Vyklízení

Pamatujete na paní s klacíkem? Přišel čas na pokračování Darwinovy výzvy.

Naše rodina byla odjakživa morbidní. Pravý opak Emovy rodiny, kde se zdravotní problémy úspěšně bagatelizují, nebo ideálně úplně tají, takže se občas s ročním zpožděním a jen tak mezi řečí dozvíte, že měl někdo operaci páteře nebo těžkej covid.

Když přijedu domů já a zeptám se táty, jak se má, tak významně poklepe na zeď a řekne: „Myslím, že tenhle barák budeš dědit dřív, než si myslíš, holka. V noci jsem měl živej sen, ve kterým ke mně přišel anděl smrti a oznámil mi, že se nedožiju Vánoc. Což by bylo s tvou matkou vysvobození.“

Máma jde po roce zase na banální operaci kotníku. Jasně, je to významnej oser a taky by se mi nechtělo, ale díkybohu to není to rakovina ani transplantace srdeční chlopně. Nicméně pro mámu je to otevřená příležitost, jak snadno a rychle zemřít, kterou nehodlá po loňském promarněném pokusu jen tak promeškat.

„Ideálně kdybys mě mohla rozprášit u moře“, dává mi máma instrukce ohledně urny. „To budeš mít dobrý, to si zajedeš i ty na dovolenou, ne? Ale ne, aby tě napadlo dávat můj popel po smrti s tátou, jo a s babičkou v hrobě bejt taky nechci, píšeš si to někam?!“

Já už se ani nevzpouzím. Jen si představuju mámu, jak stojí před bránou do posmrtnýho života a všichni si musí psát její děsně komplikovaný pravidla a nároky na ubytování a stravu („ty pečený holubi budou doufám bez kostí. Jo a po mléčných výrobcích se děsně nafukuju, máte tady sójový mlíko? A mohla bych vidět složení?“). A to všechno jenom proto, aby jim při nejbližším Halloweenu proklouzla zpátky na zem, vyřídit si se mnou v kostýmu tý Japonky z Kruhu, proč má táta její urnu na psacím stole a proč nenosím vyděděný vlněný nátělníky, abych měla ledviny v teple.

Většina lidí přijede k rodičům domů načerpat energii. Moje návštěvy jsou jako chodit jednou měsíčně do kina na Válku Roseových, akorát se mí rodiče nesnaží zabít navzájem, ale umřít triumfálně jako první - aby na tom druhým ležela tíha se zařizováním funusu a nikdy nahlas nevyřčená výčitka „to ty jsi mě dostal/a do hrobu.“ 

Jsem si poměrně jistá, že si oba zachovávají na svůj věk až zarážející zdraví jen kvůli téhle soutěži. I kdybych jednou přišla domů a táta si zrovna doskládal elektrický křeslo podle návodu z Receptáře, tak se vsaďte, že se pod ním rozlomí nebo se zase skokově zdraží energie a tátovi bude za ten výboj líto platit zlodějům od ČEZu.

Takže teď už se ani vy nebudete divit, že mě při poslední návštěvě rodičů čekalo vyklízení nepotřebných krámů ze skříní, abych s tím po jejich očekávaný smrti neměla starost, protože „víš kolik stojí takový přistavení velkoobjemovýho kontejneru? pche, to si radši udělej už teď“ říká mi můj praktický otec a jen přemýšlím, jestli je jeho teplákový úbor míněný jako rubáš do rakve, když jsme všichni o krok napřed a bereme na sebe takový vzájemný ohledy.

Tak házím s mámou nepotřebný papíry do tašek, jsou toho mraky – od časáků a losů, co jsem rodičům vyráběla a prodávala, abych z nich vytáhla nějaký ty peníze nad rámec kapesnýho, přes starý fotky z Chorvatska až po devadesátkovou ezoterickou literaturu. „A vem i tu svoji starou kolečkovou židli z pokoje,“ říká má nepraktická matka, „stejně už se rozpadá a ten balík papíru se ti na ní hezky poveze ke kontejnerům.“

Pochopitelně se na tý židli celej ten kontraband veze strašně – třese se to, zasekává a vydává to rachot jako když přes tiché ztemnělé sídliště šlape zájezd korejských turistů s kufříky. Abych si to zrychlila, opřu se dozadu do opěrky zad a běžím, což sice duní jako vzlétající Boing, ale aspoň je to rychlý. Je to jako jízda na koni, moje školní židle a já jsme zase jedna bytost a letíme spolu tmou.

A pak fakt vzlítnu, protože se jedno kolečko zarazí v díře chodníku, ale nepřeletím židli ladným obloukem, jen se vznesu a napíchnu se na její vyčítavě vztyčené nohy. Je to bolest jako kráva a jestli chcete, tak vám mohu přidat mysteriózní fotku modřiny ve tvaru školní aktovky, kterých mám po těle hned několik. Anebo tenhle příběh doplním nekvalitní fotkou dvanáctileté Psice s oslíkem, která vypadla z balíku papíru a určitě to taky nebude náhoda. Řekněte si.