Dělníci bulváru

Původně jsem si myslela, že si vystačím s recenzemi, které se na tento dokument objevovaly ještě před odvysíláním, potom se o něm ale podivuhodné množství lidí z mého okolí (samozřejmě všichni ti, kteří bulvár nečtou) začalo bavit ve smyslu "šokující", "nechutné", "debilní" a "ten zmrd". Všechny tyto keywordy se příznačně netýkaly ani samotného dokumentu, a už vůbec ne režiséra Víta Klusáka utlačeného někde do pozadí mezi klapku a cateringem, ale Pavla Novotného v hlavní roli. A tak jsem se rozhodla obětovat hodinu svého života na oltář pravdy. A nelitovala jsem!

Stejně jako se v dokumentu Zdeněk Macura před vystoupením Ivety Bartošové nechává ondulovat, aby lépe vynikl před objektivy fotoaparátů, Pavel Novotný se na roli dělníka bulváru zodpovědně připravil ve spolupráci se svým drogovým dealerem. Za kostým posloužilo slušivé tričko s explicitním nápisem „Cocaine“, pokud by to snad některému pomalejšímu divákovi nebylo jasné (profesní deformace?)

Jednou z mnoha slabin a utrpení dokumentu je související fakt, že Novotný svůj rozpočet na drogy mnohonásobně předimenzoval. Nejen v první části je díky tomu divák vystaven sice vděčnému zjevu s gestikulací Deža Horvátha na detoxu a bulvami v očních důlcích houpajícími se už jen na posledních nitkách, zato verbální část by si zasloužila titulky. Dojem, že se jedná o pokračování příběhu Katky od Heleny Třeštíkové, tentokrát na téma fetu mezi zlatou mládeží, jen tak nezmizí ani po záběrech z vánočního večírku a potácejícím se Bartou před kamerou společně s rozostřeným tvrzením, že jen díky bulváru  zůstává lid v předrevolučním klidu.

Novotný se bez zbytečných pobídek rozvalil v křesle  Larryho Flynta a my už po padesátéšesté posloucháme, kolik blondýn mu vyhulilo, hulí a chtělo by mu vyhulit za článek na extra.cz. Jako explodující supernova, která zastíní režiséra už v úvodní pětiminutovce, záhadně zbavuje známek života i své nejbližší okolí. Scény z domova působí, jako by jeho manželka byla narychlo vytažená ze sklepa a ještě si nepřivykla mluvit na denním světle a bez roubíku. Otec má ve scénáři jen chodit a radši nemluvit, dcera se smutně usmívá. 

Potom jsou scény, kdy měl dealer zpoždění a Klusák se snaží vytěžit potenciál prchavých okamžiků, kdy je Novotný zticha. Předvídatelně následují plaché otázky na morálku, etiku a směřování společnosti. Novotný je sice bez drog, ale jinak při vědomí  a protože mu v tomto okamžiku v jeho roli už zvrhle drží palce většina zavilých odpůrců bulváru včetně mě, pošle Klusáka brečet zpátky za produkcí  a utrousí pár prasáren a obchodních sdělení na svůj web. Klusák dostavá čočku od produkce za nedostatečné hájení zájmů společnosti a alternativních diváků filmového klubu ČT2. A tak do dokumentu nastříhá záběry na running sushi, kolotoč a vibrátory. To mě opravdu donutilo konečně se zamyslet nad tím, jak je bulvár povrchní a ošklivý.  

Geniální virál, jak získat hodinu reklamního času na ČT1 zdarma a statisíce nových čtenářů extra.cz. Většina mých známých totiž bulvár zásadně nečte na tradičních blesk a super.cz, na extra se po závěrečných titulkách podívali všichni. Předpokládám, že větší část se tam kvůli praseti Novotnému vrátí. Pokud byl v původním záměru apel na aktuální společenská témata jako Šmejdi, buďme rádi, že je netočil Klusák. Živě si dovedu představit, jak se stojí na vysavače fronta před kulturákem, protože vidělas to Jituš, co to je za lidi?! Na to se musíš jet podívat!

Embryo

Nejpozoruhodnější události týdne jsou, že se z vnějšku neděje vůbec nic. Když jsem v úterý v nosohltanu stále ještě opatrovala zelené hleny jako ráček poustevníček svou sasanku, stala jsem se zřejmě bakteriologicky vyhlášenou destinací a přidal se také zánět močových cest. Nejsem fiflena; já tři týdny vydržím chrchlat a lít si do kafe zkyslý mlíko, protože nemám čich ani chuť, ale jak jde o to, že se mě někdo pokouší připravit také o komfortní čůrání, ještě ráda se odplazím k doktorce pro odborný zásah.

“Jé, tak to je teda pěkně vyvinutej zánět. Tak vám budu muset napsat antibiotika a taky to asi musí dost bolet co? Tohle vám od bolesti spolehlivě uleví.” Natěšená zejména na tu úlevu jsem naběhla do lékárny. Je to ta lékárna, která je personálně a sortimentem kdesi na úrovni chýše z palmových listů, jen tam místo šamana obsluhuje zlý duch zatrpklé lékárnice. Pokaždé se utěšuji, že příště už budu opravdu vážit cestu do lékárny 21. století jen o pár bloků dál. Ale vzhledem k tomu, že podobné cesty podnikám jednou ročně a pokaždé ve zbídačeném stavu, končívám v naší černé špeluňce se zaprášeným hadem ovíjejícím se kolem vah, na jejichž miskách jsou vyrovnány vybledlé krabičky Marťánků a Geladrinků. Je prostě nejblíž.

Antibiotika ušla pozornosti. “Ale tady ten Algifén”, procedí lékárnice štítivě mezi zuby, jako by šlo o domácí prostředek pro vyvolání potratu, “ten máme pouze ve větším balení.”

“To nevadí, doplatím to”, mylně se domnívám, že jde pouze o obchodní domluvu. 

“No to věřím, že byste ráda doplatila, velké balení! Ale to já vám dát přece jen tak nemůžu”, zahříme jako šéf protidrogového oddělení.

“Aha, a jak to tedy uděláme?”  “Buď vám ho můžu objednat a bude tady za dva dny. Nebo spíš za tři. Ale to už stejně přece nebudete potřebovat, když vám zaberou ty antibiotika.” Tak tady máte antibiotika a nashledanou.”

Úleva se tedy nekoná a to ani s antibiotiky. Druhý den ráno si v 39 stupňové zimnici vyhledám nejbližší urologii, která bere bez objednání. Sestra je v pohodě, doktor vypadá jako pan profesor Hrbolek a zřejmě je nejstarším žijícím držitelem lékařského diplomu na světě. “Tak pojďte děvenko, nebojte se”, zve mě do své ordinace a já jen čekám, kdy dostanu čichnout éteru. Přítomnost ultrazvuku mě rozhodně nemálo překvapí.

“Ledviny jsou v pořádku, ale ta moč! Že vy málo pijete! A solíte!”

Následujících deset minut probíhá detailní výslech na téma kolik přesně ml za den vypiju a kolik ml vymočím, v kolik hodin chodím na záchod, kolik sekund a v jakých bolestech vykonávám vyměšování. Hrbolek bolestně syká pokaždé, když se snažím odhadnout nějaká hausnumera. "Měla jste být na takové otázky lépe připravena! A do toho solíte!” naříká.

“Děvenko, tady máte recepis na lék, který by vám měl pomoci. Vysadíte předchozí a začněte ho brát okamžitě." V úterý si zavoláte.

“A nesolte!” slyším jeho vzdálené úpění ještě při odchodu z čekárny.

Doma rychle vyškubnu z krabičky příbalový leták. Širokospektrální antibiotikum. Záněty všech stupňů a druhů. Cestovatelský průjem, osvědčený přípravek na kapavku a syfilis. (A co čekáš z návštěvy urologie, posmívá se mi po telefonu Houbič) Celá zadní strana vydatného čtení drobným písmem je potom věnovaná vedlejším účinkům.  Z těch čtenářsky atraktivních mohu jmenovat edém mozku, obrnu půlky obličeje a seznam rozličných druhů náhlých úmrtí. První tableta se mi tedy nepolyká s úlevou.

Potom dva dny spím. Občas mě probudí Žmur, který si z mého bezvládného těla udělá trampolínu. Občas se zajde podívat Čičman. Milý s hrnkem houbového čaje ze Sibiře. Připadám si jako embryo a je mi jedno, že jsem zpocená, zcela jistě smrdím (i když to díky absence čichu necítím), nemyla jsem si vlasy čtyři dny a sním půlku rohlíku za den. Zdá se mi, že pluju v loďce po řece a rybařím trpaslíky. Málem mě sežere vydra. Třetí den vylezu ze svého zatuchlého úmrtního lůžka a je mi dobře. Nemůžu tomu uvěřit. Je mi tak dobře, že už nechci ležet. Dávám si očistnou koupel, vyjím ledničku. Všechno voní a chutná! Na tenhle rok musí být vybráno. 

Nemoc II. - Vykoupení

Když jsem si v noci na pátek prošoupala ponožky pochůzkami pro dětské kapky do nosu – kapesníky – čůrat – Modafen – kakat – pustit Bořka Stavitele, učinila jsem nad ránem rozhodnutí. Víkend v Brně bude jen pro mladý. Sbalila jsem dětem family pack kapesníků a nezapomněla přibalit láhev tvrdého alkoholu jako odpustek pro prarodiče. Odpoledne jsem stála před domem a s tváří zkroucenou žalem zamávala usopleným tvářičkám. Sotva auto zmizelo za rohem, vykřikla jsem v duchu hlasité „yeah“ a mávájící rukou jsem zalomila do vítězného gesta. Doma jsem si objednala zásobu sushi na celý víkend a horečnatě (přeneseně i doopravdy) jsem přemýšlela, jakým způsobem se začnu léčit já.

V první řadě bylo nutné pomyslet na léčbu prací. Věděla jsem, že kdesi v zaprášené příchozí poště najdu požadavky na analýzy a reporty a to možná už několikanásobné, s postupně se přidávajícími vykřičníky. Komínek knih na topení nad postelí mi ale připadal ještě neúprosnější. Zaváněla také hrozba manuální práce – okna jsem naposled myla ještě před narozením Čičman. Sakra, ale já přece jsem nemocná a kdo jiný než já má morální nárok na to se právě teď bez dětí jen zbůhdarma válet, pojídat lososové nigiri a číst si, do háje!

To samé jsem zopakovala Houbovi druhý den, když mě lákal na výlet. „Jenom pojedeš autem a budeš se dívat z okna“, sliboval. Uvěřila a souhlasila jsem v představě, jak sedím se skotským plédem přehozeným přes kolena a kochám se výhledy. Jeli jsme na Svatojánské proudy, ze skal traverzovali příkrým srázem dolů, přičemž jsme hráli hru na nákup trampských chat podle stádia rozpadu a opuštěnosti. Na jedné z nich jsme se zastavili, kopali jsme nohama na vratké lavici na terase, pili čaj z termosky a povídali si. Dojem ze smyčky v čase umocňoval zažloutlý výtisk novin z roku 1991 pod oprýskaným stolem. Na stráních jsme mimo jiné našli důkazy svědčící pro konspirační teorii, že původní majitele zchátralých objektů vyhubilo něco tak velkého a při chuti, na co nestačí motyka, tuhý podpalovač ani DDT z běžné výzbroje chataře.  Něco, co za sebou na celém svahu zanechalo jen obří tmavozelená hovna s fragmenty sežraných obětí. Do jednoho z nich jsem měla čest šlápnout, resp. proklouznout na něm deset metrů z kopce a kromě impozantní velikosti jeho tajemství tkví hlavně v tom, že je ve své podstatě nesmazatelné a neodstranitelné.  

Po návratu se ozvala Marťa. Na squatu za Motolem probíhá kulturní festival a nechceme se přidat? Jenom pár kapel, žonglování a divadlo. „Dnes tam jde po svých i celé onkologické oddělení z Motola“, dostalo se mi odpovědi na moji ohranou výmluvu na žluté hleny, zimnici a otevřené vředy.  V šest jsme se tedy sešli před branou starého venkovského statku. Kromě nás byl přítomen už jen jediný příznivec kultury, ležící na louce ve svahu hlavou dolů. Vstal asi za půl hodiny, plaše se na nás usmál a potom si nazvracel do bundy v trávě. Nemohoucí Pobliťák nicméně zůstával také jediným náznakem života v celém areálu. Potom dojela dodávka (plná heroinu, jak nás ujistil Houbič) a zacouvala do brány.

Kolemjedoucí cyklista se zvědavě začetl do letáku na probíhající festival vyvěšeného nad vchodem. Dredař z dodávky před ním hlasitě přibouchl mříž a něco mu důrazně vysvětloval. Cyklista se podrbal na čele a schlíple odjel. „Marťo, seš si jistá, že je to otevřená akce pro veřejnost?“ Apelovali jsme tak dlouho, až  vešla do usedlosti. „Tak jdeme moc brzo a taky bychom měli vzít v potaz, že už to tady jede třetí den“, vrátila se se vzkazem. Počkali jsme do setmění a poté se nenápadně infiltrovali mezi obyvatele squatu.

Připisuji poznámku, že to byla druhá časová smyčka dne. Ve stodole s vývěskou „chill out“ hrálo hardcore techno dost nahlas. Ve vedlejším kravíně aka hlavní stage hrálo hardcore techno o intenzitě jaderného výbuchu a následně vzniklé paniky i přes přirozené tlumící prvky jako jsou šukači beden nalepení přímo na aparatuře, takže mi každá cesta na bar důkladně promasírovala všechny vnitřní orgány.

Mezi stodolou a kravínem stála zaparkovaná auta, na mlatě se milovaly lesby a vedle nich kopulovali rotvajleři. Při bočním pohledu to vytvářelo velmi působivé zátiší. U baru jsme poznali našeho kamaráda z louky – Pobliťák chytil druhou mízu. S těžce vydobytými nápoji jsme usedli do navhlých  křesel (plných svrabu, jak nás znovu ujistil Houbič) a přemítali, co s načatým večerem. Bylo poměrně jisté, že divadlo se konat nebude. Později se ale navzdory všemu konala vydařená žonglérská představení, u kterých mě nejvíc fascinovalo, že je provozovali lidé, co jinak neudrželi ani půllitr v ruce.

V běžném podniku si k vám po naplnění kapacity přisedávají cizí lidé, zde jsme ale záhy přijali pravidlo, že k si k našemu stolu cizí lidé přilehávají. Ohledně úrodné vlhkosti pohostinných křesílek může leccos naznačit i historka s dredařem, který přišel zezadu za Houbovo sofá a při zírání skrz nás si začal rozepínat poklopec. Pár vteřin před vlastním vymočením Houbičovi do týla nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel si ulevit na zápraží. Jestli to chytly lesby, nebo rotvajleři, zůstane navždy tajemstvím večera.

V neděli ráno mě nepřekvapilo, že plíseň, hulení a mokrej zadek nepřispívají k fyzické rekonvalescenci. Právem mě udivilo, že právě tyto účinné substance zabírají na duševní chřipku posledních dnů až týdnů. Jen se mi optimální léčebné podmínky stále nedaří nastavit v domácím prostředí.

Nguyenův životabudič do každé rodiny!

Radši bych byla nemocná místo nich, říkávala jsem pokaždé, když jsem zpocenému Žmurovi utírala sople až z trička, nebo strkala Čičman s očima lesklýma od horečky teploměr do zadku. Po uplynulých dnech doma jsem zmoudřela: není nic horšího, než léčit se doma společně se zdravými dětmi. Jak už jsem věděla dávno, malé děti si na empatii k druhému moc nepotrpí. Proto mě překvapilo, jak klidně Žmur vzal sdělení, že je maminka nemocná a nebudeme chodit ven. „Jasně, to vůbec nevadí“, ujistil mě. „Budeme si hrát doma“. Za chvíli přišel s vodítkem. „Už jsem to vymyslel. Budeme si hrát na psy a ty budeš babičky Brit. Já tě přivážu a ty budeš štěkat“. Zachrchlala jsem na znamení odporu, ale zřejmě ne dostatečně, protože se obratem vrátil s „daleko nejlepším“ nápadem. „Tak budeme opice. Vylezeme si na skříně a budeme se drbat“, horlivě kývá i za mě. Podívám se na hodinky: do příchodu Milého z práce zbývá přesně 6 hodin a 25 minut.

Buď je to ibuprofenem, nebo horečkou, ale popravdě se nepřestávám divit, jak jsem s nimi zdravá mohla stihnout tolik věcí během jednoho dne. Jak jsem mohla přehlédnout, že jsou tak hyperaktivní? A jak je možné, že vůbec nespí? Mám chuť se před nimi schovat pod křeslo a zdřímnout si aspoň tam několik blažených minut, než mě najdou, ale oni s každým mým zakašláním nabývají nové energie a ničemnosti.

Ráno jsem se s nimi musela vypakovat na chvíli ven. Došly zásoby trvanlivých potravin a Žmurův odpor pojíst ke snídani bílou Hollandii po expiraci jsem musela uznat za oprávněný. Zjistila jsem, že náš dům prochází další šílenou rekonstrukcí v řadě: když jsem otevřela dveře, klečel na rohožce malíř se štětkou v ruce. „Strašně jsem se vás lekla“, přiznala jsem úplně otevřeně, ačkoliv mě kromě něj notně vyděsila i barva úplavičného průjmu, která bude podle všeho zdobit celou chodbu našeho domu. „Buďte ráda, to se nestává každý den, že vám klečí cizí chlap u dveří“, odpověděl s širokým úsměvem ve výparech ředidla.  

Venku mě oslepilo slunce a ožehlo mou průsvitně zelenou pleť do ruda. Čičman v jakémsi nepříčetném vytržení, že je zlomena třídenní domácí nuda, skákala v kočárku a bez ustání vyhrávala odrhovačky z plyšového slona. S ohledem na svůj nestabilní zdravotní stav jsem se rozhodla zabočit jen do nejbližší večerky. Pečivo, těstoviny, banány. Moji pozornost upoutal balíček vietnamské kávy a kdesi v podvědomí se mi spojil neuronový můstek z lobova blogu, cestou do Vietnamu a slovem zázrak. Na obalu s grafikou 90.let si vykračuje zarputilý manažer s asistentkou ve špatně sedícím kostýmku. Vpravo pro ně přilétá helikoptéra, která je společně s ca-phe thu-thiet přemístí na obchodní jednání o globálním zdroji obnovitelné energie pro každého.

To je přesně to, co mi vrátí vyschlou mízu! Moje zázračná zbraň, která zkrotí mikrobiální padouchy i neposedné děti!

Po obědě jsem zvídavě roztrhala obal a sykla zklamáním. Krabice je plná pytlíčků 3in1. Drahocenné kofeinové sloty zabírá cukr a sušené mléko.

Nechybí příbalový leták o velikosti A4. Ve vietnamštině. S nedůvěrou pytlík vysypu do hrníčku a potom přidám druhý. Dám děti spát a zapiju s tím Paralen. Chutná jako hutná káva, do které se omylem vysypala cukřenka.

Buď má Paralen zázračné synergické účinky ve spojení s kofeinem, anebo je vietnamská káva jednoduše zázračná v jakémkoliv balení. V každém případě jsem v několika sekundách vyřídila pracovní maily a to pouhým přelétnutím prstů po klávesnici, pověsila prádlo, zaswingovala si na Django Reinhardta, napsala tento post a o dalších smělých plánech bohužel nestihnu už ani řádek – z okna slyším vrtulník...