středa 14. dubna 2021

Vojenská příručka přežití

 

A ještě jedna věc je skvělá na tom, když máte syna. Čte úplně jiný knížky než vy. Žmurův poslední přírůstek do knihovny se jmenuje Vojenská příručka přežití. Musím se vám k něčemu přiznat. Měla jsem o ní fakt velký předsudky. Jestli mám jít do detailu, tak jsem si myslela, že tyhle knížky píšou emočně oploštění veteráni z Afghánistánu nebo šílený preppři, co jsou od Černobylu schovaný ve sklepě a do konce života jim zbývá 250 plechovek fazolí s párkem.


Nemohla jsem se mýlit víc. Tohle je sonda do života Chrise McNaba. Což není jen autor 20 příruček o přežití, jak skromně připomíná na přebalu. Ale taky manžel a fajn chlápek se srdcem na pravým místě, co má rád kuželky, pivo a posílá peníze na charitu – když zrovna není v přírodě.

Jak jsem totiž pochopila z úvodu, příroda má na Chrise zhoubný vliv. Zatímco většina lidí v lese poslouchá ptáky a uvolňuje emoční napětí objímáním stromů, pro Chrise je procházka do lesa spíše otázkou smrti než života.

Jeho příběh začíná banalitou. Řekněme, že ho žena pošle pro čerstvé pečivo na nedělní snídani. Pekárna je ve vedlejší ulici, ale Chris se znovu a nepoučitelně vydává přes les.

1. V první části nepodcení přípravu. Zvolí vhodné izolační vrstvy, do ponožek zastrká kvasnice v prášku, do kapes tabulky čokolády a cibuli. Neptejte se mě, proč cibuli. Chris nám to vysvětlí později. Ještě fluorescenční záchranný pytel, který bude Žmur určitě chtít k Vánocům, pusu manželce a může se vyrážet.

2. Další kapitolka „Když nemáte batoh“ prozradí začátečnickou chybu. Na nákup bez tašky! chytne se Chris za hlavu. Vrátí se domů pro plachtu, kterou může srolovat a používat jako vak.

3. Nadpis „Jak poznat jedlé a nejedlé rostliny“ mě definitivně vtáhne do děje. Kdo z nás nikdy nešel na nákup hladový? Chris na to jde mazaně. Neznámou rostlinu rozseká na jednotlivé části – od kořene až po květ. Kořen si přiloží na 15 minut k loketní jamce. Potom čeká dalších 15 minut na reakci jazyku. Teprve potom sousto pozře, pohodlně se usadí na pařezu a dalších 8 hodin pozorně sleduje příznaky otravy. Pokud neumře, může bez obav sežvýkat zbytek kořene, ale my čteme mezi řádky. Víme, že měl kurevskej hlad už před osmi hodinami!

4. Proto přichází titulek „Jak se hledá hmyz k jídlu“. Chytrá hlavička Chris nám připomene, že mravence je nutné povařit 6 minut k odstranění jedu. Mravenčí polévku procedí přes ponožku a zbylou hmotu sežere i s fuseklí, ve které měl zastrčený sáček kvasnic.


5. Než si spokojeně odříhne, máme tu večer. Chrise soumrak nezaskočí, vykope si zemljanku a přikryje se fluorescenčním pytlem.

6. Svit pytle přiláká můry a predátory. V rychlém sledu se střídají návody „Jak vyrobit luk a šípy“, „Vrhač oštěpů“ a „Jak používat prak“. 

7. Chcete nejdřív tu dobrou, nebo špatnou zprávu? Následuje kapitola „Jak vyvrhnout a odkrvit divokou zvěř“. Jelen s nekalými úmysly byl po právu ztrestán. Radost z Chrisových úspěchů však kalí názvy dalších kapitol prozrazující zranění z boje: „Jak vyrobit berlu“ a „Náprava zlomené nohy“.



8. Po pár dnech hojnosti a gurmánských receptících na vydatnou polévku z krve, kdy Chris zapomíná i na svou bolavou nohu, přichází opět nekompromisní hlad. Na mršině už není z čeho brát. V části „Jak poznat jedovatou houbu“ se Chris vágně odkazuje na doporučení, že bychom neznámé houby jíst spíše neměli. Určitě neměli, Chrisi.

9. Podle další aktivity lze vyvodit, že pozřel lysohlávky. Chris zmateně pobíhá po lese ve svých nových brýlích z kůry a naráží do stromů. Rozdělává ohně deseti různými způsoby, vyšťourává králíky z děr klackem a signalizuje letadlům. Ten den ztratil fluorescenční pytel, ale usíná ve stabilizované poloze ve vypálené králičí noře.

10.  Podle názvu předposlední kapitoly Chrisově manželce dochází po týdnu bez pečiva trpělivost a posílá za ním záchranu. S rozdivočelým Chrisem už ale v tuhle dobu není rozumné pořízení. Jsme svědky, jak ho zachránce tahá z vody a poskytuje mu úspěšnou srdeční masáž. Chris je ale ve válce. Místo vděku přichází chladnokrevná kapitola „Jak vyrobit škrtidlo“, „Dušení“ a pro jistou smrt i „Kontrola pulsu“.

11. Chris je opět sám a hladový proti celému světu. Poslední titulek „Hadí kousnutí“ nechává čtenáři malou naději, že ho zachrání cibule, kterou sebou tahá celou dobu v kapse. Nezachrání. Měl ji použít spíš do polévky z jelení krve.

 

pondělí 5. dubna 2021

Proč je lepší chovat labradora než otužilce

 

Někdy se s Emem ptáme proč. Proč zrovna my musíme mít otužilý dítě. Tyhle otázky vás napadnou hlavně při pohledu na mě. Jo, jsem člověk, kterej právě vyšel ze sauny, obloukem obejde bazének a zapadne do sprchy. Ne, abych na sebe lila studenou a ani vlažnou. Ale abych si dopřála zaslouženou horkou koupel. Potom si taky beru na letní srazy šálu. Dá se na ni sedět a po západu slunce je to věc, do které se dá zamotat a přežít tak i teploty atakující 25 stupňů a méně.  Můj nejlepší dárek k Vánocům jsou rukavice na baterky a můj syn je otužilec.

Což vyvolává otázky. Například kdo je Žmurův biologický otec, protože Em v létě rozhodně nenosí šálu jak magor, ale do vysněného života v permafrostu má taky dost daleko. Podle mě za to může ten výlet na Dachstein, který jsem absolvovala v pokročilém stádiu gravidity. Na vrcholu jsem tenkrát funěla s preventivně překříženýma nohama. Sice jsem se nezapsala do vrcholové knihy předčasným porodem, ale ledovec na vyvíjejícím se plodu zanechal stopu.

Žmur se narodil, jak jinak než na Silvestra a do tuhých mrazů. Bylo to moje první děcko, a tak jsem poslouchala rady dětský doktorky a redakce časopisu Maminka. Balila jsem Žmura do tolika vrstev, že ho Em někdy hledal v kočárku jak matrjošku. Během šestinedělí se Žmur naučil, jak si strhnout čepici. V necelém roce začal chodit a otevírat si mrazák – nejspíš se k této aktivitě vybičoval jen proto, aby mohl pojídat ledíky a házet si je do vany, když jsem mu připravila večerní teplou koupel.

Postupně si na to zvyknete (ne že byste měli na výběr). Žmur prostě tajemně ztrácí čepice, záhadně se mu rozjíždí zipy na bundě a během výletu se nečekaně ocitne uprostřed potoka (v tom lepším případě se po cestě stihne svlíknout). Jen si utáhnete šálu a zastrčíte si svoje troje legíny hlouběji do pletených fuseklí.

Žmur je stejnej jako labrador mojí mámy. Máma si hrozně potrpěla na správnou metodiku výchovy – ať už moji nebo Brita. Vychování našeho psa proto  připomínalo mou pubertu. Někdy jsme mámě splnili přání, obvykle za tím ale stálo jen špatné svědomí. Typickým výsledkem venčení bylo, že Brit zdrhnul do polí hned za barákem. Ale máma zachovala dekorum - aby to vypadalo, že její pes není jen tak mýrnyx týrnyx v prdeli, ale vycvičený. „Utíkej! Sejdeme se u rybníka!“ vyřvávala máma směrem za uprchlíkem. U rybníka se opravdu ukázal, aby se do něj přišel svlažit a roztrhat kačenu. Zhruba po půlhodině křižování po hladině mámě dekorum došlo.

„Tak a už mě to nebaví“ řekla vyčítavým hlasem, protože i když je rozčilená, nikdy nemluví sprostě. Brit se ani neotočil. „A teď už se opravdu zlobím“ prohodila za dalších deset minut. To už byl opravdu vrchol, kdy normální lidé střílí ostrýma. Někdy v tu dobu Britovi došlo, že ho kachny zase přelstily a vylezl z vody. „No vidíš, jak umíš poslouchat. Hodnej pejsek!“

Na to si často vzpomenu, když jsme na výletě a Žmur před sebou uvidí vodní plochu. „A hele, tady máme pěknou díru v ledu“ radoval se takhle Žmur na Lipně, aby tam před zraky užaslých bratranců vlezl aspoň po kolena.

To samý mě mohlo napadnout před naším velikonočním výletem ke smaragdovému jezírku v lese. „Budu se moct jen tak malinko vykoupat?“ loudil Žmur už před barákem. Přislíbili jsme.

„Svlíkni si trenky a mazej“ koučuju polonahýho Žmura u jezírka. Říkám to jen proto, že se mi nechce tahat přes vesnici s mokrýma trenkama v ruce. Ne proto, že bych mohla jeho koupel jakkoliv zvrátit. Dvojice výletnic za stromem v tom ale slyší něco úplně jiného.

„Šmarjá, chudáček kluk malej nebohej, dyť tam zmrzne“ děsí se procházející důchodkyně. Její užaslá kámoška začne mluvit až za zatáčkou. A vsaďte se, že bych si to za rámeček nedala. Nejspíš ho podle ní taky nekrmím a típám do něj cigarety, když jsem ve špatným rozmaru. Za mě je zkrátka souboj otužilý dítě versus labrador 1:0 bodů ostudy!









neděle 21. března 2021

Emův nový účes

 

Jestli jsem se za ten poslední podělanej rok v něčem posunula, a to je kadeřnická soběstačnost. Dřív jsem považovala kadeřnické úkony za něco, co se svěřuje odborníkům. Zuby si taky sami neplombujete a císařský řez se taky nedělá doma na lince, žejo. I když s rozmachem domácích porodů a koktejlů z placent… ale o tom to dneska nebude.

Chtěla jsem tím říct, že jsem pro závislost na kadeřnicích stejně neměla objektivní důvody. Jestli si pod pojmem návštěva kadeřníka představíte takový to spokojený rozvalení před zrcadlem s očekáváním kvalitního vlasového sexu, tak moje návštěvy kadeřnic byly vždycky spíš jako schůzka s úchylákem.

Klíčový bylo udržet celou dobu pozornost na tom, kde má právě ruce. A pak utéct z křesla dřív, než provede něco, s čím zásadně nesouhlasím. Což většinou následovalo obratem po „ještě to trochu prostříháme“ nebo „jen malinko zarovnám tu ofinku“.

První loňský pokus o samoobsluhu dopadl tragicky. Výsledkem bylo, že jsem vypadala jako zvědavé štěňátko neustále klopící hlavu napravo, nebo pacientka po mrtvici. Záleželo jen na tom, jak jsem u toho vytřeštila oči. Postupně jsem se prostříhala k výkonům, za které jsem si vysloužila přezdívku „Schillerka“ a podle mého skromného mínění otevřené dveře do všech prestižních salónů krásy. Problém je, že jen do těch, které se věnují sebestříhání, jak odhalila čerstvá bolestná zkušenost s Emem.

Emovi samozřejmě nemohla perfektní kondice mého střihu ujít. S každým pramenem jeho přerůstajících vlasů se odvažoval jít ve svých požadavcích na kadeřnické služby níž a hlouběji. A jednoho dne se mě zeptal, jestli bych ho ostříhala. To byl novej milník našeho vztahu. Je to podobný tomu domácímu císařskýmu řezu – může z toho být spousta euforie, co za ty obavy stála. Ale taky ufiknutý kousky, který už nikam nepasujou. A to vaši partnerskou důvěru zrovna neposílí.

Rozhodla jsem se postupovat opatrně. Výsledkem první hodiny bylo pár chuchvalců, ze kterých by se dala udělat zimní paruka pro našeho křečka. Za mě vypadal jako Brat Pitt, ale to bylo pánovi málo. „Vždyť vypadám úplně stejně!“ zhrozil se Em a došel si pro zastřihovač vousů. Chci, abyste věděli, že si ho přinesl sám.

Následovala ostrá výměna názorů na téma „jak-to-doprčic-držíš“. Fakt by mě zajímalo, kolik chlapů by doma uvítalo partnerky, které mají zkušenost s úchopem zastřihovače vousů. Em mezi příznivce vousatek bohužel patří.

Když už jsem se ten bazmek naučila ovládat, šlo to lehce. Až moc. Prameny lítají po celém pokoji, děti napjatě zadržují dech nebo hlásí aktuální podobu. „Teď vypadáš jak indián tati. A teď jak černošskej raper!“

„Mně už je to všechno jedno“ odpovídá Em odevzdaně. „Asi bude nejlepší, když se to vezme teda rovnou dohola.“ Chápete to? Kadeřnice by mu za to napočítala cenu za čtyři klienty.

Baterky v zastřihovači došly právě ve chvíli, kdy Emovy vlasy ze všeho nejvíc připomínaly remízek v čerstvě zoraném poli. V severokorejském katalogu povolených účesů by to bylo „nahoře párty, po stranách koncentrák“. Em zaslepený svým zoufalstvím a chuchvalci v očích vybíhá a zapojuje vybitej zastřihovač do jedný z padesáti nabíječek v prodlužce. A trefí se do tý nejzáludnější – konektor sice odpovídá, ale vnitřní napětí bohužel ne. Zato o napětí v pokoji by dalo krájet voltmetrem.

V zastřihovači to fialově zabliká, a tím je naše kadeřnická show u konce, dámy a pánové. Pozdější pitva prokáže, že je vevnitř je spálenej na uhel. Stejně jako mé kadeřnické sebevědomí. Je pátek odpoledne, dohola bude nejdřív v pondělí. Em si na svou agrární krajinku s remízkem nasazuje kulicha i když zvoní jen kurýr a netrpělivě vyhlíží zásilku nové vlasové sekačky. Myslím si, že to je všechno jen o trpělivosti. Vždyť kolika lidem posraly život kadeřnické učnice? A kolika Schillerová?!



pondělí 15. března 2021

Žalovat se nesmí, ale hlásit se to musí

 

Tak tuhle taxonomii bonzáctví jsem na základce fakt nikdy nepochopila. Kde přesně končí čestný hlášení a kde začíná zóna žalování? Aspoň u nás ve třídě to bylo rozdělený genderově. Holčičky hlásily házení houbou na strop a kluci z pozice obvyklých podezřelých ty samý delikty většinou žalovali.

Můj děda řikal, že hlášení je českej národní sport. Když šla pod jeho barákem paní Čulíková, měla jsem tu výsadu, že jsem mohla nabrat ze dřezu vodu do inzulínky po babičce a postříkat ji z okna. Hlavně nenápadně, radoval se děda jako malej Jarda. A infantilní to fakt bylo, co si budem, i když byla paní Čulíková maloměstská hlásitelka číslo jedna.

Kdybych měla inzulínku, myslím, tak se mi po uplynulých dnech vzpříčí v kapse hned několikrát.

Ve středu jsem měla sraz s kamarádem Pepou na hodinovou svižnou procházku Žižkovem. Po seběhnutí Vítkova dáváme krátkou pauzu na vydýchání uprostřed mostu přes Koněvku. Pod námi září projíždějící auta, dvorky schovávají do tmy harampádí, co není vidět z ulice, naše kontaminovaný a navlhlý respirátory odpočívají v kapsách. Policejní auto za námi přijede jak po špičkách. Nevím, jak to dává váš mozek, ale ten můj v tváří v tvář reflektorům vždycky začne vyšilovat a panicky listovat katalogem prohřešků za poslední rok a půl. Nezapomněla jsem v krámě zaplatit? Neotrávila jsem Ema tím tempehem po datu expirace? 

„Dobrý večer, máte respirátory?“ ptá se měšťák. „A mohli byste si je nasadit? Nechceme prudit, ale jedeme na udání. Někdo hlásil venkovní pohyb osob bez respirátorů...“ podívá se strážce pořádku výmluvně na dům před námi. Na dům, jehož nejbližší okna jsou od nás zhruba dvacet metrů vzdušnou čarou. Nasazujeme si poslušně respoše. Policajti si oddechnou, že nás nemusí zaklekávat a jestli si může oddechnout někdo za závěsem vlastně fakt netuším. Na tu dálku bych byla hypoteticky schopná někoho nakazit jen kdybych skočila z mostu na barák a vyšplhala po omítce jako hrabě Dracula.

Tím ale můj výjimečně společenský týden teprve nabírá prostor na další hlášení. Ve čtvrtek Houbič slaví narozky, a protože ty loňský zhatil lockdown, rozhodne se letos pro odvážnou párty o pěti lidech. Z těch pěti měli čtyři účastníci covid v posledních třech měsících.

Problém je, že holky dojedou taxíkem krátce po deváté, tedy po policejní hodině. A je hezké, že náš dům je ostrůvek zájmu o bližního svého ve velké a anonymní Praze, protože zanedlouho po jejich příjezdu zvoní majitel domu. Ve vzniklé panice nás chce Houbič zavřít do vestavěných skříní, kde si můžeme psát deník jako Anna Franková. 

A ano, opět si můžeme oddechnout, protože na prohlídku bytu neměl koule ani majitel a policajty tentokrát jako zázrakem nevolal nikdo. Ale ta pachuť z přetrvávající otázky „kurvaproč???“ je horší než tuzemák s kofolou. Místo opojnýho pocitu, jak to společně zvládnem, jsem už asi definitivně pokročila do fáze těžký kocoviny, kterou nezachrání ani dvojitej panák naděje v lidstvo hned po ránu.

úterý 9. března 2021

Hrachovková výzva

 

Víte, co je poslední stádium pesimisty? Když začne hledat na věcech aspoň proton něčeho dobrýho. Je to stádium rozkladu a přeměny, ve kterým mu není komfortně, ale na to se stejně nikdo neptá.

Najít proton něčeho dobrýho na online výuce je hodinářská práce. O přestávkách poslouchám videa z TikToku a v hodinách jsem svědkem postupného rozpadu osobnosti učitelky nebo zabavuju katalog Lega mazaně ukrytý pod pracovním sešitem z matematiky. Naštěstí se připomněl správce naší jídelny. V jeho mailu bylo nasekaných víc gramatických chyb než ve Žmurově diktátu a nechyběla ani tradiční hromadná obžaloba rodičů, kteří mají nedoplatek na kontě. Přes to všechno se mi cvičeným okem v jeho sdělení podařilo odhalit pozitivní věc – nabídku odběru obědů od 12 do 12:45. A v mé hlavě se okamžitě zrodil plán.

Abyste pochopili souvislosti: Naše děti v jídelně prakticky nejí. Oběd v jídelně je pro ně něco jako jít na freak show s kámošema. Občas se vám z nějakých obzvlášť nechutných kousků zvedne kufr, ale většinou se dobře pobavíte a upevníte sociální vazby s vrstevníky sdíleným odporem. Což je nám špatným matkám celkem u prdele. Co ale zvedne ze židle i předsedkyni klubu špatných matek je, když děcko rozrazí dveře, vyvrhne aktovku na zem a zařve, že má hlad – a to všechno půlhodinu po tom, co už přece obědvalo.

„Hlad? Přiznejte se, co jste dělali v jídelně?“ ptám se jako největší lakomec na světě a bráním lednici vlastním tělem. Nejsem jen špatná matka, jsem taky investor, co za tyhle tristní výsledky platí měsíčně pětistovku na jednoho.

„Dneska to bylo strašný, mami. Představ si, že z toho masa lezly žíly jak z Karlose Vémoly.“

„Něco zelenohnědýho, nevím, jak se to jmenuje. Už si můžu namazat chleba?“

„Bramborová kaše posypaná mákem a cukrem.“

Ptala jsem se spřátelených matek a všude to bylo stejný. Všechny děti ale projevují paradoxní zájem do jídelny chodit, což upevňuje mé podezření na obědové panoptikum.

Ema to taky zajímalo, a tak zbývalo jediné: zakliknout meníčko a dostavit se ve stanovenou dobu s vlastním jídlonosičem. Ikonická hrachovka s uzeným, na tom snad není ani co pokazit, ne? Zapřísahám se před dětmi, že ji sním do poslední lžíce.

Před školou na slavnostní otvíračku čekám úplně sama, což samo o sobě nevzbuzuje přehnaná očekávání o úrovni podniku – na rozdíl od fronty na vyhlášené pho na Jiřáku, kam můžu jen závistivě pošilhávat. Aspoň nikdo neslyšel, jak mě kuchařka vyřvala kvůli tomu, že jsem zapomněla posraný čipy nezbytný k výdeji. Při sprintu zpátky domů jsem začala svého výchovného nápadu litovat naplno.

S trpkým úsměvem a kompletní sadou čipů nečekám frontu podruhé a hrachobraní může začít. Plesk! Naběračka zelené hmoty letí do krabičky a do ní mlaskne plátek uzenýho jak facka. Už teď jsem si poměrně jistá, že maso nedám.

Doma se všichni horečnatě seběhnou jako k dovážce z Four Seasons včetně osobní audience šéfkuchaře.

Podávám polévku, v objednávkovém rozhraní nazvanou anínská. Nikdo neví, co si pod tím má představit, mlčí dokonce i Google. Jestli mlčíte i vy, anínská polévka je voda s mrkví a spoustou kulinářské ignorance – nic víc, nic míň.

Em: „To je něco z koncentráku, ne? Nejmenuje se to po Anně Frankové?“

Žmur: „Fuj, tu si pamatuju! Ta mrkev vypadá jako blitky, že jo?“

Čičman po jedné lžíci: „Omlouvám se, už jsem úplně plná.“

Psice: „Náhodou. Kdyby tam nebyla ta mrkev, byla by to celkem dobrá uvařená voda.“

Přesouváme se k druhému chodu.

Em: „Myslel jsem, že mě na hrachu nemůže nic překvapit, ale tohle není hrách. Je to hmota odolávající gravitaci – všimněte si, že neodpadne, ani když dám lžíci dolů.“

Žmur: „Dejte mi kousnout toho masa, s tímhle děláme tyranosaura. Hele: Uáááhééé!“

Čičman: „Už si můžu namazat chleba?“

Pokud vás zajímá, kdo jediný měl výčitky svědomí vůči kuchařkám a plýtvání s jídlem, byla jsem to já. Dvě porce hrachovky jsem zvládla s vypětím všech sil a neradostnou vyhlídkou zácpy po následující dva týdny. Zbývají mi tu dva kelímky anínské a jeden a půl plátek masíčka dvou barev a tajemné chuti. 

„Tyhle žoužavý masa jsme na základce cpali do vázičky s plastovýma karafiátama“ sentimentálně zavzpomíná Em. Tak kdyby vám chyběly vzpomínky, nebo přebývaly hladové slepice, pište si o ně do komentářů.



sobota 27. února 2021

Špindíra Amy a naši další hosté


Ptáci. Pod tlakem vládních opatření to vypadá, že vám o nich budu psát minimálně celý březen. Tedy kromě reportáží z krátkých cest do večerky pro základní potraviny a thrilleru, jak jsem zavraždila Žmura po drastické korektuře referátu na téma „Jihomoravský kraj“, kde obyvatele nejmenované obce nazývá Znojmoni.

Zpětně bych na sobě ocenila, že jsem se v karanténní šedi rozhodla pro krmení ptáků, a ne třeba pro zimní příkrmy pouličních potkanů nebo uprchlých exotických hadů. Jak brzy pochopíte, i se zvířaty obecně uznávanými jako symbol míru, člověk může zažít zrychlený tep jen při pouhém pohledu z okna.

Únor s krmítkem byl měsícem začínajícího investora v kryptoměnách – ať už se to týká pochybností nad vynaloženými prostředky, prvních nadějných příslibů, euforických pocitů ptačího multimilionáře, až po naléhání rodiny, že bych se toho svinstva měla radši rychle zbavit.

Z pozice začínajícího ornitologa vám můžu říct jediné: ptáci jsou příběhy.

První pták se špinavýma nohama se ukázal být opravdu strakou, jak mě Žmur obratem informoval během online výuky. Za to si ji mohl jako první objevitel pojmenovat. „Bude to Amy Wong“ pasoval ji jako skalní fanoušek Futuramy.

Ze začátku jsme během nenápadných pozorování z Amy nemohli spustit oči. Jak kovově se leskne její peří a jak autoritativně klove do krmítka!  Za pár dnů jsme straku museli překřtít na Amy Wrong. S Amy něco zkrátka nebylo úplně v pořádku. Podle přibývajících špinavých stop měla podivnou zálibu šlapat do hoven a otiskávat je na cizí parapety, nebo hnízdila kdesi na půdě v odloženém kyblíku s Primalexem.

Než jsme přišli záhadě bílých stop na kloub, museli jsme přesměrovat pozornost na nové klienty, šedého a hnědého holuba. Tentokrát je směla pojmenovat Čičman, protože vyvěsit na okno leták „SLUNEČNICOVÁ SEMÍNKA ZDARMA - NABÍDNĚTE SI“ byl její nápad. „Šedák a Hnědák“ rozhodne Čičman, která pro kreativu nechodí zbytečně daleko.

Nevím, jak to mají ptáci s mezidruhovou nenávistí, ale je potřeba zmínit, že Amy je xenofobní – a nejspíš i homofobní, pokud se potvrdí, že Šedák s Hnědákem tvoří registrovaný pár gayů. Je docela zvláštní, že špinavé nohy ji nevadí, ale holubů se štítí.

Prvních pár dnů to vypadalo, že jsme o Amy přišli. Potom si s holuby nejspíš domluvila otevírací hodiny vyhrazené pouze pro straky, stejně jako to bylo vloni s otvíračkou pro seniory. Amy chodí dopoledne, ale do krmítka klove mnohem ostražitěji. Jako by analyzovala, které se semínek předtím vypadlo z nechutného holubího zobáku.

Ranní otevírací dobu si bohužel vyhádali Šedák s Hnědákem. Bachratý Šedák se při snídani rve k prasknutí jako ikonický český turista u ranního bufetu ve dvouhvězdičkovým hotelu na Makarský. Prostě se snaží zadusit se slunečnicovými semeny a explodovat, hlavně aby nic nezbylo na elegantní Amy se špinavýma nohama. To se dá ještě tolerovat, kdo z nás si nikdy nevzal chlebík ze švédskýho stolu do kapsy, ať hodí kamenem.

Mnohem horší je zvyk jeho subtilního přítele Hnědáka během těchto bulimických orgií klovat do okna. Nevím, proč to dělá – buď se nás snaží jako obsluhu upozornit na dosypání misky, nebo se o něj bojí a domnívá se, že bychom měli být připravení ho resuscitovat, jestli se zalkne. Když bydlíte v pátým patře, klepání na okno je fakt děsivej budíček.

Žmur někde vygooglil, že má holub IQ tříletého dítěte a dožívá se až 26 let. Straka se zase může naučit mluvit a žere mršiny. Myslím, že to nejzajímavější nás s krmítkem teprve čeká – až Amy sežere Šedáka s prasklým žaludečním vředem a konečně nám vysvětlí, proč Hnědák mlátí hlavou do skla.

Ptáci I.

Dejte mi pár let...


pondělí 15. února 2021

Neoblíbené dětské sporty, část první: Běžky

 

Tak schválně, jaký jsou ty vaše? Za mě to byla vybijka, gymnastika na hrazdě a běžky. Jestli mě něco straší ve snech dodnes, jsou to pokusy o výmyk a kňourání na běžecké stopě za vzdalující se siluetou mé vysportované mámy asi kilák a půl přede mnou. Fakt jsem si tenkrát myslela, že běžky byly sestrojený jako forma trestu pro nadpočetný skandinávský děti, co rodině jen darmo užírají masové kuličky. Není nic snazšího, než je nechat na rozjíždějících a podkluzujících lyžích uprostřed sněhové pustiny. Ostatně proč chodit pro názorné příklady do Švédska, všichni víme, jak dopadli Vrbata s Hančem.

Už si moc nevzpomínám, kdy se to ve mně zlomilo, ale určitě to nebylo během lyžáků na gymplu. Možná až na běžkách s Emem kdesi v Podkrušnohoří. Byli jsme spolu celkem krátce a Em se chtěl blýsknout smyslem pro dramatické okamžiky, takže zvolil zledovatělou pašeráckou stezku přes les. Pamatuju si z toho jen strašně moc pádů, hvězdičky před očima, a jak jsem zůstala zaklíněná jako ikonická bába pod kořenem z devadesátek. To dodalo mému postoji k běžkám úplně nový impuls – místo pomalé smrti na ledové pustině jsem si je přeřadila do kategorie adrenalinových sportů, kde smrt přichází v desetině vteřiny. Tělo jede dál, zatímco vaše hlava překvapeně zírá z pařezu vedle stopy.

Při poslední návštěvě u našich nastala výjimečná konstelace. Kromě toho, že nasněžilo, se Žmurova velikost boty shodovala s velikostí mých běžeckých bot a Čičmanina zase s velikostí běžeckých bot mámy. Svědčí to hlavně o problémech s monstrózně velkými chodidly a nuzným výběrem obuvi, které naše děti budou řešit už za pár let.

Další zásek nastal při slavnostním odhalení běžek z garáže.

„Dyť to vypadá jak z krkonošskýho muzea“ protahují děti obličeje, zatímco z lyží nenápadně utírám zuhelnatěné pavučiny a fosilie prehistorických pokoutníků.

„Pro ty artisky jsem byla v osmdesátým až v Praze“ hrozí máma z okna. „Ne, abyste mi s nima něco provedli!“

Čičman na ni vesele zamává hůlkou, která velikostně odpovídá tyči na skok do výšky, a při své zpětné trajektorii dolů jen těsně míjí Žmurovu tvář. „Ježiši, já se na to nemůžu dívat“ zavírá máma okno. To má za to, že na mě v dětství na stopě nikdy nepočkala.

Máma má každopádně prostor pro připomínky další půlhodinu, co se marně snažíme napasovat do toho debilního vázání, které lidi zcela oprávněně sralo už před čtyřiceti lety. Podaří se to jen díky mé přirozenému citu pro techniku. Oba jsem nekompromisně vyzula, přicvakla nejdřív boty do vázání a až naposled do lyží instalovala hudrující děti v ponožkách od sněhu. Vyjíždíme, já vybíhám a měřím čas. Žmur si na hlavu připíná akční outdoorovou kameru.

Je to slow motion větrných mlýnů. Oba drží hůlky jako oštěpy a lenochodím pohybem se snaží posouvat vpřed. Začínám chápat, proč byla máma vždycky napřed.

„Vydržte, tady se pojede z kopečka“ slibuji zpestření. Následující záběry jsou drastické. Žmur nabírá rychlost a vymele se do tak akrobatické polohy, že zmate i svoje vlastní centrum rovnováhy („Mám hlavu nahoře nebo dole? Nevidím svou nohu!“). Čičman se vykrosí až skoro dole, zato urve držátko hůlky. Máminy artisky!

Napříště si rozmyslím označovat sjezd kopců jako super zábavu, ale poslední atrakcí trati vyhlašuji statek. „Dřív tam chovali poníka. Hnědýho s hvězdičkou na čele“ zmiňuji lstivě před Čičman toužící po vlastním lichokopytníku.

„A kde je mami ten poník? On žije mezi auty?“ ptá se Čičman za chvíli, když se před námi otevře pohled na rozpadlé stavení a zrezavělé vrakoviště na dvorku.

Poník už tu zjevně dlouho není k mání. Zato tady bydlí rozzuřený vlčák, co se málem uškrtí na tenké šňůrce oddělující jeho boudu a moji prokousnutou tepnu.

„Zpátky!“ vydávám zbabělý pokyn a Žmur poprvé za celou dobu běží jako král Šumavy. Čičman si odepne lyže a normálně uteče. Sbírám odhozené běžky a snažím se té bestii dokázat, že psy bez známky strachu běžně napichuji na lyžařské hůlky. 

„Zdechneš ty svině?!“ ozve se ze stavení. A to už není čas na úvahy, proti komu přesně je tahle kletba namířena. Zdrhám taky.

Doma Žmur pouští záběry z outdoorové kamery. Připomínají jihokorejský artový film, kde se strašně dlouho nic neděje. Pak se ozve táhlý výkřik „Počkéééj na nááás“ a následuje záběr na vysportovanou matku vepředu. Tak běžky bychom měli.

Typické výhledy


středa 3. února 2021

Krmítko planých nadějí

Máma by nesouhlasila, ale můj táta je z chovatelského a pěstitelského hlediska inspirativní. Kdyby věděl, co to je podcast, vsaďte se, že ho má a poradí vám, co přidat kočkám do žrádla na pěknou srst, nebo jak vypěstovat palmu ze semínka, co prošlo trávicím traktem pouličního psa v centru Neapole.

Ta palma je mimochodem ve východních Čechách mnohem vitálnější, než ve svém přirozeném prostředí a aktuálně má přes strop v tátově pracovně namířeno směrem k mezinárodní vesmírné stanici. Kvůli ní mám od mámy přísný zákaz vozit tátovi semínka sekvoje a vlastně jakýkoliv další botanický materiál z dovolených, protože táta oživí a namnoží úplně všechno – i kdyby to byla tříska z Ježíšova kříže.

Stejným záhadným způsobem odchovává, živí a množí zvířata, která podle mě putují na jeho zahradu zcela účelově jako poutníci ze Santiaga de Compostela. Dobře, no. V exotických druzích má mezery, ale to je jen tím, že odchytávat a pašovat z dovolené i místní faunu jsem si ještě netroufla. Táta živí jen spoustu kun, cizích koček a divných ptáků (včetně sov!).

Když jsem při víkendové návštěvě rodičů pozorovala jejich ptačí krmítko, mohla jsem jen tiše závidět. Mohla jsem závidět i štíhlou postavu, kondici a lesk tátova kocoura, protože doma mě přišel přivítat náš obézní Chrudoš. Snaživě vylezl pár centimetrů po mříži klece, padl naznak a chvíli to trvalo, než se zoufale kopajícím nožičkám ve vzduchu podařilo obrátit jeho bachraté tělo do základního továrního nastavení křečka.

To byl poslední podnět, který jsem potřebovala k impulzivní výrobě krmítka. Vzala jsem plastovou krabičku na svačinu, vyklohnila do ní dírku a protáhla skrz ni Čičmaninu stužku na zajištění. Nakonec jsem do krabičky přesypala obsah misky rozčarovaného hlodavce. Celá rodina mě fascinovaně následovala k oknu.

„Moje krabička na řízky!“ kňoural Žmur.

„Moje stužka na náramky!“ držela se Čičman za srdce.

„Ale ty holubí srágory si budeš uklízet sama.“ dodává Em novému krmítku hořkou tečku. To je podpora od nejbližší rodiny, co? Táta by mohl vyprávět.

Naštěstí nepatřím k lidem, co si něco nechají jen tak lehko pokazit. Znáte tu ikonickou scénu z Popelky, kdy se do světnice slétají holubi a třídí hrách od čočky? V mých představách jsem byla Libuška Šafránková a holubi byli všichni čistí a distingovaně vrkající. Ne jako pražská klasika s vyklovanýma očima, co žere mrtvý potkany a hranolky z Mekáče. A kromě holubů taky sýkory modřinky, sojky a papoušci na útěku. Ty budu odchytávat a vracet vděčným majitelům.

O dva dny později jsem musela ze svých požadavků slevit. Klidně ať mají holubi čmelíky a přejetou nohu, je mi to jedno. Stačí, že budou připomínat ptáky.

Kromě Chrudošova zrní jsem zakoupila speciální ptačí krmivo a lojovou kouli s opravdickými červy. Nedovedu si představit další ústupky, abych se zavděčila. Uřezávat si ukazováček jako návnadu pro dravce prostě nebudu. 

Nic. Tak mají ti ptáci přes zimu hlad nebo ne? Necítí návštěvu krmítek jako nepříjemnou, ale nezbytnou povinnost jen u přispívajících členů České ornitologické společnosti?

Včera mé krmítko oslavilo čtrnáctidenní výročí svého vzniku. Připomínalo to smutnou narozeninovou párty neoblíbené holčičky, která sedí u obrovského narozeninového dortu sama a poslouchá milosrdné lži rodičů, jak všechny pozvané děti náhle onemocněly.

To si nesmíš brát osobně.“ chlácholí mě Em. „Jen o tobě nevědí. Prostě máš špatnej ptačí marketing.“

Můžete mi teda někdo do hajzlu vysvětlit, jak se dělá dobrej ptačí marketing? Mám jako chodit po Jiřáku a rozhazovat drobky s letákama? Mám ty ptáky unášet a přivazovat je za nohu ke krmítku, aby to viděly jejich rodiny?

Naštěstí do mé ptačí nezadanosti ráno zasvitl paprsek naděje. Na parapetu se objevily bílé stopy. Pro ty, co mají rádi šťastné konce příběhů, je potřeba podotknout, že se nejedná o úplně typické stopy ptáků. 

Vypadá to spíš, jako když nemočíte sušený slepičí pařát pro psy do bílé barvy a oťápete s tím parapet. Možná je to sušený býčí penis namočený do bílé barvy, když jsme u psích pochoutek, což by byl bezpochyby geniální krycí manévr. Ema ani děti se však usvědčit nepodařilo. Anebo to byl - chvíle pro fanfáry - můj první živý pták, kterého krmím. Wow.

Myslíte, že smím doufat?






středa 27. ledna 2021

Telemarketingová karma

 

„Dobrý den, jmenuji se Psice Nováčková a volám vám z agentury Nevyžádané hovory. Našel byste si chvilku na krátký rozhovor?“ 

Stojím v koupelně a usmívám se na sebe do zrcadla, protože úsměv je podle psychologických příruček pro zaměstnance indického call centra nejen vidět, ale také slyšet. Je slyšitelná i ta křeč v koutku?

Karmu máš jen jednu. Tohle si sem připisuji jako varování – až si budu jednou v devadesáti strkat psychofarmaka pod polštář a ošetřovatelka mi bude na Psici předčítat memoáry.

Karma se vztahuje i na věci v kategorii neškodný žertíky. To je varování pro vás a mou ošetřovatelku.

Jak už někteří z vás vědí, protože to F. proflákla na srazu, chodím na divadelní improvizaci. Což je psycho disciplína, kdy se z vás na jevišti stane stará paní Procházková, Donald Trump, nebo ovce a prostor k nastudování role jsou zhruba dvě desetiny vteřiny. Když to přešvihnete, bývá z toho postava s postižením. Možností, jak tuhle dovednost trénovat, není zas tak moc – rozhodně ne mezi lidmi, které znáte a stojí vám za to, abyste si u nich udrželi kredit dospělého a zodpovědného člověka.

Proto občas trénuju na telemarketingu. Není to nic ve zlým. Někdo mi zavolá s nabídkou levnější energie a já přijmu hovor jako stará paní Procházková. Naše děcka to baví (zkuste si to, vašim se to určitě taky bude líbit), operátor na druhý straně linky má historku pro kolegy a debila ze sebe udělám v konečném součtu jen já. Jediný problém je, že jsem se postupně octla na black listu všech prodejců investičního zlata a levnýho volání.

Naštěstí má Em appku, která telemarketingový lsti odhalí už během vyzvánění. Em tyhle hovory zásadně nebere. Ale příležitostně je hodí lvům.

Jako když jsme se jednou vraceli z výletu. „Zase vnucování zlatých cihel, klidně to vem“ podává mi Em vyzvánějící mobil zrovna, když jsme zastavili na benzínce a šel si pro kafe. Děti se na zadních sedadlech zaradovaly, ale já v tu chvíli neměla invenci vůbec na nic.

„Dobrý den“ pozdravila jsem civilně. Děti zklamaně zahučí.

„Dobrý den“ ozvalo se ozvěnou na druhé straně linky. Konkrétně na straně mBanky, kde má Em účet. Tenhle hovor asi do Emovy nevolací appky spadnout neměl, ale za to přece já nemůžu nést odpovědnost, že ne?

 „Mohli bychom mluvit s Emem Nováčkem?“

„Já jsem Em Nováček“ trvám si na svém. Děti se znovu chytají ztracené naděje.

„Ale vy, ehm, váš hlas přece…“ rozporovala operátorka.

„Aha, můj hlas. Měla jsem za to, že jsem už bance předávala informace o změně pohlaví. Víte, myslela jsem, že už mám tohle mužskou kapitolu v mém životě uzavřenou, ale pořád mi ji někdo připomíná.“ odpověděla jsem zklamaně. Ale zase ne moc zklamaně, aby operátorka neztratila odvahu pokračovat.

„Tak to se omlouvám paní Nováčková“, zatahala operátorka obratem za správný konec provazu a nabídla mi členství v klubu mZdraví. V klubu můžu čerpat body na zubní náhradu a kloubní výživu.

„A na zvětšení prsou?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. Operátorka odchází ověřit u nadřízené příspěvky na operace pro trans klienty. Em vychází z benzínky.

„Bohužel to nejde.“ vrací se operátorka s nepořízenou.

„To nevadí“ ujistím ji. „Udělala jste pro to maximum. Už musím končit.“

„Aspoň jsme v systému změnili to oslovení.“ loučí se operátorka a Em sedá za volant.

Nebýt dvou lidí na zadním sedadle, nemusela jsem být na blacklistu i u něj. Od léta jsem si s telemarketingem už ani neškrtla.

A teď jak funguje karma. V prosinci jsem přišla o dvě zakázky. Za to teda nemůže karma, ale koronavirus a budgety klientů, který nemizí před očima jen majitelům restaurací.

V lednu mi volala kolegyně z agentury. Ne, že by pro mě měla novou zakázku, ale potřebovala by s něčím pomoct. „Vůbec to není telemarketing, ale takovej… mno... hloubkovej výzkum o pojišťovně, víš? Ty klienti s tím počítají a těší se, až jim někdo zavolá, aby mohli předat svý dojmy“.

Než jsem stihla předat dojmy z této neodolatelné nabídky já, řekla cenu. Kdo jsem já a kdo jsou mý složenky, abychom mohly dál odporovat?

Po krátké rozcvičce z prvního odstavce jsem se odhodlala zavolat prvnímu klientovi ze seznamu. Psychologicky jsem zvolila pána se zdrobnělinou v příjmení, protože od takových lidí neočekáváte aktivní odpor.

 „No kde furt ste?“ zaburácí do telefonu pan Hrabánek. Jako odpověď ze sebe vychrlím naučenou úvodní větu, jen ve stresu zamíchám pořadí slov. „Našel byste si rozhovor na krátkou chvilku?“

Sekundu se z toho oba vzpamatováváme. První se zvrávorá pan Hrabánek.

„Cože? Myslel jsem, že jste někdo jinej a vezete mi balíček. Já tyhle hovory vůbec neberu, nemám na píčoviny čas. Jedině že bych vás předal ženě, aby to s váma vyřídila?“

Z dalších hovorů, na které se lidi těší, aby předali své dojmy:

 „Co bych vám k tomu řekl? Že jste banda zlodějů.“

„Kolik dostanu, když odpovím? A kolik za to dostanete vy?“

„Nezlobte se, rodím.“

A nakonec chlápek, kterého podezřívám, že záměrně mění svůj hlas. Tak to by za tu mBanku a paní Procházkovou už snad stačilo, ne? A vůbec, kolik z vás tyhle ošklivý věci dělá???

čtvrtek 21. ledna 2021

Dvojníci

 

Spousta lidí, co znám, má svoje dvojníky. Jedna paní, kterou často potkávám v parku, vypadá úplně stejně jako grafička Helena z mé první práce a pokaždé musím krotit svou zdravící pravačku deroucí se z kapsy kabátu. Em vypadá jako Oscar Wilde, Gábina vypadá jak Justin Timberlake, když ještě nosil účes ve stylu činský nudlový polívky a Chrudoš vypadá úplně stejně jako všechny výsledky vyhledávání klíčového slova křeček džungarský v Google.  Jenom já nic. Zdánlivě, protože můj dvojník teprve nenápadně roste v mém stínu. Jmenuje se Čičman.

Pravda, když byla malá, vůbec to tak nevypadalo. Čičman totiž byla na můj vkus hyperfeminizovaná. Někdy kolem tří let začala vzpurně trvat na tom, že si bude ráno vybírat oblečení ze skříně sama. Což byl docela nezvyk proti Žmurovi, kterému dodnes stačí pohodit přes židli tričko a tepláky v jakémkoliv stavu a odstínu, který ani neumí správně pojmenovat. Ještě zvláštnější je, že Čičmanin outfit většinou ladí. Šaty, sukně, jednorožci.

„Taky jsem jako malá nosila padesát odstínu růžový?“ zeptala jsem se jednou mámy, když se Čičman ke snídani dostavila ve velkolepé toaletě vhodné na casting Labutího jezera.

„Nééé.“ zahučela máma nesouhlasně do hrnku kakaa. „Vypadám snad jako někdo, kdo by oblíkal dítě do nepraktickýho oblečení?“ stáhla si teplákovku přes boky, aby jí netáhlo na ledviny. Máma měla sukni na sobě jen jednou. Na mým závěrečném vystoupení v tanečních. Výsledek připomínal Martinu Sáblíkovou v krajkové noční košili, do které se Martina převlékla jen na základě prohrané sázky.

„Aha, takže bych možná vypadala jako elf, kdybych neměla šatník jako malá lesbička“, zamyslela jsem se nahlas. „A jak bys prosimtě s těma tvýma klukama jezdila na kole?“ usadila mě máma, co má vždycky pravdu. V kapitole malé lesbičky se s Čičman prostě rozcházíme už jen v okruhu přátel. Ale v tom ostatním už ne.

Chtěla jsem ve stejným věku psa a nejlíp toho placatýho, co má obličej jako kříženec gorily a mistra Yody. Čičman si přeje francouzského buldočka a mně milosrdně dovolí mopse. „Protože můj Kiki přece musí mít doma nějakého kamaráda, když budu ve škole“, zdůvodní to.

„Nikdy nebudu venčit nic, co se jmenuje Kiki a nosí to bundičku“ houkne Em popuzeně z pracovny.

Podle starých fotek jsem vypadala až děsivě stejně jako Čičman a taky jsem měla úplně stejnou ortodontickou vadu. Na rovnátka už je objednaná a doufám, že je taky nebude nenávidět, jako já.

A konečně, matematické vlohy. Marie Veronika nedávno psala článek o talentu. Já bych se pozastavila u možnosti, kdy nemáte talent ani elementární snahu vynahradit tenhle handicap hodinami dřiny. Matematické vlohy.

Mám soukromý podezření, že mi chybí kousek mozku. Znáte to, takový ty případy obyčejných lidí, který prožili skoro celej svůj život v odůvodněném přesvědčení, že jsou normální. Pak jim udělají cétéčko kvůli banálnímu pádu z kola a zjistí, že nemají pravou hemisféru. A místo levý ledvinu. Převrátí jim to celej život naruby, rozvedou se, udělají kariéru v kabinetu kuriozit nebo v politice, a podepisují neznámým fanouškům rentgenový snímky místo fotek.

Tak to teda ne. Mně na rentgen nikdo nedostane. Přesto, když se řekne rovnice o třech neznámých, zvedne se mi hladina kortizolu zhruba tak na úroveň nosorožce na útěku ze ZOO. Mou nejlepší známkou z matiky byla na gymplu trojka, která se stabilně etablovala na čtyřku. Kdyby byly tenkrát povinný maturity z matematiky, možná by ze mě byla popelářka, nebo bych vás na veřejných záchodech v metru cepovala, že si berete moc toaleťáku.

Právě proto je mi blízký cit slečny Čičman pro slovní úlohy. Jen je nesmí kontrolovat Em.



pátek 15. ledna 2021

Nevítaní hosté

Poslední dny se u nás doma zabydleli dva nevítaní hosté. První z nich si říká plíseň. Vytvořila základnu na stropě v rohu ložnice a něco mi říká, že má co do činění s plastovými okny a narušenou cirkulací vzduchu, který přes původní ztrouchnivělá okna z období raného novověku proudil stejně nerušeně jako přes volejbalovou síť. Díky butterfly efektu se teď u břehů Atlantiku možná odklání Golfský proud a armáda obřích palmových krabů ohrožuje slunící se důchodce na Floridě, proto jsme se s Emem rozhodli radikálně zakročit i přes naše teplo a pohodlí.

Pro mě je prostředkem první volby Savo. Ekologický aktivista Em ale považuje chlor za nehumánní a překonané řešení už od použití yperitu v první světové válce a přichází s Pythium Olingandrum. To není postava z Harryho Pottera, ale houba. Její marketingové jméno zní dokonce chytrá houba. Chytré.

Pythium působí na nedůvěřivé lidi, mezi které se řadím, tak trochu jako vytloukání klínu klínem. Tenhle živý mikroorganismus nejdřív aktivujete nasypáním do vody, což evokuje naše marné pokusy chovat listonohy. Na rozdíl od listonoha budoucí zázrak života namažete na omítku.

„A ve zdi se bude tak dlouho živit plísní, dokud nesní i tu poslední.“ vysvětluje Em hlasem ovčí babičky mechanismus účinku a děti jsou spokojené. Ale já ne.

„Co se stane pak? Chci říct – čím se bude živit ta rozežraná houba, až jí dojde poslední spora plísně?“ Em nevěděl. Já to vím. Sleze z omítky a bude nás ožižlávat jako palmoví krabi. Taková je cena za pomoc floridským seniorům.

Přemýšlím, jak bych vám distingovaně představila druhého nevítaného hosta. U nás se ujal pod pojmem záchodový fantom. Prostě přijdete na záchod vykonat, co považujete za nutné, ale v míse už vykonáno je. Po celé přistávací dráze naší toalety se roztahuje jumbo jet, marně čekající na přeparkování do hangáru.

„Mamííí! To je nechutný!“ volá Čičman z koupelny.

Vyšetřovací komise složená ze všech členů domácnosti se sejde nad hovnem v záchodě a nikdo, opravdu nikdo podle svého tvrzení není jeho vlastníkem. Klesla někdy vaše rodina hlouběji? Upřímně o tom pochybuji.

„Já jsem byl ráno.“ našel si Em rychle alibi.

Žmur a Čičman tvrdí, že v téhle velikosti snad ani nevylučují.

„To je od vás ale podlý. To mi jako chcete říct, že k nám vnikl úplně cizí člověk jenom proto, aby si došel na velkou a utekl bez spláchnutí?“

Tím jsem na sebe obrátila nežádoucí pozornost. „No, a nebyla jsi to náhodou ty?“ zeptal se Em podezřívavě. „Jestli mám jmenovat jednoho roztržitého člověka, co pořád hledá klíče, nikdo jiný mě ani nenapadá.“

To mě dostalo. Pravda, všimla jsem si určitého snížení mentální kapacity. Jsou vůbec po covidu zdokumentovaný případy lidí, který za sebou nechávají hnědou stopu společenského znemožnění? Dělám to i v práci? A co ještě dělám, o čem mi radši ani neříkají?

„Třeba to udělala ta chytrá houba.“ pohladí mě Čičman mateřsky po vlasech.

„Třeba“ hlesla jsem, abych jí udělala radost, ale moje sebevědomí staré infekční dámy, co žere kočičí granule, to příliš nepozvedlo.

Vůbec, abych vám řekla pravdu, cítila jsem se poslední dny na houby. A na hovno. Zapomínala jsem do mailů přikládat přílohy a dělala jsem víc překlepů a stylistických chyb, než na co jsou zadavatelé zvyklí. Všichni jsou zatím hrozně milí a chápající, ale já vím, že jednoho dne trpělivost skončí a najdou si někoho zdravýho a zdatnějšího.

Věci, které mně dřív dělaly radost, jen míjely. Bez hlubší stopy. I když už ofiko nemůžu být infekční, pořád se najdou lidi, co mi to nevěří („A nenecháme to radši na příští týden/ jaro/ po očkování?“). Celkem je chápu, pokud spolu se mnou hrozí konfrontace s hovnem v míse.

Dneska ráno jsem se konečně probudila s pocitem, že mi je fajn. Vyspalá do růžova. Cestou do koupelny jsem potkala Žmura a v naší WC stáji byl opět ustájen hnědák. Vyběhla jsem za ním do kuchyně, kde si mechanicky sypal kornflejky do misky.

„Nojo, asi jsem byl zamyšlen.“ přiznal se Žmur bez náznaků zapírání a šel si to uklidit.

Jako správná matka bych asi měla mít obavy. Ale jako Psice mám pocit, že jsem z nejhoršího konečně venku.

čtvrtek 7. ledna 2021

Ze života staré infekční dámy

 

Minule jsme zašli tak daleko, že se na mou blogerskou mucholapku neoriginálního obsahu nalepila první haterská masařka. Covid je prý klišé a už o něm píše každej. A víte, co je nejhorší? Vlastně s tím souhlasím. Taky už jsem zažila pár zajímavějších věcí, než je covid, při kterým je nejnapínavější historkou dne, jak jsem šla vyhodit odpadky do popelnice. Ale přitom se o něm nedá nepsat.

Je to jako když vám přes noc na zádech vyraší odpudivá hlava siamskýho dvojčete. Ta zrůdička kuřácky kašle, a ještě je tak trochu násoska, ale hlava z toho bolí vás a ostudu z toho máte taky jen vy. Ven s ní chodit nesmíte, takže jste odkázaní na Rohlík a Dáme jídlo. To si pak nakrásně můžete zkoušet pracovat jako by se nic nedělo, ale když na vás šéf hodí úkol intelektuálně převyšující online objednávku potravin, stejně nezbyde, než to přiznat.

„Fuj! A dokdy? Já jen, že pospíchat do kanclu rozhodně nemusíš.“ odpověděl mi šéf a radši rychle zavěsil. Škoda, zrovna jsem měla v plánu vtrhnout do kanclu a nakýchat do kofeinovýho napajedla pro celý patro.

To stejný tady na blogu. Fakt bych vás ráda oslnila třeba takovou otužovací výzvou. Ale místo toho žiju svůj život ve spacáku a fakt, že do něj dosud zatím nevyměšuju, můžeme pokládat za otázku cti - anebo taky jen času.

„Musíš se na to dívat z té lepší stránky.“ radí mi máma na telefonu. Máma dostala k Vánocům motivační knížky, takže si je trénuje na mně, aby nemusela pozitivním myšlením prznit sama sebe. „Najdi si aspoň tři věci, za který můžeš být vděčná.“

Tak jo mami, jdeme na to.

1. Zažít si svý vlastní stáří

Strávila jsem Silvestra v kůži nerudné důchodkyně a vím, na co se připravit za 40 let. Myslím tím seniorní skautku, protože spacák u toho samozřejmě nemohl chybět. S dědkem jsme koukali na Nemocnici na kraji města a jak bylo o půlnoci se mě neptejte, protože jsme usnuli krátce poté, co doktor Štrosmajer u malé šachistky Oldřišky diagnostikoval akutní zánět apendixu.

Tohle bylo ultimátní zlo a vlastně nevím, proč jsme během covidu spořádali celých dvacet dílů. Teda vlastně vím. Je to stejný, jako když jíte rohlíky s pribiňákem, puding a piškoty. Nutriční balast, ale tak uklidňující, že můžete během konzumace kdykoliv usnout. A to je u covidu základ.

2. Nedělat z jídla vědu

Ztráta čichu a chuti přišla později, asi pátý den. A musela přijít zrovna, když jsme si objednali vietnamský jídlo.

„To kung pao není vůbec pálivý“, stěžuje si Em a chlístá do talíře dvoumilionovou kapsaicinovou omáčku s lehkostí mexického šampióna v pojídání chilli po transplantaci jícnu. A kam zmizela chuť mého oblíbeného tofu s rajskou?

Od té doby začalo být tak nějak jedno, co zrovna vařím. Nejspíš bylo všechno strašně přesolený, což naše děti solidárně popírají, ačkoliv o chuť podle svých slov nepřišly. Podle mě byly jen hrozně vyhládlý, protože nás s Emem přestalo bavit vařit a hnát se za jídlem obecně.

Žmur s Čičman si tak chystali svačiny sami a občas byli tak hodní, že vytvořili tác ze zbytků i pro nás.

„Jéje, oschlá mrkvička a starej chleba, přesně na to jsem si tajně myslel. To jsou takový jistoty, který mi nesebere už ani Chrudoš“ radoval se Em.

„My máme sušenky?“ zajímám jsem se o netradiční hnědé kousky na mé straně tácu.

„Jo, to jsou přece ty sušenky, co nám minule nabalila babička na cestu“ přisvědčuje Čičman a pak si vzpomenu. Máma mi přesypala do pytlíku kočičí granule pro Chrudoše. Aby nemusel čerpat živočišné proteiny z debrecínských párků, kterýma ho minule krmil Em a já ho přistihla.

Nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že by jako sušenky nechutnaly. Přesto si myslím, že popel, sušená krev a rozemletý kližky bylo asi to nejhorší, co jsem snědla od návratu z dovolené ve Vietnamu před osmi lety.

3. Splatit spánkový dluhy a dodržet novoroční předsevzetí

Spí se mi tak dobře, až se trochu bojím, že to bude do konce života. Novoroční předsevzetí mám splněný ještě před Silvestrem – nekouřím, nepiju, hubnu a cvičit stejně nemám kde. Takže odškrtnuto, jenom se tak obloukem vracím k prvnímu bodu: Žiju život starý infekční dámy, žeru kočičí granule a nutně bych potřebovala, aby byl už aspoň březen.