedadla na hajzlech a pár míst na ležení v zavazadlovém prostoru.

Co se ale bohužel stalo, byl krach apartmánů, rovněž rezervovaných v únoru. Čekali byste, že vám majitel apartmánu napíše krátký e-mail na rozloučenou a odkáže čajový servis s logem podniku? Ne, my jsme se o neexistenci našeho podniku dozvěděli pár dnů před odletem díky strohému oznámení „entirely closed“ v přehledu hotelů na Google. Vyrojila se spousta otázek i návrhů řešení. Mezi ty bolestivější představy patřila chýše z větví ze Žmurovy příručky přežití. Booking se díkybohu k našemu bydlení postavil čelem a opatřil nám za stejně mizernou cenu bydlení mnohem vyšší kategorie. Žmur si přesto neopomněl sbalit svýho otravnýho Chrise jako demonstraci nedůvěry v naše schopnosti online rezervace.

Ale tady na místě pochopitelně roztál. K hotelu patří vykopávky a taky velký bazén. Vykopávky jsou šutry z dvanáctého století poseté střepy z letošních lahví Heinekena a kočičími výměšky. Abych nezapomněla, k hotelu totiž patří kočky.

„Ale letos nebudeš krmit žádný zvířata s ustřiženýma ušima a vyteklýma očima, víš, jak to dopadlo v Bulharsku,“ kladl mi na srdce Em a já nemohla než souhlasit. Proto mi osud postavil do cesty hotelová koťátka. Měkkoučká mourovatá a celým světem opuštěná koťátka, kterým srst určitě voní po slunci a piniovém lesíku. Očichat jsem se je zatím neodvážila, protože si hrají většinou pod auty a hromádky průjmu a natrávených vyblitých hlodavců by mohly borovicové aroma snadno přebít. Za levnou kočičí konzervu a kousek tuňáka by za mnou odešla kamkoliv – proto jsem připravená vždycky rychle utéct. Jednak by je Em v pokoji nestrpěl, a taky mě znepokojuje jejich nemilý zvyk neustálého dávení.

K hotelovému bazénu přísluší hlavně naše děti, které svými neustálými výkřiky údivu a neznačkovými plavkami jednoznačně snižují cenu této luxusní nemovitosti. Chodíme sem každé ráno a dosud to byla poklidná rána. Polská matka s batoletem, po jejichž návštěvě teplota vody poskočí o několik stupňů na teplotní i barevné škále. Italský pan Bříško, který přepluje třikrát bazén a za odměnu jde na svou ranní skotskou do přilehlého baru. Maniakální údržbář Rodriguez, co sem vtrhne každý ráno s řvoucím křovinořezem a upiluje další kus rododendronu, kopajíc přitom do lehátek.

Dokud sem včera nepřijela německá rodina se třemi syny. Zapomeňte na chvíli na všechny stereotypy a vtipy, co znáte o Němcích. Teď si je znovu vybavte a soustřeďte je do jediného bodu: soudkovitého blonďatého chlapečka s předkusem a spálenými zády. Nejspíš se jmenuje Adolf a pokud se jmenuje náhodou jinak, tak maximálně Josip nebo Mao. Ale to se nedozvíme, protože rodiče ho netitulují žádným jménem, pokud nepočítáme Ničemo a Vrahu v bavorském dialektu.

Adolfovo konečné řešení sourozenecké otázky spočívá v nenápadné hromadné likvidaci, za kterou by ho po baculatých ramenou poplácal i sám Goebbels. Dva mladší bratři si mírumilovně hází míčkem ve vodě. Adolf připlave pod vodou, ne zcela nepodoben válečné ponorce, a mladší bratr nečekavě zmizí pod hladinou. Během toho, co bojuje o život a je surově zašlapáván sloními chodidly do kachliček na dně, se Adolf natáhne pro snadné sousto – nejmladšího bratra. Ječící ústa hrůzou ucpe míčkem a zahájí škrcení. Ptáte se, co v tuto chvíli dělají rodiče? Otec si dává s panem Bříškem tou dobou pátou skotskou v plážovém baru, obrácen zásadně zády k masovému hrobu svých dětí. Matka nenápadně zapíjí antidepresiva Aperolem a zaujatě hledá něco v mobilu. Pravděpodobně polepšovnu nebo místní jedovaté plody, které by šlo nenápadně rozmixovat do džusíku.

Byla jsem už tolikrát němým svědkem Adolfova příkoří, že jsem nemohla déle přihlížet. Nabízelo by se přilákat Adolfa pod můstek v bazénu na zmrzlinu nebo výtisk Mein Kampf a svrhnout na něj květináč s palmou, což zrovna není nenápadná strategie, jak zbavit světa nového Vůdce. Naštěstí mi osud seslal koťátka.

Toho rána byl Adolf poněkud neklidný. Nedočkavě si natáhl si ručník k bazénu mezi prvními, aby oddusal zpátky do hotelu pro své oběti. Koťátka se jako obvykle dávila pod fíkovníkem, ale s nadějí v zanícených očích přiběhla hned, jak mě uviděla. Podle zablácených tlamiček bych jejich snídani otipovala na mršinu racka. Potom už stačilo odhodit na Adolfův ručník pár usekaných šustivých větviček rododendronu, co tu zbyly po vzteklém Rodriguezovi, se kterými si koťátka tak ráda hrají. A počkat si na Adolfův znechucený výkřik o pár minut později. Karma je zdarma a někdy stačí o trochu víc, než jen nestát v cestě!






pondělí 28. června 2021

Malý šutrák velkého vděku

 

Když Čičman ještě chodila do školky, byla nedílnou součástí naší cesty přes park krátká spoluchůze s Aničkou. Aničce bude okolo dvaceti, ale holčičkou s aktovkou zůstane navěky.

„Ahoj holčičko!“ pozdravila vždycky Čičman jako první a „Ahoj její maminko!“ dostalo se pak i na mě. Dozvěděly jsme se, že má kousek od parku školu. Někdy taky o tom, co měla ke snídani a někdy jsme šly jen tak mlčky a nebylo to v sociálním stresu, že je potřeba něco říkat. Potom začala Čičman chodit do školy opačným směrem a rána s Aničkou byla nenávratně pryč.

Proto jsem měla upřímnou radost, když jsem Aničku ráno potkala na zastávce i s celou jejich třídou, a vlastně i za to, že mě nepoznala. Sice mě na první pohled většina učitelek netipuje na potenciálního sexuálního predátora, ale i tak jsem se nechtěla veřejně rozmazávat mé podezřelé zvyky a přivolat na Aničku mračna pedagogického hněvu za vybavování se s cizími lidmi. Jak jsem měla za chvíli poznat, učitelky byly vyškolené na mnohem silnější kalibr.

Jako třeba nutkání dotýkat se cizích lidí a vytrhávat jim sluchátka z uší, se kterým se potýkal jeden Aniččin spolužák a upřímně tím vyděsil Amíka, co by za to v New Yorku střílel ostrýma. Zatímco učitelka obrací pozornost na nápravu škod a loví v hlavě anglická slovíčka omluvy, část třídy začíná mexickou vlnou odhazovat mikiny, a do toho přijíždí přeplněná tramvaj.

Zmatek. Učitelka cpe děti zpátky do mikin a do předních dveří. Asistentka mezitím brání druhé dveře, aby z nich děti nevystupovaly zpátky na zastávku. Držíme se svorně za jednu tyč s týpkem s Downovým syndromem a zvědavě po sobě pokukujeme. Mnohem víc než já ho ale upoutá chlápek na sedadle před naší tyčí.

„Feťák!“ zvolá ten malinkej týpek hlasem tak velkým, až to protne celou bzučící tramvaj.

„Tomášku, to se přece neříká!“ ozve se někde z anonymního davu kousek za námi hlas pedagogická výčitka.

„On ale myslí foťák“ houknu zpátky do toho chumlu. Tomášek se mnou souhlasně přikývne a zírá dál na naleštěnej Nikon pověšenej na krku chlápka před námi. Za záchranu před účou mě bleskově přijal do svýho týmu. Jeho ruka se nenápadně vyšplhá po tyči a obejme tu moji.

A tím je rozhodnuto, na který straně v bitvě o foťák budu stát. Než se ale stihne odehrát velká foťáková loupež, třída na Muzeu vystupuje. Nestihla jsem mu ani zamávat.

O kus dál před metrem nahmatám v kapse něco těžkýho a tvrdýho. Kamínek! Fakt se tady nechci pouštět na tenkej led a odhadovat, kolik dvojek červenýho si dá po výletě s Aniččinou třídou jejich učitelka.  

Chci jen úplně jednoduše a účelově poděkovat za ten šutrák a vlastně celý ráno, kdy jsem se nemusela koukat jen na lidi, co zírají do mobilů.

středa 16. června 2021

Nekamaraď se s ní

Od konce minulého týdne máme neopakovatelnou šanci vyzkoušet sociální experiment. Žmur odjel na školu v přírodě, takže naše rodičovské povinnosti splaskly na péči o holčičku – jedináčka.

Pokud by to bylo naopak, nad výsledkem experimentu by si psychologické špičky v oboru nehty nekousaly – Žmur by jednoduše splynul s kolečkovou židlí před počítačem, a kromě vyježděné čáry od koleček z pokoje k lednici a úbytku potravin by nedošlo k žádným zaznamenatelným změnám.

U Čičman přišla jako první fáze nadšení, blízká situaci, když v ZOO vypustíte šimpanze do dočasně opuštěného výběhu orangutanů.

„Mami, koukej! Můžu se válet v jeho posteli a nikdo mě nevyhazuje!“ nebo „Podívejte se na mé ruce! Levá se dotýká plakátu Star Wars a pravá listuje ve Žmurově tajném deníku!“.

Nefalšovaná radost z osahávání plakátů a osobních věcí se omrzela v řádu hodin. Následovala fáze stesku.

„Mami, v tom pexesu mě nemusíš nechávat vyhrát. Mně už to takhle stejně nebaví. Vždyť jsi našla jen pět dvojic!“

„Ale já tě nenechávám vyhrávat…!“

„Panebože. Kéž by se už vrátil Žmur.“

Fáze stesku se nafoukla do obludných rozměrů zejména v pondělí večer. To se vyplnila noční můra všech rodičů – telefon se svíjel ve vibracích příchozího telefonátu od třídní učitelky.

„Paní Psicová, neděste se, ale...“ zvolila úča jako ice breaker větu, po které 4 z 5 rodičů vyjdou na balkon a sednou si na zábradlí, nechávajíc v kuchyni na stole stručný dopis na rozloučenou a číslo životní pojistky.

„Žmur měl před hotelem takový úraz – nějakým zvláštním způsobem upadl a rozrazil si hlavu.“

Líčení dalších událostí připomíná recenze Hanebných panchartů. Teklo docela dost krve a před kamerou se vystřídalo hned několik vedlejších postav s různými názory na zranění hlavy a odlišnou tolerancí krve. Výsledkem bylo několik lidí s lehkou nevolností, takže i protřelá zdravotnice zvolila místo boje se zraněním útěk a krvácející Žmur byl eskalován na vyšší místa. Konkrétně na pohotovost Jindřichova Hradce.

„Tam mu to sešili, má pár stehů a pozdravuje vás. Jen už se nebude moct koupat, ale může se na nás dívat.“ pokračuje učitelka takovým tím pedagogickým tónem, jako když se na konci hodiny shrne zranění Karla IV. z rytířského turnaje. „Abych nezapomněla, poplatek 90 Kč za ošetření vybírám po příjezdu.“

„Je mi ho TAK líto!“ zoufala si po téhle epizodě Čičman a odešla Žmurovi nabalit dárkovou tašku svých věcí, které mu daruje, až přijede. To je v naší rodině precedens.

Dokud jsem při úklidu nenarazila v domečku pod Žmurovou postelí na tohle. Je to psáno nesmazatelným fixem, a ano, nechybí ani promyšlená zdvihací záklopka, která eliminuje nežádoucí rodičovskou pozornost.

„Tak nic,“ řekla Čičman a vybalila magické fixy zase zpátky do svého šuplíku. „Aspoň, že se nebude moct koupat, viď mami. Chudáček.“ pronesla přitom chladnokrevně.