Kulturelles Leben

Tak se jmenovalo moje maturitní téma z němčiny, ale nemusíte se obávat, dnes to nebude ani o kultuře, ani o mokrých dlaních na potítku.

Obávám se, že tak ani s velkým množstvím sarkasmu nemůžu nazvat sobotní babypunk, kdy jsem přespávala i s dětmi u Jany a podařilo se nám všechnu drobotinu nenápadně unavit odpolední zábavou, takže všichni odpadli o půl 8 večer. Přes spontánní radost a high five se nakonec právě tohle ukázalo jako rizikový faktor, protože jsme z euforie stáhly flašku vína a bylo strašně brzo. Následovat měla konvice žaludečního thé, jak už teď správně chápu přírodní zákonitosti svých stárnoucích jater, a ne si otevřít další a pak dorazit ještě cosi načatého z ledničky. To něco muselo být démonické a stižené kletbou zazděné jeptišky, jako šípkové víno Květy Fialové, protože ráno mě ještě za tmy probudily přespané děti a vrzající brána pekel se otevřela dokořán. Kdosi mi střílí revolverem do spánku, ale nejsem schopná vyhodnotit, jestli je to Žmur s pistolkou, nebo stovky permonů, co mi svými krumpáčky přetínají neuronové synapse.

Zvednu se a přebalím pokakanou Čičman. Prásk, prásk a do toho se mi nad plínou začíná slušně navalovat. V kuchyni potkávám bloudící postavu. Jana v nějakém zázračném záchvěvu energie smaží dětem palačinky. Nad tím upřímně žasnu, jako kdybych ji našla přecházet v baletní sukýnce a piškotech na nataženém laně. Výpary z pánve nás ale záhy dostanou obě a tak Janin manžel ráno škodolibě fotí nechutné zátiší: klečím nad mísou, jednou rukou si držím vlasy a druhou odstrkuji zvědavou Čičman,  která se snaží dosáhnout na plovoucí barevné cucky v záchodě a olízat je z prstíků. Metr ode mě klečí Jana a v podobném multitasking herním módu se snaží vypumpovat žaludek a zároveň nevydat sáček s vydáveným obsahem batoleti, které se ji věší na ruce a od rána netouží po ničem jiném, než si po tričku rozmatlat zvratky. Asi to slýcháte na každém rohu, ale dnešní mladí opravdu nemají slitování!

V úterý jsem dělala společenské garde Houbičovi, tentokrát na vyhlašování cen Technologické agentury. Po víkendu jsem si nemálo oddechla, když jsme si hned na začátku odsouhlasili nealko účast. Line-up byl sepsán klasickým stylem odměny za trpělivost. Úvodní slovo, čtyřicetiminutový blok moderní vážné hudby, vyhlášení a raut pro statečné, kteří vydrželi až do této chvíle.

Po úvodním slovu jsem zjistila, že potřebuji nutně čůrat. Prostorovou orientaci snadno ztrácím i bez alkoholu, takže se dobývám místo na WC do úplně špatných dveří, v čemž mi vydatně pomáhá i moderátor a pán od security. Nakonec se nám společnými silami a za tlumených nadávek ochranky na dveře zasraný podařilo prolomit se do zkušebny pěveckého sboru. Poněkud dezorientovaně se snažím uprchnout dál zasklenou skříní vedle dirigenta, protože se cítím v bezprostředním ohrožení, že ode mě budou očekávány výkony. Tím spíš, když dirigent nabádá pěvce k doušku vody, aby neměli  sucho v krku a kdosi, co rozdává kelímky, nabízí i mě. Oklikou přes kotelnu a technické zázemí se vracím do sálu a zakopávám o kabely od kamery. Slyším, jak se Houbič dusí smíchy.

Stihla jsem to akorát začátek vystoupení violoncellisty a klavíristky. Violoncellista se tváří velmi zarputile a při pomalých temných částech skladby vypadá, že se rozpláče nebo zemře. Klavíristka oproti tomu hraje jako štvanec a levačkou převrací noty tak prudce, že to vypadá a mlaská, jako by violoncellistu fackovala. Tímto se omlouvám, že neposkytnu hlubší rozbor, ale mohu vás ujistit, že na fackování týraného violoncellisty projektovaného na velké plátno se zaměřila pozornost většiny posluchačů. Když dohrají, sálem propukne úlevný potlesk, což však violoncellistu nemálo namíchne, vyběhne na pódium a začne ignorantům v první řadě spílat, že se jedná pouze o první větu opusu, po které se netleská. Protože však nemá mikrofon, od prostředku sálu dál to vypadá jako záměrná divadelní performance, tudíž se zbytek hlediště na violoncellistu povzbudivě usmívá v domnění, že  vypukne veliká legrace.

Na pomoc přispěchá moderátor s mikrofonem zrovna v okamžiku, kdy zachmuřený hudebník hřímá: „Nemám rád svůj zesílený hlas. A vy tam vzadu přestaňte konečně tleskat!“ a dolaďuje s moderátorem za jeho stoupající nervozity pořadí vět, přičemž ho přistihne, jak plete adagio s mazurkou, zalomí rezignovaně rukama a vrací se k nástroji, jen šosy fraku lítají.

Následující hudební půlhodinu violoncellista svůj obličej zatne do takové grimasy, že si publikum odpočítává fackování not jen v duchu a potlesk na konci přijde po velmi, velmi dlouhé pauze, ve které se obecenstvo mezi sebou vzájemně ujišťuje, že už je skutečně po všem. Po tomto zážitku se mi nemůže nikdo divit, že na státní operu teprve sbírám odvahu a tréning v poker face!

Nejdivnější kšefty v Praze: Nanoantik

Na tenhle podnik jsem narazila na cestě pro lístky na sobotní Ohm Square a myslím, že ho stojí za to zaznamenat. 

Mám ráda Kubelíkovu, je kousek od parku, v létě se dá zajít na tabouleh na zahrádku a večer na koncert do Akropole, je to pro mě pomyslný přechod pro chodce mezi slušňáckýma Vinohradama a divokým Žižkovem. A teď jsem zjistila, že Akropolis a Nanoantik tvoří dokonce svatou trojici podniků vedle sebe, ještě společně s cukrárnou, která uvízla v čase někde za Husákem a teď funguje pravděpodobně jako skanzen. V umatlané výloze najdete jen zaprášenou sbírku figurek z kindervajec, zato vevnitř nefalšovaný žloutkáč a poctivou likérovou špičku za třináct korun. U stolků, které zdobí nevyhnutelné květináče s umělou růží píchlou do moduritu, se schází pořád ta samá parta důchodců. A pokaždé zmlknou, když otevřu dveře a pak nenápadně přehodí řeč na počasí nebo jiné nevinné téma, ale potajmu na sebe mrkají, pijou kafe s tuzemákem a čekají, až vysmahnu, aby mohli nerušeně pokračovat. Tajný spolek!

Dost konspirace, jdeme si teda pro ty lístky, když se Žmur zasekne a fascinovaně hledí do výlohy. Na tyhle kšefty jsou nejlepší děti, psy a cvičená vietnamská prasata, protože lidé bez poruchy růstu mívají zorné pole o metr výš. Zakoukám se s ním a zíráme oba. Angličáci, scifi ze šedesátek – plastové vesmírné lodě, dětské pokojíčky z NDR, art deco porculán, filmové týdeníky a hodně, hodně divné fotky.

Jestli jste v dětství trpěli nějakou drobnou úchylkou a teď vám schází, tak je k mání právě tady. A pokud ji nehledáte, nezdržujte se moc dlouho. Nebo si vás něco uloví, jako se stalo právě mně:

Táta!

Pardon za sníženou kvalitu fotozáznamu.

Rozpuštěná a vypuštěná

V posledních dvou týdnech se mi přihodila taková zvláštní věc. Znáte ten pocit, když jedete rozhrkanou karosou? Neposedné lupy, co při rytmickém natřásání poskakují na ramenou maloměstského řidiče. Pachová stopa v autobuse je kolektivní svědomí za naše skutky: zelené orbitky, vyzuté boty, postalkoholické výpary, vůně natrávených koblih zápasí s nikotinovým dechem majitele žaludečních vředů. Jestli vás něco může zachránit, je to místo vedle distributorky Avonu, ale v té chemické parfémové kleci se zase snadno ukýcháte a zaslzíte (zvlášť pokud jste alergik jako já a stačí vám projít v uctivé vzdálenosti kolem parfumerie na ulici).

Potom si v rámci osobního vzdělávání a rozvoje po 4 letech mozkové hibernace během pár dnů slupnete jihoamerickou zelenou medicínu a hned potom naprosto nevinně znějící víkendový seminář na pracovní integraci. Někde asi byla přestupní stanice, protože najednou se přistihnete, že nesedíte v autobuse, ale v kokpitu gripenu a řítíte se nadzvukovou rychlostí v myšlenkových mapách, dětství, hledání smyslu a detailním ponoru do balastu na první pohled strašně důležitých věcí, kvůli kterým nemáte čas na to všechno pod slupkou. Což je z povahy věci stejně slaboduchá činnost, jako zapékat do vanilkových rohlíčků celé vlašské ořechy i se skořápkou, abyste se nezdržovali vyloupáváním jader.

Druhou stranou síly je fakt, že se vám občas zapojují obvody a automatické aktualizace v místech a situacích, kde vás to celkem překvapí. Anebo někoho jiného – dodnes si nejsem jistá, zda náš Vietnamec z večerky přišel na kloub záhadě, proč zákazníci propukají v nekontrolovatelné slzy zrovna u regálu s tropickým ovocem. Asi stejným principem, jako se lidé se zlomenou nohou diví tomu, že potkávají samé lidi se sádrou, taky potkáváte na ulici daleko vyhrocenější lidi. Levitující babičky s jezevčíkama na neviditelných polštářcích hřejivé moudrosti a laskavosti a do toho pindy jako zástup naší pošťačky. O tenhle ranní rozhovor se vlastně můžu podělit na konec.

Zvonek. Zvedám sluchátko na otvírání dveří.

ZP (což můžete interpretovat jako zástupná pošťačka nebo jakýmkoliv jiným slovem na „P“, které vás k tomu napadá): „Vy jste ta paní Psice?! Já tady běhám po celém domě s vaší zásilkou a vy si jste klidně doma a zvedáte sluchátko! Kde máte napsané jméno na dveřích, co?!(přerývaně dýchá a tahá hemla až z paty). Kam mám teda jít?“

já: „Čtvrté patro nalevo. Ale víte co, pokud jste uběhaná, tak to nechte ve schránce, já stejně dnes musím na poštu…“ (Vidíte jak se překonávám, žáno? Prostě se mi nechtělo kazit si snídani úplně zbytečným výserem a přesně tohle z podobných úvodů kouká). ZP praští sluchátkem.

Doufám, že to vzdala, ale domem rezonuje dusot bizona, takže jí jdu naproti. Když už ví, kde bydlíme, byla by schopná vyrazit dveře, pokud bych ji zazdila a pustila si nahlas reggae. ZP bere schody po třech a střílí po mě zásilkou. Chytám. 

Říkám: „To jste hrozně hodná, že jste přišla. Ale příště si tím nekazte ráno. Nechte to jen tak ve schránce. Jedna vaše předchůdkyně  nám tady dokonce ani nenechávala výzvy k vyzvednutí. Myslím, že s takovou úsporou času a kloubů mohla klidně celé dopoledne relaxovat na lavičce v parku a pak si zajít na oběd.“

ZP: „Ani náhodou. Mojí povinností je zásilku předat. A vaší povinností je zásilku převzít! Tak se budeme věnovat našim povinnostem a nebudeme o tom vůbec diskutovat!

Vidíte, ale takový bič na sebe já přesně potřebuju. Tuhle ZP, aby mi připomínala, jak důležité jsou pro mě moje děti a knížka, kterou pro ně musím konečně napsat.