úterý 27. října 2020

Den jako stvořený pro nákup jateční pistole


Už jsem si celkem zvykla na fakt divný kontextovky, který mi vyskakují na mobilu. 

Všichni, kdo pracují v datový bezpečnosti, teď nemusí číst. 

Můj mobil totiž používají čtyři lidi – kromě mě je to Em, když se potřebuje podívat na denní menu rozvozu a nechce se mu chodit do vedlejšího pokoje. Žmur u mě občas paří hry, když vyčerpá povolený timing na svým. Čičman si na mým telefonu vybírá dárky k narozeninám (je úplně jedno, že budou až za půl roku).

Že se mi po uplynulých covid týdnech zobrazují reklamy na laborky a vitamíny, asi neohromí. Ale že na mě včera z mobilního prohlížeče spiklenecky mrkne nabídka omračovače? Co si budem. Konečně reklama, co zatahá za oči!

Dobrou desetinu sekundy mi hlavou běhaly asociace na omračovač. Parfém s feromony? Něco silikonově poddajného do podprsenky? Naboostovaná verze Svěžího vánku od AirWick?

Ne. Všichni, kdo pracují v živočišné výrobě, teď nemusí číst.

Omračovač je jateční pistole, hodí se vysvětlit pro lidi z Prahy, kteří si pod pojmem jatka vybaví scénu nového cirkusu a mrtvá zvířata kupují nejčastěji nakrájená na plátky. Nebo pro lidi typu Čičman žijící v představě, že řízek v křupavém trojbalu pochází ze slepice, která podzim svého dlouhého života strávila na kapačkách v domově pro přestárlou drůbež.

 „Postup při zabíjení králíka: Na pracovním stole uchopíme králíka jednou rukou za uši, druhou rukou přiložíme již nataženou pistoli do oblasti mozku, tj. do týla nebo mezi uši, lehce přitlačíme a palcem, nebo dlaní zmáčkneme spoušť.“

Taky vás bodnul ten pichlavý osten sarkasmu v názvu omračovač? Ano, králík má sice díru v hlavě, z kuchyňské linky a obličejů zvědavě přihlížejících dětí stéká mozek jako při natáčení korejského horroru, ale vlastně není vůbec mrtvý – jen kvalitně omráčený!

„Obdobným způsobem lze usmrcovat i ryby, husy, kačeny, kuřata, velmi dobře lze zabíjet krůty a to tak, že krůtu uchopíme za zobák, který ztlačíme až na krk, druhou rukou přiložíme nabitou pistoli na střed hlavy cca 2cm od ušních otvorů směrem k zobáku (spodní část lebky) a vystřelíme. Není třeba dávat krůtu do pytle nebo do koše, protože po výstřelu je ochromena a při zařezávání sebou nemlátí tak aby si zbůsobila podlitiny. SKVĚLÝ VÁNOČNÍ DÁREK PRO CHOVATELE!!“

Copywritera máte? A mohla bych ho vidět? Proběhne mi hlavou ikonická paní Jechová z Kulového blesku.

Druhá myšlenka je ale ještě bolestivější než zbůsopená podlitina. Je to pocit, který zná jen hrstka žen – mezi nimi matka Hitlera nebo Breivika.

„A jak se jmenuje tahle hra? Baví tě střílet na mimozemšťany?“ dívám se Žmurovi přes rameno na mobil. „Jop“ řekne Žmur a chladnokrevně odpálí celou flotilu.

„Měli bychom si promluvit“ pošeptám Emovi, když Žmur v Lidlu trvá na nákupu chlazeného králíka. „Vypadá úplně jak živej, jen svlečenej.“ zasní se. „Já bych ti ho klidně nakrájel…“

Dneska ráno jsem něco hledala na mobilu – a nebyla to polepšovna, ale stránky dětské doktorky.

„Do“ píšu.

„Doplnki pro kralicka“ úslužně nabídne Google. V seznamu vyhledávání vyběhnou růžové mističky, mrkvičky, vodítka a je tam. Omračovač!

„Já bych chtěla k Vánocům zakrslýho králíčka. Koupíš mi ho?“ zašeptá mi do ucha Čičman, co mi kouká přes rameno.

Jo, mimochodem. Tu dětskou doktorku jsem hledala kvůli pásovému oparu. Zdravím do Ostravy, Nomi!


úterý 20. října 2020

Jsme jeden Teams

 

Od včerejška mám novýho kolegu. Pracujeme v tak těsné blízkosti, že si můžeme proplétat nohy do jógových pozic jako v průměrném indickém call centru. Jako, vy mě znáte. Těžko mě po těch letech v korporátu můžete obvinit z přecitlivělosti na kolegy. Teď nejde jen o neskrývané civění do mé obrazovky a hrubozrnné poznámky o tom, co za šašky máme na intranetu. Teď mluvím o tom, že můj nový kolega vyhlašuje závody v prdění nahlas, a pak soutěží sám. Že se vrátím ze záchodu a hladinka mé kávy je o tři a půl centimetru níž, a to už mi po ránu stojí za vyvolání aféry. Můj nový kolega se jmenuje Žmur.

Taky si myslíte, že je Teams nástrojem ďábla? Tak dnes probereme, co se stane, když ho dáte do rukou základní školy.

U nás online výuce předcházel perný týden na školním oddělení IT helpdesku. Což je podle mě kamrlík vedle kotelny, ve kterým žije pan Pichrovský. Jeho otisk v ortopedických papučích je hluboký, temný a vlhký od potu z prohrané bitvy World of Warcraft. Pan Pichrovský dvakrát za rok aktualizuje záložky „Těšíme se na prázdniny“ a „Třídní schůzky“ a je to férová náplň práce, dokud nepřijde koronavirus a s ním branná povinnost zřídit bambilión microsoftích účtů na Teams pro hysterické úči a děti, co o to nestojí.

„Naše IT oddělení stále pilně pracuje na zřízení a aktivaci účtů“ psaly nám učitelky eufemistické zprávy během toho, co se pan Pichrovský zabarikádoval v kanclu. 

„Už je to skoro hotové, vydržte“ psaly nám i další den, kdy se přesunul do kotelny a pokusil se oběsit na síťovém kabelu.

Třetí den přišly neplatné přihlašovací údaje. Představuji si to jako vyhazov na hodinu s odůvodněním ředitele, že ty debilní účty snad může do prdele zřídit i tělocvikářka, což se bohužel nepotvrdilo. Pátý den se pan Pichrovský vrátil jako vojín Ryan za salutování učitelského sboru. A včera proběhla Žmurova první online hodina matematiky.

„Děti slyšíme se?“ volá učitelka a naším bytem se prožene ozvěna, jako by šlo o experimentální vysílání ze školy Elona Muska na základně Marsu.

„Paní učitelko, já mám nový kaktus.“ pochlubí se Anička.

„To je bezva Aničko“ odpoví učitelka. „Uděláme si z toho pěkný příklad na součin. Kolik pokojových rostlin by měla celá naše třída, kdyby měl každý z nás pět kaktusů?“

„My jsme měli papriky, ale uschly nám. Teď z nich máme jen mouchy.“ pochlubí se Žmur a natočí notebook na okenní parapet. To spustí lavinu přesouvání kamer. V monitoru jsou vidět uskakující rodiče, snažící se za každou cenu zabránit opuštění kamery z bezpečného uklizeného prostoru. Epické rozmázlé záběry překvapených sourozenců a narychlo poschovávaných lahví vína. Po téhle podpásovce si nejspíš budeme všichni nalévat alkohol do hrníčků.

„No, tak jsme se podívali na to, jaké máme pokojové rostliny.“ přejde učitelka diplomaticky neutěšený stav domácností. „A teď si řekneme něco k násobení pod sebou.“

Podezřelá chvíle ticha. Neřeším a využívám pětiminutovku na koncentraci v SAPu. „Paní učitelko, máte vypnutej mikrofon.“ napráší Adélka za nesouhlasných grimas většiny třídy.

„Aha, tak znovu.“ začne paní učitelka už trochu unaveně.

„Jé, já vidím Vincentova taťku.“ hlásí Róza. „Dobrý den!“ Celá třída slušně zdraví Vincentova tátu, který odhopkává z dosahu kamery na meeting v košili a trenkách.

Rezignovaně zaklapávám notebook a jdu si vyřídit vlastní hovory do komory k vysavači. Už se těším, až k nám do kanclu od zítřka přibyde i nová kolegyně Čičman.



sobota 10. října 2020

Hoď si koronou: Smyčka se utahuje

A víte co? Tenhle týden to vezmeme odzadu.

Pátek 10:35

„Už jste někdy byla testovaná?“ ptá se sympatický chlápek. Z igelitu mu koukají jen oči, červené únavou. Zavrtím hlavou. Covidová panna.

„Fakt to nic není. Vezmu tuhle úzkou tyčinku a zasunu vám ji do nosohltanu. Takhle.“ Chvilku si připadám jako polykač ušních vatových tyčinek. Musí se s tím fakt tak šťamrat? A není to náhodou teleskopický? Mám pocit, že konec cítím až v krku. „Ták. A ještě do druhé dírky“. Sakra!

Vycházím ven. Odběrové stanoviště bez front. Venku je jen hlouček testovaných na cigárku pod kaštanem a smějí se, až se jeden z nich plácá do stehen. Popravdě, představovala jsem si to víc apokalypticky. Kde je suchý kašel a upadávání do bezvědomí? Jen můj mraženej králík zatne drápky do páteře. Otřesu se a jdu domů.

Čtvrtek 15:00

„Teploty máte, hlava vás bolí, ten čich vám zjevně taky moc neslouží. Já bych to teda na ty testy viděla.“ řekne mi do telefonu moje doktorka, když s ní konzultuji Čičman a moji permanentní kocovinu.

„Mhum.“ smutně souhlasím a odšourám se pro další Paralen. Zapomněla jsem ji říct o králíkovi a zapomněla jsem se zeptat, kdy budou výsledky.

Čičman 36,5, já 37,7. 3:0

Středa 7.10. 14:00

Zjistila jsem zajímavou věc: Chrudoš voní jako Nutella! Sbíhají se mi sliny. Jestli jsem o něco přišla, chuť to rozhodně není.

„Jak ti může vonět po Nutelle?“ Zmatený Chrudoš putuje v rodině z dlaně do dlaně. Z křeččí perspektivy to musí vypadat znepokojivě. Jako stádo oprsklých slonů střídavě zanořujících choboty do jeho měkkých pohostinných zádíček. „Já cítím teda spíš chcánky.“ ošklíbne se Em.

Čas očichat byt. Chm, jemné pachy fakt necítím. Divný jsou i chutě. Už vám někdy hermelín se zeleným pepřem chutnal jako babiččin historický dřevěný betlém z Innsbrucku? Nemyslím si. Ale při návštěvě záchodu po Žmurovi si můžu konečně oddechnout. Náš odporný osvěžovač vzduchu s výsměšným marketingovým názvem „Svěží vánek“ cítím naprosto zřetelně včetně chemického buketu umělé louky.

Čičman 36,4 C, já 38,2. 2:0

Úterý 9:30

Evidentně si ráda pospím. Ještě, že jsem si včera večer vyřídila home office.

Znáte ty rána, kdy se člověk aspoň probudí fakt vyspalej do růžova? Že už tělo potřebuje jen hedvábný macchiato, pomerančovej džus a svět je Bitter Sweet Symphony? Tak tohle ráno bylo Hurt od Johny Cashe. Nebo nějaká ultimátní trashmetalová skladba, během které si frontman vydloubne oči lžičkou na puding a následně uřeže nohy motorovkou. Tu ale s vydloubanejma očima jen tak nevypnete, žejo. Vzzzzzzm hučí mi v hlavě a fakt to bolí. Bolí to chvíli na jedný straně, pak na čele a potom je v metalovým varu celý mozek a horko těžko ten kotel krotím Paralenem. Mraženej králík zatíná drápky v rytmu trash mezi návaly horka.

Balím se do chlupatý deky a nevesele přemýšlím o tom, jaká budu v klimakteriu. Nejspíš stejná jako teď – zpocená, nasraná a oblečená v něčem nevkusném a huňatém. Čas na první sebelítost.

Čičman 36,5 °C versus já 37,5. Vedu 1:0.

Pondělí 12:10

Oběd s kolegy, kam si výjimečně beru mobil. Výjimečně proto, že se málokdy najde taková příležitost, která by omluvila telefonáty během jídla. Možná výhra ve sportce. Ale to zrovna tenhle telefonát není. Volají z domu dětí a mládeže.

„V pohodě, o zrušení kroužku vím.“ snažím se o rychlý konec s napřaženou vidličkou kung pao.

„No ono jde spíš o tu poslední hodinu před týdnem.“ pokračuje naléhavě hlas lektorky. „Čičmanka tam byla ještě s třemi holčičkami. No a ta jedna hned druhý den odpadla s horečkami a teď se jí potvrdil, však víte…“

„Covid.“ dodám chmurně a vrátím vidličku se šťavnatým soustem zpátky na talíř. Takže o víkendu se do Brna zase nejede.

„Měli bychom tedy být všichni v karanténě?“ přeptám se, a to už směřují zpátky k talíři i vidličky ostatních. Znáte ten pocit, když se na pracovním obědě provalí, že máte vši, genitální bradavice a posloucháte Michala Davida? Já už jo.

Prý z toho žádná karanténa nevyplývá, jen máme sledovat příznaky. Hned po příchodu domů Mári zuřivě přeměřím. 36,6 °C.

„A kdybych ti řekla, že je mi špatně, tak zítra nemusím do školy?“ ptá se vychytrale Čičman a hladově do sebe tlačí druhý sendvič ke svačině.

Večer je mi zima. Jako kdybych uměla na způsob krajty otevřít čelisti a spolknout celýho mraženýho králíka i s igelitem a cenovkou. Chlad zevnitř, co lechtá až na páteři.








neděle 4. října 2020

Chrudoš

Takže máme tak dva dny po smrti Chlupiny. Čičman se vždycky poctivě podívá pod jakoukoliv velkou krabici, než s ní třískne o zem a ze skříňky se vyčítavě dívá načatý sáček krmiva. U večeře podává naše Strana zvířat (já a děti) Straně zelených (Em) návrh na pořízení nového hlodavce v zájmu zachování biodiverzity našeho bytu. Co vám budu, samozřejmě jsem použila i nekalou manipulativní praktiku a odkázala se na to, jak Em zamořuje byt nalezenými sazenicemi rajčat, marihuany a fikusu – a taky se nikoho neptá.

„A kdy naposled vykousalo rajče díru do mého oblíbeného dekorativního polštářku s pohankou, pohltilo část obsahu a ten pak vyzvrátilo pod skříň?“

„A kdy naposled narostla Chlupině na zádech vajíčka, ze kterých se vylíhlo víc much než je obyvatel průměrného krajského města? vracím úder.

No dobře, ale stejně už nikdo nebude tak chytrej a přítulnej jako Chlupina“, odvětí Em. „Bude to hamounskej křeček, co umí dělat akorát díry do věcí a bordel pod skříní.“

„Prostě jako Chlupina“ uzavře to Čičman a hned další den jdeme do nejbližšího pet centra.

„Křečky máme čerstvý, akurát je před hodinou přivezli“ mrkne na nás prodavačka, která předtím musela dělat v masně a vezme nás k příslušnému kastlíku, zejícím prázdnotou a špatnou předtuchou. Po dně boxu se převalují chomáčky a z dřevěného saloonu v koutě vyletí moucha.

„Tak depa se schováváte kucí“ nadzvihne prodavačka domeček, ve kterém jsou přesně tři křečci a ani jeden v mých představách neodpovídá přívlastku čerstvý.

Jeden má lysiny a napadá na jednu nohu, druhý má zalepený oko a třetí vypadá jako recidivista. Nedovedu vám vysvětlit proč. Prostě se tváří jako Kájínek u přeškrtnutý cedule Valdice.

„Jejda, to se nám museli lumpíci nějak poprat“ řekne prodavačka a všichni vidíme, který lumpík má na svědomí dva pokusy o vraždu a kdo na sobě jako jediný nemá ani škrábanec. Ale vysvětlujte to dětem. „Tak asi toho – celýho“ ukáže Žmur na Kájínka, který ještě statečně pokouše prodavačku při pokusu narvat ho do transportního boxu.

„To sis vybral dobře, ten je čiloučkej“ pokusí se prodavačka o úsměv. Který je na místě, protože bude mít Kájínka z krku, na rozdíl od nás.

Doma se Kájínek neobtěžuje s nějakými zdvořilostmi. Zaleze do domečku, kde osnuje plány na útěk a přehryzání čtyř lidských krčních tepen. Vyleze asi až večer, jen aby se mohl zanořit do podestýlky při pokusu prožrat se ven zemským jádrem. Což mě před spaním zmate, protože Kájínek nikde. V misce ani v domečku. Někdo ale v domečku bydlí. Drobní hnědí broučci, zoufale hledající kožich, na kterém přicestovali.

„Aha, jestli to nebudou čmelíkovci, ti jsou teď v pet centrech docela v kurzu“ přemýšlí nahlas veterinářka na lince druhý den ráno. „Můžeme ho zkusit odblešit – ale pokud je to ještě mládě, počítejte, no, s variantou, že antiparazitika mohou zabít i jeho. Jo, a abych nezapomněla. Jestli je to čmelíkovec, tak jde i na lidi a dost rychle se množí. Jedna samička naklade okolo stovky vajíček.“ Jen při tom telefonátu jsem si málem vydrbala díru do hlavy.

A tak jsem sbalila Kájínka, čmelíkovce a vlastní špatný svědomí do krabičky od čaje a donesla to všechno zpátky. Je potřeba zmínit, že personál nebyl překvapen. „Tady máte Arpalit na vystříkání klece a já ho dám, ém, do karantény“ loučí se prodavačka a já se radši otočím, abych neviděla, jak se léčí blechy hadem.

Tady by většina příběhů o pořízení domácích mazlíčků skončila, ale pro naši Stranu zvířat to bylo jen drobné zaškobrtnutí, ačkoliv si myslím, že s potenciálním zablešením jsme se vyrovnali Emovému faktickému zamušení.

Našla jsem chovatele a odvezli jsme si křečka s papírama. Chrudoše. S Chrudošem se doma loučili, jako když vymodlené dítě počaté v pozdním věku odjíždí na orxfordský internát. Dostali jsme k němu doporučení na zdravou podestýlku a preferované druhy raw a super food.

Což ve mně vzbuzuje tak trochu komplexy, zda mu bude růžová klec po Chlupině dobrá a jestli z toho nebude aféra, když se příležitostně společně zprasíme praženým arašídem. Ale jednu sympatickou stránku osobnosti křečkovi z dobré rodiny nelze upřít. Nedrbe se. Laťka očekávání je díky Kájínkovi opět na nule.

Mlčení hlodavců