Tak trochu jiné Uánoce

Národ ateistů a konzumentů. Jsme prý my a navíc je to s námi rok od roku horší. No nevím. Ne, že bych chtěla rozporovat, že jsem Češka. Z toho nevyrostu, ale z konzumu celkem úspěšně ano. 

Rok od roku mám větší radost, když místo aromasvíčky dostanu od svých nejmilejších radši společný čas. Výlet. Hospodu. Les. Vezměte mě, kam chcete. Na oplátku připravím sváču a čaj do termosky. A nemám to takhle hozený zdaleka jediná. Takže když se řekne konzum, vybavím si spíš ty nevinný dětský obličeje, co mi od listopadu vyřvávají do ucha přetextovaný koledy. Třeba „Pání mámo vstaňte, Bárbínky nám dejte“ nebo „Rohlíčky, rohlíčky, kdepak vás mám tác?“

A vlastně to bylo stejný i se mnou. To, že jsme za socíků neměli prachy, dvoulitrovky Coly v akci a přepíčený obchodní centra, přece ještě neznamená, že to nebyl konzum. Naopak. Pro mě bylo důležitý hlavně vyčmuchat krabici s lineckým a tajnou úložnu dárků v mámině skříni, případně tlouct dědovi klíny do hlavy, aby pod stromečkem přistál mončičák, pokud jsem ho znaleckým promačkáváním neodhalila v mámině skříni. Babiččiny katolické příběhy a vánoční zjevení byla taky fajn, ale na mončičáka putování Ježíše se svatým Petrem teda nemělo ani náhodou. To už jsem si radši vyprosila Kytici, z níž babička svým temným chraplákem předčítala Štědrý den. Byla jsem pak jediný děcko ze třídy, co se na vánoční besídce z pověrčivosti bálo rozkrojit jablko, natož položit lodičku z ořechový skořápky do lavoru. Z konzumu se vyrůstá věkem - a zjištěním, že věci za peníze, které fakt potřebujete, si stejně vyberete nejlíp jen vy sami. Zbytek množiny tvoří ty nejlepší věci, co na prodej nejsou a bohdá nebudou.

No, vlastně vám k tomu prozření může pomoct ještě jedna věc: Střevní chřipka.

„Uá-blé!“ problikne spolu se světýlky na stromku adventní večerní pohodou Žmurův výkřik přesně v okamžiku, kdy jsme si s eMem namíchali druhou sklenku Aperolu a mix experimentálního japonského hardcore. „Snad to do toho setu patří?“ zeptal se s nadějí v hlase eM, ale já věděla, že ne. Žmur seděl na své vyvýšené posteli a zvracel do domečku pod ní. Do svého příbytku na chlupatém koberci, měla bych asi dodat pro vaši bližší představu. Bylo by to pěkné podobenství, kdyby si do školní tašky nablil jen jako, ale nebylo to ani jen, ani jako. Vlastně bych vám tady mohla uvést věcný seznam všeho, co jsem následující půlhodinu omývala vlažnou vodou s jarem:

     Dárky ze školní besídky
Postavenou stavebnici Lego, pěkně kostku po kostce
Knížku a tajný deník
Dva plyšové medvědy, nad kterými jsem se musela hořce rozesmát, protože vypadali jako kámové, co se vrací z hodně rozjetý párty

eM se mezitím pokoušel laboratorně oddělit hovězí na mrkvi s bramborem a všechny druhy cukroví z besídky od chlupatýho koberce. V tom jsem třeba já naprosto selhala a vyzvracela sklenku Aperolu do igelitky připravené na úklid. Myslím, že eM už nikdy víc nebude dělat ramena, že je zvyklý uklízet blití od kokršpaněla Jirky, kterýho měl v devíti letech.

Potom přišlo ráno a s ním vánoční zázrak. „Já si snad ke snídani ani nic nedám“ zavrtěl hlavou Žmur a odešel rozjímat. (Zlaté prase nesměle přiskáče a napjatě poslouchá za dveřmi)

„Neměl jsem se na besídce přejídat tím cukrovím!“ slyšeli jsme jeho sebereflexi z pootevřených dveří na záchod.

„Ani soutěžit, kdo sní dřív oběd!“ šourá se Žmur zpátky na lože. (Zlaté prase se rozvalí na rohožku s nohou přes nohu, potichu si brouká koledy a ťuká si do taktu kopýtkem)

„Mohla bys mi prosím něco přečíst?“ poprosil mě odpoledne, když vzal eM Čičman na výlet. „Třeba něco vánočního a smutnýho, jako jsem já“ dodal truchlivě.  „Kytici?“ zeptala jsem se s nadějí. Ale vy nedoufejte – zas tak špatně na tom nebyl.

„Ah, dárky“, usmál se smutně večer. A potom se přitulil a usnul v naší posteli. (Zlaté prase zklamaně krčí rameny a odchází)

P.S. Jestli je vám ho líto, jako bylo nám, tak nemusí. Žmurova vánoční askeze trvala přesně 24 hodin a od té doby vlastně jen dohání a přehání, co nestihl zkonzumovat. Právě s tím odstupem mě to přijde… jako tip na duchovně strávené Vánoce.

Z prdele klika

Terapeutický improkurz pro všechny, kdo mají problém s malým prostorem (a placením za použití WC) 

1. Vezměte Houbiče na předvánoční procházku městem. Při chůzi průběžně popíjejte horký čaj z litrové termosky. Nechte dvě až tři hodiny působit.

2. Neběhejte zbytečně se svou zatím malou (ale exponenciálně vzrůstající) potřebou, na každý snadno dostupný záchod po cestě. Máte na víc. Počkejte si na:

3. Fancy restauraci nedaleko vašeho bydliště, před kterou už fakt nemůžete. Situace má pouze dva pravděpodobné scénáře. Vyčůráte se mezi auta, nebo vlítnete dovnitř. V třetím přilétnou mimozemšťani, zhypnotizují vás a odsají vám moč na výzkum nového paliva. Pokud si o sobě myslíte, že to dáte mezi auty, tak připomínám, že je pod nulou a ten litr čaje ve vás už dávno zchladl.

4. Za Houbičových přezíravých posměšků na čurdy, co nevydrží ani pár kroků domů, rozrazíte dveře restaurace. Ano, vevnitř je to stejné, jako jste si to představovali venku. Nafučená servírka, vykroucený barman, co mu končí 48-hodinová víkendová směna na kokainu a velká cedule s varováním „WC pouze pro hosty“.

5. Počkejte, snad se nevrátíte se staženýma kalhotama mezi parkující auta! Ne, vy se znalecky rozhlédnete po hospodě, abyste vytvořili iluzi, že tady máte dů-le-ži-tou schůzku a rychle seběhnete pár schodů dolů.

6. Konečně kabinka! Tady si můžete stáhnout kalhoty a vychutnat si svou odkládanou rozkoš. Ta klika od záchodu, co vám zůstala v ruce, to možná nebude dobré znamení. Ale určitě půjde nasadit.

7. Nepůjde.

8. Ehm, nepůjde.

9. Fakt ne, dveře nejdou ani vykopnout!

10. Zavoláte Houbičovi. Po srdceryvně dlouhých deseti sekundách vám to zvedne a bude si myslet, že si děláte srandu. Potom slíbí diskrétní pomoc.

11. „Víte, radši vás sem vedu sebou, abyste si o mně nemyslela bůhvíco, že chodím na dámské záchody“, flirtuje Houbič za zavřenými dveřmi kabinky s tou nepříjemnou flundrou, co vás už od začátku správně odhadla, že jste záchodová guerilla.

12. Houbič zkouší vypáčit dveře za zlomyslného kuního smíchu servírky.

13. Do akce je přizván barman. „Haló, holky“ řve barman do dveří. „Jste v pořádku? Můžete dýchat?“ 

14. To mě fakt zmátlo. Množné číslo i otázky na dýchání. Nedýchá se mi náhodou špatně? Za jak dlouho člověk vydýchá kyslík v kabince od hajzlu? Do hajzlu!

15. Podle nových hlasů a komentářů se do záchranné akce přidávají další dobrovolníci. „Zavřely se tam malé holčičky!“ slyším pištět nějakou afektovanou ženskou. „Měli bychom zavolat hasiče dřív, než se něco stane!“  

16. To ale není úplně marnej nápad. Na chvíli se zasním nad představou zpoceného hasiče, který mě vynáší ven v náručí.

16. Hasiči neprošli. Podle dupotu, hrubého hlasu a toho, jak rychle se všichni vyklidili pryč, přišel ukrajinský vyhazovač Boris, nebo majitel podniku. Na zem kovově třískne něco těžkého, nejspíš bedna s nářadím.

17. „Holky, připravte se. Teď vás zachráníme!“ řve přes překližku barman. „Radši odstupte od dveří! Počkejte, pane provozní. Vy jste asi ještě nikdy neotvíral cizí zámky, co? To si musíte takhle přidržet“. Cvak, skříp, otevřeno!

18. Všichni se natlačí zpátky obejmout vyděšené uvězněné holčičky. Velké zklamání. Ta příšerná ženská, co není schopná ani zavolat hasiče, mě nazve podvodnicí. I barman si představoval, že tam budeme aspoň dvě, oblečené jen do podvazků a vůně alpské louky z WC osvěžovače.

19. Děkuji svým zachráncům a společně s Houbičem couváme směrem ke schodům. „A kde je ta druhá?“ ptá se zklamaně barman a nahlíží za zásobník vody. Naděje neumírá ani v neděli večer. „Co deset korun za použití?“ vyjekne servírka. „Bože. Jak se vám to podařilo?“ Provozní fascinovaně hladí ukazováčkem vyrvané krátery v ocelové násadě kliky.

Některé otázky byly zodpovězeny. Jiné zůstanou tajemstvím v nově zrozené legendě podniku.

Fjällraven Kanken: Odpadky ze Švédska na vaše záda

Prosím vás, dneska trochu jinak. Potřebuju, abyste mi napsali vy.

Když jsem vám jednou psala, že se v naší rodině dědí jen špatný vlastnosti, zapomněla jsem na jeden hřích, kterým netrpím. Závislost na kabelkách. V tomhle jediným se podobám svýmu dědovi - řezníkovi, co nosil celý život jednu ošoupanou koženou tašku. Na peníze, mariášový karty, fotky polonahých žen s cigaretou a boa, kudlu a klobásu v mastným papíru. Když šel někam večer, bral si přes druhé rameno ještě harmoniku. Jednoduché a efektivní.

Já jsem kabelky vzdala na mateřské. Páteř si můžete stejně dobře vychýlit i nošením kojence na jednu stranu, a když už ho na delší trasy neunesete, tak zjistíte, že potřebujete batoh. Na plínu, vlhčené ubrousky a oblíbené hračky. Jednu dobu jsem chodila po pracovních schůzkách a vytahovala z batohu místo notesu hračky a jablka jako Mikuláš.

Když mi po pár letech odešel můj no name batoh za pár éček z Neapole, začala jsem se pídit po náhradníkovi. Chtěla jsem něco, jako klobásovou tašku mého dědy. Něco malýho, lehkýho a úplně jednoduchýho. Nepotřebuju speciální kapsu na pero Parker, ani nouzovou píšťalku pro případ, že mě zasype lavina. 

A eM mi doporučil Fjällraven Kanken. Švédského krasavce s pověstí ne-zni-či-tel-né-ho. Tohle jediné slovo mělo asi hlavní podíl na tom, že jsem do něj investovala dva litry, protože jsem počítala s variantou, že do tohohle batohu si bude skládat veganskou klobásu v mastným papíře ještě můj vnuk.

Uplynul jeden rok. Já vím, pro brojlera je to třeba celej život, ale pro Kankena to měl být jen jeden z mihotavých okamžiků věčné slávy. Nebyl.

Kraken po tom roce totiž vypadá, že zažil (nejspíš i způsobil) jadernou válku a misi posledního batohu na Zemi. Misi, při které držel za popruhy malé dětské batůžky, když za nimi statečně a bez jediného zaváhání skočil do smrtícího jezera plného kyseliny. Misi, při které zachraňoval neohrabané staré krosny z hořícího domu. Misi, kdy vlezl za bouřky na strom pro koťátko a vrátil se dolů sám, jen s obtiskem přiškvařených chlupů.

Ve skutečnosti se stalo jenom to, že jsem ho nosila každý den. (Ale co jiného by se s batohy, ksakru mělo dělat? Mám se mu za to snad omluvit?) Taky se třikrát pral, takže už to není Kanken, ale značka bílého kolečka. Při zátěži se mu rozjíždí zip a dole se mu začíná rozjíždět díra úplně mimo vaši představu civilizovaného otvoru.

V nejmenovaném e-shopu mi odpověděli, že ho pošlou na prozkoumání výrobci. Do Švédska. Tss, znáte zakladatele Ikea? Vsadím se, že tohle bude stejný škudlil, co mi na to napíše, že šlo o nešťastné nepochopení, protože jsem si zakoupila dekorativní předmět určený k zavěšení na zeď a ikonické fotky na Instagram.

Potřebovala bych nový batoh. Malý (do 16 litrů, jinak jsem ho schopná naplnit zbytečnou zátěží), lehký a ne-zni-či-tel-ný prosím. Má někdo z vás tip?