Farmář hledá ženu

Víte, co je nejhorší na partnerovi, který vyrostl v paneláku? Kromě zkušeností plynoucích z tenké vrstvy umakartu, která odděluje intimní život jednotlivých členů rodiny, jsou to hlavně nevyléčitelné utopické ideály o životě v baráku na vesnici.

Pro Ema z brněnského sídliště je život na baráku něco mezi Receptářem prima nápadů, Esmeraldou a food pornem. Typický obyvatel české obce podle Ema ráno vstane, osedlá si koně a projede si v ranní rose svých pár polností a lesů. Při návratu ho pohladí vůně arabiky, kterou pěstuje na jižní plantáži vedle koky a bavlníku.  Společně s koněm a partnerkou zasedne ke snídani – podává se domácí chléb a domácí vajíčka s domácí mateřídouškou (ne že by se k vejcím mateřídouška hodila, ale Emovi voní, takže se bude dávat i na vajíčka, protože ji přece nebudete zbůhdarma vyhazovat, pozn. aut.). Po snídani se kůň omluví a jde si zaběhat na louku s dalšími kamarády z vesnice, aby si Em mohl vyfotit pár ikonických snímků divokých mustangů.

Když jsem Emovi vykládala o skutečném dětství na baráku, stejně mi nevěřil. Ten pocit, když vám ty starostlivě vypiplaný jahody sežerou slimáci, brambory zplesniví a jediný, co roste závratným tempem, bývá trávník, ostružiní a účty za vodu.

Jako řešení naší situace Em navrhoval nákup ovocného sadu asi 150 km od Prahy. Z toho vystřízlivěl sám, ale nákupu samozavlažovacích truhlíků už jsem zabránit nedovedla. „Odteď budeme mít vlastní rajčata, papriky a pro tebe jsem koupil i meduňku na nervy“ vystavuje Em sazeničky na kuchyňskou linku. Potom je nacpal do truhlíků a zaplnil s nimi všechny parapety v bytě, takže u nás od června nejde pořádně větrat.

„K čemu potřebuješ vzduch, když rostliny produkují kyslík?“ odpovídal na množící se dotazy kolem přivřených oken Em s úsměvem zenového mistra.

Tenkrát jsme si žili ještě nad poměry, protože sazenice měly pár centimetrů. Někdy od července ale z našeho bytu zmizel nejen vzduch, ale i světlo. Okna jednoduše zarostla zelenou hmotou. Sazenice z rajčete třeba vypadá jako mutant z béčkovýho horroru, protože dolezla až ke garnýži na závěsy a a namířila svá chapadla směrem na naši postel.

Listím z meduňky si můžeme utírat zadky, protože čaj tišící nervy nesnese už ani Em. Jemně pikantní papriky vypadají jako náboje a kdybych se nebála, že obsažený kapsaicin perforuje i trubky, snad by se s nimi dal vyčistit ucpaný odpad. Emova farma nám prostě přerostla přes hlavu, ale to není všechno.

Em se navíc začal ujímat vyhozených pokojových rostlin u kontejnerů. Jako bezdětná stará dáma ve flekatým županu, u které se pár týdnů po smrti najde patnáct koček namačkaných v garsonce a ohlodaná mrtvola bez očí.

„No pochopíš, že tohle jsou lidi schopný vyhodit?“ jde Em vysypat plasty a vrátí se s hrůzným zažloutlým fikusem nebo odloženou sazenicí marihuany (true story).

A tak jsme si žili. Přes den jsme sklidili z tomatové krakatice až ke stropu přesně 4 cherry rajčátka a v noci jsme s rostlinami bojovali o kyslík. Dokud nepřišly mouchy.

Dodnes se u nás vedou hypotézy, kde se ta vajíčka vzala – Em má určité konspirační teorie, že to byla moje prohnaná lest, jak náš byt posekat. Já si zase myslím, že to byla vajíčka much, které hodovaly na té mrtvé paní s kočkama, odkud pocházel ten zažloutlý fikus, ale to už je ve výsledku jedno. Em s nepříčetným výrazem střihorukého Edwarda jednou vběhl do našeho deštného pralesa s nožem na pečivo a vypořádal se s hmyzem tím, že všechny rostliny jednoduše pokácel.

Do našeho bytu začalo proudit světlo a Em mě začal oslovovat Bolsonaro, když jsem se zalíbením přehlížela odsekané pařezy paprikových keřů.

Stačil jediný víkend mimo Prahu, abych zjistila, že příroda je silnější než já. Pařezy obrostly novými výhonky a  podzimní muší sezóna může začít!

8 typů rodičů, se kterými se musíte setkat před odjezdem na tábor

A je to tady. Žmuřík na týden opouští teplo rodinného krbu. S krosnou těžší než vak na cepíny a pohrdavým výrazem, jako když vás Reinhold Messner přistihne, jak mu do batůžku tajně přibalujete láhev kyslíku na prvovýstup Everestu. Žmur si svůj táborový prvovýstup obhájí ve vytahaných teplácích a tričku s padesáti odstíny šedi. Nestojí o čisté spodní prádlo na každý den ani o sprchový gel, který by zároveň nebyl šampónem, zubní pastou a odvšivovačem v jednom.

Em si myslel, že bude po epickém loučení před autobusem naměkko, ale ve výsledku to zavánělo spíš křečí v bolestivě zaťaté čelisti. Vybrousili jsme s Emem typologii loučících se rodičů, jejíž základy položil sir Nicolas Winton před více než osmdesáti lety:

1.   Úředníci

Máte potvrzení o bezinfekčnosti, kartičku pojištěnce, maturitní vysvědčení a genetické testy prokazující otcovství? Znáte nazpaměť datum přeočkování na tetan, hmotnost poslední stolice v gramech a rodné příjmení své matky pozpátku? Teď střílíte od boku, co? Rodiče úředníci to vědí. Přesně. Táhnou k autobusu šanony obsahující potřebné dokumenty v originále a dvou kopiích s notářským ověřením. Ostatní rodiče se schovávají se svou nadvakrát přeloženou ušmudlanou bezinfekčností za nejbližší lampu. Vedoucí tábora s reptáním podepisuje inventarizační seznam Jiříkova kufru.

2.   Falešní truchlící

„Jak my to bez tebe Pavlíku ten týden zvládnem, to teda s mamkou netušíme.“ Plešoun ve středním věku si levačkou kape do spojivkového vaku umělé slzy. Protřelá pravačka mezitím zkušeně zajede manželce vzadu pod šaty. „Asi bychom radši měli jít, ať se ti tady nerozbrečíme oba“ pohladí matka Pavlíka nepřítomně po vlasech, zatímco si na telefonu vyřizuje online rezervaci v oblíbeném swingers klubu.

3.   Skuteční truchlící

„A četli jste o tom chlapečkovi, jak se utopil na dětským táboře, no zrovna před měsícem to bylo.“ svěřuje se hloučku rodičů paní Kotrbová v elegantním černém kostýmku. „Strašný, no. Ale to teď máte všude, vedoucí na děti kašlou, chtějí mít svoji pohodu. Utopený, přejetý, votrávený je pak najdou…“

Ostatní rodiče ostražitě sledují vedoucí, kteří v potu tváře vlečou obrovské lodní kufry píčovin do autobusu. „Mohli byste nám prosím pomoct s těmi stany, ať to jde rychleji?“ zahaleká na nás bodře hlavní vedoucí. „Dyť to říkám, hlavně mít tu svoji pohodičku“, sykne nenávistně paní Kotrbová.

Z hloučku se oddělí nervově labilní matka, kvůli které se musí vyskládat většina už naložených zavazadel. „Radši Radimkovi vymyslíme bezpečnější program“ rozloučí se a nutkavě zaleze do hloubky zavazadlového prostoru pro batoh.

4.   Huliči

„Jak my to bez tebe Toníku ten týden zvládnem, to teda s mamkou netušíme.“ Dredař ve středním věku si levačkou kape do zanícených spojivkových vaků umělé slzy. Protřelá pravačka mezitím zkušeně zajede cizí manželce vzadu pod šaty. Doutnající konflikt mezi oběma manželskými páry musí hasit vedoucí, přivolán od nekonečné nakládky zavazadel rodiči – úředníky.

5.   Vegani

„Tak tohle náš Chrudoš jíst určitě nebude.“ nechá si předvolat hlavního vedoucího hipster s vytetovanou veverkou na rameni. Řeč je o špekáčcích vysypaných z prasklé přepravky, do které si omylem sedl zhulený rodič. Z debaty o kácení deštných pralesů, sójových náhražkách a opékání tofu nad ohněm vedoucího vysvobodí až příchod rozmrzelého řidiče autobusu. Ukáže se, že je potřeba znovu vytahat všechny kufry, protože v zavazadlovém prostoru uvízla matka malého Radimka. 

6.   Babičky

„Tady si nabídněte cuketovou buchtu“ je standardní otevírák sociologické skupiny číslo 5. „A esi se můžu zeptat, nabalila jste mu zimní bundu? No říkali včera ve zprávách, že v noci tam bude šestnáct stupňů. To není jen tak, když tam kluci budou lítat po nocích a držet hlídku! Aby tam tak bez anoraku chytli ten koronavirus!“ přeřazují babičky na vyšší rychlost, zatímco se dusíte piškotovým těstem. Z hloučku rodičů se oddělují další dvě matky a běží domů pro lyžařskou výbavu.

7.   Domácí násilí

„Von ten náš mladej neni zlej, akurát je nervózní, dyž ho ostatní neposlouchaj“ vysvětluje zápasník MMA hlavnímu vedoucímu a jako jediný za něj přičinlivě hází kufry do zavazadlového prostoru autobusu. Když ale dojde na zapomenutou kartičku pojištěnce, típne do své ženy cigaretu a rozkope poslední zbývající přepravku špekáčků po celé ulici, za což si vyslouží uznalé hvízdnutí od rodiče – vegana.

 8.   Hygiena

„Můžete mi prosím ukázat lékárničku? Roušku máte kde? Podáte mi vysvětlení, proč se po ulici válí špekáčky bez potravinářské fólie?“ bývá většinou to poslední, co hlavní vedoucí slyší těsně před tím, než znovu vyloží všechny pracně naskládané kufry a akce se zruší. U nás bod číslo 8. neproběhl, i tak jsme ale hlavnímu vedoucímu fandili, aby ho z téhle strašné práce vytrhl třeba pád meteoritu, nebo výbuch supervulkánu. Respekt!